Dmitri
se do Věže vracel s plnou hlavou představ o tom, jak by Honor vypadala na
místě Gadrielovy modelky. Zamířil rovnou do své kanceláře. „Co si zjistil?“
zeptal se Venoma v momentě, kdy se upír vrátil od dohledu nad transportem
částí těla oběti. Jeho otázka ale neměla nic společného s ranním nálezem.
„Upíři,
kteří Honor unesli, byli chytří,“ odpověděl Venom a sundal si sluneční brýle,
pod kterými se skrývaly oči, které by nemohly nikdy, nikdy patřit žádnému
smrtelníkovi. „Použili slabý, mladší upíry, kteří za ně odvedli špinavou práci.
Byli to ti dva, který zajali lovci, když jí našli.“
Dmitri
věděl, že ti dva byli postřelení a pořezaní, ale stále naživu a podle upíra, který
měl tento případ až do této chvíle na starosti, neposkytli žádné hodnotné
informace. Strůjce, který se skrýval za celým únosem, je úmyslně udržoval v nevědomosti.
Dmitri
se rozhodl, že je bude muset poctít osobní návštěvou. Tohle byl teď jeho lov.
„Zabývej se tím i dál.“
V momentě,
kdy Venom odešel, mu zazvonila soukromá telefonní linka. Dmitri přijal hovor od
Dahariela, Astaadova zástupce. „Jaké jsou novinky ohledně Caliane?“ zeptal se
anděl. Vzhledem k tomu, že nejstarší z archandělů povolila vstup skrz
štít kolem nově povstalého města Amanatu, jen Raphaelovi a jeho lidem, nebylo
na jeho dotazu nic neobvyklého. „Je zaměstnaná pomáháním svému lidu přizpůsobit
se životu po probuzení ze spánku.“ Tito lidé, smrtelníci – a jak bylo zjištěno
– i nemalý počet nesmrtelných, spali ve městě z šedého kamene, který se
teď třpytil pod paprsky neznámého slunce, po boku své bohyně déle, než milénium.
Z toho,
co mu Raphael řekl během jejich poslední konverzace, si chtěli obyvatelé
Amanatu znovu vytvořit život, kterým žili v čase, kdy se uložili ke
spánku. Chtěli naplnit zahrady města stovkami květů a fontány blyštivou vodou.
Nechtěli slyšet o moderních technologiích a nezajímalo je poznávání nové
hornaté země, která byla daleko od místa, kde naposledy pobývali.
„Drží
si je v područí,“ prohlásil Raphael o své matce. „Ale nepřesvědčila je
k tomu svým zpěvem – jejich oddanost je pravá.“
„Přeje
si vlastnit další území?“ zeptal se Dahariel tónem, který by někteří označili
za bez emocí, ale který Dmitri rozpoznal jako ledově praktický.
„Ne.
Zdá se, že větší území nikdy nebylo zdrojem Calianina šílenství.“ Žena
archanděl kdysi dávno zpívala veškeré dospělé populaci dvou znepřátelených měst
a přinutila je vstoupit do moře. Chtěla svět uchránit před válkou, která by
způsobila „tak hluboké ticho, že by se jeho ozvěny nesly celou věčností“ – to
byla slova, která Jessamy napsala o Caianině vládě do historických knih.
„Mluvil
jsem s Jessamy,“ pronesl Dahariel a kopíroval tak směr Dmitriových
myšlenek. „V celé historii se nikdy neudálo takovéhle probuzení.“
A
to bylo důvodem, proč nikdo neznal pravidla této události. „Jsme nesmrtelní,
Daharieli. Čas není náš nepřítel.“ Lepší, než se už předem připravovat na
válku, která by zatopila svět krví, obarvila řeky do ruda a z moří udělala
tichá pohřebiště, bude si počkat a dozvědět se pravdu o Calianině šílenství,
nebo jeho neexistenci.
„Jak
se má Michaela?“ Astaadův zástupce byl milencem archanděla Michaely, což
způsobovalo střet v loajalitě, a to Dmitriho přivádělo k myšlence, komu
přesně Dahariel vlastně sloužil.
„Některé
ženy,“ pronesl Dahariel stále stejným tónem bez emocí, ve kterém nebyl ani
náznak lidskosti, „se dokáží dostat muži pod kůži takovým způsobem, že když je
pak chceš vyrvat pryč, způsobí ti to značné krvácení.“
Když
zavěsil, přemýšlel nad podtónem násilí, které z Daharielových slov
zaznívalo. Dmitri věděl, co to znamenalo milovat ženu a nehledě na bolest,
kterou by to obnášelo, Ingrede ze svého srdce nikdy vyrvat nechtěl. Favashi se
k němu nikdy takhle hluboko nedostala a Honor… ano, ta se mu pod kůži
začínala propracovávat, to ale bylo jen nutkání, které skončí v okamžiku,
kdy ji vezme do své postele, kde se pod ním bude nahá svíjet.
Nejdříve
ale splní svůj slib a položí jí k nohám křičící, zkrvavené pozůstatky
jejích únosců. Pomsta, přesně jak jí řekl, může chutnat velice sladce.
„Dám ti tvou svobodu a už nikdy
se o tebe nebudu zajímat.“ Přestože jí pohled padl na meč, který svíral
v ruce, se stále snažila působit královsky. „Zahrnu tě bohatstvím, o kterém
se ti nikdy nezdálo.“ To, co chtěl, mu Isis nemohla nikdy vrátit. „Jediná věc,
po který toužim,“ zašeptal a dotkl se špičkou svého meče kůže nad jejím srdcem,
„je slyšet tě škemrat o život.“ A v tu chvíli jeho meč našel svůj cíl.
Bylo
těsně po osmé hodině večer, svět už byl zahalený do chladné temnoty a Dmitri,
oblečený v džínách, triku a v dlouhém černém kabátě, který vlastnil už
mnoho let, mířil k pozemku v Andělské Enklávě, který patřil andělu Andreasovi.
Andreasovi byl svěřen dohled nad výslechem a tresty upírů, které Honořini
zachránci nechali na živu.
„Dmitri.“
Před moderním domem, s důraznými a ostře řezanými tvary skleněných stěn,
přivítal Dmitriho sám Andreas, jehož křídla měla temně jantarovou barvu
s šedým žíhováním. „Proč najednou takový zájem o ty dva?“
Protože
teď to bylo osobní. „Promluvíme si, až s nima budu hotov.“
Aristokratické
rysy Andreasovy tváře se nezměnily do výrazu, ze kterého by se dala vyčíst
dotčenost. Anděl byl sice mocný, ale Dmitri byl mocnější. Jediným důvodem, proč
nevládl svému vlastnímu území, bylo to, že preferoval práci pro samotnou Věž… a
práci ve stínech. Jeho pozice Raphaelova zástupce zatím nebyla nikdy nudná.
V dobách,
které považoval za své „dospívání“ a kdy byl plný vzteku a nenávisti, odešel
pracovat pro Nehu. Archanděl Indie nebyla jeho rozhodnutím vrátit se zpět
k tomu, co bývalo počátky Raphaelovy Věže, vůbec potěšená. Dmitri se navíc
hodlal vrátit ve vteřině, kdy vypršelo období, na kterém se dohodli, že bude jejímu
dvoru sloužit. Pak se ale usmála a pronesla, „jste tak divocí. Oba dva.“
Zavrtěla hlavou a v jejích hluboce hnědých očích se zračilo pobavení
archanděla, který prožil milénia. „Samozřejmě, že můj dvůr shledáváš na svůj
vkus příliš noblesní. Běž Dmitri, ale kdyby si někdy znovu zatoužil po
vybranější společnosti, brány tohoto dvora ti budou vždy otevřeny.“
Neha
byla v dobách, kdy měla po svém boku druha Erise, vlídnou královnou a nad
tím, co považovala za pošetilost mládí, jí v očích tančil smích. Jenže
Erise už nikdo neviděl stovky let a poprava její dcery Anoushky změnila
Královnu Hadů a Jedů do chladnokrevného stvoření, podobného těm, které chovala
jako své domácí mazlíčky.
„Tudy.“
Pronesl Andreas a vykročil vpřed.
Když
procházeli otevřeným centrem domu, spatřil Dmitri pohledného, i když poněkud
pohublého muže Asijského původu, který pracoval u malého stolku v rohu
místnosti. Přimhouřil oči. „Je to Harrison Ling?“
Andreas
se zastavil. „Ano, je. Ty ho znáš?“
„Je
to Elenin švagr.“ Ten blázen se pokusil vyvlíknout své stoleté Smlouvě a zpět
ho musela dovléct Elena osobně. Dmitri pochyboval, že měl Harrison sebemenší
ponětí o tom, jak velkou laskavost mu prokázala – Andreas nebyl známý tím, že
by měl zrovna velké slitování pro ty, kteří porušili svou Smlouvu. Čím déle by
Harrison zůstal pohřešovaný, tím horší trest by ho čekal.
„Harrison,“
pronesl Andreas s temnými ozvěnami v hlase, „se v učení významu
slova loajalita velice zlepšil.“
V tom
momentě Harrison vzhlédl a do očí se mu vkradl hutný a úlisný strach. Dmitri
k němu necítil žádné sympatie. Na rozdíl od něho, si Harrison sám zvolil
stát se upírem – a to rozhodnutí učinil ještě před tím, než věděl, zda ho bude
moci žena, o které prohlásil, že ji bude milovat, schopná touto cestou
následovat. Jak se ukázalo, Beth – Elenina sestra a Harrisonova manželka –
nebyla s toxinem, který měnil smrtelníky v upíry kompatibilní, což
znamenalo, že zatímco Harrison bude navěky mladý, ona během času zestárne a
zemře.
„Vězni,“
řekl a vypustil toho patetického muže z mysli.
Andreas
ho vedl ven k malému lesíku z neopadavých stromů, který byl za jeho
domem. Nahá stvoření, která byla pověšená na větvích dvou různých stromů,
začala naříkat hrůzou v okamžiku, kdy zaslechla šelest andělských křídel.
Holly…
Surrow měla naprosto stejnou reakci jako tihle dva. Dmitrimu sice odmlouvala a
snažila se s ním pohrávat, což jí dodávalo jakousi iluzi o kontrole, ale
kdyby se ocitla v místnosti s andělem, byla by okamžitě v téměř katatonickém
stavu. Stále odmítala mluvit o tom, co jí Uram udělal, ale Dmitri viděl ta
krvavá jatka ve skladišti - utrhané končetiny, krví prosáknutou podlahu, rozevřená
ústa, vycpaná zakrvácenými vnitřnostmi i upřené prázdné pohledy.
„Mají
jazyky?“ zeptal se Andrease, protože si všiml, že momentálně byli z obou mužů
eunuchové, jejich penisy i varlata byli odňaté něčím, co muselo mít velmi tupé
ostří. Byli to upíři. Části těl jim dorostou zpět – a hned po té, Andreas
rozkáže, aby jim byly znovu odejmuty. Bez anestezie.
„Na
zítřek jsem naplánoval znovu jim je odříznout.“
Dmitri
nad probíhajícím trestem necítil žádné znechucení. Ne. Dokázal si až moc dobře
představit hrůzy, kterých se pro své sexuální potěšení tihle dva muži na Honor
dopustili. „Zatím to odlož. Možná je budu muset vyslýchat opakovaně.“
Andreas
kývl hlavou. „Přeješ si soukromí?“
„Ano.“
Dmitri
počkal, než anděl zmizel za řadou stromů, a pak se přikradl k bližšímu ze
dvou upírů. „Tak,“ pronesl, „doneslo se ke mně, že si rád bereš bez dovolení?“
ďakujem za preklad
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji :-) moc
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDekuji moc za preklad !!!
OdpovědětVymazatĎakujem!! :)
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad. :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazatDobrej trest pro chlapy :)
Ďakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDíky moc za další pokračování
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDakujeeeem:-) zia
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad !
OdpovědětVymazat