28
Zdálo se, že se Dmiri
rozhodl až se zvukem otevírajících se dveří od výtahu.
„Dobře, tady hrozí,
že by nás mohl někdo vyrušit.“
Jeho odůvodnění bylo
ryze praktické, ale právě teď ho byla Honor ochotná akceptovat.
Opustili Věž a
zamířili k budově, kde měla apartmán, který si pomalu ale jistě začínala
přetvářet do svého domova. Lovci tohle dělali. Ashwinin apartmán byl okázale
barevný – čalounění nábytku bylo ze zlatě krémového hedvábí, sem tam měla
rozmístěné velmi pečlivě vybrané sošky a celý dojem dotvářely pohlednice
dálného orientu.
Ten Honořin nepůsobil
tak energicky, ale přesto už z krabic vysvobodila své osobní suvenýry a
vzpomínky – předměty, které Ashwini nechala zabalené tak, jak byly – a začala
jim hledat jejich nová místa.
Na jedné
zdi jejího obývacího pokoje teď visela záplava zarámovaných fotografií –
smějící se stařenka, kterou vyfotila během jednoho lovu v Mexiku, bouře,
která řádila uprostřed hor v Coloradu, osamělý los, který opuštěně stál
v přívalech sněhu uprostřed Aljašky – zatímco její omlácený, ale
zamilovaný fotoaparát ležel na jídelním stole a těšil se na svou dlouze
očekávanou kontrolu a vyčištění. Její ložnice se také změnila. Ložní prádlo
bylo ze světle modré bavlny a na krémově vymalovaných zdech visely další
fotografie z její osobnější sbírky.
„Divoké květiny,“
pronesl Dmitri a zastavil se na prahu dveří. „Tohle si tu minule neměla.“
Honor byla
překvapená, že se v okamžiku, kdy mezi nimi jiskřilo sexuální napětí,
zaměřil na její fotografie. „Pověsila jsem je tam teprve nedávno. Před několika
lety jsem napříč celym Ruskem stopovala jednoho upíra a během toho jsem
natrefila na tuhle louku.“ Vzpomínky na to místo ji pronásledovaly několik
dalších měsíců a neustaly, dokud si ty fotografie nepověsila tak, aby to byla
poslední věc, kterou viděla těsně před tím, než usnula a zároveň první věc,
když se vzbudila.
Dmitri popošel ke
stěně, kterou zdobila spousta černých rámečků a prstem se dotkl jednoho
konkrétního obrázku, na kterém byla v rohu zachycená jasně modrá květina.
„Kdysi dávno tam byla ruina stavení.“
Honor pocítila
mrazení v zádech. Popošla a postavila se vedle něho. „Přesto, že jsem
neměla žádnej důkaz, jsem na tom místě měla takovej hrozně zvláštní pocit, že
tam kdysi dávno něco bylo.“ A také tam pocítila podivně intenzivní dojem, že
kdyby překročila hranici, kterou tvořily drobné modré kvítky a oddělovaly tak
jednu malou pestrobarevnou část louky od zbytku obrovského celku, narušila by
něco drahocenného.
„Jak si to místo
objevila, Honor?“ Dmitriho pohled byl
nelítostný, jeho oči se změnily do barvy černých kamenů a tón, kterým na ni
promluvil, byl stejný, jakým mluvil s Valerií nebo Jewel Wan.
Jakmile vstoupili do
jejího apartmá, tak ze sebe odstrojili veškeré zbraně. Ani jeden z nich
netoužil po násilném přerušení, ale zrovna v tuhle chvíli Honor
propočítávala, jak dlouho by jí trvalo dostat se k noži, který měla
připevněný na bočním rámu postele.
„Projížděla jsem,“
začala a přinutila se nepodlehnout svým instinktům, „poměrně isolovanou oblastí
a ztratila jsem se.“ Pravdou bylo, že sjela z cesty a do nezmapované
divočiny zamířila zcela záměrně. Nedokázala totiž ignorovat to bolestné vábení,
které ji hnalo kupředu.
„Musela jsem tam
jezdit v kuse celý hodiny a tady jsem skončila.“ Pokrčila rameny a snažila
se odlehčit prožitek, který jí zasáhl tak bodavou bolestí, že když se nakonec
vrátila do civilizace, proplakala několik hodin. „Nikdy dřív jsem neviděla
takhle krásný místo.“ Tak tajemné a tak srdcervoucí.
Dmitri z ní
nespouštěl pohled a Honor v jeho očích viděla tak smrtelně chladnou
kalkulaci, že veškerou svou sebekontrolu soustředila na to, aby zůstala stát na
místě. Aby se nevrhla k posteli a k čepeli, kterou měla
v podstatě na dosah. „Co na těch fotkách vidíš?“ zeptala se místo toho a
připadala si, jakoby se ocitla na kraji útesu a celý její život závisel na tom,
co se stane v dalším momentě. „Dmitri?“
Z výrazu jeho
tváře se vytratila veškerá sofistikovanost a právě teď působil jako ten
nejelegantnější predátor. Natáhl ruku a zastrčil jí za ucho zbloudilý pramen
vlasů. „Jestli je tohle všechno jenom hra, tak se ti nebude líbit, jakou za to
budeš muset zaplatit cenu.“
Honor přejel mráz po
zádech. A tentokrát od něho ustoupila pryč… ale po své čepeli se nevrhla. Nešlo
to. Musela mu důvěřovat, protože kdyby nemohla… kdyby nemohla, tak by se celý
její svět rozpadl na tisíce kousků. „Vyhrožování není atraktivní.“ Nedělej to, Dmitri. Prosím. „Odejdi
odsud a svojí temnou náladu si vem s sebou.“
Dmitri neodešel,
místo toho mlčenlivě vykročil směrem k ní a uvěznil jí v rohu místnosti.
Tělo, na které se těšila, jak ho bude hladit a hýčkat, se najednou změnilo
v tíživý zátaras. Vyžadovalo to veškerou vůli, aby se ovládla a
nezaútočila na něho. Aby ho nezačala kopat a škrábat. Ale když se sklonil a
úmyslně se dotkl rty jejího hrdla v místě, kde cítil její puls, už to
nedokázala.
Chytila ho za
nechráněnou část krku.
Nebo se o to alespoň
pokusila. Jenže Dmitri zachytil její zápěstí do ocelově pevného sevření. Ne,
ne, ne! To omezení pohybu jí vrhlo zpátky do té temné díry, ve které strávila
tolik týdnů. Do sklepení, které, jak si právě uvědomila, vlastně nikdy
neopustila – ale její pocit strašlivé hrůzy byl právě teď propletený se
zdrcujícím pocitem zrady.
Tohle
by můj Dmitri neudělal. Tohle není on. A pak už se její
myšlenky vytratily.
Dmitri nebyl nikdy
dříve tak rozzuřený, jako byl právě v tomhle momentě. Zmocnila se ho
nelítostná vlna krutosti, která se soustředila jen na to, aby ublížil ženě,
která před ním stála. Netušil, jakou hru s ním Honor hrála, ale i kdyby jí
musel rozcupovat na miliony malých kousíčků, hodlal z ní dostat odpovědi.
Tu louku a památku, kterou
pro něho představovala, nesměl nikdo pošpinit. Nikdo.
Když cítil, že zaťala
veškeré svalstvo, stiskl její zápěstí ještě pevněji a chystal se jí dotknout
svými špičáky. Věděl, že to od něho bylo extrémně kruté, ale na druhou stranu,
ona si s ním evidentně pohrávala už od samého začátku. V žádném
případě nebylo možné, aby jen tak náhodou natrefila na louku, kde zemřela jeho
žena s jejich holčičkou. Kam později donesl tělo svého syna, aby Misha
nebyl sám, a kde pak bděl tak dlouho, že se mezitím vystřídala všechna roční
období.
„Můj
krásný Dmitri.“ Její velké hnědé oči přetékaly obavami. „Nedovol, aby tě
změnila. Nedovol, aby z tebe udělala krutou bytost.“
Ingredina slova
nedokázala jeho změnu zastavit, ne, když už byla Ingrede pryč. A pak už jeho
krutost nemohlo nic zvrátit, a proto jí hodlal z plna hrdla využít.
Lovkyně, která si
myslela, že z něho udělá hlupáka, se najednou prudce pohnula, ale Dmitri
neměl sebemenší problém s tím, aby jí přimáčkl ke zdi. Honor ale
nepřestala bojovat. Kroutila se a vší silou trhala celým svým tělem. Dmitri
věděl, že pokud s tím nepřestane, brzy si něco zlomí. Chytil jí za obě
zápěstí, přišpendlil jí ruce nad hlavou a spodní částí těla jí pevněji přitiskl
ke zdi. V tom okamžiku ho kousla do krku. A kousla ho tak silně, že mu
tekla krev. Trhnul s sebou pryč a ještě zesílil svůj stisk okolo jejích
zápěstí. „To už jsme se dostali k předehře, Honor?“
Nedočkal se od ní
žádné odpovědi. Přestože musela tušit, že neměla nejmenší naději na to, aby
z jeho sevření unikla, se dál zuřivě svíjela, vzpírala a snažila se
s ním bojovat. Nevydala sebemenší zvuk a její dýchání bylo těžce
kontrolované.
V tom okamžiku
se zadíval do jejích tajemně zelených očí.
A nespatřil
v nich naprosto nic - žádnou osobnost. Po ženě, která se s ním tohoto
rána vesele smála, a pak ho se sexuální sebedůvěrou, kterou u ní naprosto
nečekal, velmi důvěrně uspokojila, nebylo ani památky. Zůstal jen zvířecí
instinkt, který se snažil zaručit přežití. V tu chvíli věděl, že by byla
schopná se klidně zabít, jen aby se osvobodila.
„Já
se bojím, Dmitri.“
„Nikdy
bych ti neublížil. Věř mi.“
Dmitri se při té
vzpomínce zachvěl. Tenhle útržek paměti nepatřil Honor, a přesto ho dokázal
přesvědčit, aby jí propustil. V ten moment na něho s bouřlivou
agresivitou zaútočila. Praštila ho loktem do obličeje, pěstí do hrtanu a těžkou
botou ho kopla do kolene.
Dmitri se po zádech
svalil na postel. Nesnažil se jí zastavit, jen blokoval některé z jejích
nejkrutějších úderů. Její zuřivost ho zasáhla v plném rozsahu. Krvácel mu
nos i ústa a tělo měl samou modřinu, které se ovšem díky jeho vampyrismu hojily
v okamžiku, kdy se mu vytvořily.
„Parchante.“
Zakřičela. Bylo to první slovo, které od okamžiku, kdy jí uvěznil v rohu místnosti,
vyslovila. „Ty zpropadenej parchante.“ Následoval surový úder, mířený přesně na
jeho čelist. Jeho intenzita byla tak brutální, že mu zacvakaly zuby.
Dmitri zblokoval její
další úder a zadíval se jí zpříma do očí…. ze kterých se na něho zpět už zase dívala
Honor. Jasná zeleň jejího pohledu se utápěla pod neprolitými slzami a její
další úder, už postrádal sílu těch předešlých. Pak mu začala oběma pěstmi bušit
do hrudi. A znovu a znovu a znovu. „Nenávidim tě! Nenávidim tě! Nenávidim tě!“
Opakovala zuřivě stále dokola, dokud její slova nepřešla do ostrých vzlyků,
které prozrazovaly hloubku jejího nepředstavitelného utrpení. Pak se její tělo
zhroutilo na to jeho. „Nenávidim tě.“ Zašeptala nakonec.
A v tom okamžiku
se nenáviděl i Dmitri.
Díky moc za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatmoooc děkuji, už to vypadalo na romantiku a ona to spíš scéna z akčního filmu. Super překlad. Dík Ala
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu, až je mi líto, že je pátek a na další pokračování si musím počkat:-)
OdpovědětVymazatděkui
OdpovědětVymazatDakujem za preklad:-) NeliQ
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatMoc děkuji za novou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad ! viki
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazat