Když se vrátili zpět
do Věže, už byla černo černá tma. Čekal tam na ně Venom. „Tohle přišlo dnešní
poštou,“ řekl a podával Dmitrimu obyčejnou obálku. Ukázalo se, že obsahovala
zprávu, napsanou stejnou šifrou, kterou bylo psané tetování, jež bylo počátkem
celé její práce pro Věž.
„Za patnáct minut
odjíždim. Dneska v noci mam hlídku u Sorrow,“ poznamenal Venom, zatímco
Honor zkoumala obsah zprávy. „Chceš, abych za sebe našel náhradu a jel místo
toho do Andělský Enklávy a dohlídl na práci těch policajtů?“
„Ne. Už je tam
Illium.“
Honor už v mysli
pracovala na rozluštění šifry, kterou měla v ruce a zbytek jejich
konverzace zcela vytěsnala. Rozluštit tuhle zprávu jí nebude trvat dlouho,
pomyslela si, protože už měla základní klíč, na který přišla během práce se
zašifrovaným tetováním.
O hodinu později
vzhlédla ze sedačky v Dmitriho kanceláři a podala mu rozšifrovaný text.
Vzal
si mi, co jsem miloval.
Já
tě teď připravím o to, co si ceníš.
Když si Dmitri
v tichosti četl její překlad, přejela si Honor dlaněmi po obličeji. „Musí
vědět, co ti Isis udělala, a přesto…“
„Zdá se, že láska,“
zamumlal, „je skutečně slepá.“ Pak odložil list papíru a zvedl svůj mobilní
telefon. „Jasone,“ pozdravil, když byl jeho hovor přijat. „Popiš mi, jak vypadá
Kallistos.“ Následovala pauza. „Ano, bez jakejchkoli pochybností.“
Honor čekala, než
ukončil hovor, a pak se zeptala, „Kallistos byl Isisin milenec?“
„Ano, ale tenkrát
používal jiný jméno. Byl mladej a měl odslouženo jen několik desítek let ze svý
Smlouvy. Když jsme ho našli, pořád ještě krvácel z toho všeho, co mu
udělala.“ Ale jak se zdálo, tak Kallistos svou milenku zbožňoval navzdory její
krutosti.
„Na Nehy dvoře se pohřešuje
mladej anděl,“ pokračoval, ale svá slova volil velmi opatrně. Nechtěl Honor vystavit
nebezpečí vymazání paměti – tak, jak se to stalo Illiově smrtelné milence, „ale
nikdo si neni jistej, kdy přesně zmizel.“ Obzvlášť pak vzhledem
k následující skutečnosti. „Zeptej se mě na jméno upíra, kterej nad nim
měl přidělenej dohled.“
„Kallistos,“ hádala
Honor a dlouze si povzdechla. „A takhle dělá ty svoje protoupíry. Vždycky jsem
si myslela, že se to týká jen těch starších andělů.“
Andělé tuhle
všeobecně známou myšlenku nevyvraceli, ale ve skutečnosti to byli mladší
dospělí andělé, kterým se v tělech hromadil toxin daleko rychleji. Čím byl
anděl starší, tím byla vyšší míra jeho tolerance – ale zcela imunní nebyli ani
archandělé, jak se potvrdilo u Urama. „Jason mi zrovna sdělil, že toho mladýho
anděla naposledy viděl někdo jinej, než Kallistos. Ale bylo to už před rokem,“
řekl místo odpovědi na její naznačenou otázku. „Pokud budeme předpokládat, že
byl unesenej krátce po tom, a pokud k tomu zohlednim jeho věk, tak by
dokázal úspěšně Stvořit jednoho upíra.“
„Jenže Kallistos se
jich pokusil Stvořit víc,“ poznamenala Honor a popošla ke skleněné tabuli okna
jeho kanceláře. Déšť, který se přihnal zhruba před čtyřiceti minutami, změnil
město do mlhou oděné fata morgány. „A proto se to celý nepovedlo.“ Se
zamračeným výrazem přešla zpět k sedačce.
„Pravděpodobně.“
Nejen to, Kallistos nepostupoval správně a to bylo důvodem té zvláštní mutace
v upírových krevních buňkách. „Teď, když víme kdo to je a jak vypadá,
bysme ho měli dostat daleko snadnějc.“
Honor se zastavila
vedle něho, bokem se opřela o jeho pracovní stůl a souhlasně přikývla. Jenže
podle výrazu tváře ji stále něco trápilo. „Nemůžu přestat myslet na Jianu.
Zdála se tak milující a mateřsky založená.“
„Zatim tu neni nic,
co by poukazovalo na opak – všechno může bejt opravdu jen dopadem Amosova
šílenství.“ Ale Dmitri o tom vážně pochyboval. Z toho, čeho byl během let
svědkem, kořenila Amosova hluboká nenávist smíchaná s láskou
z něčeho, co nemělo existovat. Z ohavnosti, která do hloubky zamořila
samotnou jeho duši.
Setkal se s půlnočně
zeleným, pronásledovaným pohledem, který mu sliboval nenaplněné sny. „Ale ty
tomu nevěříš.“
Dmitri došel až
k ní a prsty jí pohladil po čelisti. Jemnost její kůže pro něho byla
neodolatelným lákadlem. „Myslíš si, že ve mně umíš tak snadno číst?“
„Myslim si“ – chytila
ho rukou za zápěstí – „že tě znám daleko líp, než bych měla.“
Ano, až příliš často v jejích
očích spatřoval něco, co by tam vůbec nemělo být. Cítil familiárnost
v jejích polibcích a z jejího smíchu se mu svíralo srdce. A všechno
dohromady ho to přivádělo k myšlence, jestli nezačal propadat svému
vlastnímu šílenství. A přesto se od ní nedokázal odtáhnout pryč. „Dneska
v noci už nemůžeme udělat nic dalšího.“ Jeho rozhovor s Jasonem dal
do pohybu pátrání po Kallistovi, a co se týkalo Jianina syna – už na něho upozornil
celý region.
Dmitri už věděl, že
existovaly okamžiky, kdy měl muž navzdory důsledkům, využít nastalé
příležitosti. Protože kdyby si jí nechal utéct, nemusela by se mu už nikdy
znovu naskytnout.
„Pojď
si se mnou zatančit, Dmitri.“
„Ingrede,
jsem celej polámanej z celodenní práce na poli. Co třeba až se vrátim
z tržiště?“
Odpověděla
mu úsměvem, který navzdory strachu, který se jí jako tichý vetřelec zračil
v pohledu, prosvítil celou místnost. „Tak dobře, až se vrátíš.“
Jenže
v momentě, kdy se vrátil, tak ho zajali Isisini muži. Když naposledy
v životě spatřil svou ženu, objímala obě jejich děti a snažila se
neprojevit hrůzu, která její vřelý, hnědý pohled zbarvila do neskutečné ebenové
barvy.
Nemohl se vrátit
v čase a zatančit si se svou ženou, zatímco by se vedle nich Misha smál a
jejich maličká by kopala nožičkami do vzduchu, ale místo toho mohl políbit ženu,
která se nějakým záhadným způsobem stala jeho součástí a v jejím pohledu
spatřoval tajemství, která potřeboval rozluštit. „Je čas, Honor.“
Sledoval, jak se
napjala a věděl, že se obávala toho, že opět zpanikaří a v sebeobraně na
něho zaútočí. Ale její odpovědí bylo jednoduché a sebevědomé, „ano.“
Honor v tichosti
pozorovala své okolí. Dmitri jí vedl z poschodí, které bylo celé vymalované
lesknoucí se nebezpečnou černí se zlatými úlomky, do vrchního patra Věže.
Ukázalo se, že nahoře byl bílý koberec se zlatě se lesknoucími vlákny a stejně
zlato bíle byly vymalované i zdejší stěny. Umělecká díla, která tu zdobila
stěny, byla jak nová, tak i starší – jedním z těch starších byla překrásná
tapiserie, kde byly vyobrazené hory a nebesa a uprostřed skal stál příbytek
s dokořán otevřenými vstupními dveřmi. Vedle byl zavěšený naleštěný a
velmi ostrý meč a o kousek dál visel plakát směšné televizní show s názvem
„Lovcova Kořist“, na němž stál namakaný ústřední hrdina a po boku měl svůdnou
upíří krásku.
„Tohle sem pořídil
pro Elenu Illium,“ pronesl Dmitri, když si všiml, kam směřoval její pohled.
„Řekl bych, že bude zajímavý sledovat její reakci.“
Honor se pobaveně
ušklíbla. „Vypadá to, že jsou dobrými přáteli.“
Přes Dmitriho tvář se
přehnal stín, ale vše, co řekl, bylo, „souhlasim,“ a pak pokračoval,
„Raphaelovo apartmá zabírá půlku celýho patra. Zbytek jsou ubytovací prostory
pro členy Sedmy. Moje apartmá je ale dvakrát větší, než všech ostatních,
protože ve městě trávim nejvíc času.“
Honor zaváhala. „Ty
nemáš žádnej jinej domov?“
„Nikdy se to nezdálo
nutný.“
Zaslechla v jeho
slovech tisíce nevyřčených věcí a chápala, že pojem domov pro něho představoval
bolest, kterou si nikdy nepřál znovu zažít.
„Neboj se,“ pronesl
dřív, než mu stačila odpovědět, „rozloha každýho apartmánu je větší, než
rozloha většiny samostatně stojících domů, a aby se zajistilo soukromý, jsou
všechny zdi zvukotěsný.“
Honor proti zdejšímu
uspořádání naprosto nic neměla a byla si jistá, že Dmitriovo apartmá bude
desetkrát větší, než její vlastní. Ale- „Ne, Dmitri. Tady ne.“
„Proč?“ Zeptal se
s chladnou sofistikovaností, která by jí kdysi mohla zastrašit, ale teď jí
jen přiměla k zamyšlení, co přesně Dmitri nechtěl, aby za jeho hedvábnými
štíty objevila.
„Prostě mi to
nepřipadá správný.“ Stála si za svým. Hlas uvnitř její mysli jí našeptával, že
tenhle moment se ukáže být kritickým. Teď se dozví, jak o ní Dmitri smýšlí.
„Odmítám bejt jen další žena, která skončí ve tvý posteli.“
Dmitri jí pohladil
palcem přes klouby prstů, ale v jeho tváři se nezračily žádné čitelné
emoce.
„Ty si myslíš, že
záleží na tom, v jaký budeme posteli?“
V tuhle chvíli
v něm byla taková krutost, pomyslela si. Mohl by jí velmi ublížit a vzápětí
odejít, jako by mu na tom vůbec nezáleželo. „Tobě na tom možná nezáleží,“
zašeptala, věděla, že okamžik, kdy mohla všechno bezbolestně ukončit a sama
sebe ochránit, už byl dávno pryč, „ale mně ano.“
Po jejím doznání následovalo
ticho, které bylo stejně napjaté, jako škrtící struna, zapracovaná do Dmitriho
pásku.
Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitoly ! ! !
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu :)
OdpovědětVymazatDakujem za kapitolu. NeliQ
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad ! viki
OdpovědětVymazatDakujem sa uzasny preklad:-)
OdpovědětVymazatMoc děkuji :)
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad.
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatDiky za preklad cele kapitoly !
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-)
OdpovědětVymazat