7
Už od pohledu patřil tento prsten ženě
– kolem opálu v centru se stáčely delikátní zlaté proužky. Kromě ryze
žensky působícího designu, byl prsten příliš malý na to, aby padl na jakýkoli
Erisův prst. O Neze bylo známo, že opály neměla ráda a považovala je za kameny,
které nosily smůlu, takže její být také nemohl.
Mahiyi malíček… ano, jí by prsten
padl, ale Jason měl zvláštní pocit, že opály by si princezna nevybrala a
nenosila. Evidentně si všiml něčeho, co jeho vědomá mysl nedokázala vyjádřit,
ale byl si jistý, že kdyby si Mahiya mohla sama vybrat, nosila by jasné, veselé
drahokamy, jako byl citrín, akvamarín, nebo žluté diamanty.
„Amesyst.
Tak je to správně?“
„Skoro.
Poslechni si mě ještě jednou. Ametyst.“
Jason zavřel oči, a když je znovu
otevřel, záblesk vzpomínky byl pryč a on se mohl znovu soustředit na šperk,
který držel v dlani. Byl to nenápadný, ale pěkný prsten, který by žena
mohla nosit každý den. Možná pro ni měl sentimentální hodnotu. Kromě samotné
barvy opálu nebyl nijak okázalý a jeho design připomínal práci zkušeného mistra
svého oboru, kterého Jason znal z města Jaipur.
Prsten pravděpodobně nepatřil žádné
služebné a do Erisova paláce měly všechny sloužící ženy zákaz vstupu. Navíc,
vzhledem k Erisovým sklonům, bylo nevinné vysvětlení přítomnosti prstenu zhola
nemožné. Ale jestli měla nějaká žena – milenka – skutečně povoleno vstoupit za
zdi Erisova přepychového vězení, nemohlo tak být učiněno bez souhlasu a dobré
vůle alespoň jednoho páru strážců.
„Vždycky byl velice výřečný.“ A když
se k Erisovu charisma ještě přidalo bohatství a možná nějaká historie se
strážci – protože mnozí z elitní jednotky tu sloužili už celá staletí –
tak to mohlo stačit, aby je Eris přesvědčil, aby zapomněli, komu vlastně
sloužili. Neha svého druha vždy oblékala do těch nejdražších kožešin a hedvábí
a zahrnovala ho těmi nejzářivějšími šperky – kdyby Eris jeden nebo dva takové
kousky „ztratil“, žena archanděl by si toho pravděpodobně ani nevšimla, natož
aby jí to zajímalo.
Jason si celou situaci dokázal
představit dokonce i bez finančního stimulu. Klidně se mohlo stát, že strážci s manželem,
který sešel z cesty, soucítili. Ve většině andělských spojení, by to
znamenalo konec vztahu, ale pro Erise bylo trestem celoživotní zajetí a zákaz
létání. Ano, Jason si uměl představit, že Eris své strážce přesvědčil, aby se
koukali jiným směrem, zatímco se bavil.
A jak proběhl první kontakt? Erisův
stále věrný služebný mohl doručit zprávu objektu jeho zájmu. Tu ženu mohl
zahlédnout skrz krajkově kamennou stěnu menšího balkónu, který směřoval do nádvoří.
Jason si zapamatoval vzhled prstenu,
ujistil se, že zevnitř neměl žádnou rytinu a pak ho opět schoval. Zatím neměl
dostatek informací, aby odkryl jméno ženy, která ho nosila, ale měl představu,
kde se po ní podívat. Nebude ji hledat v nejvyšších kruzích dvořanů… nebo
alespoň ne v jejich centru. Ona se bude pohybovat někde na okraji.
Překrásná žena, která si připadala nedoceněná. Někdo, kdo by byl Erisovou
pozorností polichocen a zároveň by v sobě měla tolik pýchy, že by si
dovolila nasadit parohy samotné ženě archandělovi. Konec konců tahle žena byla
natolik troufalá, že na Nehy dvoře nosila opál. Hrála tu hru, kterou by se
neodvážil hrát nikdo starší a inteligentní, takže musela být mladá a snadno
ovlivnitelná, aby propadla Erisovým svodům.
Odhalit její totožnost by znamenalo
vstoupit na bitevní pole dvořanů a to neměl Jason v úmyslu. Na druhou
stranu Mahiya s jejíma kočičíma očima a tichým vystupováním, které bylo
stejně táhnoucí jako půlnoční volání vlka, měla schopnosti, které byly k navigaci
v tomto konkrétním terénu nezbytné.
„Nebo
možná vrah použil další škrtící strunu?“
Po mnoha staletích svého života, kdy
odkrýval tajemství a naslouchal nejtemnějším událostem, nebyl Jason něčím
zrovna snadno fascinován. A přesto se přistihl, že se myšlenkami stále znovu a
znovu vrací k problematické princezně Mahiye. K ženě, která do
zdejšího prostředí vůbec nezapadala, a které se v očích zrcadlila
tajemství starší, než by měla být.
Na tom ale nezáleželo. Byla
intelektuální kuriozitou, která, až odhalí všechny vrstvy její osobnosti,
ztratí svůj lesk. Tím si byl zcela jist. Ode dne, kdy pod stíny žlutého ibišku
a za křiku racků vykopal hlubokou díru, se mu pod kůži nedostal nikdo a nic.
S touto myšlenkou v hlavě Jason
roztáhl křídla a vzlétl z Gardianské pevnosti. Letěl podél jejích hradeb a
pak zamířil vysoko do temně šedé oblohy. Mraky byly stále dost hutné, aby ho
skryly před nechtěnými pohledy. Tady, vysoko nad zemí, se cítil víc doma, než
kdekoli jinde ve světě.
„Zpomal,
Jasone!“ Jakmile se mu zamotala křídla a hrozilo, že by se zřítil k zemi,
ho velká ruka pevně chytila za kotník.
„Otče!“
„Mám
tě, synu. Pomalu roztáhni křídla… ano, přesně tak.“
Pak
ho otec chytil i za druhý kotník a vynesl ho vysoko do oblak. „Teď tě znovu
pustím. Jsi připraven?“
Jason
se zhluboka nadechl a řekl, „ano.“ Ale jakmile ho otec pustil, ucítil, jak se
mu sevřel žaludek. Padal!
Jenže
tentokrát, místo toho, aby proti větru bojoval, se k němu správně natočil
a dovolil vzdušnému proudění, aby ho unášelo nad blyštícími se vodami, které
obklopovaly jejich domov. Třpytící se modrozelený oceán byl tak průzračný, že
viděl hejno oranžovočerveně pruhovaných ryb, které proplouvaly korálovými útesy.
Jason
nad sebou zaslechl radostné projevy svého otce a rozesmál se.
Nebylo
to tak, že by neuměl létat, ale k tomu, aby vyletěl nad střechu jejich
domova, nebo nad okolní stromy, nikdy nepotřeboval trénovat žádné pokročilejší
techniky letu. Jenže jestliže chtěl někdy letět s otcem k malému neobydlenému
ostrovu, který byl vidět v dálce – kde otec sklízel ovoce, jež jeho matka
tolik milovala – musel se naučit zachovat svou vlastní energii a nechat se
unášet vzdušnými proudy.
“Otče!“
Vykřikl. Tentokrát nadšeně. „Zvládl jsem to. Vidíš mě?“
„Já
věděl, že se ti to podaří, synu!“ Jeho otec mávl křídly bohaté černé barvy s temně
hnědými okraji, předletěl ho a natočil se proti proudu větru. Za moment sklouzl
do jiného, vyššího proudění, které ho stočilo zpět k jejich atolu.
Jason
zkopíroval otcovy pohyby a zjistil, že když udělá přesně to, co ho otec učil,
tak to nebylo vůbec těžké.
„Efektivní
let je stejně tak o chytrých volbách, jako o surové síle.“
Po
chvíli si Jason uvědomil, že jeho otec měl díky větší váze výhodu a rozhodl se pozměnit úhel letu… a ono to fungovalo!
Připadal si, jako by vzdušné proudy nesly celou jeho váhu. Nemohl se dočkat, až
to ukáže své matce. A když v dálce spatřil záblesk světle fialové barvy
její tuniky, donutil se letět ještě rychleji. Jeho křídla se ve slunečním svitu
leskla modročernou barvou.
Otec
mu řekl, že by stejně jako v mládí on, měl být nočním zvědem - teprve v pozdějším
věku se rozhodl, že se bude věnovat své vášni k muzice a nástrojům, které
ji vytvářely.
Jason
přemýšlel nad tím, kdy mu rodiče dovolí létat v noci sám. Napadlo ho, že
by se mu mohlo líbit pronásledovat jasně zářící hvězdy… ale po chvíli by se mohl
začít cítit osaměle. Velmi osaměle.
díky za kapitolu, míša
OdpovědětVymazatMoc děkuju za překlad
OdpovědětVymazatJupí jupí jupí. Děkuji Dráža
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu. Suzy
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad
OdpovědětVymazatMoc a moc děkuji za překlad další kapitoly. Jsi zlatá. Lidka
OdpovědětVymazatSkvělé ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky ! ! ! Jsi perfektní ! ! !
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preloženú kapitollku!!! :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazat