Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 19. kapitola

Tělo leželo na betonové podlaze skladiště. Ruce i nohy mladého muže byly v naprosto nepřirozených úhlech. Měl na sobě oblečené džíny, ale horní polovina jeho těla byla odhalená. Patrně proto, aby cejch vypálený do jeho hrudi, na které byl znatelný ještě nedokončený vývoj svalstva, nebylo možné přehlédnout.
Dmitri se úplně stejného cejchu zbavil krví provázeným, brutálním činem.
Použil k tomu nůž, který si vzal z Isisina domova. Připadalo mu to příhodné, pomyslel si, když ze sebe svlékl košili z hrubého plátna a zády se opřel o jeden z nosníků, který přežil plameny, jež ho připravily o naprosto všechno cenné v jeho životě.

Špička nože byla natolik ostrá, že v momentě, kdy si jí přiložil ke kůži, se objevila první kapka krve. Zatnul zuby a začal řezat. Ostří nože zanořil dostatečně hluboko na to, aby se mu podařilo vyříznout veškerou zjizvenou tkáň. Nyní z něho byl upír a to znamenalo, že se jeho zranění zacelí a zahojí.
Ale i upíři cítili bolest.
Když byl asi ve čtvrtině kruhu, kterým obřezával cejch, pohltila ho temnota. V momentě, kdy se probral, popadl zakrvácenýma rukama nůž, který upustil a začal znovu. A znovu. A znovu. A nepřestal, dokud na jeho těle nebylo po Isis ani stopy. Jeho srdce začalo bít pomaleji a Dmitri cítil sladká slova přijetí, která mu šeptala samotná smrt.
Najednou spatřil stín křídel a záblesk čiré modři. „Co to děláš, Dmitri?“
„Nech mě.“ Nic jiného už neměl sílu dodat.
„Ne.“ Přímo před ním se objevilo zápěstí a neodbytná ruka mu přistrčila hlavu směrem dopředu.
„Pij.“
Dmitri odmítl.
Raphael zaklel a použil ten samý nůž, aby si otevřel žílu na zápěstí. Pak svou krvácející ruku bez varování přitiskl k Dmitriovým rtům. Stačil jediný doušek a nově zrozený predátor, který se uvnitř něho skrýval, nad ním okamžitě převzal kontrolu.
Krmil se.
A přesto se téhož dne nezotavil. A nezotavil se ani během několika dní, které následovaly po tom. Byl příliš mladým Stvořeným a to byl také důvod, proč ho Raphael přemohl a přinutil, aby se z něho napil. Ale nakonec se přeci jen uzdravil. Nebo alespoň zvenčí.
„Byl tak mladej,“ pronesla Honor, když si klekla vedle mrtvého muže. V hlase jí zazníval velice palčivý smutek. Dmitri byl tónem jejího hlasu přímo přitahován. Sledoval, jak si natáhla gumovou rukavici a přiložila ruku na čelist protoupíra, aby mu mohla otevřít ústa. „O těch špičácích už víme.“
„Já vim, chci se podívat na něco jinýho.“ Naklonila se blíž. Jednou rukou stále držela čelist oběti, zatímco tou druhou si z pásku odepnula úzký váleček. „Posvítíš mi, abych se mu mohla podívat do pusy?“
Dmitri si klekl vedle ní, ale svou pozornost soustředil raději na ní, než na tělo muže, ležící na betonové podlaze. Linie její tváře byly elegantní a její pohled nebyl navzdory tomu, co si z rukou upírů vytrpěla, ani zahořklý, ani nesnášenlivý. Honor se podařilo přežít s nedotčenou duší. Stále měla schopnost cítit slitování se ztrátou života.
Dmitri o sobě nemohl říct to samé. Potrhané zbytky jeho vlastní duše, shořely na prach v plamenech pohřební hranice jeho syna. Kolem jeho chlapečka hořel zlatě zbarvený oheň, který plál až příliš divoce na tak malé tělíčko. Zdálo se mu to příhodné, pomyslel si, když se roztříštil i poslední kousíček jeho srdce. Příhodné Mishovi, jeho hlubokému smíchu i touze po poznání.
„Dmitri.“
Dmitri vzhlédl a v Honořiných tajemně zelených očích, které ho zrovna bedlivě pozorovaly, spatřil až příliš mnoho poznání. Příliš mnoho něhy a soucitu. „Nevíš, že by sis ode mě měla držet odstup, Honor?“ Byl predátorem, který se zaměří na její slabiny a využije ve svůj prospěch každou výhodu.
Honor jemně zavrtěla hlavou a z narychlo spleteného copu, který si učesala během cesty v helikoptéře, jí uteklo pár pramenů. „Myslim, že na to už je trochu pozdě.“ Během svého tichého doznání od něho odtrhla pohled a zaměřila se zpět na oběť. „Vidíš?“
Dmitri se podíval směrem, kterým ukazovala. „Nemá žádný zuby moudrosti.“ Nebylo to sice stoprocentním ukazatelem věku, ale když se to sečetlo s jeho chlapeckými rysy obličeje, tak to bylo dalším znamením, že tito upíři byli Stvořeni mimo legální zařízení – Kádr už před dlouhým časem rozhodl, že smrtelníci, kteří se ještě nedožili čtvrtiny staletí, nemohli být Stvořeni.
„Byl ještě příliš mladej,“ prohlásila Honor a jemně mladíkovi odhrnula z tváře pramen vlasů. „Jakmile ho nalákali na představu nesmrtelnosti, tak už pro ně byl snadnym cílem.“
