Kapitola 3
Nakonec
ji zachránil její vlastní strach. Poháněla ho hrozivá představa uvěznění ve své
vlastní mysli. Po chvíli se jí podařilo vymanit se z toho nekonečného víru
a vrátit se zpět do přítomnosti. Jakmile jí přestalo hučet v uších,
zaslechla Nazarachova další slova, „co kdybych ti nabídl, aby ses vrátil zpět
do mého dvora, Janviere.“
Janvier
andělovi vysekl bezchybnou poklonu a Ash ho na moment spatřila v oblečení
z dávné minulosti. Viděla cizince, který se uměl pohybovat v politických
záležitostech a byl velmi talentovaným manipulátorem. Hrůzou zaťala ruce
v pěst… ale o moment později se Janvier rozesmál tím svým šarmantním
způsobem, který mu byl vlastní, a ona věděla, že je to pořád ten samý upír,
kterého znala.
„Pokud
si dobře vzpomínám, tak jsem na tvém dvoře s jeho pravidly nikdy moc
nevynikal.“
„Ale
vždy si jako jediný v místnosti dokázal vést inteligentní konverzaci.“
Anděl si přeskládal křídla a přešel k naleštěnému mahagonovému stolu
v rohu místnosti.
„Patříš
k té lovkyni?“
Ashwini
nechala Janviera, aby se postaral o konverzaci a zatím si Nazaracha velmi
pečlivě prohlížela. Jeho moc a síla působily na její smysly jako bič… bič, na
jehož konci byly velmi ostré střepiny.
„Představa
vzkříšeného Řádu mně zaujala.“ Janvier se na moment odmlčel. „Pokud můžu mluvit
na rovinu – situace, která nastala mezi Antoinem a Calanem by pro tebe měla být
nezajímavá.“
„Antoine,“
pronesl Nazarach a z jeho tváře se vytratily veškeré emoce. V ten
moment skutečně působil jako nesmrtelný, „tentokrát přestřelil. A jeho chování
vystupňovalo do bodu, kdy se ocitl nebezpečně blízko zpochybnění mé osoby jako
autority.“
„Pak
už to není Antoine, kterého jsem znal.“ Janvier zavrtěl hlavou. „Antoine vždycky
býval ambiciózní, ale také měl silný pud sebezáchovy.“
„Za
všechno může tahle žena – Simone.“ Anděl podával Ashwini fotografii a jeho
nelidsky jantarový pohled se při tom střetl s tím jejím a trval o zlomek
vteřiny déle, než by měl. „Ještě jí není ani tři sta let a přesto si Antoina
omotala kolem prstu.“
„Jak
to, že už dávno není mrtvá?“ zeptala se Ashwini narovinu.
Andělé
měli své vlastní zákony. Na světě neexistoval žádný soud, který by Nazaracha
obvinil z odstranění Stvořeného. Upíři si své pány zvolili spolu se svou téměř-nesmrtelností.
Anděl nepatrně roztáhl křídla a pak je ostře semknul zpět. „Zdá se, že ji
Antoine skutečně miluje.“
Ashwini
přikývla. „Kdybys ji zabil, otočil by se proti tobě.“ A pak by byl eliminován.
Andělé nebyli známí pro svou benevolenci.
„Po
sedmi stech prožitých letech,“ pronesl Nazarach hloubavě a zmínil při tom
staletí, jako by to byly pouhé desítky let, „se zdráhám ztratit jednoho
z mála mužů – pomineme-li jeho současné chování – které jsem kdy
respektoval.“
Ashwini
mu vrátila fotografii smyslné brunety, která patrně přiměla velmi starého upíra
skákat tak, jak ona pískala a přinutila se podívat se Nazarachovi do očí –
jantar působil jako čočka objektivu a ještě více přiblížil výkřiky těch
ostatních hlasů. „Jakou to má souvislost s únosem Monique?“ zeptala se a
snažila se vším, co měla blokovat ty útočící noční můry.
„Calan
Fox,“ pronesl Nazarach, „mne zaujal. Ještě se mi nechce ho zabít. A Antoine to
štěně zabije jen proto, aby se dostal ke své vnučce.“
Ashwini
zavrtěla hlavou. Cítila obrovskou úlevu. „Spolek se v politických záležitostech
neangažuje.“
„Ale
angažuje se v záležitostech andělů,“ opravil ji Nazarach. „A tohle je… problém
mezi andělem a upíry, kteří spadají do jeho kompetence.“
„I
přesto,“ začala a nedokázala zabránit svému pohledu, aby nesklouzl k zářivým
křídlům z jantaru. Nedokázala pochopit, jak taková krása mohla jít ruku
v ruce s nelidskou temnotou, která vyzařovala z Nazaracha. „Jestli
chceš Monique, tak ti stačí jeden telefonát a Calan by ti ji okamžitě vydal.“
Lídr Řádu mohl být ochoten postavit se Antoinu Beaumontovi, ale jen velmi
hloupý upír by se postavil andělovi. A Calan Fox rozhodně nebyl hlupák. „Na to
mně přeci nepotřebuješ.“
Nazarach
ji obdařil tajemným úsměvem. „Mé jméno před Calanem nezazní. A co se týče všeho
ostatního – Spolek už se způsobem doručení souhlasil.“
„Bez
urážky,“ odpověděla, a zatímco ho pozorovala, ji napadlo, zda by tak nelidsky
nádherně vypadal i v momentě, kdy by nechával vyprchat život
z někoho, kdo ho zklamal… „tohle si musím ověřit u ředitelky.“
„Jen
běž, lovkyně,“ svolil ochotně. V jeho pohledu plném smrti nebyl ani náznak
slitování.
Ashwini
zacouvala do chodby, vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo. Zatímco
poslouchala vyzváněcí tón, sem tam zaslechla, jak se Nazarach s Janvierem
bavili o věcech z dávné minulosti, jejichž stíny ulpěly na andělovi, ale
ne na upírovi. Anděl a upír. Oba poznamenaní nesmrtelností, oba podmaniví, ale
každý velmi jiným způsobem. Nazarach byl stvořením zoceleným časem. Byl
dokonalý, smrtící a absolutně nelidský. Na rozdíl od něho byl Janvier jako země
a krev. Také smrtící, ale stále z tohoto světa.
„Ashwini?“
ozval se povědomý hlas Sáry. „Co se děje?“
Ash jí
přednesla Nazarachovy rozkazy. „Bylo to schválené?“
„Ano,
bylo.“ Povzdychla si ředitelka Spolku. „Velmi bych si přála, abychom se
nemuseli zaplétat do věcí, které už z dálky zavánějí obrovským průšvihem,
ale tady jiná možnost není.“
„On si
s náma se všema jen hraje.“
„Je to
anděl,“ pronesla Sára a to byla odpověď na všechno. „A technicky vzato Monique
porušila svoji Smlouvu, takže Nazarach má právo poštvat na ni kohokoli uzná za
vhodné – a to i přesto, že by mu stačilo zvednout telefon.“
„Sakra.“
Ashwini se ráda pohybovala na hraně, ale jakmile se do věcí vložili andělé,
začala ta hrana být nebezpečně ostrá a řezala hluboko. „Máš někoho
v záloze, kdyby bylo potřeba?“
„Vždycky.“
Zazněla neochvějná odpověď. „Kenji s Badenem jsou poblíž. Stačí sebemenší
pochybnost a do hodiny jsou u tebe.“
„Díky,
Sáro.“
„Hej,
nerada bych přišla o hlavní zdroj svých velmi zábavných momentů.“ Sáry úsměv
byl nejen slyšet, Ash ho mohla téměř cítit. „A jen tak mimochodem, Cajun se na
seznamu Spolku znovu neocitl. Říkala jsem si, že by tě to mohlo zajímat.“
„Uh,
díky za info.“ Ashwini se rychle rozloučila, a když se vracela zpět do
místnosti, přemýšlela nad tím, co by asi Sára řekla, kdyby věděla, s kým
tu v tuhle chvíli Ash byla.
V ten
moment se Janvier otočil, jakoby vycítil její myšlenky. Setřásla ten zvláštní
pocit a připojila se zpět k andělovi s upírem. „Máš nějakou představu,
kde by mohl Calan Monique držet?“
Andělův
pohled klesl k jejím rtům a Ash se musela velmi přemáhat, aby nevzala nohy
na ramena. Protože zatímco byl Nazarach neskutečně nádherný, měla nezvratný
pocit, že jeho představa náruživosti, by pro ni znamenala neskutečnou bolest.
„Ne,“
odpověděl nakonec a zvedl oči od jejích rtů. „Ale zítra večer bude ve
Fishermanově taverně.“
Jeho
jantarový pohled se rozzářil. „Ale dnes večer, budeš mým hostem zde.“
Ani
letní Atlantský vzduch nemohl zadržet mrazení, které jí jako chladné ostří nože
varovně přelétlo po zádech.
Ashwini
nemohla spát a rozhodla se posedět na balkónku pokoje, kde ji Nazarach nechal
ubytovat. Raději by dala přednost stanu někde v parku, nebo prosté posteli
v nějakém útulku. Cokoli, než být obklopena okázalostí andělova domu, kde
bylo vše poskvrněno hrůzou a terorem, které jí nedali spát.
„Kolik
bys řekl, že Nazarach za svůj život zabil žen a mužů?“ Obvykle se její
dar/kletba projevili pouze při doteku, ale stejně jako jeho pán, tak i jeho dům
byl tak starý a tak plný krvavých vzpomínek, že jí samovolně prosakovaly do
mysli.
„Tisíce,“
dostalo se jí tiché odpovědi od upíra, který se opíral o zeď vedle antické
lenošky, na které seděla. „Andělé, kteří vládnou, si nemohou dovolit být
milosrdní.“
Natočila
tvář nočnímu vánku. „A přesto v nich někteří lidé spatřují posli bohů.“
„Jsou
tím, čím jsou. Stejně jako já.“ Janvier přešel k ní a rukama se opřel o
zářivě vybroušené, dřevěné područky lenošky. „Musím se nakrmit, cher.“
Někde
v jejím nitru jí nepříjemně bodlo. Byla to ostrá a nečekaná bolest, kterou
ale nakonec zvládla udržet pod kontrolou. „Řekla bych, že s hledáním
dárce, nebudeš mít sebemenší potíže.“
„Mé
kousnutí může přinést spousty rozkoše a jsou tací, kteří takovou rozkoš
vyhledávají.“ Janvier zvedl prst a něžně jím kopíroval jizvu na jejím krku
přesně v místě pulsu. „Kdo tě takhle označil?“ zazněla jeho ledově chladná
otázka.
„Stalo
se to při mém prvním lovu. Byla jsem mladá a nezkušená. Dotyčnej upír se dostal
dost blízko na to, aby mi skoro roztrhl hrdlo.“ Co nahlas neřekla, byl fakt, že
svůj cíl nechala, aby se takhle blízko dostal, protože chtěla vědět jaké to je,
ocitnout se v náručí smrti. Až do té chvíle – kdy kovový pach její krve
prostoupil okolní vzduch – byla přesvědčená, že chtěla zemřít, že chtěla jednou
provždy umlčet všechny ty hlasy, které se jí ozývaly v mysli. „Naučil mě
vážit si života.“
„Požádám
Nazaracha o laskavost,“ pronesl Janvier po nekonečně dlouhém momentě ticha,
„zda bych mohl využít něco ze zásob krve, které tu skladuje pro své upíry.“
Její
smysly zaznamenaly něco, co jí doposud unikalo, něco, co zůstalo nevyřčeno. „Co
přede mnou tajíš?“
„Nazarach
chce, abych tě tu nechal samotnou.“ Na kůži jí jako intimní pohlazení dopadl
Janvierův dech. „Jinak by mi něco z jeho zásob už dávno bylo doručeno.
Evidentně chce, abych se musel vydat ven.“
Z představy,
co po ní Nazarach mohl chtít, jí opět vyskočila husí kůže. „Takže ho naštveš,
když půjdeš po hotových zásobách krve.“
„Na
to, aby mě kvůli tak nicotnému prohřešku zabil, jsem jeho velkým oblíbencem.“ A
přesto se stále ani nepohnul. „Proč v tvých očích spatřuji tolik temných
stínů, Ashwini?“
Po
každé, když použij její skutečné jméno, ji to vyvedlo z míry. Jako kdyby
je každé jeho vyřčení spojilo těsněji k sobě způsobem, který nedokázala popsat.
„A proč je v těch tvých tolik tajemství?“
„Jsem
na živu přes dvě stě let,“ odpověděl, jeho hlas byl stejně smyslný jako
magnóliemi provoněný noční vzduch Atlanty. „A za tu dobu jsem spáchal spousty
věcí, na které nejsem zrovna pyšný.“
„To mě
moc nepřekvapuje.“
Janvier
se její poznámce neusmál, dokonce snad ani nedýchal, jak byl nehybný. „Mluv se
mnou moje Ostrá Ash.“
„Ne.“ Zatím ještě ne.
„Umím
být velmi trpělivý.“
„Necháme
se překvapit, jak moc.“ Už ve chvíli, kdy ta slova pronesla, věděla, že to byla
výzva, které Janvier nebude schopen odolat.
Naklonil
se k ní tak blízko, že se jejich rty téměř dotýkaly. Jeho dech byl jako
rozžhavený cejch a jeho téměř-nesmrtelnost jako zářící pochodeň v jeho
očích. „Jak si přeješ.“
Ashwini
vkročila do sprchového koutu a pustila na sebe studenou vodu. „Jej!“ Její libido
bylo okamžitě zchlazené ledovým šokem a ona mohla přepnout na super horkou.
Jak se
její kůže příjemně škvířila pod úžasně horkým proudem vody, napadlo ji, že by
měla vážně zapřemýšlet nad bláznovstvím, které představovaly její hrátky
s upírem, který byl i přes veškerý svůj šarm, stále tak smrtící, jako
jehlový podpatek přitisknutý ke krční žíle. Na druhou stranu, většina jejích
přátel už byla stejně přesvědčena, že je zralá na blázinec. Tak proč je
zklamat? Zazubila se do proudu horké vody. Dodržování pravidel a záludnosti
žití „obyčejného“ života – to už všechno vyzkoušela během prvních devatenácti
let své existence – a málem za to zaplatila nejen zdravým rozumem, ale i
vlastním životem.
Záblesk vzpomínek a ona se opět
ocitla v bílé místnosti, kde se jí do kůže zařezávaly kožené popruhy. Cítila nemocniční
dezinfekci, doléhaly k ní kroky gumových podrážek i všudypřítomné výkřiky
– výkřiky, které ale slyšela jen a jen ona. Pak následovala další vzpomínka –
na ně, jak tam seděli a posuzovali ji, jako kdyby byli samotní bohové. „Léky ji
udržují při smyslech.“
„A jsi si jist, že jakmile ji
propustíme, je nepřestane užívat?“
„Propustíme ji do péče jejího
bratra a doktor Taj je, jak všichni víme velmi uznávaným lékařem.“
„Ashwini, vnímáš nás?
Potřebujeme, abys nám odpověděla na pár otázek.“
Odpověděla na všechny jejich
otázky a řekla všechno, co věděla, že od ní chtěli slyšet. A to bylo naposledy,
kdy předstírala, že je „normální“. A tak ji propustili a nechali ji jít.
„Už
nikdy více.“ Zašeptala.
A
nejlepší na tom všem bylo, že i bez jakéhokoli předstírání jí lidé měli stále
rádi. Zaťala ruce v pěst. Ne všichni jí měli rádi. Doktor Taj chtěl mít
zpět sestru, kterou měl před tím. Tu stoupající hvězdu, jejíž zář se rovnala té
jeho. A nikoho nezajímalo, že ta hvězda pomalu, kousek po kousku uhasínala,
právě proto, že se snažila udržet na nebi, o které vůbec nestála.
Horká
teplota sprchy ji nakonec vrhla zpět do přítomnosti. Její kůže začínala
protestovat. S povzdychem vypnula vodu a utřela se nadýchanou broskvově
oranžovou osuškou, která ladila s elegantním dekórem koupelny. Působilo by
zcela přirozeně, kdyby do obývací místnosti odešla v barevně sladěném
županu, který visel na dveřích, ale Ashwini byla lovkyně a to znamenalo, že
paranoia u ní byla nejen očekávaná, ale celým Spolkem podporovaná.
A
nakonec se její paranoia také potvrdila, protože když vyšla z koupelny ven
– bosá, ale oblečená, se zbraní skrytou vzadu na opasku kalhot – čekalo na ni
nejnebezpečnější stvoření v Atlantě.
„Nazarachu,“
pronesla a zastavila se ve dveřích koupelny. „To je mi ale překvapení.“
Anděl
prošel místností a zamířil na balkón. „Následuj mně.“
Pochopila,
že odmítnutí by se rovnalo sebevraždě a následovala ho do letního večera, který
byl provoněný vřelými vůněmi květin, rozkvetlých v zahradách obklopující
andělovo sídlo.
„Kde
je Janvier?“
„Jeho
vkus znám velmi dobře.“
Ashwini
zaťala ruce do zábradlí balkónu – zdvořilost určená pro hosty, kterou nečekala.
„Proč
jsem tady?“ Její skutečná otázka zněla,
proč jsi tu ty…
Nazarach
se opřel o zábradlí lokty. Křídla mu uvolněně splývala na zádech, ale stále
byla tak majestátní, jako když je držel pevně přimknutá k tělu.
„Na
tento úkol jsem si vyžádal tebe konkrétně. Víš proč?“
„Protože
už jsem několikrát úspěšně vystopovala oběti únosu.“ Alespoň ve většině
případů. Ti upíři byli uneseni nějakou ze skupin odpůrců, kteří z nich
plánovali mučením „vymítat vampyrismus“.
„Dnes
večer mám v plánu zjistit si víc informací o Monique.“
„Nenamáhej
se. Zůstane naživu a nezraněná dokud Calan nedostane, co chce.“
„Zníš
velmi přesvědčeně.“
Anděl
se na ni usmál a jeho úsměv nebyl jako žádný jiný, který kdy viděla – tížila
jej dlouhověkost a stíny smrti, které útočily na její smysly jako velmi ostré
trny.
„Calan,“
začal Nazarach, „by můj dvůr nepřežil, kdyby nebyl bystrý a inteligentní. Je si
moc dobře vědom, že Antoinova síla spočívá hlavně v politice, ale kdyby
ublížil Monique, tak by si nejstarší z Beaumontů našel cestu, jak ho
zabít. Dokud je živý Antoine, tak bude naživu i Monique.“
„Tohle
všechno bys mohl velmi rychle ukončit,“ podotkla, zatímco se soustředila na
rovnoměrné dýchání a na to, aby zůstala naživu ona. „Stačilo by jen, abys
vyjádřil svou podporu jednomu z nich.“
„Každé
stvoření se potřebuje vyvinout bez cizího zapříčinění.“ Konstatoval
s chladem, který napájela jeho dlouhověkost. „Antoine už je příliš usedlý
– možná je na čase, aby předal žezlo Calanovi.“
„Měla
jsem za to, že máš Antoina v oblibě.“
„Jsem
anděl – mít někoho v oblibě, jak říkáš, je jen jednou stranou mince.“
Otočil se k ní s tak neutrálním výrazem ve tváři, že to působilo
téměř smrtelně. „Vyžádal jsem si tebe, protože ses pomstila andělovi, který si
tě loni chtěl vzít proti tvé vůli.“
Díky za další úžasnou kapitolu :)
OdpovědětVymazatMoc díky za pokračování♥♥♥
OdpovědětVymazatTak to, že jsi zas začala s překladem, je snad ta nejlepší zpráva v novém roce. Děkuji
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další skvělý překlad. Jana
OdpovědětVymazatDěkuji je radost se ponořit do této série
OdpovědětVymazatmoc děkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc dakujem za preklad.
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolu 😉
OdpovědětVymazatNo to je bomba ty zase překládáš super moc děkuji ����
OdpovědětVymazatDakujem tešim sa
OdpovědětVymazatJste skvělá !!! Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky !!!!!
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu. :-) Renča
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatDíky, díky, díky za znovu překládání. :))))
OdpovědětVymazatTweety
Díky, díky, díky za znovu překládání. :))))
OdpovědětVymazatTweety
Ďakujem za ďalšiu kapitolku.
OdpovědětVymazatdekujiiii
OdpovědětVymazatĎakujem:-)
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 🤩
OdpovědětVymazat