Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 3. kapitola

O čtyřicet minut později už stál Dmitri před malým, předměstským domkem v New Jersey, kde žila Holly Chang se svým přítelem, Davidem. Od sousedů je dělila veliká zahrada a vysoké ploty. Sama Holly by si takové místo nikdy nemohla dovolit, a proto musela zasáhnout Věž a přestěhovat ji. V bytovém domě, kde žila předtím, byla nebezpečně blízko příliš mnoha smrtelníků.

V době, kdy byla Holly přímo z ulice unesena šíleným archandělem, jí bylo dvacet-tři let a byla člověkem. Na vlastní oči viděla, jak jí archanděl povraždil přátele, amputoval jejich končetiny, a pak jednotlivé kusy jejich těl poskládal zpět do hrůzostrašně vypadajících puzzlí složených z lidských těl. Když ji Elena vystopovala, byla dívka nahá a zamazaná jejich rezavě rudou krví.
Holly všechnu tuhle hrůzu přežila, ale už nebyla stejná, jako předtím. Kromě skutečnosti, že její příčetnost byla stále nezodpovězenou otázkou, tu byl také fakt, že Uram ji buď dal napít své krve, anebo jí do těla úmyslně vstříkl svůj toxin, který byl příčinou jeho vraždícího řádění. Nikdo si zatím nebyl jistý, která z těch variant to byla. Hollyina mysl byla během těch událostí zahalena závojem oslepujícího strachu, který ji ochromil i na několik dní po té, co byla zachráněna. Její vzpomínky byly nejasné a tudíž nepoužitelné. Čím si byli jistí, byl fakt… že se měnila.
„Zůstaň u branky,“ řekl upírovy, který ho sem zavolal a vykročil ze stínů směrem k příjezdové cestě, vedoucí k domu, který osvětlovala jen mihotající se záře televize.
Drobná a velice křehce působící Holly mu otevřela vstupní dveře ještě dříve, než k nim stihl dojít. Její bílé tričko s dlouhými rukávy bylo umazané krví, která lemovala i její rty. Holly zvedla ruku a jejím hřbetem si utřela ústa, čímž rudou skvrnu jen víc rozmazala. „Přišel si po mně uklidit, Dmitri?“ V jejích naštvaně přivřených očích, rozpoznal chladné uvědomění toho, že pokud by prohrála bitvu s čímkoli to bylo, čím ji Uram nakazil, Dmitri by pro ni znamenal smrt. „Bylo to sousedovic děcko a chutnalo fakt sladce.“
„To je od tebe dost nezodpovědný, lovit takhle blízko domova.“ Chytil ji za levé zápěstí, zatáhl ji zpět do domu, a než tomu stihla zabránit, jí vytáhl rukáv trička. Na paži měla velmi pevně utažený obvaz. „Jsem upír, Holly,“ zamumlal, zvedl ruku a palcem jí z koutku úst setřel kapku krve. „To znamená, že poznam, že krev, kterou na sobě máš, je tvoje vlastní.“
Zasyčela na něho, vytrhla se mu ze sevření a odpochodovala dovnitř do domu. Dmitri za sebou zavřel vstupní dveře a vydal se za ní. V tomto domě už byl mnohokrát a znal jeho členění, ale místo toho, aby jí následoval do kuchyně, kde jí slyšel, že si oplachuje krev ze rtů, vypnul televizi a zkontroloval, že jsou v celém domě sami. Když se nakonec vrátil do kuchyně, kterou teď osvětlovala jasně zářící žárovka, Holly už si utírala obličej do utěrky, ale krví zašpiněné tričko si nepřevlékla. „Smrt z rukou Dmitriho,“ řekl a s lenivou elegancí, která by neošálila nikoho, kdo ho znal, se opřel o zárubeň dveří. „To si měla na mysli?“
Setkal se s pohledem, který kdysi býval světle hnědý, ale teď byl orámovaný jasně zeleným pruhem, který se rozrůstal čím dál tím hlouběji do duhovek. Byl to stejně jasně zelený odstín, který měly Uramovy oči… ale ne tak hluboce zelený, jako byly oči lovkyně, která na něho dnes večer zaútočila nožem. Honořin pohled v sobě nesl záhady zapovězených hlubin i sužující tajemství, která se nesla hlubokou nocí. Hollyin pohled naopak obsahoval jen napovrch se drápající vztek a zdrcující sebenenávist.
„A není to snad tvoje práce?“ zeptala se. „Popravit mě, kdyby se ze mě stalo monstrum?“
„Všichni jsme monstra, Holly.“  Dmitri si založil paže na prsou a sledoval, jak začala přecházet po malé kuchyni. „Otázkou je, jak daleko to necháš zajít.“ Holly stále chodila tam a zpět. Tam a zpět. Pak si trhavými pohyby projela rukou vlasy. A znovu. „David mě opustil,“ vyhrkla nakonec. „Nedokázal se vyrovnat s tim, že mě pět nocí v řadě za sebou přistihl, jak ho pozoruju zářícíma očima.“ Zahihňala se, ale její smích nedokázal skrýt ukrutnou bolest, o které věděl, že jí z ní pukalo srdce. „Nekoukala jsem se na jeho obličej.“
„Krmila ses pravidelně?“ Holly potřebovala jen minimální množství krve a Dmitri se ujistil, že byla dostatečně zásobená.
Holly místo odpovědi kopla do ledničky takovou silou, že promáčkla její leskle bílý povrch. „Mrtvá krev! Kdo by chtěl mrtvou krev? Myslim, že hned, jak se mi povede zdrhnout těm pitomejm gorilám, který mě tu hlídaj, si půjdu najít pěknej, měkkej krčík.“
Dmitri vešel do kuchyně, chytil jí za ruku a zabránil jí v dalším pochodování. Pak zvedl zápěstí k jejím rtům. „Pij.“ Jeho krev byla silná a dokázala by uspokojit všechny její potřeby.
Přesně tak, jak věděl, že se stane, se od něho Holly odtáhla a posadila se na zem v rohu kuchyně, kde se mohla schovat. Pažemi si objala kolena, sklonila hlavu a začala se mírně pohupovat. Navzdory svým slovům, Holly neměla zájem o lidského dárce. Nechtěla se poddat tomu, že se změnila takhle zásadním způsobem. Chtěla být dívkou, kterou byla před Uramem – tou, která si zrovna sehnala vytouženou práci v obchodě s módním oblečením. Tou, která se zajímala o látky a design, a která se smála s kamarádkami, se kterými chodila večer do kina. Žádná z těchto kamarádek už nebyla na živu.
Dmitri se otočil k lednici, vyndal jeden z pytlíků krve, které sem nechával pravidelně doručovat a nalil jeho obsah do sklenice. Pak si před ní sedl do dřepu. Zastrčil jí za ucho pramen leskle černých vlasů, které momentálně prozařovaly proužky barvy cukrové vaty a řekl, „Pij.“ Žádná další slova nebyla potřeba – Holly věděla, že dokud ta sklenice nebude prázdná, on neodejde.
Obdařila ho zvláštním, nenávistí přetékajícím pohledem. „Chci tě zabít. Pokaždý, když projdeš těma dveřma, bych nejradši popadla mačetu a usekla ti hlavu.“ Vypila krev a praštila prázdnou sklenicí o zem tak tvrdě, že praskla.
Dmitri jí kapesníkem setřel z úst krev, postavil se, odhodil ho do koše a opřel se o kuchyňskou linku. „Dneska mi jedna žena pořezala tvář,“ pronesl. „Sice ne mačetou, ale vrhacím nožem.“
Hollyiny oči se zaměřily na jeho neposkvrněnou kůži. „Kecáš.“
„Jsem si celkem jistej, že mi šla po krkavici, ale já byl rychlej.“ A Honor se pohybovala s mnohem větší elegancí, než před touto drobnou demonstrací věřil, že byla schopná.
Ta lovkyně byla trénovaná v nějakém druhu bojových umění. A dosáhla v něm takové úrovně, že nebyla žádnou bezmocnou obětí. A přesto se z ní oběť stala.
„Škoda, že minula,“ zamumlala Holly… těsně před tím, než se zeptala na otázku, která visela ve vzduchu od okamžiku, kdy vstoupil do domu. „Proč mě nenecháš umřít, Dmitri?“ Její slova vyzněla jako žádost.
Dmitri si sám nebyl jistý, proč ji nezabil v momentě, kdy se u ní začaly projevovat první smrtonosné změny, a proto jí nemohl odpovědět. Místo toho se k ní znovu posadil a prstem jí přizvedl obličej. „Pokud by mělo dojít na to, že bych tě musel popravit, Holly,“ zašeptal, „tak bys mě rozhodně neviděla přicházet.“ Rychle a bezbolestně, tak by to provedl – nikdy by jí nenechal usínat utápějící se ve strachu.
„Bála se, když umírala, Dmitri. Kdybys mi jen dal to, co jsem po tobě žádala, mohla být stále ještě naživu.“ Pak si povzdechla a elegantními prsty mu přejela přes lícní kost. Stále byl připoutaný železnými okovy, které se mu zařezávaly do kůže. „Chceš snad, aby se to samé stalo Mishovi?“
 „Neříkej mi tak.“ Hollyin ostrý hlas roztříštil vzpomínku z úsvitu jeho bolestné existence. „Holly umřela v tom skladišti. A ven se dostalo něco jinýho.“ Snažila se sama sebe vymazat a to jí Dmitri nehodlal povolit – ale nechat ji, aby si vytvořila linii mezi svou minulostí a současností nemohlo být na škodu. Možná že pak by konečně začala žít svůj nový život. „A jak chceš, abych ti říkal?“
„Co třeba Uram?“ navrhla zahořkle. „On už to jméno přece nepotřebuje.“
„Ne.“ Ubližovat si takovým způsobem jí rozhodně neměl v plánu dovolit. Její jméno by bylo synonymem pro jed.
„Vyber si něco jinýho.“
Holly ho bouchla pěstí do hrudi, ale její vztek nesl podtón bolesti a Dmitri věděl, že se s ním nebude dohadovat. „Tak teda Sorrow,“ (*trápení) zašeptala po dlouhé chvíli ticha. „Říkej mi Sorrow.“
Nebylo to radostné jméno, ani jméno, které by neslo naději, ale vzhledem k tomu, o kolik rozhodnutí už byla připravena, jí hodlal tuhle volbu dopřát. „Tak tedy Sorrow.“
Dmitri se naklonil a vtiskl jí polibek na čelo. Její ofina byla pod jeho rty jako hedvábí. Její rysy delikátní a křehké, že pod jeho rukama působila téměř zranitelně.

V tom momentě si uvědomil, proč ji tenkrát nezabil. Navzdory jejímu věku, ji vnímal jako dítě. Nebezpečné dítě, ale pořád dítě. Byla vyděšená, ale snažila se to velmi pečlivě skrývat. A vražda dítěte… dokázala na duši muže zanechat jizvu, která nemohla být nikdy, nikdy vymazána.

18 komentářů: