1
Dmitri seděl
v podřepu na betonovém mostním pilíři, který osvětlovala jen tlumená žlutá
záře mihotajícího se světla, vzdáleného několik metrů. Aniž by se obtěžoval
navléknout si rukavice, k sobě natočil setnutou hlavu muže, kterou držel
za mokré vlasy. Elena, napadlo ho, by jeho porušení patřičného forenzního
protokolu rozhodně neschvalovala, ale zmíněná lovkyně byla stále ještě
v Japonsku a do města se měla vrátit až za tři dny.
Hlava oběti
byla oddělena od těla – které se zatím nenašlo – několika sečnými ranami, za
pomoci zbraně, kterou byl pravděpodobně nějaký druh krátkého meče. Nejednalo se
o čistou práci, ale svůj účel splnila. Kůže, která byla za života pravděpodobně
růžová, nebo bílá, byla díky vlivu vody nafouklá a změklá, ale řeka neměla
dostatečný čas na to, aby jí naprosto znehodnotila.
„Doufal jsem,“
řekl modře-okřídlenému andělovi, který stál na opačné straně jejich strašlivého
nálezu, „že si užijeme alespoň pár týdnů klidu.“ Probuzení archanděla Caliane, která byla přes
tisíc let považována za mrtvou, otřáslo oběma světy. Tím andělským, i tím
upířím. Smrtelníci také něco pocítili, ale oni neměli skutečné ponětí o tom,
jak ohromný vliv bude mít její povstání na strukturu sil v Kádru Desíti –
skupině Archandělů, kteří vládli světu. Caliane nebyla jen stará, ona byla
Pradávná.
„To by tě za
chvíli začalo nudit,“ pronesl Illium, který si mezi prsty pohrával
s tenkým stříbrným mečem. Předchozího dne se vrátil z Japonska a
rozhodně na něm nebylo znát, že by byl unesen a lapen uprostřed bitvy archandělů.
Dmitri se
pousmál. Naneštěstí, zlatooký anděl s modrými křídly, jejichž špičky byly
ponořené ve stříbře, měl pravdu. Dmitri stále ještě nepodlehl znuděnosti, která
pohltila mnohé nesmrtelné a to z jediného, prostého důvodu. Nikdy
nezůstával příliš dlouho na jednom místě. Samozřejmě, někteří by řekli, že se
pohyboval příliš na hraně – ve společnosti těch, kteří žili jen pro mrazivé
potěšení z krve a bolesti, a že u něho jakékoli jiné pocity otupěly.
Takové
zjištění by ho mělo zneklidnit. A to, že tomu tak nebylo… ho zneklidňovalo. Ale
jeho nezadržitelný sestup do svůdné, rubínově rudé temnoty, neměl naprosto nic
společného se současnou situací.
„Teprve se mu
klubaly špičáky.“ Drobné, nevzrostlé tesáky působily téměř průhledně.
„Nepatří mezi
naše.“ Dmitri znal jméno i tvář naprosto každého upíra, který žil v New
Yorku, nebo jeho okolí. „A ani neodpovídá popisu žádného pohřešovaného
Stvořeného, který by byl nahlášen napříč celým teritoriem.“
Illium
vybalancoval svůj meč na jednom prstě. Od jeho ostří se odrážela žlutá záře
z pouliční lampy a vytvářela nečekaný ohňostroj barev, který se vytratil
ihned po té, co si s ním anděl začal znovu protáčet mezi prsty. „Mohl
patřit někomu jinýmu. Zkusil se vyhnout svý Smlouvě a narazil na trable.“
Vzhledem
k tomu, že se vždy našlo dostatečné množství idiotů, kteří se pokusili
vyvlíct ze své strany dohody – sta let služby andělovi, který je obdařil
darem téměř-nesmrtelnosti – to bylo vysoce pravděpodobné. Ačkoli, proč by se
takový upír vydal zrovna do New Yorku, který byl domovem archanděla i mocného
Spolku lovců, kteří oddaně stopovali ty, kteří se rozhodli utéct, nebylo zrovna
jasné.
„Rodinná
pouta,“ pronesl Illium, jako kdyby Dmitriho myšlenky zaslechl. „Takhle mladí
upíři se většinou vracejí ke svým smrtelným příbuzným.“
Dmitri si
vzpomněl na zničenou, vyhořelou skořápku domu, kterou navštěvoval den co den,
noc co noc, dokud neuteklo tolik let, že po malém stavení, které tam kdysi
stávalo, už nezůstala absolutně žádná stopa. Zbyla tam jen louka, pokrytá
divokými květinami. Kus země, který patřil Dmitrimu. A navždy patřit bude.
„Už spolu
pracujeme příliš dlouhou dobu, Bluebelli,“ řekl, ale jeho mysl stále zůstávala
na větrem zmítané pláni, kde kdysi tančíval se smějící se ženou a do kroku jim
tleskal chlapec s jiskřivě jasnýma očima.
„Já to řikam
pořád,“ odpověděl Illium, „ale Raphael se tě furt nechce zbavit.“ Andělovo
stříbrné ostří kmitalo rychleji a rychleji. „Co si myslíš o tom tetování?“
Dmitri se
zvedl a podíval se na druhou stranu setnuté hlavy. Tetování na lícní kosti
mrtvého muže – černé znaky připomínající písmena Cyrilické abecedy, které byly
propletené spirálami tří vět, psaných v něčem, co mohla být Arameiština –
bylo jak zajímavé, tak i neobvyklé… a Dmitrimu na něm něco nesedělo.
Už ho kdysi
dávno viděl, nebo něco hodně podobného, ale vzhledem k tomu, že už byl
naživu téměř celé milenium, byly jeho vzpomínky pouhými stíny. „Díky tomu
tetování, bychom ho měli snadněji identifikovat.“ Od malých špičáků oběti se
odráželo světlo a Dmitri si uvědomil, co celou dobu přehlížel. „Pokud se jeho
zuby ještě nestačily plně vyvinout, měl být stále v izolaci.“
Prvních
několik měsíců po Stvoření, byli upíři spíše jako slepě tápající stvoření, jen
o něco málo vyvinutější, než zvěř. Mohl za to toxin, který měnil smrtelníka
v upíra, a který se stále ještě nepropracoval do všech buněk jejich těla.
Kromě nezbytných časových úseků, kdy bylo zapotřebí, aby byli při vědomí, si
mnozí Kandidáti na Stvoření raději zvolili toto období strávit v uměle
navozeném komatu. Dmitri strávil měsíce po svém násilném Stvoření připoutaný
kovovými řetězy ke studené kamenné zemi. Z této doby si toho kromě ledově
chladného kamene pod svým nahým tělem, pevného sevření okovů kolem krku,
zápěstí a kotníků, pamatoval jen velmi málo. Ale to, co následovalo po jeho
probuzení jako téměř-nesmrtelného… to, si bude pamatovat navždy. A to dokonce,
i kdyby se dožil deseti tisíce let.
Před očima se
mu mihla divoce modrá barva. Třepetající se žluté světlo přeměnilo třpytící se
stříbrná vlákna Illiových křídel do cínové šedi. „Spolek má velmi dobře
zásobené databáze,“ pronesl anděl, stáhl křídla a zasunul meč, se kterým si až
do této chvíle pohrával.
„Ano, to má.“
Dmitri měl svůj vlastní způsob, jak se k těmto databázím dostat, aniž by
k tomu potřeboval spolupráci Spolku. A těchto způsobů už nesčetněkrát
využil. Ale tentokrát by se mohlo vyplatit lovce zasvětit, aby věděli, že ho
mají v případě podobného incidentu upozornit – jeho instinkty, zdokonalené
téměř tisíci lety krvavého boje o přežití, mu napovídaly, aby tento případ vedl
osobně, aby ho nepřenechal Spolku.
„Kde je ten
pytel?“
Když mu Illium
podával černý pytel na odpadky, Dmitri na něho pozvedl jedno obočí. „Myslel
jsem si, že už tě Elena něco naučila.“ Zlatooký anděl, jehož oči rámovaly černé
řasy s modrými konci, které kopírovaly barvu jeho vlasů, mu věnoval nečekaně
vážný pohled. „Myslíš si, že znovu padnu, Dmitri?“ V jeho hlase zaznívaly
ozvěny vzpomínek a bolesti. „Že znovu přijdu o svá křídla?“
Dmitri nebyl
jeho otázkou vůbec zaskočený. Illium se stal členem Raphaelovy Sedmy, skupiny
andělů a upírů, kteří zapřísáhli své životy archandělovi, také proto, že byl
ostře inteligentní.
Setkal se
s jeho neobyčejným pohledem. „Díváš se na ni způsobem, jakým by se na
ženu, která patří archandělovi, neměl dívat žádný muž.“ Illium měl slabost pro
smrtelníky, a přestože Elena už byla andělem, stále ještě měla zranitelné srdce
člověka a uvažování smrtelníka. Modře okřídlený anděl mu neodpovídal, a tak
Dmitri vložil hlavu do igelitového pytle.
Na tomto místě
už nebyly žádné další důkazy, které by mohli shromáždit – hlava plula po proudu
řeky Hudson a mohla tam být vhozena naprosto kdekoli. Illium nad řečištěm prolétával
pouhé vteřiny před tím, než byly poslední sluneční paprsky pohlceny nocí.
V ten moment ji spatřil a vylovil.
„Je
podmanivá,“ připustil anděl nakonec. „Ale patří Pánovi a já budu jejich vztah
chránit do posledního okamžiku svého života.“ Jeho slova byla tichá, vášnivá a
absolutní.
Dmitri to měl
nechat být, ale tady bylo v sázce mnohem více, než jen nebezpečná
přitažlivost.
„Já nemam
strach, že bys ho zradil. Já se bojim o tebe.“
Illiových
vlasů se zmocnil vrtošivý vánek a sfoukl mu je do tváře. „V Amanatu,“ řekl a
myslel tím ztracené město, které nedávno znovu povstalo, „mi Elena řekla, že
potřebuje, abych jí před tebou chránil.“ Anděl se slabě pousmál. „Škádlila mě,
ale rozhodně jí neuškodí, když na své straně bude někoho mít.“
Dmitri se
nepokoušel zpochybnit Illiovo naznačení jeho postoje k Lovkyni Spolku, kterou
si Raphael zvolil za svou družku. „Pořád jsi přesvědčený, že při Lijuanině
útoku zachránila Raphaelovi život?“ Illiovo hlášení o událostech, které se
odehrály v Japonsku se mu zdálo
nevěrohodné, a přesto, když
Rahael Dmitriho krátce po Caianinu probuzení kontaktoval, něco z toho sám potvrdil.
“Jenom Raphael
zná čistou pravdu, ale já vim, co jsem tam viděl,” odpověděl Illium a jeho tvář
se napjala vzpomínkami. “Umíral a pak najednou zase žil – a oheň v jeho rukou
nesl barvy úsvitu.” Stejně jemné tóny, které zdobily část Eleniných křídel.
Dmitri zůstával
nedůvěřivý. Elena byla
nejslabším z andělů a její srdce smrtelníka rozhodně nebylo tak silné, aby
přežila ve světě archandělů. “Stala se z ní permanentní slabina v jeho obraně.”
Jako Raphaelův zástupce, to Dmitri nehodlal nikdy akceptovat, ale přesto
přísahal, že ji bude ochraňovat a nezáleželo na ceně, tuto přísahu hodlal ctít
až do samého konce.
“Ty si nikdy
neměl ženu, která by byla takovou slabinou ve tvé vlastní obraně?” K zemi se snášelo
jedno z Illiových peříček, ale než stihlo dopadnout, zmocnil se ho vítr, který
ho odnesl směrem k řece. “Za všechna ta leta, co tě znám, si nikdy žádnou ženu
nemiloval tak, že bys ji prohlásil za svou?”
Illiovi bylo
něco málo přes pět-set let a neměl nejmenší ponětí o tom, co se kdysi odehrálo
– to věděl jen Raphael. “Ne,” odpověděl Dmitri a byla to lež, kterou
přesvědčivě říkal už po staletí. “Jakákoli slabina tě může stát život.” Illium
si povzdychl.
Blížili se k
rudému Ferrari, které anděl zbožňoval, ale kvůli svým křídlům se v něm nemohl
nikdy projet. Než těmito křídly neuvěřitelné krásy máchl a s ladností a silou,
jež předpovídaly čím se jednoho dne mohl stát, se vznesl do oblak, ještě řekl,
“Neztrať svoji lidskost, Dmitri. Dělá tě, kým jsi.”
Dmitri
sledoval anděla, který vzlétl do hvězdami poseté oblohy nad Manhattanem, který
se probouzel do temnoty noci, dokud se z něho nestal pouhý stín ve třpytící se
temnotě. Pak se jeho rty zkřivily do ponurého úsměvu. “O svou lidskost jsem
přišel už hodně dávno, Bluebelli.”
Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc za další vlaštovku. Skvělé
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatMoc díky! :) Těším se na pokračování.
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatUzasne!! Dakujem :)
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad.Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatSuper, děkuji za překlad.
OdpovědětVymazatDěkuji :-) moc
OdpovědětVymazatDiky moc za preklad :)
OdpovědětVymazatdíky za překlad
OdpovědětVymazatSkvele:-) dakujem:-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad !
OdpovědětVymazat