Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 6. kapitola

Honor sledovala Dmitriho, který zrovna popošel kupředu a postavil se vedle černě okřídleného anděla na samý konec balkónu. Nad tím, jak blízko stál nechráněnému okraji, se jí zatajil dech. Na rozdíl od anděla, neměl Dmitri křídla, která by ho v případě pádu zachránila. A přesto tam stál s naprostou sebejistotou, která prozrazovala, že ho tato možnost vůbec netrápila.

Najednou pocítila změnu ve vzduchu za svými zády. Otočila se a v prostoru dveří spatřila upíra se zrcadlovými slunečními brýlemi. „Dmitri je venku.“
Upír beze slova zamířil k balkónu. Ve stejný moment černě okřídlený anděl překročil jeho okraj a jeho nádherná křídla na moment zmizela. Vzápětí neuvěřitelnou rychlostí zase vzlétl vzhůru. V jakýkoli jiný den by Honor sledovala dráhu jeho letu, ale dnes byla její pozornost soustředěná na Dmitriho – jehož tvář se hned po té, co si vyslechl, cokoli mu upír potřeboval sdělit, změnila v granitový kámen.
Dmitri se vrátil dovnitř a řekl, „Všechno si tu nech. Odcházíme.“
Byl to arogantní rozkaz, ale Honor cítila napětí, které protínalo vzduch v místnosti, a domyslela si, co se stalo. „Našli jste zbytek těla?“ V momentě, kdy promluvila, už vyndavala paměťovou kartu z počítače, aby ji měla u sebe, kdyby se pro ni z jakéhokoli důvodu nemohla vrátit.
„Ano.“ Když nastoupili do výtahu, Dmitrimu zazvonil mobil. Vzhledem k jeho sice krátké a odměřené konverzaci, bylo jasné, že signál ve výtahu Věže evidentně nekolísal. Během Dmitriho hovoru, se k Honor otočil druhý upír. Nic neřekl a jen si jí prohlížel. Jeho zrcadlové brýle jí znemožnily rozpoznat cokoli, co by mohla jeho tvář prozrazovat. Chtěla se rozptýlit od skutečnosti, že byla lapená v kovové kabině se dvěma smrtícími predátory a pronesla, „Nosit sluneční brejle v budově vyšlo z módy ve stejný době, jako trvalá na vlasy.“
Upír jí předvedl svůj dokonalý chrup – ale bez špičáků. „Zlato, věř mi, že to, co se za nima schovává, vidět nechceš.“ Oslovení, kterým ji adresoval, bylo řečeno tak výsměšným tónem, že se jí z toho varovně postavily všechny chlupy na těle.
„Venome.“
Upír se okamžitě otočil zpět čelem ke dveřím kabiny, ale koutky jeho úst zůstávaly stočené do pobaveného úsměvu. „Chceš, abych řídil?“
„Ne, my si vemem Ferrari. Pojedeš svým autem, abys tam mohl zůstat.“
„Byl bych tam rychlejc pěšky a navíc bych si mohl prohlídnout všechny čumily, aniž by o tom věděli.“
„Dobře.“
Vstoupit do uměle osvětleného prostoru podzemních garáží nebylo nikdy tak příjemné, jako v tenhle moment – Honor si byla celkem jistá, že kdyby Dmitri nedržel Venoma zkrátka, seznámil by jí upír se svými špičáky více, než jen jedním možným způsobem.
„Teď už jsem si stoprocentně jistá, že si důležitej,“ pronesla, když si všimla, že Ferrari s momentálně staženou střechou bylo zaparkované na nejbližším místě u výtahu.
„Jestli ti to trvalo až takhle dlouho Honor, tak máš delší vedení, než jsem si myslel.“
Jako posměvačná narážka byla jen mírně otravná, obzvlášť pak proto, že Dmitri nebyl duchem zcela přítomný. Honor usedla na měkoučké, kožené sedadlo spolujezdce a pohledem zamířila k místu, kde Venom opustil garáž. „Co má s těma brejlema?“
„Tys o tom ještě neslyšela? Už je ve městě docela dlouhou dobu a přišel do kontaktu i s poměrně velkym množstvim lovců.“
„Já jsem před… v terénu moc nepracovala.“ Během doby, kdy Dmitri vyjel z bezpečnostní zóny Věže a zamířil na Manhattan, který protínaly tóny klaksonů, pokřikujících nadávek řidičů a tisíce telefonních konverzací, se Honor po době, která jí přišla jako několik hodin, poprvé zhluboka nadechla. „Nikdy jsem neměla žádnej důvod k tomu, abych přišla do kontaktu s personálem Věže.“
„V tom případě,“ –pronesl pobaveným tónem- „nechám Venoma, aby tě překvapil.“
Čím dál se ocitli od Věže, tím bylo město hlučnější. Když poprvé přijela do New Yorku a vystoupila z autobusu, který ji sem dovezl ze Severní Dakoty, tak jí tohle městě naprosto uchvátilo. Stejně jako Ashwini se Sárou, které tu žily. A Demarco s Ransomem a Vivekem. Přátelé, kteří po ní neúnavně pátrali. Přátelé, kteří kdyby na to přišlo, by pro ní zemřeli. A to bylo něco, co jí drželo nad vodou i ve chvíli, kdy se všechno ostatní vymykalo kontrole. „Kde to tělo našli?“
„Na Times Square.“
Po momentě překvapení si dala všechno do souvislostí. „Na stejnym místě, kde Raphael potrestal toho upíra?“ Ten incident byl legendární. Archanděl zlámal každičkou kost v upírově těle a pak ho po tři dlouhé hodiny nechal ležet uprostřed Times Square. Byl to chladný, kalkulovaný a brutální trest, na který nikdy nikdo nezapomene. Tenkrát jí bylo toho upíra líto. Teď už s naprostou jistotou věděla, jak sadističtí téměř-nesmrtelní dokázali být. Jejich mysli byly schopné vymyslet ty nejzvrácenější, nehumánní hrůzy. Teď už chápala, že Raphaelův trest byl patrně jen varováním.
„Poměrně blízko tomu místu.“
Dmitri předjel dodávku, ignoroval nadávajícího řidiče taxíku – který se odmlčel v půlce slova – a pak upřel pohled na ženu, která se chystala vkročit do silnice. Na místě ztuhla a bez povšimnutí upustila kelímek s kávou na asfaltový povrch.
„Části těla byly ve stavu, ze kterého bylo jasné, že nebyli upuštěné z výšky,“ pronesl, jakmile projeli kolem šokované ženy, „takže je tam někdo musel donést osobně.“
Části těla.
Vzhledem k useknuté hlavě, by to pro ni nemělo být žádným překvapením. „Zachytily něco kamery?“ zeptala se, jakmile dorazili k okraji říše divů - kterou ze všech stran osvětlovaly billboardy a kde se nacházelo zdrcující množství lidí – k okraji říše divů, kterou bylo Times Square.
„Už se na tom pracuje.“ Dmitri zaparkoval na zákazu zastavení uprostřed ulice, která už byla uzavřena policejními zátarasy, označujícími místo činu. Kolem se tlačily davy lidí. Pak vystoupil a každý, kdo se ocitl v jeho blízkosti, začal ustupovat… a ustupoval dál, dokud nedošli až ke scéně.
Honor šla v závěsu za ním a nemohla si nevšimnout změny ve tvářích lidí, kteří spatřili nůž, připásaný k jejímu stehnu. Jejich napjaté výrazy se okamžitě vyjasnily a nahradily je milé úsměvy. Lovci byli povětšinou širokou veřejností vnímaní velice dobře. Lidé si uvědomovali, že kdyby se všechno podělalo a upíři by zaplavili ulice proudy krve, byl by to Spolek, který by okamžitě přispěchal na jejich záchranu. Dokonce i mladší a slabší upíři, kteří stáli v davu, na ni přátelsky kývali hlavami – právo neporušující občané se nemuseli Spolku obávat.

O minutu později už podlezla policejní pásku a ocitla se na scéně, která připomínala spíše jatka, než chaotický a životem naplněný střed jednoho z nejznámějších měst na světě. Obklopovaly ji tisíce vůní – sladce sladká chuť cukru, která se vinula z cukrárny přes ulici, hořká a bohatá vůně kávy z kavárny za rohem, tabákový kouř a výpary z aut, mísící se s nakyslým nádechem lidského potu – ale nic z toho nemohlo předčít výrazný a navlhlý pach hnijícího masa. 

13 komentářů: