Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 27. kapitola

Když se vrátili zpět do Věže, už byla černo černá tma. Čekal tam na ně Venom. „Tohle přišlo dnešní poštou,“ řekl a podával Dmitrimu obyčejnou obálku. Ukázalo se, že obsahovala zprávu, napsanou stejnou šifrou, kterou bylo psané tetování, jež bylo počátkem celé její práce pro Věž.

„Za patnáct minut odjíždim. Dneska v noci mam hlídku u Sorrow,“ poznamenal Venom, zatímco Honor zkoumala obsah zprávy. „Chceš, abych za sebe našel náhradu a jel místo toho do Andělský Enklávy a dohlídl na práci těch policajtů?“
„Ne. Už je tam Illium.“
Honor už v mysli pracovala na rozluštění šifry, kterou měla v ruce a zbytek jejich konverzace zcela vytěsnala. Rozluštit tuhle zprávu jí nebude trvat dlouho, pomyslela si, protože už měla základní klíč, na který přišla během práce se zašifrovaným tetováním.
O hodinu později vzhlédla ze sedačky v Dmitriho kanceláři a podala mu rozšifrovaný text.
Vzal si mi, co jsem miloval.
Já tě teď připravím o to, co si ceníš.
Když si Dmitri v tichosti četl její překlad, přejela si Honor dlaněmi po obličeji. „Musí vědět, co ti Isis udělala, a přesto…“
„Zdá se, že láska,“ zamumlal, „je skutečně slepá.“ Pak odložil list papíru a zvedl svůj mobilní telefon. „Jasone,“ pozdravil, když byl jeho hovor přijat. „Popiš mi, jak vypadá Kallistos.“ Následovala pauza. „Ano, bez jakejchkoli pochybností.“
Honor čekala, než ukončil hovor, a pak se zeptala, „Kallistos byl Isisin milenec?“
„Ano, ale tenkrát používal jiný jméno. Byl mladej a měl odslouženo jen několik desítek let ze svý Smlouvy. Když jsme ho našli, pořád ještě krvácel z toho všeho, co mu udělala.“ Ale jak se zdálo, tak Kallistos svou milenku zbožňoval navzdory její krutosti.
„Na Nehy dvoře se pohřešuje mladej anděl,“ pokračoval, ale svá slova volil velmi opatrně. Nechtěl Honor vystavit nebezpečí vymazání paměti – tak, jak se to stalo Illiově smrtelné milence, „ale nikdo si neni jistej, kdy přesně zmizel.“ Obzvlášť pak vzhledem k následující skutečnosti. „Zeptej se mě na jméno upíra, kterej nad nim měl přidělenej dohled.“
„Kallistos,“ hádala Honor a dlouze si povzdechla. „A takhle dělá ty svoje protoupíry. Vždycky jsem si myslela, že se to týká jen těch starších andělů.“
Andělé tuhle všeobecně známou myšlenku nevyvraceli, ale ve skutečnosti to byli mladší dospělí andělé, kterým se v tělech hromadil toxin daleko rychleji. Čím byl anděl starší, tím byla vyšší míra jeho tolerance – ale zcela imunní nebyli ani archandělé, jak se potvrdilo u Urama. „Jason mi zrovna sdělil, že toho mladýho anděla naposledy viděl někdo jinej, než Kallistos. Ale bylo to už před rokem,“ řekl místo odpovědi na její naznačenou otázku. „Pokud budeme předpokládat, že byl unesenej krátce po tom, a pokud k tomu zohlednim jeho věk, tak by dokázal úspěšně Stvořit jednoho upíra.“
„Jenže Kallistos se jich pokusil Stvořit víc,“ poznamenala Honor a popošla ke skleněné tabuli okna jeho kanceláře. Déšť, který se přihnal zhruba před čtyřiceti minutami, změnil město do mlhou oděné fata morgány. „A proto se to celý nepovedlo.“ Se zamračeným výrazem přešla zpět k sedačce.
„Pravděpodobně.“ Nejen to, Kallistos nepostupoval správně a to bylo důvodem té zvláštní mutace v upírových krevních buňkách. „Teď, když víme kdo to je a jak vypadá, bysme ho měli dostat daleko snadnějc.“  
Honor se zastavila vedle něho, bokem se opřela o jeho pracovní stůl a souhlasně přikývla. Jenže podle výrazu tváře ji stále něco trápilo. „Nemůžu přestat myslet na Jianu. Zdála se tak milující a mateřsky založená.“
„Zatim tu neni nic, co by poukazovalo na opak – všechno může bejt opravdu jen dopadem Amosova šílenství.“ Ale Dmitri o tom vážně pochyboval. Z toho, čeho byl během let svědkem, kořenila Amosova hluboká nenávist smíchaná s láskou z něčeho, co nemělo existovat. Z ohavnosti, která do hloubky zamořila samotnou jeho duši.
Setkal se s půlnočně zeleným, pronásledovaným pohledem, který mu sliboval nenaplněné sny. „Ale ty tomu nevěříš.“
Dmitri došel až k ní a prsty jí pohladil po čelisti. Jemnost její kůže pro něho byla neodolatelným lákadlem. „Myslíš si, že ve mně umíš tak snadno číst?“
„Myslim si“ – chytila ho rukou za zápěstí – „že tě znám daleko líp, než bych měla.“
Ano, až příliš často v jejích očích spatřoval něco, co by tam vůbec nemělo být. Cítil familiárnost v jejích polibcích a z jejího smíchu se mu svíralo srdce. A všechno dohromady ho to přivádělo k myšlence, jestli nezačal propadat svému vlastnímu šílenství. A přesto se od ní nedokázal odtáhnout pryč. „Dneska v noci už nemůžeme udělat nic dalšího.“ Jeho rozhovor s Jasonem dal do pohybu pátrání po Kallistovi, a co se týkalo Jianina syna – už na něho upozornil celý region.
Dmitri už věděl, že existovaly okamžiky, kdy měl muž navzdory důsledkům, využít nastalé příležitosti. Protože kdyby si jí nechal utéct, nemusela by se mu už nikdy znovu naskytnout.
„Pojď si se mnou zatančit, Dmitri.“
„Ingrede, jsem celej polámanej z celodenní práce na poli. Co třeba až se vrátim z tržiště?“
Odpověděla mu úsměvem, který navzdory strachu, který se jí jako tichý vetřelec zračil v pohledu, prosvítil celou místnost. „Tak dobře, až se vrátíš.“
Jenže v momentě, kdy se vrátil, tak ho zajali Isisini muži. Když naposledy v životě spatřil svou ženu, objímala obě jejich děti a snažila se neprojevit hrůzu, která její vřelý, hnědý pohled zbarvila do neskutečné ebenové barvy.
Nemohl se vrátit v čase a zatančit si se svou ženou, zatímco by se vedle nich Misha smál a jejich maličká by kopala nožičkami do vzduchu, ale místo toho mohl políbit ženu, která se nějakým záhadným způsobem stala jeho součástí a v jejím pohledu spatřoval tajemství, která potřeboval rozluštit. „Je čas, Honor.“
Sledoval, jak se napjala a věděl, že se obávala toho, že opět zpanikaří a v sebeobraně na něho zaútočí. Ale její odpovědí bylo jednoduché a sebevědomé, „ano.“
Honor v tichosti pozorovala své okolí. Dmitri jí vedl z poschodí, které bylo celé vymalované lesknoucí se nebezpečnou černí se zlatými úlomky, do vrchního patra Věže. Ukázalo se, že nahoře byl bílý koberec se zlatě se lesknoucími vlákny a stejně zlato bíle byly vymalované i zdejší stěny. Umělecká díla, která tu zdobila stěny, byla jak nová, tak i starší – jedním z těch starších byla překrásná tapiserie, kde byly vyobrazené hory a nebesa a uprostřed skal stál příbytek s dokořán otevřenými vstupními dveřmi. Vedle byl zavěšený naleštěný a velmi ostrý meč a o kousek dál visel plakát směšné televizní show s názvem „Lovcova Kořist“, na němž stál namakaný ústřední hrdina a po boku měl svůdnou upíří krásku.
„Tohle sem pořídil pro Elenu Illium,“ pronesl Dmitri, když si všiml, kam směřoval její pohled. „Řekl bych, že bude zajímavý sledovat její reakci.“
Honor se pobaveně ušklíbla. „Vypadá to, že jsou dobrými přáteli.“
Přes Dmitriho tvář se přehnal stín, ale vše, co řekl, bylo, „souhlasim,“ a pak pokračoval, „Raphaelovo apartmá zabírá půlku celýho patra. Zbytek jsou ubytovací prostory pro členy Sedmy. Moje apartmá je ale dvakrát větší, než všech ostatních, protože ve městě trávim nejvíc času.“
Honor zaváhala. „Ty nemáš žádnej jinej domov?“
„Nikdy se to nezdálo nutný.“
Zaslechla v jeho slovech tisíce nevyřčených věcí a chápala, že pojem domov pro něho představoval bolest, kterou si nikdy nepřál znovu zažít.
„Neboj se,“ pronesl dřív, než mu stačila odpovědět, „rozloha každýho apartmánu je větší, než rozloha většiny samostatně stojících domů, a aby se zajistilo soukromý, jsou všechny zdi zvukotěsný.“
Honor proti zdejšímu uspořádání naprosto nic neměla a byla si jistá, že Dmitriovo apartmá bude desetkrát větší, než její vlastní. Ale- „Ne, Dmitri. Tady ne.“
„Proč?“ Zeptal se s chladnou sofistikovaností, která by jí kdysi mohla zastrašit, ale teď jí jen přiměla k zamyšlení, co přesně Dmitri nechtěl, aby za jeho hedvábnými štíty objevila.
„Prostě mi to nepřipadá správný.“ Stála si za svým. Hlas uvnitř její mysli jí našeptával, že tenhle moment se ukáže být kritickým. Teď se dozví, jak o ní Dmitri smýšlí. „Odmítám bejt jen další žena, která skončí ve tvý posteli.“
Dmitri jí pohladil palcem přes klouby prstů, ale v jeho tváři se nezračily žádné čitelné emoce.
„Ty si myslíš, že záleží na tom, v jaký budeme posteli?“
V tuhle chvíli v něm byla taková krutost, pomyslela si. Mohl by jí velmi ublížit a vzápětí odejít, jako by mu na tom vůbec nezáleželo. „Tobě na tom možná nezáleží,“ zašeptala, věděla, že okamžik, kdy mohla všechno bezbolestně ukončit a sama sebe ochránit, už byl dávno pryč, „ale mně ano.“

Po jejím doznání následovalo ticho, které bylo stejně napjaté, jako škrtící struna, zapracovaná do Dmitriho pásku.   

17 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za kapitolu. NeliQ

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za skvělý překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  6. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad cele kapitoly !

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat