Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 8. kapitola

Bylo devět hodin večer a Honor si nebyla vůbec jistá tím, co tady dělala. „Omlouvám se, že jsem zrušila naše předchozí sezení a děkuju, že jste si na mě takhle pozdě udělala čas.“
Anastasia Reubenová se usmála. Ocelově šedé vlasy měla stažené do pevného uzlu vzadu na hlavě. „S lovci už pracuju celá dvě desetiletí, Honor, a proto vím, že jít k psychologovi je pro vás daleko horší, než si nechat vytrhnout zub.“

Honor se zasmála, nebo se o to alespoň pokusila. Zvuk, který z ní vyšel, se podobal spíš nepříjemnému zaskřípání. „Tak, jak to má vlastně probíhat?“
„Žádný nátlak a žádná pravidla,“ pronesla doktorka Reubenová s něžným pohledem. „Jestli si budeš chtít popovídat jen o poslední epizodě Lovcovy oběti, tak je to přesně to, co budeme dělat.“
Honor měla pocit, že to nebyl jen hypotetický příklad. „Přišla jsem, protože…“ Zavrtěla hlavou a vyskočila na nohy. Každou buňku těla jí zaplavila vlna adrenalinu. „Promiňte, že jsem plýtvala vaším časem.“
Doktorka Reubenová také vstala. „Jsem ráda, že si přišla.“ Sáhla do skříňky a vyndala z ní malý blok, který na sobě měl stříbrné a bílé spirály. „Někteří lovci nikdy nepromluví, ale zjistila jsem, že napsat ta slova na papír také pomáhá.“
Honor si od ní vzala blok, který neměla nikdy v plánu použít. „Díky.“
„Bude to určeno jen pro tvé oči. Jestli budeš chtít, můžeš to pak spálit.“
Honor přikývla a odešla z malé, diskrétní kanceláře, které byla jen dva bloky od Ředitelství Spolku. Teprve, když byla zpět ve svém apartmánu a před sebou měla otevřený laptop se složkou se záhadným tetováním, si dovolila přemýšlet nad pravými důvody, proč se tam vydala. Možná byl na vině její pomalu se probouzející vztek – chladně zářivá věc, která byla samý zub a ostré hrany. Nebo za to možná mohlo vědomí, že ať už to bylo pošetilé nebo ne, tak chtěla zakusit chuť Dmitriových temně hříšných rtů. Nebo za to možná mohly její noční můry.
Celý svůj život se cítila osamělá, nikam nepatřící. Dokonce i teď, když měla loajální a silné přátele, cítila hluboko v sobě obrovskou díru – jako kdyby ztratila něco skutečně vzácného. Když byla ještě dítě, tak byla přesvědčená, že musela mít dvojče, a že její matka si jednu z nich nechala, zatímco tu druhou dala pryč. Jako dospělá už ten pocit ztráty dokázala rozpoznat jako něco jiného. Ta zvláštní, pronikavá osamělost nebyla nikdy ostřejší, než po jejích nočních můrách – ať už se při nich probudila, nebo ne.
„Dost,“ zamumlala. „Je načase začít zase pracovat.“
A to také udělala. A pracovala až do okamžiku, kdy srdce města začalo utichat a bít pravidelněji. Do okamžiku, kdy noční oblohu zahalil neprůhledný odstín barvy mezi půlnocí a úsvitem. Neměla se tomu spánku poddat, ale byla unavená, její víčka ztěžklá z řady probdělých nocí a nevědomí ji pohltilo dříve, než si to vůbec stačila uvědomit.
Probudily ji nekonečné, trýznivé ženské výkřiky. Byla stočená do klubíčka na sedačce a tělem jí zmítaly obrovské vzlyky. Přetrvávající ozvěny ženiných muk zmítaly jejím tělem i duší. Honor to nedokázala snést, doklopýtala do koupelny a chrstla si do obličeje, strhaného tak hlubokým utrpením, že nic podobného nikdy nezažila, ledovou vodu. Jak mohlo být něco takového vůbec možné? Vždyť ji mučili a nakonec zlomili… ale tahle zpustošenost pocházela z jiného místa, které bylo tak hluboce zakořeněné, že pro to neměla pojmenování.
Polkla pálení, které se jí dralo hrdlem, a pokusila se ten smutek zahnat dříve, než se mu mohlo podařit ji znovu chytit do svých bolestných spárů. Vysvlékla se z oblečení a vstoupila do sprchy. Bylo sotva pět hodin ráno, ale ty tři hodiny dnešního spánku, byly lepší, než včerejší jedna. Smyla ze sebe pot, přitiskla si čelo na kachličky a jednoduše na sebe nechala dopadat jemný proud vody. Vodu vždycky milovala. A důvodem, proč skončila zrovna na Manhattanu, bylo to, že byl obklopený vodou. To také vzala do úvahy, když se hlásila na Akademii. Chtěla studovat starověké jazyky a věděla, že pokud zůstane zaměstnancem Spolku minimálně další čtyři roky po ukončení studia, zaplatili by jí veškeré školní výdaje. Čtyřleté období přišlo a pak pominulo, ale Honor nikdy odejít nechtěla. Nejen, že se jí ostatní lovci stali rodinou, ale její znalost starověkých kultur a jazyků byla neustále vyžadována. Jejich svět byl přeci jen světem, kterému vládli nesmrtelní.
Směr jejích myšlenek se opět stočil ke Věži a k upírovi, který byl vždy její nejtemnější a nejtajnější slabinou.
Vypnula vodu, vylezla ze sprchy a začala se sušit. Snažila se přesvědčit svůj mozek, aby se soustředil na úkol, který jí předchozí noci přivodil prudkou bolest hlavy. Ať už měl upír na tváři vytetované cokoli – a podle fotografií, které obdržela od patologa i na zadní části ramene – bylo to natolik jedinečné, že to nemělo logické vysvětlení.
A přesto Honor věděla, že nějaké vysvětlení to mít muselo. Protože nehledě na to, jak se dostala Dmitrimu do rukou hlava oběti, zbytek jeho těla byl nezpochybnitelnou zprávou.
Honor si oblékla džíny a obyčejné bílé tričko a zamířila do kuchyně, propojené s obývacím pokojem, aby si uvařila čaj. Výhled z celé této strany apartmánu byl pořád ten samý – Věž, která se proti temné, ranní obloze, jasně třpytila a přitahovala pohled, jako ojediněle svítící hvězda.
S čajem v ruce popošla ke skleněné stěně a sledovala osamoceného anděla, který nalétával na přistání. Z této dálky viděla jen jeho siluetu, ale přesto byla ladnost jeho pohybů něčím neuvěřitelným. To nebyl žádný obyčejný anděl, napadlo ji. Tohle byl někdo, jako třeba ten černě okřídlený anděl, se kterým mluvil Dmitri na balkóně své kanceláře.
Klepání na dveře bylo tak nečekané, že ji vůbec nepolekalo a Honor se dál dívala ven. Když se ozvalo podruhé, odložila čaj, vytáhla svou zbraň a potichu došla až ke kukátku dveří. Upír, který stál na druhé straně, byl jako elegantní predátor, kterého by měla na první pohled zastřelit. Místo toho otevřela dveře. 
„Dmitri.“
Oblečený v černých džínách, triku stejné barvy a koženém kabátě, který mu sahal až ke kotníkům, vypadal jako její nejhříšnější fantazie. Fantazie, ze které by byla žena vlhká a připravená. Zhluboka a roztřeseně se nadechla a zachytila vlákna jeho vůně - okázalé rozkoše, okořeněné jako čepel ostrým sexem. Jeho vůně nebyla zdrojem její reakce, ale to bujně návykové aroma rozhodně nepomáhalo. Bylo dobře, že nebyla rozenou lovkyní, protože Dmitriho vůně byla opravdu mocná. „Chodíš běžně na návštěvy v tuhle hodinu?“
„Byl jsem poblíž.“ Opřel se o rám dveří a zvedl velkou obálku, kterou držel v ruce. Čepele v jeho vůni se ještě přiostřily a zaútočily na její smysly se smrtící erotičností. Najednou všechno, co v jeho očích viděla, bylo smyslné, ale hrozivé pohlazení temnoty, které bylo stejně nebezpečné jako nenápadná úzká dýka. „Co si provedl?“ Ta otázka unikla veškerým filtrům společenské vychovanosti a zvyklostem.
„Nic, co by nebylo potřeba udělat.“ V momentě, kdy uvolnila dveře ze smrtícího sevření své ruky a udělala krok zpět, Dmitri vstoupil do jejího apartmánu. Když za ním zavřela, okamžitě mu vzala obálku z ruky a zatímco si povolila vychutnávat si jeho hříšnou a krásnou vůni, uklidila svojí zbraň.
„To jsou další fotky tetování oběti?“
„Ne.“
Honor otevřela obálku, vytáhla několik listů papírů a velké množství fotografií. Nejdříve nechápala, na co se to vlastně dívala, ale v momentě, kdy si to uvědomila, se jí začala vařit krev v žilách. „Tohle je moje lékařská zpráva.“ Přesněji, to byla zpráva z ponižující prohlídky, která následovala po její záchraně. Doktor se sestrou byli oba opatrní a milí, ale v té vyšetřovací místnosti už nemohla předstírat, že se nic z toho nestalo. Že ji nezměnili v-
Potlačila směr svých vzpomínek a soustředila se na přítomnost a na žhnoucí vztek, který jí halil pohled do ruda. „Kde si to sebral?“ Ruce se jí třásly touhou mu ublížit. Ublížil upírovi, který si s ní pohrával, jako by byla pouhou zábavnou hračkou.
Dmitri popošel k oknu, u kterého před malou chvílí stála ona a pronesl, „to neni vůbec důležitý.“
Ne, to nebylo. „Ty parchante,“ řekla a odhodila veškerý obsah obálky na konferenční stolek. Potěšení, které jen před pár okamžiky měla z jeho přítomnosti, vymazal chlad jeho hlasu, který byl připomínkou toho, že Dmitri nebyl člověkem, že neměl svědomí, které by čekala u smrtelníka.
„Jakym právem sis dovolil porušit moje soukromí?“
„Chtěl jsem fotky, který udělali,“ odpověděl, aniž by se otočil.
Honor se vzbouřil žaludek. „Věděla jsem, že máš rád bolest, ale netušila jsem, že tě vzrušuje mučení.“ Dmitri se na ni ohlédl přes rameno. „Chtěl jsem fotky těch kousanců, Honor.“ Když vyslovil její jméno, znělo to jako dekadentní svádění, s příměsí smyslnosti, jež bylo pro muže, který stál uprostřed jejího apartmánu stejnou přirozeností, jako bylo pro jiné dýchání… a to i v okamžiku, kdy byl zahalený ledem, který opožděně rozpoznala jako prudkou a smrtící zuřivost.
Kousance.
Její vztek se pod chladností jeho zuřivosti vytratil a Honor se vrátila k hromádce papírů a fotografií. Procházela je, dokud se nedostala k výčtu ran, s doprovodnými obrázky. „Z tohohle se nemůžeš nic dozvědět.“ Ke konci už jí způsobovali tržné rány, jako by nebyla ničím víc, než jen kusem masa.
„To by ses divila.“ Dmitri se otočil, svlékl si kabát a odhodil ho přes opěradlo jedné ze sedaček. Odhalil jí tak pohled na své svalnaté paže, ke kterým nebyly připásané žádné zbraně… kromě dlouhého, tenkého ostří, které měl zastrčené v pouzdře přes záda. Honor vůbec nepřekvapilo, že Dmitriho zvolenou zbraní bylo ostří. A soudě podle pistole, o které si byla jistá, že měl v pouzdře u kotníku, evidentně neměl problém ani s modernějšími zbraněmi.
Když se postavil těsně vedle ní, neustoupila, ale ze síly, s jakou stiskla čelist, jí vystřelila bolest do každé kosti v těle. Už se nebudu bát, přísahala si, přestože věděla, že to nebylo tak jednoduché. Pradávné instinkty na ni křičely, aby utekla, nebo aby se mu postavila. Aby začala střílet, sekat kolem sebe noži a kopat.
Jeho tělesné teplo bylo plíživé a neodbytné. Dmitri ukázal na set tří kousanců, které byly velice drobné, ale velmi přesně rozmístěné. Vzhledem k jejich lokaci, přežily i veškerou krutost, která následovala až po té. Jediným smilováním bylo, že se zahojily, aniž by po nich zůstaly jizvy, a Honor tak nezůstala věčná připomínka toho, jak k nim přišla. „Zadní část mýho levýho stehna-„
„-pár centimetrů nad kolenem,“ doplnil Dmitri.
Drobné, něžné ruce, delikátní špičáky, které se znovu a znovu nořily do té samé oblasti. „Krvavý Rubín,“ zašeptala. „Ta upírka vždycky voněla Krvavym Rubínem.“ Tenhle módní parfém působil na její smysly jako okázalá klec a ještě stále v ní vyvolával dávicí reflexy – cizinka na ulici, nebo v obchodě – na tom nezáleželo. Jakmile zachytila byť jen slabý závan Krvavého Rubínu, zvedl se jí žaludek a tělo jí pokryla ledová vrstva potu. „Snila jsem o tom, jak jí podříznu krk a budu se dívat, jak se mi sesune k nohám. A hned na to, bych jí utopila v tom podělanym parfému.“
Dmitriho pohled – temný, tak temný – se setkal s tím jejím. „Chtěla bys jí poctít osobní návštěvou?“ 

15 komentářů: