29
Ve finále to
rozhodnutí nebylo zas tak těžké učinit, protože když se jednalo o Dmitriho,
neměla Honor žádný pud sebezáchovy. A to bylo samo o sobě další formou
šílenství, které bylo stejně neochabující, jako její touha se ho dotknout,
obejmout ho… milovat ho.
„Zůstaň,“ pronesla
nakonec, a vzápětí ucítila, jak se tělo muže, který jí před okamžikem nabídl
svobodu, mocně zachvělo.
Jeho reakce jí
dojala.
Klekla si k němu
na zem, chytila ho rukama pevně kolem krku a zabořila tvář do vřelého tepla
jeho hrdla. Dmitri jí okamžitě vzal do náruče. Honor vyčkávala, kdy se znovu vynoří
strach, který byl vždy zákeřným narušitelem a tichým stínem… ale nestalo se
tak. Připadalo jí to, jakoby ho surová brutalita jejich hádky vypudila
z jejího systému a zanechala jí sice pohmožděnou a bolavou, ale celou.
„Už nikdy,“ zašeptal
jí Dmitri do vlasů. Jeho hlas zněl kompletně obnažený a všechny jeho štíty byly
pryč.
„Přísahám.“
Položila mu dlaň na
zátylek a něžně ho hladila. Bylo to gesto, které je mělo oba uklidnit. Zrovna v tuhle
chvíli to potřeboval, jak tenhle drsný, nebezpečný muž, kterého považovala za
svého, tak i roztřesená, osamělá dívka, která se stále skrývala uvnitř ní.
"Řekni mi proč.“ Honor
tomu všemu potřebovala porozumět. Potřebovala pochopit stíny, které se nacházely
uvnitř jeho srdce.
Dmitri jí zaťal ruku
ve vlasech. „Ta louka je pomník,“ řekl chraplavým hlasem a Honor mu sotva
rozuměla. „A o jeho existenci víme jen my dva s Raphaelem.“
Rozbušilo se jí srdce
a do mysli se jí vtírala obrovská vlna známých pocitů a vědomostí, ale když je
chtěla zachytit, vytratily se jí z dosahu, jako pára nad hrncem. Pro tento
okamžik to nechala být a vybavila si louku s divokými květinami
v mnoha barvách a tvarech. Zaparkovala od toho místa hodně daleko, aby náhodou žádnou
z těch květin nepřejela, a když tam došla, všechny jí vítaly svými
pokyvujícími se hlavičkami. Pomalu, ale jistým krokem se procházela skrz
všechny tu záplavu barev. Přitahovalo ji to k jednomu určitému místu.
Místu, kde už nebylo nic vidět, ale kde kdysi stávala ruina stavení – jakoby
její tělo bylo kompas a ta ruina Sever.
Melancholie toho
místa tížila všechny její končetiny, a přesto si Honor byla jistá, že tam
zaslechla i ozvěny smíchu a také dětských radostných výkřiků. „Na tom místě je
spousty vzpomínek,“ zašeptala. „Musíš myslet na to, že tam není jen smutek,
Dmitri.“ Ta slova nebyla její vlastní, a přesto svým způsobem byla. „Musíš.“
„Pamatuju si úplně
všechno,“ rozesmál se hořce. Jeho smích působil jako úštěpky kovu se skleněnými
střepy. „Někdy si přeju, abych zapomněl. Ale ty vzpomínky jsou v mý paměti
vytesaný, jako do kamene. Nikdy je nezapomenu.“
Honor si pokusila
představit, jaké to muselo být, nést s sebou takový smutek skrz mnoho
staletí. Truchlit téměř tisíc let a pociťovat takovou bolest, že to nemělo
přirovnání. „Ona by pro tebe tohle nechtěla,“ pronesla a byla si tím tak jistá,
že se ani nepozastavila nad tím, odkud ta jistota pramenila. „To přeci víš.“
Honor měla pravdu,
pomyslel si Dmitri. Kdyby Ingrede viděla kým – čím – se stal, byla by zděšená.
Zhrozila by se nad tím, co s ním její ztráta a ztráta jejich dětí udělala.
Ale také věděl něco jiného. „Některejm věcem nedokáže vzdorovat žádnej muž. A
takovouhle ztrátu by nemohl zapomenout žádnej manžel.“ Nebo otec.
„Dmitri-„
„Nejsem si jistej
tim, co ti budu schopen dát, Honor,“ pronesl, protože ona si zasloužila jeho
naprostou upřímnost, „ale vim, že jsem nic takovýho jako teď, necejtil od doby,
co zemřela.“
Honor vzala do dlaní
jeho tvář. „To mi stačí.“ A pak ho něžně políbila.
Nebyl si jistý, jak
se dostali k tomu, že navzdory újmě, kterou způsobil on, uklidňovala ona
jeho, ale jeho duše, která byla po tak dlouhý čas neuvěřitelně chladná, si útěchu,
kterou mu Honor poskytovala, přímo vychutnávala.
„Jednou jsem krmil
Elenu,“ řekl jí po dlouhé době, když se její rty sevřely kolem vidličky
s rýží, kterou jí zvedl k ústům. Honor mu dovolila, aby se o ni
postaral způsobem, kterým to neudělal dříve. Její hluboce zelené oči se
zvědavostí změnily v třpytící se drahokamy. „A zahrnovalo to taky nože?“
„Ne, ale ona byla
celou dobu svázaná.“ Zdálo se mu, jakoby od té doby, kdy si Elenu dobíral,
zatímco byla kvůli svému vlastnímu bezpečí svázaná, utekla snad celá věčnost.
„Postřelila Raphaela.“ Ostatní členové Sedmy byli připraveni jít jí po krku,
ale Dmitriho svazovala přísaha, že jí bude ochraňovat.
Honor se naklonila
dopředu a zamračila se. „Něco jsem o tom zaslechla… ona to vážně udělala?“
A tak jí Dmitri
převyprávěl všechny detaily a během té doby se mu podařilo do ní dostat většinu
připraveného jídla. Přemýšlel nad tím, jestli si vůbec všimla, že na stůl také
připravil ovoce a med.
„Já
mám svoje vlastní ruce, manželi.“
Seděla
mu na klíně a jednu ruku měla kolem jeho krku. Dmitri zvedl kousek ovoce a
přiložil ho k jejím překrásným rtům. „Později mi těma rukama můžeš
poděkovat za to, jak dobře jsem se o tebe postaral.“
Zakousla
se do ovoce a pak už se její štíhlé hrdlo pohybovalo, když polykala. „Dmitri?“
„Ano?“
Přejel jí zbylou částí ovoce po krku a slízl šťávu, kterou tam zanechalo.
Zachvěla
se. „Doufám, že ti budu sedět na klíně i v době, kdy ze mě bude stará,
bezzubá stařena a ty budeš vrásčitej stařec.“
Honor odložila
sklenku s vínem a posadila se mu na klín. V ten moment se střetla
minulost se současností a Dmitrimu se z toho kaleidoskopu zatočila hlava.
A když se rty dotkla těch jeho, celá ta časová trhlina se jen zintenzivnila.
Její chuť byla žhavá, sladká a zároveň bolestně povědomá i nová. Jakmile
rozevřela rty a s pomalou, smyslnou dekadencí začala prozkoumávat jeho
ústa, klouzal rukou vzhůru po jejích zádech, až nahoru k šíji. Vědomě se
snažil, držet ji opatrně. Něžnost této chvíle ho téměř zničila a promlouvala
k části jeho duše, o které byl přesvědčený, že už byla dávno mrtvá. Její vůně
divokých květin v rozkvětu; pocit, který se v něm probouzel, když se
jí dotýkal a způsob, jakým se smála; to všechno k němu pasovalo, jako
správný klíč do zámku. Ingrede byla úplně jiná – byla to žena, která milovala
pocit domova a nevěděla by, jak použít nůž jinde, než v kuchyni, ale jeho
žena také měla srdce lvice.
A stejně tak ho měla i
Honor.
„Ano,“ řekl jí, když
se od něho s tichým, savým zvukem odtáhla.
Honor tázavě sklonila
hlavu do strany. Zadíval se do jejích očí barvy mlhou zahaleného pralesa a
záměrně jí dlaní sjel k ňadru. „Teď, Honor.“
Pod prsty cítil
tlukot jejího srdce a její hlas byl zastřený bouří, která právě odezněla za
okny… a vášní, ze které měla svůdně naběhlé rty.
„Okna,“ zašeptala.
Takhle vysoko je
nemohl nikdo zahlédnout… samozřejmě kromě nesmrtelných s křídly.
„Zatáhni závěsy.“
Unikl mu tichý rozkaz.
Honor se pousmála.
„Jak si přeješ.“
Dmitri věděl, že ho
škádlila a vůbec mu to nevadilo. Sledoval, jak se zvedla a došla k oknu,
aby zatáhla závěsy a obklopila je něžnou intimitou, vytvořenou deštěm, který
stékal za okny.
„Co potřebuješ?“
zeptal se, když se k němu vrátila zpátky. Bylo to poprvé po mnoha a mnoha
staletích, kdy upřednostnil potřeby své milenky před svými vlastními. Nikdy je
nenechal neuspokojené. Ale někdy byla rozkoš, kterou byl ochoten poskytnout,
ostrá jako žiletky a ve své intenzitě téměř surová a nemilosrdná. Ale péče… ne,
o žádnou milenku nepečoval ode dne, kdy svou ženu opustil se slibem, že se
vrátí.
Moc děkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatMnohokrát děkuji za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatDíky moc za další překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji :)
OdpovědětVymazatDakujem:-)
OdpovědětVymazatDěkuji za nový překlad.Katka
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad :D
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad ! viki
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za další překlad. Renca :-)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preloženú kapitolu!!! :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad :)
OdpovědětVymazat