Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 4. kapitola

Dmitrimu se toho večera nechtělo spát. Zrovna stál na balkóně bez zábradlí, který patřil k jeho apartmá ve Věži, když mu nad hlavou proletěla nocí zastíněná křídla. Přítomnost anděla, který přistál po jeho boku, byla jak známá, tak i nechtěná. „Favashi,“ pronesl, protože ji očekával. Postup ženy archanděla byl sledován už od té doby, co ji před hodinou spatřili v Bostonu.

„Máš v plánu si nárokovat Raphaelovo teritorium, zatímco je stále na Dálném Východě?“
Favashi si složila svá jemná křídla v barvě exkluzivní smetany, ale její klidný výraz neprozrazoval žádné emoce. „Oba moc dobře víme, že Raphael je silnější, než jsem já. A i kdyby nebyl, tak ty stojíš v čele jeho Sedmy. Byla bych bláhová, kdybych se ti chtěla postavit v bitvě.“
Přestože měla pravdu si Dmitri odfrknul. Jeho síla jako upíra, v kombinaci s inteligencí a zkušenostmi v bojových situacích, byla jistotou, že za jeho dohledu by nepadlo žádné město. A tohle město? Dohlížel na něj už dlouho před tím, než se stalo klenotem, který chtěli mnozí dobít a Dmitri by ho do rukou nepřátel padnout nikdy nenechal.
„Takže tu jsi proto, abys mi zvedala sebevědomí?“ zapředl. Tón jeho hlasu byl stejně smrtonosný, jako ostří skalpelu. „Škoda. Já totiž dávám přednost tomu, aby ruce, který se mě dotýkaj, nepatřily chladnokrevný mrše.“
V očích ženy archanděla vzplál oheň. Byl to záblesk její kruté síly a moci, která se ukrývala za maskou elegantní, benevolentní a překrásné Perské princezny. „Pořád jsem archandělem, Dmitri.“ V jejím připomenutí zaznívala arogance, ale hned na to se pousmála. „Byla jsem bláhová a tohle je cena, kterou jsem za to zaplatila. Pořád nemůžeš mladé ženě s ambicemi odpustit její chování?“
Dmitri se na ni zadíval. Tahle žena archanděl ho nechala na jediný mihotavý okamžik uvěřit, že by se mohl vydrápat z temné propasti, do které byl vržen a opět stát ve světle světa. Její vlasy měly exkluzivně hnědou barvu, stejně jako její oči, její kůže měla krémově zlatý Perský odstín a její tělo by mohlo patřit bohyni. Favashi byla královnou, která tak i vypadala.
Muži pro ni bojovali, umírali a uctívali ji. Ženy v ní viděly ladnost a eleganci, která chyběla i Michaele – nejkrásnější z archandělů – a proto jí sloužily s oddaností v srdci. Nikdo z nich nevnímal, že Favashi byla stejně nemilosrdná, jako všichni ostatní členové Kádru. „Přesně tak, i ambice,“ řekl, „má svou cenu.“
Favashi roztáhla křídla, jako kdyby je chtěla vystavit tekutému doteku noci a otočila se čelem k Manhattanu, který v noci zářil jako rozsypané diamanty.
„Je to tak úchvatné místo, ale je tak těžké tu žít. Má země je daleko prostší.“
„V pouštích tvé země, by mohl člověk zemřít, aniž by ho někdy někdo objevil.“ Dmitri neměl nejmenší pochybnosti o tom, že Favashi pod pohybujícími se dunami písku už pohřbila nejedno tělo. To ho netrápilo – on sám už jich pár také pohřbil. Co ho trápilo, byla skutečnost, že ho tenkrát ošálila, aby v ní věřil a také to, že očekávala, že ho zkrotí, a že si z něho udělá svého hlídacího psa a zabijáka.
Kdysi dávno, tak dávno, že se to zdálo být v jiném životě, se Dmitri ocitl v situaci, kdy si z něho někdo udělal věc, kterou chtěl využívat ke svým rozmarům. A to nehodlal nikdy znovu dopustit. „Proč jsi tady?“
„Přišla jsem za tebou.“ Odpověděla jednoduše, ale její hlas v sobě nesl něžnou, exotickou melodii, která její odpověď proměnila ve výzvu. „Nechme minulost minulostí. Budu se o tvou přízeň ucházet znovu.“
„Ne.“ Když se chtěla dotknout jeho tváře, chytil ji za zápěstí a stiskl jí tak pevně, že kdyby byla smrtelnicí, zlomil by jí kosti. „Když se naposledy žena anděl ucházela o mou přízeň,“ zašeptal a naklonil se k ní tak blízko, že se rty otřel o její krk, „skončila rozsekaná na kousíčky, kterýma jsem pak nakrmil její lovecký psy.“ Poprvé to byl on, kdo se dvořil Favashi – nebo ho alespoň nechala věřit, že to byl on, kdo držel otěže. Jediná dobrá věc, která z této zkušenosti vzešla, byl fakt, že už nikdy neuvěří sladkým lžím, které vycházely z ženských úst.
Přejel jí rty podél citlivé křivky ucha a jemně ho vsál. Věděl, že se jí z toho podlamovala kolena. Pak jí palcem přejel po zrychlujícím se pulsu na zápěstí, které stále svíral v ruce. „A sledoval jsem je, dokud nesežrali i poslední zbytky.“ Zamumlal. Zvedl druhou ruku a tím nejintimnějším dotekem jí přejel po citlivé křivce křídla. „Ale pak jsem litoval, že jsem ji tím mečem nerozřezával daleko delší dobu.“
Favashi mu vytrhla z ruky své zápěstí a odstoupila od něho pryč. Nezáleželo na tom, protože už si všiml, že měla rozšířené oči a zčervenalou pokožku. Usmál se a úmyslně jí sáhl prsty na zrychlený puls na krku. „Pokud si stále přeješ být obsloužena moje Lady Favashi, tak postel není daleko.“
Na jeho vysmívající se návrh nijak nezareagovala. Přeci jen byla archandělem. Ale v tónu jejího hlasu zaslechl obavy, které by ho kdysi dávno mohly oklamat a on by jí uvěřil, že o něho měla skutečnou starost. „Nejsi tím, kým jsi býval, Dmitri. Muže jako jsi ty, bych v posteli nechtěla.“
„Škoda. Napadají mě spousty věcí, který bych ti rád udělal a náramně si to užil.“ A žádná z nich neměla nic společného s rozkoší. „Teď,“ pronesl, protože už měl dost hraní, „mi řekni pravý důvod, proč si tady.“
S pramenem jejích exkluzivně hnědých vlasů si pohrával vánek. Spadl jí do tváře, a pak byl opět odvátý pryč. „Řekla jsem ti pravdu.“ Profil její tváře byl naprosto bezchybný. Sledovala skupinu andělů, kteří nalétávali k přistání na jeden z nižších balkónů. Jejich křídla se naklopila dovnitř, aby zbrzdila rychlost jejich sestupu. „Raphael i Elijah mají oba družky a jsou na rozdíl od zbylých členů Kádru psychicky stabilnější. Rozhodla jsem se, že je na čase, abych se k nim připojila – a ty ses mi zdál jako jediný, kdo by byl vhodnou volbou.“ Z jejích slov zaznívala chladná kalkulace nesmrtelného. „Zdali bych ti někdy důvěřovala v posteli, je vedlejší, má nabídka stále platí. Popřemýšlej nad tím, kolik bys měl jako můj druh k dispozici moci a síly.“ A s těmito slovy mávla křídly, která kdysi hladil, když se nad ním tyčila nahá, a odlétla pryč.
Dmitri zavolal, aby se ujistil, že bude Favashi sledována, dokud se neocitne mimo Raphaelovo teritorium, a pak natočil svou tvář směrem k chladnému nočnímu vánku, který v sobě nesl směsici vlhkosti řeky Hudson a zběsilý tlukot divokého srdce tohoto živoucího města ze skla a oceli. Favashi to nechápala a nikdy nebude. Skutečnost byla taková, že Elena byla slabá, moc slabá na to, aby byla družkou archanděla, a přesto ji Raphael miloval.
Jako vůdce Raphaelovy Sedmy, nemohl takovou slabinu Dmitri nikdy akceptovat, ale smrtelný muž, kterým kdysi býval, a který miloval ženu s plnými rty a hnědýma, mandlově tvarovanýma očima… tenhle muž moc dobře chápal, co znamenalo milovat tak hluboce, že to jednomu připadalo jako překrásné bláznovství.

XXXXXXXXXX

Spalující žár.
Hořící kůže a maso.
Křik.
Řeč, které by měla rozumět, a přesto jí nerozuměla.
Oslepující, pronikavá bolest… kterou předčila emocionální muka.
„Ne, ne, ne.“
Honor vytrhl z noční můry zvuk jejího vlastního hlasu, dotkla se svého obličeje a ucítila osamocenou slzu, která jí stékala po tváři. Vyděsilo jí to. Většinou, když se jí zdálo o tom, jak byla vězněná, se vzbudila s pocitem šílené hrůzy a vnitřnosti se jí svíraly nevolností. Jedinou věc, kterou během nočních můr nikdy nedělala a vlastně jí neudělala ani jedinkrát od doby, co jí zachránili, byl pláč. Neplakala, ani když byla vzhůru, ani během spánku.
Rukávem trička se z tváře zbavila důkazu ztráty kontroly a rozhlédla se po knihovně. Byla opuštěná a jediný pohled na hodinky, jí prozradil proč – bylo pět hodin ráno. Ashwini s Demarcem odešli jako první někdy kolem jedné hodiny a Honor si pamatovala, že asi hodinu po té, se rozloučila s Ransomem, který také zamířil do postele.
Zavřela laptop, setřídila si fotokopie stránek, které pořídila z různých knih a vydala se zpět do svého pokoje. Do své malé dusivé cely – vyčerpaná, nebo ne, Honor věděla, že spánek nepřijde. Předpokládala, že Ashwini bude vzhůru, protože z knihovny odcházela hned po té, co ji Spolek povolal na odchyt místního upíra. Honor vzala do ruky telefon.
„Honor, potřebuješ něco?“
„Můžeš mluvit?“
„Jo, předala jsem toho pitomýho upíra a zrovna teď jsem dorazila domu.“
„Takhle rychle?“ To musel být nějaký místní rekord.
„Měl úžasnej nápad – a teď poslouchej – schovat se u svý mámy. Jako kdyby to nebylo první místo, kde ho budeme hledat.“
Přesně takovéhle momenty Honor rázně připomněly, že všichni upíři kdysi bývali lidmi a dozvuky jejich lidskosti mohly přetrvávat desetiletí… nicméně, Honor si byla jistá, že v Dmitrim už žádné dozvuky nezůstaly. „Když si tu byla naposledy, tak ses mi zmínila, že víš o nějakym volnym apartmánu,“ řekla. Byla na sebe naštvaná, že nedokázala přestat myslet na to smrtící, smyslné stvoření, které se na ní dívalo očima plnýma neskrývaného odhodlání. „Nevíš, jestli je pořád k dispozici?“
„Ne, neni. Protože jsem ho pronajala na tvý jméno.“
Honor klesla na postel. „Tys to věděla.“
„Je úžasně vzdušnej,“ pronesla Ashwini místo odpovědi. „Má spousty prosklenejch stěn. Kdyby to bylo v nižšim poschodí, tak by to byl z pohledu bezpečnosti docela problém, ale tohle je v třicátym-prvnim patře. Taky jsem se ti možná minulej tejden vloupala do skladu a nastěhovala ti tam věci, ale jestli to někomu řekneš, tak budu tvrdit, že to udělali skřítci.“
Kdyby jí tohle řekl kdykoli jindy, kdokoli jiný, tak by byla Honor rozzuřená, ale tohle byla Ash, která evidentně pochopila její potřebu utéct z téhle klece, ještě dřív, než na to přišla ona sama. „Za tohle ti budu dlužná.“
„Chceš, abych tě vyzvedla? Ještě jsem nevrátila auto, který jsem měla pronajatý na pátrání po tom upírovi.“
Honor se rozhlédla po místnosti. „Dej mi pár hodin, abych si zabalila.“ Moc toho neměla, ale bylo nepsaným pravidlem, že před odchodem má být svlečené povlečení, vyluxovaná podlaha a vyhozené veškeré odpadky. „Počkám na tebe před hlavní bránou.“
„Honor?“
„Jo?“

„Jsem ráda, že si našla cestu zpátky.“    

16 komentářů: