Honor sledovala
Dmitriho, který zrovna popošel kupředu a postavil se vedle černě okřídleného
anděla na samý konec balkónu. Nad tím, jak blízko stál nechráněnému okraji, se
jí zatajil dech. Na rozdíl od anděla, neměl Dmitri křídla, která by ho v případě
pádu zachránila. A přesto tam stál s naprostou sebejistotou, která
prozrazovala, že ho tato možnost vůbec netrápila.
Najednou pocítila
změnu ve vzduchu za svými zády. Otočila se a v prostoru dveří spatřila
upíra se zrcadlovými slunečními brýlemi. „Dmitri je venku.“
Upír beze slova
zamířil k balkónu. Ve stejný moment černě okřídlený anděl překročil jeho
okraj a jeho nádherná křídla na moment zmizela. Vzápětí neuvěřitelnou rychlostí
zase vzlétl vzhůru. V jakýkoli jiný den by Honor sledovala dráhu jeho letu, ale
dnes byla její pozornost soustředěná na Dmitriho – jehož tvář se hned po té, co
si vyslechl, cokoli mu upír potřeboval sdělit, změnila v granitový kámen.
Dmitri se vrátil
dovnitř a řekl, „Všechno si tu nech. Odcházíme.“
Byl to arogantní
rozkaz, ale Honor cítila napětí, které protínalo vzduch v místnosti, a
domyslela si, co se stalo. „Našli jste zbytek těla?“ V momentě, kdy
promluvila, už vyndavala paměťovou kartu z počítače, aby ji měla u sebe,
kdyby se pro ni z jakéhokoli důvodu nemohla vrátit.
„Ano.“ Když
nastoupili do výtahu, Dmitrimu zazvonil mobil. Vzhledem k jeho sice krátké
a odměřené konverzaci, bylo jasné, že signál ve výtahu Věže evidentně nekolísal.
Během Dmitriho hovoru, se k Honor otočil druhý upír. Nic neřekl a jen si
jí prohlížel. Jeho zrcadlové brýle jí znemožnily rozpoznat cokoli, co by mohla
jeho tvář prozrazovat. Chtěla se rozptýlit od skutečnosti, že byla lapená v kovové
kabině se dvěma smrtícími predátory a pronesla, „Nosit sluneční brejle v budově
vyšlo z módy ve stejný době, jako trvalá na vlasy.“
Upír jí předvedl svůj
dokonalý chrup – ale bez špičáků. „Zlato, věř mi, že to, co se za nima schovává,
vidět nechceš.“ Oslovení, kterým ji adresoval, bylo řečeno tak výsměšným tónem,
že se jí z toho varovně postavily všechny chlupy na těle.
„Venome.“
Upír se okamžitě
otočil zpět čelem ke dveřím kabiny, ale koutky jeho úst zůstávaly stočené do
pobaveného úsměvu. „Chceš, abych řídil?“
„Ne, my si vemem
Ferrari. Pojedeš svým autem, abys tam mohl zůstat.“
„Byl bych tam rychlejc
pěšky a navíc bych si mohl prohlídnout všechny čumily, aniž by o tom věděli.“
„Dobře.“
Vstoupit do uměle
osvětleného prostoru podzemních garáží nebylo nikdy tak příjemné, jako v tenhle
moment – Honor si byla celkem jistá, že kdyby Dmitri nedržel Venoma zkrátka,
seznámil by jí upír se svými špičáky více, než jen jedním možným způsobem.
„Teď už jsem si stoprocentně
jistá, že si důležitej,“ pronesla, když si všimla, že Ferrari s momentálně
staženou střechou bylo zaparkované na nejbližším místě u výtahu.
„Jestli ti to trvalo
až takhle dlouho Honor, tak máš delší vedení, než jsem si myslel.“
Jako posměvačná
narážka byla jen mírně otravná, obzvlášť pak proto, že Dmitri nebyl duchem
zcela přítomný. Honor usedla na měkoučké, kožené sedadlo spolujezdce a pohledem
zamířila k místu, kde Venom opustil garáž. „Co má s těma brejlema?“
„Tys o tom ještě
neslyšela? Už je ve městě docela dlouhou dobu a přišel do kontaktu i s poměrně
velkym množstvim lovců.“
„Já jsem před… v terénu
moc nepracovala.“ Během doby, kdy Dmitri vyjel z bezpečnostní zóny Věže a
zamířil na Manhattan, který protínaly tóny klaksonů, pokřikujících nadávek
řidičů a tisíce telefonních konverzací, se Honor po době, která jí přišla jako
několik hodin, poprvé zhluboka nadechla. „Nikdy jsem neměla žádnej důvod k tomu,
abych přišla do kontaktu s personálem Věže.“
„V tom případě,“ –pronesl
pobaveným tónem- „nechám Venoma, aby tě překvapil.“
Čím dál se ocitli od
Věže, tím bylo město hlučnější. Když poprvé přijela do New Yorku a vystoupila z autobusu,
který ji sem dovezl ze Severní Dakoty, tak jí tohle městě naprosto uchvátilo. Stejně
jako Ashwini se Sárou, které tu žily. A Demarco s Ransomem a Vivekem.
Přátelé, kteří po ní neúnavně pátrali. Přátelé, kteří kdyby na to přišlo, by
pro ní zemřeli. A to bylo něco, co jí drželo nad vodou i ve chvíli, kdy se všechno
ostatní vymykalo kontrole. „Kde to tělo našli?“
„Na Times Square.“
Po momentě překvapení
si dala všechno do souvislostí. „Na stejnym místě, kde Raphael potrestal toho
upíra?“ Ten incident byl legendární. Archanděl zlámal každičkou kost v upírově
těle a pak ho po tři dlouhé hodiny nechal ležet uprostřed Times Square. Byl to
chladný, kalkulovaný a brutální trest, na který nikdy nikdo nezapomene. Tenkrát
jí bylo toho upíra líto. Teď už s naprostou jistotou věděla, jak sadističtí
téměř-nesmrtelní dokázali být. Jejich mysli byly schopné vymyslet ty
nejzvrácenější, nehumánní hrůzy. Teď už chápala, že Raphaelův trest byl patrně jen
varováním.
„Poměrně blízko tomu
místu.“
Dmitri předjel
dodávku, ignoroval nadávajícího řidiče taxíku – který se odmlčel v půlce slova
– a pak upřel pohled na ženu, která se chystala vkročit do silnice. Na místě
ztuhla a bez povšimnutí upustila kelímek s kávou na asfaltový povrch.
„Části těla byly ve
stavu, ze kterého bylo jasné, že nebyli upuštěné z výšky,“ pronesl,
jakmile projeli kolem šokované ženy, „takže je tam někdo musel donést osobně.“
Části
těla.
Vzhledem k useknuté
hlavě, by to pro ni nemělo být žádným překvapením. „Zachytily něco kamery?“
zeptala se, jakmile dorazili k okraji říše divů - kterou ze všech stran
osvětlovaly billboardy a kde se nacházelo zdrcující množství lidí – k okraji
říše divů, kterou bylo Times Square.
„Už se na tom
pracuje.“ Dmitri zaparkoval na zákazu zastavení uprostřed ulice, která už byla
uzavřena policejními zátarasy, označujícími místo činu. Kolem se tlačily davy
lidí. Pak vystoupil a každý, kdo se ocitl v jeho blízkosti, začal
ustupovat… a ustupoval dál, dokud nedošli až ke scéně.
Honor šla v závěsu
za ním a nemohla si nevšimnout změny ve tvářích lidí, kteří spatřili nůž,
připásaný k jejímu stehnu. Jejich napjaté výrazy se okamžitě vyjasnily a
nahradily je milé úsměvy. Lovci byli povětšinou širokou veřejností vnímaní
velice dobře. Lidé si uvědomovali, že kdyby se všechno podělalo a upíři by
zaplavili ulice proudy krve, byl by to Spolek, který by okamžitě přispěchal na
jejich záchranu. Dokonce i mladší a slabší upíři, kteří stáli v davu, na
ni přátelsky kývali hlavami – právo neporušující občané se nemuseli Spolku
obávat.
O minutu později už
podlezla policejní pásku a ocitla se na scéně, která připomínala spíše jatka,
než chaotický a životem naplněný střed jednoho z nejznámějších měst na
světě. Obklopovaly ji tisíce vůní – sladce sladká chuť cukru, která se vinula z cukrárny
přes ulici, hořká a bohatá vůně kávy z kavárny za rohem, tabákový kouř a
výpary z aut, mísící se s nakyslým nádechem lidského potu – ale nic z toho
nemohlo předčít výrazný a navlhlý pach hnijícího masa.
Děkuji za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatsuper děkuji, Ala
OdpovědětVymazatPripadam si jak zavislak !!! Diky !!!
OdpovědětVymazatDíky za další pokračování
OdpovědětVymazatĎakujem!! :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.Katka
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatDakujeeeem:-) uzasne:-)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatDěkuji !
OdpovědětVymazat