Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 17. kapitola

17
„Nicholasová!“
Při zvuku svého jména Honor vzhlédla vzhůru a spatřila rozložitého detektiva, afroamerického původu s osobitým černo-šedým strništěm, které se zdálo být jeho permanentním příslušenstvím.
„Santiago,“ pozdravila. Před pár lety s ním spolupracovala na jednom ze svých několika málo případů, ke kterým byla během doby, kdy žila na Manhattanu přidělena.
„Co pro mě máš?“

„Tohle.“ Santiago se skrčil a podlezl pásku, která ohraničovala místo činu. Pak si klekl vedle těla, které leželo napůl na chodníku a napůl na přilehlé silnici. Přizvedl plachtu, překrývající oběť, a kývl na ní, aby se podívala.
„To vypadá, jakoby na něj zaútočil pes.“ Hrdlo mladého muže bylo roztrhané a ohlodané, jako po útoku velkých zubů. Santiago zabručel. „Jo, až na to, že jediný místo, který má pokousaný jsou krk a vnitřní strana stehna.“
Krční a stehenní tepna.
Honor se naklonila blíž a prozkoumala obě zranění. Kalhoty oběti byly stažené až ke kotníkům, ale stále měl oblečené trenýrky. Cílem útoku byla zjevně krev oběti – ačkoli vzhledem k tomu, co viděla kolem těla, jí jeho útočník nechal docela velké množství přijít nazmar.
„Nejsem žádnej patolog, ale řekla bych, že jeho zranění jsou příliš rozsáhlý, než aby se z nich dalo určit, jestli šlo o upíra.“ Pozůstatky po upířím kousnutí by se v následných útočných zraněních ztratily.
„Měl by to tu zkontrolovat někdo z rozenejch lovců,“ řekla, „a zjistit, jestli tu dokáže zachytit nějakej upíří pach. Ransom je ve městě, to vim. S Elenou si nejsem jistá – zavolam do Spolku a zeptam se, jestli by nám mohl bejt některej z nich k dispozici.“
Všechno ohledně tohoto místa činu bylo divné a nezapadalo, jak by mělo. Názor dalšího lovce by určitě uvítala. „Podle rozstřiku krve jsem si jistá, že ho zabili přímo tady,“ pronesla po té, co vznesla svou žádost.
„I v noci je to tady dost na očích.“
„To je sice pravda, ale v týhle ulici jsou převážně kanceláře. Nejsou tu žádný restaurace, jenom jeden zavšivenej bar,“ oponoval Santiago. Zamračil se a husté, prošedivělé obočí mu zakrylo oči světle hnědé barvy. „Podle manažera, kterýho jsem zrovna probudil, zaměstnanci toho baru, zavřeli, uklidili a v půl čtvrtý ráno odešli. Veřejná prádelna támhle na rohu otevírá v půl sedmý a vzhledem k času, kdy nám zavolal ten anonym, bych se vsadil, že se to celý odehrálo mezi čtvrtou a pátou ráno.“
„Ještě před tim, než se rozednilo.“ Přikývla Honor. „Pozdějc už by tudy zase chodili lidi na metro.“
„Jo, řeknu svejm lidem, aby to tu zejtra ráno pohlídali a zkusili vyzpovídat lidi, který tudy choděj pravidelně.“ V ten moment nad nimi proletěl stín a Santiago vzhlédl vzhůru.
O chvíli později vedle nich přistála žena anděl, jejíž křídla měla tu nejúchvatnější černou barvu, která přecházela v půlnočně modrou a indigo, pokračovala do zářivého odstínu, který Honor připomínal úsvit, a končila třpytící se zlato bílou. Její vysokou figuru zdobilo štíhlé svalstvo a pohybovala se s elegancí, které šla ruku v ruce s uměním se ubránit protivníkům, kteří byli obvykle silnější a rychlejší, než ona sama.
Honor ji samozřejmě viděla na fotkách, ale realita toho, že jeden z lovců měl skutečná křídla, byla bizarní. „Vim, že na tebe zíram,“ řekla do ticha, které její přistání způsobilo, „ale Eleno, ty máš kurňa křídla…“
Elena se rozesmála. Její oči se v pouličním osvětlení zdály skoro stříbrné a vlhké, téměř bílé vlasy měla stažené do pevného francouzského copu. „Ještě pořád se mi stává, že když se ráno probudim, tak jsem upřímně překvapená,“ pronesla, a když se její pohled stočil z Honor k Santiagovi, její tvář ztratila svou zářivost. „Zkontroluju ty pachy.“ Klekla si na zem a rozprostřela svá neuvěřitelně krásná křídla na špinavém asfaltu silnice. Zdálo se, že ji to vůbec netrápilo. Odhrnula z oběti plachtu a prozkoumala nejdříve zranění na krku a pak na stehně. „Necejtim na něm nic, co by značilo upíra.“ Její hlas zněl přesvědčeně. „Vzhledem k tomu, jak dlouhou dobu s nim musel jeho útočník strávit, by po sobě musel zanechat výraznou pachovou stopu.“ Vzhlédla k Honor a na její temně zlaté pokožce čela, se vytvořily vrásky. „Tohle je divný. Možná to byl obyčejnej člověk se zbroušenejma zubama do špičky?“
Zbroušené zuby – to bylo vodítko, které Honořina mysl potřebovala. Vzpomněla si na článek, který četla v nemocnici v novinách Spolku. „Santiago, můžem s nim trochu pohnout? Potřebovala bych se podívat na jeho pravý rameno.“
„Jasně, žádnej problém.“ Santiago vsunul ruce v latexových rukavicích pod tělo oběti a převalil ho na bok. Elena si rychle natáhla rukavice, aby mu pomohla tělo na boku vybalancovat, a Honor mu mohla vyhrnout triko. Ani policista, ani okřídlená lovkyně neřekli jediné slovo, a přesto Honor dokázala vycítit všudypřítomné napětí, které je obklopovalo.
Rozhodla se, že bude předstírat, že si ničeho nevšimla. Evidentně se totiž jednalo o něco soukromého. Podařilo se jí obnažit rameno oběti. „Sakra, fakt jsem si myslela, že se pletu.“
Dvě hlavy se sklonily níž, aby si mohly také prohlédnout její odhalení. Šlo o malé tetování ve tvaru písmena V, které bylo uvnitř kruhu, a z něhož vyčnívala dvě křídla. Elena se zamračila. „Tohle jsem nikdy dřív neviděla.“
„Vydání novin Spolku, ve kterejch se o tom psalo, vyšlo v době, kdy si byla v komatu a rostly ti křídla.“
„Ty čteš Spolkový noviny? Já myslela, že tvym oborem jsou pradávný legendy.“
„Popravdě jsem to zahlídla jen koutkem oka,“ pronesla s úsměvem, který byl po dlouhé době skutečně upřímným. „Tohle „hnutí“ – poklepala na tetování na rameni oběti – „podle všeho vzniklo v Londýně. A my právě zjistili, že se rozšířilo i přes Atlantik.“
Santiago položil tělo zpět na záda a vstal. V kloubech mu při tom pohybu zapraskalo jako ve střešních trámech, do kterých se opřel vítr. „Řekni mi o tom všechno, co si pamatuješ.“
Honor také vstala. Elena ji následovala a přitiskla svá křídla pevně k páteři. „Všechno co vim, už jsou poměrně starý informace, ale jedná se o ilegální hnutí, který založili starší teenageři. Těm nejstarším členům bylo kolem dvaceti. Snažili se napodobovat upíří životní styl.“ Zavrtěla hlavou a pohled jí padl na hromádku, překrytou plachtou. Ztráta takhle mladého života ji mrzela. „Z velký části je to všechno jen výmluva pro sex.“
„A není v tomhle věku výmluva pro sex skoro všechno?“ zamumlal Santiago.
Honor nikdy nebyla takhle bezstarostně mladá, a proto si takovou nevinnost nedokázala vůbec představit. „Většinou je to všechno jenom neškodná zábava – až na pár jedinců, který zajdou dál a vzájemně ze sebe pijou krev.“
„To si ze mě děláš prdel,“ pronesl Santiago.
„Obávam se, že nedělam.“
„Upíři můžou pít z jakýhokoli dárce, protože jejich těla se dokážou vyrovnat s čimkoli, co by dárcova krev mohla obsahovat,“ pronesla Elena. Zamračila se a její oči potemněly do barvy šedé bouře. „Tyhle děcka si zahrávaj s bůhví jakejma nemocema.“
„Pokud se jim vůbec podaří to polknout,“ poznamenala Honor a stále nedokázala pochopit, jaké vábení v sobě mohl skrývat život, jemuž vládla chuť po krvi. Santiago si rozepnul bundu a dal si ruce v bok. „Chceš říct, že bysme se měli podívat po zvratkách?“
Tím, kdo mu odpověděl, byla Elena. „Záleželo by na tom, kolik by toho on, nebo ona vypili, ale jo.“
„Skvělý, to někomu udělá ohromnou radost.“
„Možná o sobě tyhle děcka uvažujou jako o opravdovejch upírech,“ dodala Honor, když Santiago zavolal na nejbližšího strážníka. Policista se po vyslechnutí svého úkolu zašklebil, ale začal kroužit kolem místa činu.
„Já bych začala tim, že bych se podívala po kamarádech toho kluka. Zdá se, že někomu sehrál ochotnýho dárce a věci se vymkly z rukou.“
„Podle umístění těch kousanců,“ řekla Elena, „bych řekla, že tu mohlo jít i o něco sexuálního.“
Santiago se podrbal na bradě a jeho strniště zašustilo proti kůži jeho prstů. „Starý dobrý násilí a sex.“
Honor mu jeho myšlenky chtěla odsouhlasit, ale v tom ji v kapse zavibroval telefon. „Omluvte mě.“ Popošla o kousek dál, ale stále Santiaga i Elenu slyšela.
„Už přišel ten postroj,“ pronesl detektiv s poněkud odměřenou úsečností. Než mu Elena odpověděla, na moment se odmlčela. „Já jsem tě tu taky nečekala.“
„No, jo.“ Pak se ozval šustot oblečení a podrážka, šoupající se o povrch chodníku. „Řekl bych, že se budu muset přizpůsobit – starej pes se holt bude muset naučit nějakej ten novej trik.“
Elena mu odpověděla velice potichu. „Děkuju.“
Než Santiago pokračoval, následovala delší pauza. „Takovejhle případ je fakt to poslední, co potřebuju.“ Jeho tón hlasu už zněl normálně. „Stačí, že mam na krku jeden případ, kde se nám křížej jurisdikce.“
„Toho útočníka, kterej si vybírá míšenky?“
„Jo. Sice jsme nenašli žádný těla, ale muj instinkt mi řiká, že jsou mrtvý.“
Když se k nim nakonec Honor vrátila, to napětí, které mezi nimi předtím vládlo, bylo pryč a nahradila ho opatrná familiérnost – vztah dvou lidí, kteří spolu velice často pracovali a snažili se mezi sebou najít novou rovnováhu. Honor se podívala z jednoho na druhého a prohlásila, „Musim zpátky do Věže.“

Dmitriho zpráva byla prostá. Doneslo se ke mně, že už si vzhůru. Já taky. Můžeme vyrazit.

17 komentářů: