15
„Ještě ne.“ Dmitriův
pohled se stočil k mužovu, po smrti scvrklému, odkrytému penisu. Normální člověk by nechodil po parku s vystaveným ptákem. Ale vzhledem
k Sorrowině výpadku paměti, nebylo možné zjistit, jestli ho nalákala za
použití svého hypnotického talentu natolik blízko, aby ho mohla zavraždit, nebo
jestli reagovala v sebeobraně.
V ten moment se
Honor zvedla ze země a na tváři měla ponurý úsměv. „Byl mi povědomej,“ řekla a
podávala mu svůj mobil.
Dmitri si ho vzal a
podíval se na novinový článek, který hovořil o Rickovi Hernandezovi, podmínečně
propuštěném sexuálním násilníkovi. K článku byla připojená i jeho fotka,
která měla zdejší obyvatele upozornit na agresora, který se nacházel
v jejich okolí. V dalším odstavci článku se psalo, že obě ženy, které
se staly jeho dřívějšími obětmi, byly drobných postav a Asijského původu.
Dmitri podal telefon
Sorrow a sledoval, jak se roztřásla. „Postarám se o to.“ Pohladil jí po vlasech
a v ten moment pocítil, že se v něm něco zásadního zlomilo a pak se
to přetvořilo. „Venom tě odveze domu.“
„Venom tu neni,“
řekla Honor. „Ale já jo. Dej mi klíčky od svýho auta.“
„Sorrow není člověk.“
„Fakt, že zlomila vaz
chlapovi, kterej byl dvakrát větší, než ona, byl moje první vodítko.“ Založila
si ruce na prsou, ale v jejích očích, plných tajemství, nebyla ani stopa
po agresi. Místo toho, v nich Dmitri spatřil tichou odhodlanost, sílu a
nevysvětlitelnou něhu, jež se mu omotala kolem srdce, jako ostnatý drát, který
ho donutil krvácet. „Jsem ozbrojená a ona je mladá.“
„Zůstaň s ní,
dokud nedorazí Venom.“ Pak jí hodil své klíčky.
Místo toho, aby se
vydala druhou stranou, kolem Sorrowina útočníka, prošla Honor těsně kolem
Dmitriho. Hřbety jejich rukou se dotkly. Bylo to úplně poprvé, kdy se ho
pokusila vědomě dotknout a jeho tělo začalo žhnout.
Cesta
k Sorrowině domovu netrvala dlouho. „Tak pojď,“ řekla mladé ženě, která
vedle ní tiše a otřeseně seděla. Působila jako marioneta s přetrhanými
provázky. Honor se do ní uměla vžít. Přesně tak se totiž cítila, než jí
zavolala Sára… než se setkala s Dmitrim. Na hřbetu ruky stále cítila
nebezpečný žár jeho kůže a přemýšlela nad tím, jestli chápal, co pro ni
znamenal fakt, že její touha se ho dotknout, byla hlubší než jizvy, které po
sobě zanechali její únosci. „Pojďme dovnitř, uděláme si horkej čaj.“
„Já žádnej čaj
nemam.“ Sorrow se odmlčela, ale její prázdný pohled se o kousek zvedl. Vypadalo
to, jakoby se pokoušela vymanit ze spárů šoku, který jí věznil. „Ale mam kafe.“
„To bude taky
fungovat.“
Když kráčely směrem
k domku, Sorrowiny pohyby byly i nadále trhané a nekoordinované. Jakmile
vešly dovnitř, začala žena, která už nebyla tak docela člověkem rychlými,
neobratnými pohyby připravovat kávu. „Uram,“ řekla bez jakéhokoli varování.
„Byla jsem jednou z jeho obětí.“ Nasypala kávová zrna do mlýnku a naplnila
nádržku kávovaru vodou. „Unesl nás, když jsme šli do kina.“
Podle médií vtrhl
archanděl Uram do New Yorku s úmyslem získat Raphaelovo teritorium. Ale
pokud si to Honor dobře pamatovala, tak se tenkrát spekulovalo, že měl něco
společného s pohřešovanými osobami, které z města zmizeli
v úplně stejné době. Nicméně tyto spekulace byly utnuty v okamžiku,
kdy se objevil lépe vyhovující podezřelý. Nikdo nechtěl věřit takovým
šílenostem, které se týkaly archanděla. „Tys byla jediná přeživší,“ hádala.
„Ano, byla.“ Její
smích byl stejně trpký a hořký, jako čerstvá káva, která odkapávala do skleněné
nádobky kávovaru. „Ale nejsem si moc jistá, že bych se nazvala přeživší.
Vždycky jsem nebývala Sorrow.“ Během jejího ztrápeného přiznání se kávovar
vypnul. Sorrow nalila první hrnek a podala ho Honor, a pak nalila druhý pro
sebe. „Nikdy dřív jsem nikoho nezabila.“
Honor se napila horké
tekutiny. Přestože skutečný věkový rozdíl mezi nimi mohl být kolem šesti nebo
sedmi let, se cítila o staletí starší, než tahle dívka. „Něco ti to vezme,“
pronesla, protože Sorrow nepotřebovala, aby jí někdo lhal. „Něco, co nikdy
nedostaneš zpátky.“
První osoba, kterou
Honor pobodala, nezemřela, ale ten pocit, když její nůž zajížděl skrz kůži do
masa, ten ostrý závan železa ve vzduchu – na to nikdy nezapomene. „Ale,“
pokračovala, „někteří lidi si zasloužej zemřít.“ Ten muž jí tenkrát chtěl
ublížit – poznala to v jeho žlutém úsměvu ihned po té, co její sociální
pracovnice odešla. Dokonce v sobě měl tolik drzosti, že po té zavolal
policii a křičel na ně, aby jí zatkli. Až na to, že přítomnému detektivovi
přišlo podezřelé, že „oběť“ byla pobodaná ve tři hodiny v noci
v ložnici, která patřila mladé dívce. Někdy se stalo, že systém naštěstí fungoval.
V tom okamžiku
zaslechla povrchní klepání na dveře, po kterém následovaly kroky znějící
zevnitř domu – a vzápětí se před ní objevil upír, kterého nikdy neviděla bez
jeho slunečních brýlí. Byl oblečený v dalším ze svých elegantních obleků,
tentokrát s kovově šedou košilí.
„Tady jsi, Sorrow.“
Zazněl téměř něžný komentář, s jemně vysmívajícím podtónem. „Vypadá to, že
na tebe budu muset dohlížet pečlivěji.“
Honor zasunula
pistoli zpět do pouzdra a sledovala, jak si sundal sluneční brýle. Jeho zornice
měly podlouhlý tvar a jeho duhovky jasně zelenou barvu. Jeho oči byly stejné,
jako oči kobry. „Dobře,“ řekla a vůbec se neobtěžovala předstírat, že na něho
nezírala, „tohle jsem fakt nečekala.“ Musely být skutečné, a to byl důvod pro
jeho brýlový doplněk. Přestože teď už ten důvod znala, její mozek měl problémy
zpracovat to, co viděla. Bylo to příliš nelidské.
Venom jí obdařil
lenivým úsměvem. Jeho skořicově tmavá pleť v sobě nesla vřelost a
v kombinaci s očima, patřícíma studenokrevnému stvoření, to bylo
opravdu zvláštní. Nicméně jeho další slova, adresovaná Sorrow, byla
nemilosrdná. „Jestli ještě jednou proklouzneš svejm strážím, najdu ti pěkný,
pohodlný ubytování v nějaký cele. Nebo by možná byla ještě lepší malá klec.“
Mladá žena pevně
stiskla rty. A hned na to po upírovi mrskla svůj nedopitý hrnek kávy. „Polib
si, Venome.“
Upír se s plazí
mrštností vyhnul vrženému předmětu, a když se hrnek roztříštil o zeď a vylitá
káva potřísnila jeho elegantní oblek, naštvaně zasyčel. V tom momentě
v něm nebylo naprosto nic lidského – zůstal jen predátor na lovu. Dříve,
než se stihl zvednout z podřepu, ve kterém skončil, když se vyhýbal
letícímu hrnku, na něj Honor namířila svou pistoli. „To stačilo,“ řekla oběma.
„Sorrow, ukliď ten nepořádek a ty Venome vypadni.“
Upír, s prameny
černých vlasů, které mu spadali do tváře, jež byla ve své tajemné odlišnosti
překvapivě pohledná, se domýšlivě ušklíbl. „Ta tvoje hračka ti bude
k ničemu.“ A najednou stál přímo před ní a dlouhými silnými prsty jí
chytil za bok. Honor si nestačila všimnout ani toho, že by mrknul.
V ten okamžik
toho na ni bylo moc.
Stiskla spoušť.
V uzavřeném
prostoru kuchyně byl ten zvuk neuvěřitelně hlučný a Sorrowin křik byl jeho
odrážející se ozvěnou. Venom padl k zemi a držel se za stehno. Honor
zastrčila pistoli zpět do pouzdra a vzala si ze stolu svůj nedopitý hrnek
s kávou. Sama sebe překvapovala vlastním klidem. „Nesahej na mě. Nikdy.“
Upír se zašklebil,
posadil se a zády se opřel o zeď. Ruku si tiskl na stehno, ze kterého mu
vytékala krev takovou rychlostí, že by to pro obyčejného člověka bylo smrtelným
zraněním. „Víš, kolik mě kurva tenhle oblek stál?“
Na druhé straně
kuchyně se Sorrow naklonila nad pracovní desku, její tváře měly divokou barvu.
„To se chci taky naučit,“ řekla a zírala na Honor. „Umět se ubránit.“
Upír, který už se
začal hojit, si pohrdavě odfrknul. „Doneslo se ke mně, že dneska ses ubránila
docela dobře, kotě.“ Sorrow si taky odfrkla.
„Ale než si ho
zabila, tak si mu měla urvat koule,“ pronesl Venom přemýšlivě. „To by bolelo
jak svině.“
Honor se zaškubaly
koutky. „To je dobrá rada.“ Odložila si hrnek s kávou a pozorovala Sorrow.
Mladá žena se zrovna vydala uklidit nepořádek, který před momentem způsobila a
při tom nenávistně zírala na Venoma, který jí podával střep rozbitého hrnku.
„Neudělala jsem to
vědomě,“ přiznala po chvíli. „Nevim, jak se to stalo – jsem jenom hloupý děcko,
co si na všechno musí přijít samo.“
Žádná žena by nikdy
neměla být bezbranná. Tahle myšlenka vyplula na povrch ze samého jejího jádra.
„Já tě to naučim,“ řekla a vůbec nad tím rozhodnutím nemusela přemýšlet.
Venom se postavil,
ale stále si prostřelenou nohu šetřil. „Jsi si jistá, že jí chceš obětovat svuj
čas? Tady Sorrow by totiž nemusela bejt naživu moc dlouho.“
Sorrow vyhodila do
odpadkového koše střepy, které posbírala ze země a věnovala Venomovi svůj vlastní strašidelný pohled. Kolem jejích
temně hnědých duhovek zářil jasně zelený proužek.
„Jednoho dne,“
pronesla stejně poklidným hlasem, jako byla hladina vysokohorského jezera, „ti
zlomim vaz. A pak ti uříznu hlavu ruční pilkou. Víš proč ruční pilkou? Protože
si budu moct dát načas.“
Venom se na ni divoce
usmál. „Já věděl, že v tobě něco je, kotě.“
Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatĎakujem! :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za novou kapitolu.Katka
OdpovědětVymazatNadezda: dekuji moc :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad !
OdpovědětVymazatDakujem:-) Zia
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :-)
OdpovědětVymazat