Bylo devět hodin
večer a Honor si nebyla vůbec jistá tím, co tady dělala. „Omlouvám se, že jsem
zrušila naše předchozí sezení a děkuju, že jste si na mě takhle pozdě udělala čas.“
Anastasia Reubenová
se usmála. Ocelově šedé vlasy měla stažené do pevného uzlu vzadu na hlavě. „S
lovci už pracuju celá dvě desetiletí, Honor, a proto vím, že jít
k psychologovi je pro vás daleko horší, než si nechat vytrhnout zub.“
Honor se zasmála,
nebo se o to alespoň pokusila. Zvuk, který z ní vyšel, se podobal spíš
nepříjemnému zaskřípání. „Tak, jak to má vlastně probíhat?“
„Žádný nátlak a žádná
pravidla,“ pronesla doktorka Reubenová s něžným pohledem. „Jestli si budeš
chtít popovídat jen o poslední epizodě Lovcovy oběti, tak je to přesně to, co
budeme dělat.“
Honor měla pocit, že
to nebyl jen hypotetický příklad. „Přišla jsem, protože…“ Zavrtěla hlavou a
vyskočila na nohy. Každou buňku těla jí zaplavila vlna adrenalinu. „Promiňte,
že jsem plýtvala vaším časem.“
Doktorka Reubenová
také vstala. „Jsem ráda, že si přišla.“ Sáhla do skříňky a vyndala z ní
malý blok, který na sobě měl stříbrné a bílé spirály. „Někteří lovci nikdy
nepromluví, ale zjistila jsem, že napsat ta slova na papír také pomáhá.“
Honor si od ní vzala
blok, který neměla nikdy v plánu použít. „Díky.“
„Bude to určeno jen
pro tvé oči. Jestli budeš chtít, můžeš to pak spálit.“
Honor přikývla a
odešla z malé, diskrétní kanceláře, které byla jen dva bloky od
Ředitelství Spolku. Teprve, když byla zpět ve svém apartmánu a před sebou měla
otevřený laptop se složkou se záhadným tetováním, si dovolila přemýšlet nad
pravými důvody, proč se tam vydala. Možná byl na vině její pomalu se
probouzející vztek – chladně zářivá věc, která byla samý zub a ostré hrany.
Nebo za to možná mohlo vědomí, že ať už to bylo pošetilé nebo ne, tak chtěla
zakusit chuť Dmitriových temně hříšných rtů. Nebo za to možná mohly její noční
můry.
Celý svůj život se
cítila osamělá, nikam nepatřící. Dokonce i teď, když měla loajální a silné
přátele, cítila hluboko v sobě obrovskou díru – jako kdyby ztratila něco
skutečně vzácného. Když byla ještě dítě, tak byla přesvědčená, že musela mít
dvojče, a že její matka si jednu z nich nechala, zatímco tu druhou dala
pryč. Jako dospělá už ten pocit ztráty dokázala rozpoznat jako něco jiného. Ta
zvláštní, pronikavá osamělost nebyla nikdy ostřejší, než po jejích nočních
můrách – ať už se při nich probudila, nebo ne.
„Dost,“ zamumlala.
„Je načase začít zase pracovat.“
A to také udělala. A pracovala
až do okamžiku, kdy srdce města začalo utichat a bít pravidelněji. Do okamžiku,
kdy noční oblohu zahalil neprůhledný odstín barvy mezi půlnocí a úsvitem.
Neměla se tomu spánku poddat, ale byla unavená, její víčka ztěžklá z řady probdělých
nocí a nevědomí ji pohltilo dříve, než si to vůbec stačila uvědomit.
Probudily ji
nekonečné, trýznivé ženské výkřiky. Byla stočená do klubíčka na sedačce a tělem
jí zmítaly obrovské vzlyky. Přetrvávající ozvěny ženiných muk zmítaly jejím
tělem i duší. Honor to nedokázala snést, doklopýtala do koupelny a chrstla si
do obličeje, strhaného tak hlubokým utrpením, že nic podobného nikdy nezažila,
ledovou vodu. Jak mohlo být něco takového vůbec možné? Vždyť ji mučili a nakonec
zlomili… ale tahle zpustošenost pocházela z jiného místa, které bylo tak
hluboce zakořeněné, že pro to neměla pojmenování.
Polkla pálení, které
se jí dralo hrdlem, a pokusila se ten smutek zahnat dříve, než se mu mohlo
podařit ji znovu chytit do svých bolestných spárů. Vysvlékla se z oblečení
a vstoupila do sprchy. Bylo sotva pět hodin ráno, ale ty tři hodiny dnešního
spánku, byly lepší, než včerejší jedna. Smyla ze sebe pot, přitiskla si čelo na
kachličky a jednoduše na sebe nechala dopadat jemný proud vody. Vodu vždycky
milovala. A důvodem, proč skončila zrovna na Manhattanu, bylo to, že byl
obklopený vodou. To také vzala do úvahy, když se hlásila na Akademii. Chtěla
studovat starověké jazyky a věděla, že pokud zůstane zaměstnancem Spolku
minimálně další čtyři roky po ukončení studia, zaplatili by jí veškeré školní
výdaje. Čtyřleté období přišlo a pak pominulo, ale Honor nikdy odejít nechtěla.
Nejen, že se jí ostatní lovci stali rodinou, ale její znalost starověkých
kultur a jazyků byla neustále vyžadována. Jejich svět byl přeci jen světem,
kterému vládli nesmrtelní.
Směr jejích myšlenek
se opět stočil ke Věži a k upírovi, který byl vždy její nejtemnější a
nejtajnější slabinou.
Vypnula vodu, vylezla
ze sprchy a začala se sušit. Snažila se přesvědčit svůj mozek, aby se
soustředil na úkol, který jí předchozí noci přivodil prudkou bolest hlavy. Ať
už měl upír na tváři vytetované cokoli – a podle fotografií, které obdržela od
patologa i na zadní části ramene – bylo to natolik jedinečné, že to nemělo
logické vysvětlení.
A přesto Honor
věděla, že nějaké vysvětlení to mít muselo. Protože nehledě na to, jak se
dostala Dmitrimu do rukou hlava oběti, zbytek jeho těla byl nezpochybnitelnou
zprávou.
Honor si oblékla
džíny a obyčejné bílé tričko a zamířila do kuchyně, propojené s obývacím
pokojem, aby si uvařila čaj. Výhled z celé této strany apartmánu byl pořád
ten samý – Věž, která se proti temné, ranní obloze, jasně třpytila a
přitahovala pohled, jako ojediněle svítící hvězda.
S čajem
v ruce popošla ke skleněné stěně a sledovala osamoceného anděla, který
nalétával na přistání. Z této dálky viděla jen jeho siluetu, ale přesto
byla ladnost jeho pohybů něčím neuvěřitelným. To nebyl žádný obyčejný anděl,
napadlo ji. Tohle byl někdo, jako třeba ten černě okřídlený anděl, se kterým
mluvil Dmitri na balkóně své kanceláře.
Klepání na dveře bylo
tak nečekané, že ji vůbec nepolekalo a Honor se dál dívala ven. Když se ozvalo
podruhé, odložila čaj, vytáhla svou zbraň a potichu došla až ke kukátku dveří.
Upír, který stál na druhé straně, byl jako elegantní predátor, kterého by měla
na první pohled zastřelit. Místo toho otevřela dveře.
„Dmitri.“
Oblečený v černých
džínách, triku stejné barvy a koženém kabátě, který mu sahal až ke kotníkům, vypadal
jako její nejhříšnější fantazie. Fantazie, ze které by byla žena vlhká a
připravená. Zhluboka a roztřeseně se nadechla a zachytila vlákna jeho vůně -
okázalé rozkoše, okořeněné jako čepel ostrým sexem. Jeho vůně nebyla zdrojem
její reakce, ale to bujně návykové aroma rozhodně nepomáhalo. Bylo dobře, že
nebyla rozenou lovkyní, protože Dmitriho vůně byla opravdu mocná. „Chodíš běžně
na návštěvy v tuhle hodinu?“
„Byl jsem poblíž.“
Opřel se o rám dveří a zvedl velkou obálku, kterou držel v ruce. Čepele v jeho
vůni se ještě přiostřily a zaútočily na její smysly se smrtící erotičností.
Najednou všechno, co v jeho očích viděla, bylo smyslné, ale hrozivé
pohlazení temnoty, které bylo stejně nebezpečné jako nenápadná úzká dýka. „Co
si provedl?“ Ta otázka unikla veškerým filtrům společenské vychovanosti a
zvyklostem.
„Nic, co by nebylo
potřeba udělat.“ V momentě, kdy uvolnila dveře ze smrtícího sevření své
ruky a udělala krok zpět, Dmitri vstoupil do jejího apartmánu. Když za ním
zavřela, okamžitě mu vzala obálku z ruky a zatímco si povolila vychutnávat
si jeho hříšnou a krásnou vůni, uklidila svojí zbraň.
„To jsou další fotky
tetování oběti?“
„Ne.“
Honor otevřela obálku,
vytáhla několik listů papírů a velké množství fotografií. Nejdříve nechápala,
na co se to vlastně dívala, ale v momentě, kdy si to uvědomila, se jí
začala vařit krev v žilách. „Tohle je moje lékařská zpráva.“ Přesněji, to
byla zpráva z ponižující prohlídky, která následovala po její záchraně.
Doktor se sestrou byli oba opatrní a milí, ale v té vyšetřovací místnosti
už nemohla předstírat, že se nic z toho nestalo. Že ji nezměnili v-
Potlačila směr svých
vzpomínek a soustředila se na přítomnost a na žhnoucí vztek, který jí halil pohled
do ruda. „Kde si to sebral?“ Ruce se jí třásly touhou mu ublížit. Ublížil
upírovi, který si s ní pohrával, jako by byla pouhou zábavnou hračkou.
Dmitri popošel k oknu,
u kterého před malou chvílí stála ona a pronesl, „to neni vůbec důležitý.“
Ne, to nebylo. „Ty
parchante,“ řekla a odhodila veškerý obsah obálky na konferenční stolek.
Potěšení, které jen před pár okamžiky měla z jeho přítomnosti, vymazal
chlad jeho hlasu, který byl připomínkou toho, že Dmitri nebyl člověkem, že
neměl svědomí, které by čekala u smrtelníka.
„Jakym právem sis
dovolil porušit moje soukromí?“
„Chtěl jsem fotky,
který udělali,“ odpověděl, aniž by se otočil.
Honor se vzbouřil
žaludek. „Věděla jsem, že máš rád bolest, ale netušila jsem, že tě vzrušuje
mučení.“ Dmitri se na ni ohlédl přes rameno. „Chtěl jsem fotky těch kousanců,
Honor.“ Když vyslovil její jméno, znělo to jako dekadentní svádění, s příměsí
smyslnosti, jež bylo pro muže, který stál uprostřed jejího apartmánu stejnou
přirozeností, jako bylo pro jiné dýchání… a to i v okamžiku, kdy byl
zahalený ledem, který opožděně rozpoznala jako prudkou a smrtící zuřivost.
Kousance.
Její vztek se pod
chladností jeho zuřivosti vytratil a Honor se vrátila k hromádce papírů a
fotografií. Procházela je, dokud se nedostala k výčtu ran, s doprovodnými
obrázky. „Z tohohle se nemůžeš nic dozvědět.“ Ke konci už jí způsobovali tržné
rány, jako by nebyla ničím víc, než jen kusem masa.
„To by ses divila.“ Dmitri
se otočil, svlékl si kabát a odhodil ho přes opěradlo jedné ze sedaček. Odhalil
jí tak pohled na své svalnaté paže, ke kterým nebyly připásané žádné zbraně…
kromě dlouhého, tenkého ostří, které měl zastrčené v pouzdře přes záda. Honor
vůbec nepřekvapilo, že Dmitriho zvolenou zbraní bylo ostří. A soudě podle pistole,
o které si byla jistá, že měl v pouzdře u kotníku, evidentně neměl problém
ani s modernějšími zbraněmi.
Když se postavil
těsně vedle ní, neustoupila, ale ze síly, s jakou stiskla čelist, jí
vystřelila bolest do každé kosti v těle. Už se nebudu bát, přísahala si,
přestože věděla, že to nebylo tak jednoduché. Pradávné instinkty na ni křičely,
aby utekla, nebo aby se mu postavila. Aby začala střílet, sekat kolem sebe noži
a kopat.
Jeho tělesné teplo
bylo plíživé a neodbytné. Dmitri ukázal na set tří kousanců, které byly velice
drobné, ale velmi přesně rozmístěné. Vzhledem k jejich lokaci, přežily i
veškerou krutost, která následovala až po té. Jediným smilováním bylo, že se
zahojily, aniž by po nich zůstaly jizvy, a Honor tak nezůstala věčná připomínka
toho, jak k nim přišla. „Zadní část mýho levýho stehna-„
„-pár centimetrů nad
kolenem,“ doplnil Dmitri.
Drobné, něžné ruce,
delikátní špičáky, které se znovu a znovu nořily do té samé oblasti. „Krvavý
Rubín,“ zašeptala. „Ta upírka vždycky voněla Krvavym Rubínem.“ Tenhle módní
parfém působil na její smysly jako okázalá klec a ještě stále v ní vyvolával
dávicí reflexy – cizinka na ulici, nebo v obchodě – na tom nezáleželo.
Jakmile zachytila byť jen slabý závan Krvavého Rubínu, zvedl se jí žaludek a
tělo jí pokryla ledová vrstva potu. „Snila jsem o tom, jak jí podříznu krk a
budu se dívat, jak se mi sesune k nohám. A hned na to, bych jí utopila v tom
podělanym parfému.“
Dmitriho
pohled – temný, tak temný – se setkal s tím jejím. „Chtěla bys jí poctít
osobní návštěvou?“
Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatDěkuji :-) moc
OdpovědětVymazatDíky za překlad.Katka
OdpovědětVymazatMoc diky za preklad !!!
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazat