Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels Pawn - 3. kapitola

Kapitola 3
Nakonec ji zachránil její vlastní strach. Poháněla ho hrozivá představa uvěznění ve své vlastní mysli. Po chvíli se jí podařilo vymanit se z toho nekonečného víru a vrátit se zpět do přítomnosti. Jakmile jí přestalo hučet v uších, zaslechla Nazarachova další slova, „co kdybych ti nabídl, aby ses vrátil zpět do mého dvora, Janviere.“

Janvier andělovi vysekl bezchybnou poklonu a Ash ho na moment spatřila v oblečení z dávné minulosti. Viděla cizince, který se uměl pohybovat v politických záležitostech a byl velmi talentovaným manipulátorem. Hrůzou zaťala ruce v pěst… ale o moment později se Janvier rozesmál tím svým šarmantním způsobem, který mu byl vlastní, a ona věděla, že je to pořád ten samý upír, kterého znala.
„Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem na tvém dvoře s jeho pravidly nikdy moc nevynikal.“
„Ale vždy si jako jediný v místnosti dokázal vést inteligentní konverzaci.“ Anděl si přeskládal křídla a přešel k naleštěnému mahagonovému stolu v rohu místnosti.
„Patříš k té lovkyni?“
Ashwini nechala Janviera, aby se postaral o konverzaci a zatím si Nazaracha velmi pečlivě prohlížela. Jeho moc a síla působily na její smysly jako bič… bič, na jehož konci byly velmi ostré střepiny.
„Představa vzkříšeného Řádu mně zaujala.“ Janvier se na moment odmlčel. „Pokud můžu mluvit na rovinu – situace, která nastala mezi Antoinem a Calanem by pro tebe měla být nezajímavá.“
„Antoine,“ pronesl Nazarach a z jeho tváře se vytratily veškeré emoce. V ten moment skutečně působil jako nesmrtelný, „tentokrát přestřelil. A jeho chování vystupňovalo do bodu, kdy se ocitl nebezpečně blízko zpochybnění mé osoby jako autority.“
„Pak už to není Antoine, kterého jsem znal.“ Janvier zavrtěl hlavou. „Antoine vždycky býval ambiciózní, ale také měl silný pud sebezáchovy.“
„Za všechno může tahle žena – Simone.“ Anděl podával Ashwini fotografii a jeho nelidsky jantarový pohled se při tom střetl s tím jejím a trval o zlomek vteřiny déle, než by měl. „Ještě jí není ani tři sta let a přesto si Antoina omotala kolem prstu.“
„Jak to, že už dávno není mrtvá?“ zeptala se Ashwini narovinu.
Andělé měli své vlastní zákony. Na světě neexistoval žádný soud, který by Nazaracha obvinil z odstranění Stvořeného. Upíři si své pány zvolili spolu se svou téměř-nesmrtelností. Anděl nepatrně roztáhl křídla a pak je ostře semknul zpět. „Zdá se, že ji Antoine skutečně miluje.“
Ashwini přikývla. „Kdybys ji zabil, otočil by se proti tobě.“ A pak by byl eliminován. Andělé nebyli známí pro svou benevolenci.
„Po sedmi stech prožitých letech,“ pronesl Nazarach hloubavě a zmínil při tom staletí, jako by to byly pouhé desítky let, „se zdráhám ztratit jednoho z mála mužů – pomineme-li jeho současné chování – které jsem kdy respektoval.“
Ashwini mu vrátila fotografii smyslné brunety, která patrně přiměla velmi starého upíra skákat tak, jak ona pískala a přinutila se podívat se Nazarachovi do očí – jantar působil jako čočka objektivu a ještě více přiblížil výkřiky těch ostatních hlasů. „Jakou to má souvislost s únosem Monique?“ zeptala se a snažila se vším, co měla blokovat ty útočící noční můry.
„Calan Fox,“ pronesl Nazarach, „mne zaujal. Ještě se mi nechce ho zabít. A Antoine to štěně zabije jen proto, aby se dostal ke své vnučce.“
Ashwini zavrtěla hlavou. Cítila obrovskou úlevu. „Spolek se v politických záležitostech neangažuje.“
„Ale angažuje se v záležitostech andělů,“ opravil ji Nazarach. „A tohle je… problém mezi andělem a upíry, kteří spadají do jeho kompetence.“
„I přesto,“ začala a nedokázala zabránit svému pohledu, aby nesklouzl k zářivým křídlům z jantaru. Nedokázala pochopit, jak taková krása mohla jít ruku v ruce s nelidskou temnotou, která vyzařovala z Nazaracha. „Jestli chceš Monique, tak ti stačí jeden telefonát a Calan by ti ji okamžitě vydal.“ Lídr Řádu mohl být ochoten postavit se Antoinu Beaumontovi, ale jen velmi hloupý upír by se postavil andělovi. A Calan Fox rozhodně nebyl hlupák. „Na to mně přeci nepotřebuješ.“
Nazarach ji obdařil tajemným úsměvem. „Mé jméno před Calanem nezazní. A co se týče všeho ostatního – Spolek už se způsobem doručení souhlasil.“
„Bez urážky,“ odpověděla, a zatímco ho pozorovala, ji napadlo, zda by tak nelidsky nádherně vypadal i v momentě, kdy by nechával vyprchat život z někoho, kdo ho zklamal… „tohle si musím ověřit u ředitelky.“
„Jen běž, lovkyně,“ svolil ochotně. V jeho pohledu plném smrti nebyl ani náznak slitování.
Ashwini zacouvala do chodby, vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo. Zatímco poslouchala vyzváněcí tón, sem tam zaslechla, jak se Nazarach s Janvierem bavili o věcech z dávné minulosti, jejichž stíny ulpěly na andělovi, ale ne na upírovi. Anděl a upír. Oba poznamenaní nesmrtelností, oba podmaniví, ale každý velmi jiným způsobem. Nazarach byl stvořením zoceleným časem. Byl dokonalý, smrtící a absolutně nelidský. Na rozdíl od něho byl Janvier jako země a krev. Také smrtící, ale stále z tohoto světa.
„Ashwini?“ ozval se povědomý hlas Sáry. „Co se děje?“
Ash jí přednesla Nazarachovy rozkazy. „Bylo to schválené?“
„Ano, bylo.“ Povzdychla si ředitelka Spolku. „Velmi bych si přála, abychom se nemuseli zaplétat do věcí, které už z dálky zavánějí obrovským průšvihem, ale tady jiná možnost není.“
„On si s náma se všema jen hraje.“
„Je to anděl,“ pronesla Sára a to byla odpověď na všechno. „A technicky vzato Monique porušila svoji Smlouvu, takže Nazarach má právo poštvat na ni kohokoli uzná za vhodné – a to i přesto, že by mu stačilo zvednout telefon.“
„Sakra.“ Ashwini se ráda pohybovala na hraně, ale jakmile se do věcí vložili andělé, začala ta hrana být nebezpečně ostrá a řezala hluboko. „Máš někoho v záloze, kdyby bylo potřeba?“
„Vždycky.“ Zazněla neochvějná odpověď. „Kenji s Badenem jsou poblíž. Stačí sebemenší pochybnost a do hodiny jsou u tebe.“
„Díky, Sáro.“
„Hej, nerada bych přišla o hlavní zdroj svých velmi zábavných momentů.“ Sáry úsměv byl nejen slyšet, Ash ho mohla téměř cítit. „A jen tak mimochodem, Cajun se na seznamu Spolku znovu neocitl. Říkala jsem si, že by tě to mohlo zajímat.“
„Uh, díky za info.“ Ashwini se rychle rozloučila, a když se vracela zpět do místnosti, přemýšlela nad tím, co by asi Sára řekla, kdyby věděla, s kým tu v tuhle chvíli Ash byla.
V ten moment se Janvier otočil, jakoby vycítil její myšlenky. Setřásla ten zvláštní pocit a připojila se zpět k andělovi s upírem. „Máš nějakou představu, kde by mohl Calan Monique držet?“
Andělův pohled klesl k jejím rtům a Ash se musela velmi přemáhat, aby nevzala nohy na ramena. Protože zatímco byl Nazarach neskutečně nádherný, měla nezvratný pocit, že jeho představa náruživosti, by pro ni znamenala neskutečnou bolest.
„Ne,“ odpověděl nakonec a zvedl oči od jejích rtů. „Ale zítra večer bude ve Fishermanově taverně.“
Jeho jantarový pohled se rozzářil. „Ale dnes večer, budeš mým hostem zde.“
Ani letní Atlantský vzduch nemohl zadržet mrazení, které jí jako chladné ostří nože varovně přelétlo po zádech.
Ashwini nemohla spát a rozhodla se posedět na balkónku pokoje, kde ji Nazarach nechal ubytovat. Raději by dala přednost stanu někde v parku, nebo prosté posteli v nějakém útulku. Cokoli, než být obklopena okázalostí andělova domu, kde bylo vše poskvrněno hrůzou a terorem, které jí nedali spát.
„Kolik bys řekl, že Nazarach za svůj život zabil žen a mužů?“ Obvykle se její dar/kletba projevili pouze při doteku, ale stejně jako jeho pán, tak i jeho dům byl tak starý a tak plný krvavých vzpomínek, že jí samovolně prosakovaly do mysli.
„Tisíce,“ dostalo se jí tiché odpovědi od upíra, který se opíral o zeď vedle antické lenošky, na které seděla. „Andělé, kteří vládnou, si nemohou dovolit být milosrdní.“
Natočila tvář nočnímu vánku. „A přesto v nich někteří lidé spatřují posli bohů.“
„Jsou tím, čím jsou. Stejně jako já.“ Janvier přešel k ní a rukama se opřel o zářivě vybroušené, dřevěné područky lenošky. „Musím se nakrmit, cher.“
Někde v jejím nitru jí nepříjemně bodlo. Byla to ostrá a nečekaná bolest, kterou ale nakonec zvládla udržet pod kontrolou. „Řekla bych, že s hledáním dárce, nebudeš mít sebemenší potíže.“
„Mé kousnutí může přinést spousty rozkoše a jsou tací, kteří takovou rozkoš vyhledávají.“ Janvier zvedl prst a něžně jím kopíroval jizvu na jejím krku přesně v místě pulsu. „Kdo tě takhle označil?“ zazněla jeho ledově chladná otázka.
„Stalo se to při mém prvním lovu. Byla jsem mladá a nezkušená. Dotyčnej upír se dostal dost blízko na to, aby mi skoro roztrhl hrdlo.“ Co nahlas neřekla, byl fakt, že svůj cíl nechala, aby se takhle blízko dostal, protože chtěla vědět jaké to je, ocitnout se v náručí smrti. Až do té chvíle – kdy kovový pach její krve prostoupil okolní vzduch – byla přesvědčená, že chtěla zemřít, že chtěla jednou provždy umlčet všechny ty hlasy, které se jí ozývaly v mysli. „Naučil mě vážit si života.“
„Požádám Nazaracha o laskavost,“ pronesl Janvier po nekonečně dlouhém momentě ticha, „zda bych mohl využít něco ze zásob krve, které tu skladuje pro své upíry.“
Její smysly zaznamenaly něco, co jí doposud unikalo, něco, co zůstalo nevyřčeno. „Co přede mnou tajíš?“
„Nazarach chce, abych tě tu nechal samotnou.“ Na kůži jí jako intimní pohlazení dopadl Janvierův dech. „Jinak by mi něco z jeho zásob už dávno bylo doručeno. Evidentně chce, abych se musel vydat ven.“
Z představy, co po ní Nazarach mohl chtít, jí opět vyskočila husí kůže. „Takže ho naštveš, když půjdeš po hotových zásobách krve.“
„Na to, aby mě kvůli tak nicotnému prohřešku zabil, jsem jeho velkým oblíbencem.“ A přesto se stále ani nepohnul. „Proč v tvých očích spatřuji tolik temných stínů, Ashwini?“
Po každé, když použij její skutečné jméno, ji to vyvedlo z míry. Jako kdyby je každé jeho vyřčení spojilo těsněji k sobě způsobem, který nedokázala popsat. „A proč je v těch tvých tolik tajemství?“
„Jsem na živu přes dvě stě let,“ odpověděl, jeho hlas byl stejně smyslný jako magnóliemi provoněný noční vzduch Atlanty. „A za tu dobu jsem spáchal spousty věcí, na které nejsem zrovna pyšný.“
„To mě moc nepřekvapuje.“
Janvier se její poznámce neusmál, dokonce snad ani nedýchal, jak byl nehybný. „Mluv se mnou moje Ostrá Ash.“
„Ne.“ Zatím ještě ne.
„Umím být velmi trpělivý.“
„Necháme se překvapit, jak moc.“ Už ve chvíli, kdy ta slova pronesla, věděla, že to byla výzva, které Janvier nebude schopen odolat.
Naklonil se k ní tak blízko, že se jejich rty téměř dotýkaly. Jeho dech byl jako rozžhavený cejch a jeho téměř-nesmrtelnost jako zářící pochodeň v jeho očích. „Jak si přeješ.“
Ashwini vkročila do sprchového koutu a pustila na sebe studenou vodu. „Jej!“ Její libido bylo okamžitě zchlazené ledovým šokem a ona mohla přepnout na super horkou.
Jak se její kůže příjemně škvířila pod úžasně horkým proudem vody, napadlo ji, že by měla vážně zapřemýšlet nad bláznovstvím, které představovaly její hrátky s upírem, který byl i přes veškerý svůj šarm, stále tak smrtící, jako jehlový podpatek přitisknutý ke krční žíle. Na druhou stranu, většina jejích přátel už byla stejně přesvědčena, že je zralá na blázinec. Tak proč je zklamat? Zazubila se do proudu horké vody. Dodržování pravidel a záludnosti žití „obyčejného“ života – to už všechno vyzkoušela během prvních devatenácti let své existence – a málem za to zaplatila nejen zdravým rozumem, ale i vlastním životem.
Záblesk vzpomínek a ona se opět ocitla v bílé místnosti, kde se jí do kůže zařezávaly kožené popruhy. Cítila nemocniční dezinfekci, doléhaly k ní kroky gumových podrážek i všudypřítomné výkřiky – výkřiky, které ale slyšela jen a jen ona. Pak následovala další vzpomínka – na ně, jak tam seděli a posuzovali ji, jako kdyby byli samotní bohové. „Léky ji udržují při smyslech.“
„A jsi si jist, že jakmile ji propustíme, je nepřestane užívat?“
„Propustíme ji do péče jejího bratra a doktor Taj je, jak všichni víme velmi uznávaným lékařem.“
„Ashwini, vnímáš nás? Potřebujeme, abys nám odpověděla na pár otázek.“
Odpověděla na všechny jejich otázky a řekla všechno, co věděla, že od ní chtěli slyšet. A to bylo naposledy, kdy předstírala, že je „normální“. A tak ji propustili a nechali ji jít.
„Už nikdy více.“ Zašeptala.
A nejlepší na tom všem bylo, že i bez jakéhokoli předstírání jí lidé měli stále rádi. Zaťala ruce v pěst. Ne všichni jí měli rádi. Doktor Taj chtěl mít zpět sestru, kterou měl před tím. Tu stoupající hvězdu, jejíž zář se rovnala té jeho. A nikoho nezajímalo, že ta hvězda pomalu, kousek po kousku uhasínala, právě proto, že se snažila udržet na nebi, o které vůbec nestála.
Horká teplota sprchy ji nakonec vrhla zpět do přítomnosti. Její kůže začínala protestovat. S povzdychem vypnula vodu a utřela se nadýchanou broskvově oranžovou osuškou, která ladila s elegantním dekórem koupelny. Působilo by zcela přirozeně, kdyby do obývací místnosti odešla v barevně sladěném županu, který visel na dveřích, ale Ashwini byla lovkyně a to znamenalo, že paranoia u ní byla nejen očekávaná, ale celým Spolkem podporovaná.
A nakonec se její paranoia také potvrdila, protože když vyšla z koupelny ven – bosá, ale oblečená, se zbraní skrytou vzadu na opasku kalhot – čekalo na ni nejnebezpečnější stvoření v Atlantě.
„Nazarachu,“ pronesla a zastavila se ve dveřích koupelny. „To je mi ale překvapení.“
Anděl prošel místností a zamířil na balkón. „Následuj mně.“
Pochopila, že odmítnutí by se rovnalo sebevraždě a následovala ho do letního večera, který byl provoněný vřelými vůněmi květin, rozkvetlých v zahradách obklopující andělovo sídlo.
„Kde je Janvier?“
„Jeho vkus znám velmi dobře.“
Ashwini zaťala ruce do zábradlí balkónu – zdvořilost určená pro hosty, kterou nečekala.
„Proč jsem tady?“ Její skutečná otázka zněla, proč jsi tu ty…
Nazarach se opřel o zábradlí lokty. Křídla mu uvolněně splývala na zádech, ale stále byla tak majestátní, jako když je držel pevně přimknutá k tělu.
„Na tento úkol jsem si vyžádal tebe konkrétně. Víš proč?“
„Protože už jsem několikrát úspěšně vystopovala oběti únosu.“ Alespoň ve většině případů. Ti upíři byli uneseni nějakou ze skupin odpůrců, kteří z nich plánovali mučením „vymítat vampyrismus“.
„Dnes večer mám v plánu zjistit si víc informací o Monique.“
„Nenamáhej se. Zůstane naživu a nezraněná dokud Calan nedostane, co chce.“
„Zníš velmi přesvědčeně.“
Anděl se na ni usmál a jeho úsměv nebyl jako žádný jiný, který kdy viděla – tížila jej dlouhověkost a stíny smrti, které útočily na její smysly jako velmi ostré trny.
„Calan,“ začal Nazarach, „by můj dvůr nepřežil, kdyby nebyl bystrý a inteligentní. Je si moc dobře vědom, že Antoinova síla spočívá hlavně v politice, ale kdyby ublížil Monique, tak by si nejstarší z Beaumontů našel cestu, jak ho zabít. Dokud je živý Antoine, tak bude naživu i Monique.“
„Tohle všechno bys mohl velmi rychle ukončit,“ podotkla, zatímco se soustředila na rovnoměrné dýchání a na to, aby zůstala naživu ona. „Stačilo by jen, abys vyjádřil svou podporu jednomu z nich.“
„Každé stvoření se potřebuje vyvinout bez cizího zapříčinění.“ Konstatoval s chladem, který napájela jeho dlouhověkost. „Antoine už je příliš usedlý – možná je na čase, aby předal žezlo Calanovi.“
„Měla jsem za to, že máš Antoina v oblibě.“

„Jsem anděl – mít někoho v oblibě, jak říkáš, je jen jednou stranou mince.“ Otočil se k ní s tak neutrálním výrazem ve tváři, že to působilo téměř smrtelně. „Vyžádal jsem si tebe, protože ses pomstila andělovi, který si tě loni chtěl vzít proti tvé vůli.“

19 komentářů:

  1. Děkuji moc za další skvělou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za další úžasnou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za pokračování♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to, že jsi zas začala s překladem, je snad ta nejlepší zpráva v novém roce. Děkuji

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další skvělý překlad. Jana

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji je radost se ponořit do této série

    OdpovědětVymazat
  7. moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za další kapitolu 😉

    OdpovědětVymazat
  9. No to je bomba ty zase překládáš super moc děkuji ����

    OdpovědětVymazat
  10. Jste skvělá !!! Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  12. Díky, díky, díky za znovu překládání. :))))

    Tweety

    OdpovědětVymazat
  13. Díky, díky, díky za znovu překládání. :))))

    Tweety

    OdpovědětVymazat