Dmitri si znovu prohlédl tvář oběti. Nebyl úplně bezcitný – ztráta mladých životů ho stále mrzela – ale tento mladík byl dost starý na to, aby se dokázal rozhodovat sám za sebe. Když byl Dmitri v jeho věku, tak už obdělával pole a dvořil se ženě, se zářivým úsměvem a očima, které mu prozradily, že pro ni byl dokonalým mužem, aniž by mu to kdy řekla nahlas.
„Nech ho,“ řekl a vstal ze země. „Neexistuje způsob, jak bys ho mohla identifikovat.“ Technici ve Věži mu vezmou otisky prstů a podrobí jeho tělo dalšímu zkoumání.
Honor se ale nezvedla. „Zkontroloval mu někdo záda?“
„Na tom nezáleží.“ A přesto se sehnul, aby mohl tělo oběti přetočit na bok.
„Nic,“ řekla s otevřeným zklamáním. „Doufala jsem, že bude mít taky tetování. Mohlo nám to dát víc vodítek.“
Dmitri se narovnal a počkal, než se k němu Honor připojila. Dokud se neocitli mimo lesknoucí se kovové zdi skladiště, ani jeden z nich znovu nepromluvil. Sluneční paprsky pozdního odpoledne je v porovnání se stíny uvnitř skladiště, příjemně hřály na kůži. „Žádná další značka nebyla zapotřebí, Honor. Ten cejch byl dostatečnym vodítkem.“
Zachytila krutý chlad Dmitriova tónu, který byl jako rána biče, nesoucí krutou bolest, jež byla namířena na kohokoli, kdo byl v dosahu, a přesto řekla, „Povíš mi o tom něco víc?“ už bylo příliš pozdě na to, aby se od něho držela dál a chovala se racionálně.
„Ne.“ Odpověděl prázdným tónem hlasu, který ji připomněl, že intimita momentu, který prožili u tiše bublajícího potůčku, byla anomálií. „Myslim, že je načase, aby si šla domu.“
Měla to nechat být, ale její reakce byla instinktivní. Vyústila ze stejně divokého, temného jádra, ze kterého pramenily emoce, které se ho týkaly. „Ty si vážně myslíš, že mě můžeš odsunout stranou v okamžiku, kdy ti moje přítomnost přestane vyhovovat?“
„Jsi tu kvůli úkolu, ke kterýmu si byla pro Věž přiřazená a tohle byl rozkaz.“ A s těmito slovy se otočil a zamířil zpět do skladiště.
Když si uvědomila, že to bylo už podruhé za jediný den, kdy byla její přítomnost nechtěná, kroutily se jí vnitřnosti potřebou ho konfrontovat… ale pak si vzpomněla na paměťovou kartu, kterou měla v kapse. Nepochybovala o tom, že Věž měla k dispozici ty nejlepší počítačové experty – ale Spolek zaměstnával toho nejlepšího z nejlepších a na rozdíl od personálu Věže, ani její, ani Vivekovu pozornost nebudou odpoutávat další možné důkazy.
Když dorazila do Sklepení, Vivek nebyl v dobré náladě. Vyštěkl na ní, aby vložila kartu do slotu a pak téměř dvacet minut nepromluvil. Pak následovalo jen: „Rozluštil jsem to. Data jsou na monitoru po tvojí levici.“
Honor si přišoupla židli blíž a začala se pročítat informacemi. Většina z nich souvisela s jeho obchodem, takže se zdálo, že Tommy v mezičase mezi svými nechutnými hrami dokonce i někdy skutečně pracoval. Ale evidentně zas ne tolik. To ale nebylo nezbytně nic zvláštního. Velká část starších upírů už měla tolik nahromaděného majetku, že většinu svého času věnovali výstřednostem. Jen z té představy jí zamrazilo v zádech. Jaký byl význam téměř-nesmrtelnosti, když jste ji k ničemu nevyužili?
„Když pro tebe někdo něco udělá,“ zamumlal Vivek, „tak je slušností mu za to poděkovat.“
Honor zamrkala a vzhlédla k němu. Vivek zíral na něco, co se tvářilo jako zrnitá bezpečností nahrávka.
„Co? Aha. Myslela jsem si, že až bude po všem, tak bych ti mohla uvařit večeři.“ Až bude moct svoje noční můry odsunout někam na pozadí mysli a usínat s vědomím, že její útočníci už jí, ani nikomu jinému, nikdy neublíží.
Vivek pootočil svůj invalidní vozík a zíral na ní. „Soucit s kryplem, chápu.“
„Nech toho, Ví.“ Ani Honor nebyla zrovna v nejlepší náladě a jeho intenzivní pohled mu oplatila. „Jestli chceš porovnávat naše právo na sebelítost, tak myslim, že bych vyhrála.“
„Mě opustila moje vlastní rodina.“
„Ty si alespoň na chvíli nějakou rodinu měl. Mě všichni opustili ve vteřině, kdy jsem vypadla z dělohy.“
„Já nemůžu chodit.“
„A mě dva měsíce mučili a díky tomu nemůžu vystát jakejkoli sexuálně myšlenej dotek muže a to dokonce ani muže, kterýho shledávam neuvěřitelně atraktivnim.“ Jeho erotická, dekadentní chuť byla vtištěná do každé buňky jejího těla. „Navzdory mýmu lepšímu úsudku.“
„Tim myslíš Dmitriho, že jo?“ Honor zaslechla zvuk popojíždějících kol, Vivek k ní přijel o kousek blíž. Opět se soustředila na data na monitoru a nechala nastalé ticho, aby odpovědělo za ní.

„Nejdřív Elena a teď ty.“ Povzdechl si nahlas. „Chci ti něco ukázat.“ Nečekal na její odpověď a popojel k jinému počítači. Vyhledal videozáznam, který pak spustil na obrovské ploché obrazovce, která stála před ostatními počítačovými konzolemi. „Sleduj.“

12 komentářů: