Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 15. kapitola

15
„Ještě ne.“ Dmitriův pohled se stočil k mužovu, po smrti scvrklému, odkrytému penisu. Normální člověk by nechodil po parku s vystaveným ptákem. Ale vzhledem k Sorrowině výpadku paměti, nebylo možné zjistit, jestli ho nalákala za použití svého hypnotického talentu natolik blízko, aby ho mohla zavraždit, nebo jestli reagovala v sebeobraně.

V ten moment se Honor zvedla ze země a na tváři měla ponurý úsměv. „Byl mi povědomej,“ řekla a podávala mu svůj mobil.
Dmitri si ho vzal a podíval se na novinový článek, který hovořil o Rickovi Hernandezovi, podmínečně propuštěném sexuálním násilníkovi. K článku byla připojená i jeho fotka, která měla zdejší obyvatele upozornit na agresora, který se nacházel v jejich okolí. V dalším odstavci článku se psalo, že obě ženy, které se staly jeho dřívějšími obětmi, byly drobných postav a Asijského původu.
Dmitri podal telefon Sorrow a sledoval, jak se roztřásla. „Postarám se o to.“ Pohladil jí po vlasech a v ten moment pocítil, že se v něm něco zásadního zlomilo a pak se to přetvořilo. „Venom tě odveze domu.“
„Venom tu neni,“ řekla Honor. „Ale já jo. Dej mi klíčky od svýho auta.“
„Sorrow není člověk.“
„Fakt, že zlomila vaz chlapovi, kterej byl dvakrát větší, než ona, byl moje první vodítko.“ Založila si ruce na prsou, ale v jejích očích, plných tajemství, nebyla ani stopa po agresi. Místo toho, v nich Dmitri spatřil tichou odhodlanost, sílu a nevysvětlitelnou něhu, jež se mu omotala kolem srdce, jako ostnatý drát, který ho donutil krvácet. „Jsem ozbrojená a ona je mladá.“
„Zůstaň s ní, dokud nedorazí Venom.“ Pak jí hodil své klíčky.
Místo toho, aby se vydala druhou stranou, kolem Sorrowina útočníka, prošla Honor těsně kolem Dmitriho. Hřbety jejich rukou se dotkly. Bylo to úplně poprvé, kdy se ho pokusila vědomě dotknout a jeho tělo začalo žhnout.
Cesta k Sorrowině domovu netrvala dlouho. „Tak pojď,“ řekla mladé ženě, která vedle ní tiše a otřeseně seděla. Působila jako marioneta s přetrhanými provázky. Honor se do ní uměla vžít. Přesně tak se totiž cítila, než jí zavolala Sára… než se setkala s Dmitrim. Na hřbetu ruky stále cítila nebezpečný žár jeho kůže a přemýšlela nad tím, jestli chápal, co pro ni znamenal fakt, že její touha se ho dotknout, byla hlubší než jizvy, které po sobě zanechali její únosci. „Pojďme dovnitř, uděláme si horkej čaj.“
„Já žádnej čaj nemam.“ Sorrow se odmlčela, ale její prázdný pohled se o kousek zvedl. Vypadalo to, jakoby se pokoušela vymanit ze spárů šoku, který jí věznil. „Ale mam kafe.“
„To bude taky fungovat.“
Když kráčely směrem k domku, Sorrowiny pohyby byly i nadále trhané a nekoordinované. Jakmile vešly dovnitř, začala žena, která už nebyla tak docela člověkem rychlými, neobratnými pohyby připravovat kávu. „Uram,“ řekla bez jakéhokoli varování. „Byla jsem jednou z jeho obětí.“ Nasypala kávová zrna do mlýnku a naplnila nádržku kávovaru vodou. „Unesl nás, když jsme šli do kina.“
Podle médií vtrhl archanděl Uram do New Yorku s úmyslem získat Raphaelovo teritorium. Ale pokud si to Honor dobře pamatovala, tak se tenkrát spekulovalo, že měl něco společného s pohřešovanými osobami, které z města zmizeli v úplně stejné době. Nicméně tyto spekulace byly utnuty v okamžiku, kdy se objevil lépe vyhovující podezřelý. Nikdo nechtěl věřit takovým šílenostem, které se týkaly archanděla. „Tys byla jediná přeživší,“ hádala.
„Ano, byla.“ Její smích byl stejně trpký a hořký, jako čerstvá káva, která odkapávala do skleněné nádobky kávovaru. „Ale nejsem si moc jistá, že bych se nazvala přeživší. Vždycky jsem nebývala Sorrow.“ Během jejího ztrápeného přiznání se kávovar vypnul. Sorrow nalila první hrnek a podala ho Honor, a pak nalila druhý pro sebe. „Nikdy dřív jsem nikoho nezabila.“
Honor se napila horké tekutiny. Přestože skutečný věkový rozdíl mezi nimi mohl být kolem šesti nebo sedmi let, se cítila o staletí starší, než tahle dívka. „Něco ti to vezme,“ pronesla, protože Sorrow nepotřebovala, aby jí někdo lhal. „Něco, co nikdy nedostaneš zpátky.“
První osoba, kterou Honor pobodala, nezemřela, ale ten pocit, když její nůž zajížděl skrz kůži do masa, ten ostrý závan železa ve vzduchu – na to nikdy nezapomene. „Ale,“ pokračovala, „někteří lidi si zasloužej zemřít.“ Ten muž jí tenkrát chtěl ublížit – poznala to v jeho žlutém úsměvu ihned po té, co její sociální pracovnice odešla. Dokonce v sobě měl tolik drzosti, že po té zavolal policii a křičel na ně, aby jí zatkli. Až na to, že přítomnému detektivovi přišlo podezřelé, že „oběť“ byla pobodaná ve tři hodiny v noci v ložnici, která patřila mladé dívce. Někdy se stalo, že systém naštěstí fungoval.
V tom okamžiku zaslechla povrchní klepání na dveře, po kterém následovaly kroky znějící zevnitř domu – a vzápětí se před ní objevil upír, kterého nikdy neviděla bez jeho slunečních brýlí. Byl oblečený v dalším ze svých elegantních obleků, tentokrát s kovově šedou košilí.
„Tady jsi, Sorrow.“ Zazněl téměř něžný komentář, s jemně vysmívajícím podtónem. „Vypadá to, že na tebe budu muset dohlížet pečlivěji.“
Honor zasunula pistoli zpět do pouzdra a sledovala, jak si sundal sluneční brýle. Jeho zornice měly podlouhlý tvar a jeho duhovky jasně zelenou barvu. Jeho oči byly stejné, jako oči kobry. „Dobře,“ řekla a vůbec se neobtěžovala předstírat, že na něho nezírala, „tohle jsem fakt nečekala.“ Musely být skutečné, a to byl důvod pro jeho brýlový doplněk. Přestože teď už ten důvod znala, její mozek měl problémy zpracovat to, co viděla. Bylo to příliš nelidské.
Venom jí obdařil lenivým úsměvem. Jeho skořicově tmavá pleť v sobě nesla vřelost a v kombinaci s očima, patřícíma studenokrevnému stvoření, to bylo opravdu zvláštní. Nicméně jeho další slova, adresovaná Sorrow, byla nemilosrdná. „Jestli ještě jednou proklouzneš svejm strážím, najdu ti pěkný, pohodlný ubytování v nějaký cele. Nebo by možná byla ještě lepší malá klec.“
Mladá žena pevně stiskla rty. A hned na to po upírovi mrskla svůj nedopitý hrnek kávy. „Polib si, Venome.“
Upír se s plazí mrštností vyhnul vrženému předmětu, a když se hrnek roztříštil o zeď a vylitá káva potřísnila jeho elegantní oblek, naštvaně zasyčel. V tom momentě v něm nebylo naprosto nic lidského – zůstal jen predátor na lovu. Dříve, než se stihl zvednout z podřepu, ve kterém skončil, když se vyhýbal letícímu hrnku, na něj Honor namířila svou pistoli. „To stačilo,“ řekla oběma. „Sorrow, ukliď ten nepořádek a ty Venome vypadni.“
Upír, s prameny černých vlasů, které mu spadali do tváře, jež byla ve své tajemné odlišnosti překvapivě pohledná, se domýšlivě ušklíbl. „Ta tvoje hračka ti bude k ničemu.“ A najednou stál přímo před ní a dlouhými silnými prsty jí chytil za bok. Honor si nestačila všimnout ani toho, že by mrknul.
V ten okamžik toho na ni bylo moc.
Stiskla spoušť.
V uzavřeném prostoru kuchyně byl ten zvuk neuvěřitelně hlučný a Sorrowin křik byl jeho odrážející se ozvěnou. Venom padl k zemi a držel se za stehno. Honor zastrčila pistoli zpět do pouzdra a vzala si ze stolu svůj nedopitý hrnek s kávou. Sama sebe překvapovala vlastním klidem. „Nesahej na mě. Nikdy.“
Upír se zašklebil, posadil se a zády se opřel o zeď. Ruku si tiskl na stehno, ze kterého mu vytékala krev takovou rychlostí, že by to pro obyčejného člověka bylo smrtelným zraněním. „Víš, kolik mě kurva tenhle oblek stál?“
Na druhé straně kuchyně se Sorrow naklonila nad pracovní desku, její tváře měly divokou barvu. „To se chci taky naučit,“ řekla a zírala na Honor. „Umět se ubránit.“
Upír, který už se začal hojit, si pohrdavě odfrknul. „Doneslo se ke mně, že dneska ses ubránila docela dobře, kotě.“ Sorrow si taky odfrkla.
„Ale než si ho zabila, tak si mu měla urvat koule,“ pronesl Venom přemýšlivě. „To by bolelo jak svině.“
Honor se zaškubaly koutky. „To je dobrá rada.“ Odložila si hrnek s kávou a pozorovala Sorrow. Mladá žena se zrovna vydala uklidit nepořádek, který před momentem způsobila a při tom nenávistně zírala na Venoma, který jí podával střep rozbitého hrnku.
„Neudělala jsem to vědomě,“ přiznala po chvíli. „Nevim, jak se to stalo – jsem jenom hloupý děcko, co si na všechno musí přijít samo.“
Žádná žena by nikdy neměla být bezbranná. Tahle myšlenka vyplula na povrch ze samého jejího jádra. „Já tě to naučim,“ řekla a vůbec nad tím rozhodnutím nemusela přemýšlet.
Venom se postavil, ale stále si prostřelenou nohu šetřil. „Jsi si jistá, že jí chceš obětovat svuj čas? Tady Sorrow by totiž nemusela bejt naživu moc dlouho.“
Sorrow vyhodila do odpadkového koše střepy, které posbírala ze země a věnovala Venomovi  svůj vlastní strašidelný pohled. Kolem jejích temně hnědých duhovek zářil jasně zelený proužek.
„Jednoho dne,“ pronesla stejně poklidným hlasem, jako byla hladina vysokohorského jezera, „ti zlomim vaz. A pak ti uříznu hlavu ruční pilkou. Víš proč ruční pilkou? Protože si budu moct dát načas.“

Venom se na ni divoce usmál. „Já věděl, že v tobě něco je, kotě.“

16 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za novou kapitolu.Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Nadezda: dekuji moc :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad !

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad. :-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat