11
Polekaně se na Viveka
podívala… a zahlédla v jeho tváři obavy. „Já se před Dmitrim neschovávam.“
„To jsem rád. Ale
kdyby si ho náhodou někdy rozdráždila natolik, že by ses schovat potřebovala,
pokus se po něm nestřílet na veřejnosti. Sára to Eleně pořád ještě
neodpustila.“
Honor o tomto
incidentu zaslechla. Dokonce o něm hledala i nějaké informace na internetu.
„Řekla bych, že střelná rána by ho sice mohla na chvíli zdržet, ale jinak jsem
si celkem jistá, že je natolik starej, že i kdybych se mu trefila přímo do
srdce, tak by ho to nezabilo.“
Vivek překvapeně
zamrkal. „Oooh, to Elena neví.“ Pak s tiše vyřčeným příkazem otočil svůj super
moderní invalidní vozík a zamířil k hlavní počítačové konzoli, která právě
výstražně zablikala.
„Takže si sem dolu
přišla jen kvůli mojí úžasný společnosti?“ prohlásil sarkasticky, ale vzhledem
k tomu, že Honor strávila své dětství pohlcená samotou, dokázala jeho
emocionálnímu rozpoložení porozumět daleko lépe, než kdokoli jiný.
„Omlouvám se, že jsem
nepřišla dřív,“ řekla. „Pravdou je, že kdyby mi to Sára nenařídila, tak bych
byla pořád ještě zavřená v Akademii.“ Teď se jí zdálo téměř nemožné, že skutečně
byla takhle slabým, zlomeným stvořením, ale byla to pravda, kterou nemohla
popírat. Sama sobě opět přísahala, že se k tomu už nikdy nevrátí.
Vivek po ní střelil
pronikavým pohledem. „Cejtila ses tam bezpečně, mám pravdu? To spousty lidí
nedokáže pochopit.“
Honor se zamyslela
nad jeho situací – byl v podzemním bunkru, kde byl chráněný před venkovním
světem, který se ho v momentě, kdy už nebyl perfektní, urychleně zbavil.
Až na to – „Ty máš ale daleko víc odvahy, než já Ví.“
Jeho rodina ho
odstrčila do ústavu, ale on se skrz to prokousal čirou silou vlastní tvrdohlavé
odhodlanosti a neochotou se vzdát.
„Když se mi to stalo,
byl jsem malej kluk,“ pronesl zhrublým tónem. „A když jsem ležel v tý
nemocniční posteli, měl jsem dost času na to, abych se přenesl přes vlastní
sebelítost, tak mě nezahrnuj uznáním, který si nezasloužim.“
Honor zavrtěla
hlavou, ale už nic neřekla. A pak se ho zeptala na to, kvůli čemu sem původně
přišla. Hrůza, která jí svírala hrudník, stále nepovolovala. „Potřebovala bych,
aby ses na něco podíval.“ Kombinace vzteku, paniky a nevolnosti jí svírala
vnitřnosti. „Musim vědět, jestli jsou na internetu nějaký moje fotky nebo
videa.“
Ve Vivekovu pohledu
vzplála tak urputná zuřivost, že by ji to dokázalo vyděsit, ale Honor věděla,
že byl rozeným lovcem – invalidní vozík, nebo ne, Vivek měl stejné instinkty
jako ostatní lovci Spolku.
Vivekova pozornost se
stočila k počítačové konzoli a začal vydávat tak rychlé hlasové povely, že
Honor nestíhala vnímat měnící se obrazy na monitorech.
Když sledovala
výsledky, které se na obrazovkách začaly jeden po druhém ukazovat, začala jí po
páteři stékat kapka ledového potu. Ztěžka polkla a přinutila se počkat, dokud
nebyl Vivek se svým prohledáváním hotov. „Ukaž mi to.“
Na monitorech se
začal ukazovat jeden obrázek za druhým, a zatímco Vivek všechny výsledky ještě
jednou překontroloval, Honor si je velmi pozorně prohlížela. „To je všechno?“
„Jo. Prohledal jsem,
co se dalo. Zadal jsem přesný i zobecňující výrazy.“
Honor se otřásla a
sesunula se do židle. „Všechno to jsou fotky, který byly uveřejněný, když jsem
zmizela, a pak když mě našli.“
Vivek dalších deset
minut mluvil ke svým počítačům. Stále kontroloval a překontrolovával vyhledané
výsledky. „Nic tam není, Honor. Ať už ti parchanti udělali jakýkoli fotky, tak
na internet je nedali.“ V jeho pohledu se zajiskřilo. „Řekl bych, že se bojej
toho, jak by zareagovala Věž.“
„To by teda měli.“
Měla by být šťastná, ale setkání s Valerií a zjištění Tommyho pravé
identity jen znovu přivedlo na povrch skutečnost, že ostatní, kteří s ní
zacházeli, jako s kusem masa, byli volní. Jejich životy neposkvrněné
hrůzou a strachem, pro ni byly v podstatě výsměchem. „Nepřestanu,“ řekla
tak potichu, že ji Vivek nemohl slyšet a zaťala ruku do pěsti. „A Dmitri taky
ne.“ Tímhle prohlášením si připomněla, že měla na své straně někoho daleko
nebezpečnějšího a houževnatějšího, než byli všichni Valeriini zvrácení přátelé
dohromady.
„Nemám
v úmyslu tě zlomit, Honor. Mám v úmyslu tě svést.“
Samozřejmě, že měl
v úmyslu si z ní také ukousnout. A ne zrovna malou část. Ne, Dmitri
by nebyl spokojený s ničím menším, než s absolutní, tělesnou i
duševní kapitulací.
Moc děkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další části ! ! !
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatDíky za další pokračování
OdpovědětVymazatDěkuji :-) moc
OdpovědětVymazatĎakujem! :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad tato serie je skvělá :)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatDíky za překlad.Katka
OdpovědětVymazatDakujem skvele:-) aj ked kratke:-) si uzasna Zia.
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad !
OdpovědětVymazat