Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 11. kapitola

11
Polekaně se na Viveka podívala… a zahlédla v jeho tváři obavy. „Já se před Dmitrim neschovávam.“
„To jsem rád. Ale kdyby si ho náhodou někdy rozdráždila natolik, že by ses schovat potřebovala, pokus se po něm nestřílet na veřejnosti. Sára to Eleně pořád ještě neodpustila.“
Honor o tomto incidentu zaslechla. Dokonce o něm hledala i nějaké informace na internetu. „Řekla bych, že střelná rána by ho sice mohla na chvíli zdržet, ale jinak jsem si celkem jistá, že je natolik starej, že i kdybych se mu trefila přímo do srdce, tak by ho to nezabilo.“

Vivek překvapeně zamrkal. „Oooh, to Elena neví.“ Pak s tiše vyřčeným příkazem otočil svůj super moderní invalidní vozík a zamířil k hlavní počítačové konzoli, která právě výstražně zablikala.
„Takže si sem dolu přišla jen kvůli mojí úžasný společnosti?“ prohlásil sarkasticky, ale vzhledem k tomu, že Honor strávila své dětství pohlcená samotou, dokázala jeho emocionálnímu rozpoložení porozumět daleko lépe, než kdokoli jiný.
„Omlouvám se, že jsem nepřišla dřív,“ řekla. „Pravdou je, že kdyby mi to Sára nenařídila, tak bych byla pořád ještě zavřená v Akademii.“ Teď se jí zdálo téměř nemožné, že skutečně byla takhle slabým, zlomeným stvořením, ale byla to pravda, kterou nemohla popírat. Sama sobě opět přísahala, že se k tomu už nikdy nevrátí.
Vivek po ní střelil pronikavým pohledem. „Cejtila ses tam bezpečně, mám pravdu? To spousty lidí nedokáže pochopit.“
Honor se zamyslela nad jeho situací – byl v podzemním bunkru, kde byl chráněný před venkovním světem, který se ho v momentě, kdy už nebyl perfektní, urychleně zbavil. Až na to – „Ty máš ale daleko víc odvahy, než já Ví.“
Jeho rodina ho odstrčila do ústavu, ale on se skrz to prokousal čirou silou vlastní tvrdohlavé odhodlanosti a neochotou se vzdát.
„Když se mi to stalo, byl jsem malej kluk,“ pronesl zhrublým tónem. „A když jsem ležel v tý nemocniční posteli, měl jsem dost času na to, abych se přenesl přes vlastní sebelítost, tak mě nezahrnuj uznáním, který si nezasloužim.“
Honor zavrtěla hlavou, ale už nic neřekla. A pak se ho zeptala na to, kvůli čemu sem původně přišla. Hrůza, která jí svírala hrudník, stále nepovolovala. „Potřebovala bych, aby ses na něco podíval.“ Kombinace vzteku, paniky a nevolnosti jí svírala vnitřnosti. „Musim vědět, jestli jsou na internetu nějaký moje fotky nebo videa.“
Ve Vivekovu pohledu vzplála tak urputná zuřivost, že by ji to dokázalo vyděsit, ale Honor věděla, že byl rozeným lovcem – invalidní vozík, nebo ne, Vivek měl stejné instinkty jako ostatní lovci Spolku.
Vivekova pozornost se stočila k počítačové konzoli a začal vydávat tak rychlé hlasové povely, že Honor nestíhala vnímat měnící se obrazy na monitorech.
Když sledovala výsledky, které se na obrazovkách začaly jeden po druhém ukazovat, začala jí po páteři stékat kapka ledového potu. Ztěžka polkla a přinutila se počkat, dokud nebyl Vivek se svým prohledáváním hotov. „Ukaž mi to.“
Na monitorech se začal ukazovat jeden obrázek za druhým, a zatímco Vivek všechny výsledky ještě jednou překontroloval, Honor si je velmi pozorně prohlížela. „To je všechno?“
„Jo. Prohledal jsem, co se dalo. Zadal jsem přesný i zobecňující výrazy.“
Honor se otřásla a sesunula se do židle. „Všechno to jsou fotky, který byly uveřejněný, když jsem zmizela, a pak když mě našli.“
Vivek dalších deset minut mluvil ke svým počítačům. Stále kontroloval a překontrolovával vyhledané výsledky. „Nic tam není, Honor. Ať už ti parchanti udělali jakýkoli fotky, tak na internet je nedali.“ V jeho pohledu se zajiskřilo. „Řekl bych, že se bojej toho, jak by zareagovala Věž.“
„To by teda měli.“ Měla by být šťastná, ale setkání s Valerií a zjištění Tommyho pravé identity jen znovu přivedlo na povrch skutečnost, že ostatní, kteří s ní zacházeli, jako s kusem masa, byli volní. Jejich životy neposkvrněné hrůzou a strachem, pro ni byly v podstatě výsměchem. „Nepřestanu,“ řekla tak potichu, že ji Vivek nemohl slyšet a zaťala ruku do pěsti. „A Dmitri taky ne.“ Tímhle prohlášením si připomněla, že měla na své straně někoho daleko nebezpečnějšího a houževnatějšího, než byli všichni Valeriini zvrácení přátelé dohromady.
„Nemám v úmyslu tě zlomit, Honor. Mám v úmyslu tě svést.“

Samozřejmě, že měl v úmyslu si z ní také ukousnout. A ne zrovna malou část. Ne, Dmitri by nebyl spokojený s ničím menším, než s absolutní, tělesnou i duševní kapitulací.

16 komentářů: