Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels dance - 1. kapitola

Tanec andělů

Před čtyřmi sty lety

Kapitola1
Za svůj dlouhý život viděla úspěšně vznikat monumentální říše i upadnout v zapomnění nesčetná království. Zažila nespočet vládců, kteří přicházeli a odcházeli a také zažila krutou bitvu dvou zamilovaných archandělů, jež zalila svět řekami krve.
Zaznamenala narození archanděla Raphaela, popravu jeho otce Nadiela i zmizení jeho matky Caliane.

Po mnoho staletí sledovala, jak se její studenti učili létat, a jak jeden za druhým vstupovali plní snů a s nesmělými úsměvy ve tvářích do velkého světa. Pročítala zprávy, které jí posílali zpět z dalekých krajů. Přicházely z míst jak zarostlých deštnými pralesy a sužovanými neustávajícími lijáky, tak i z nekonečných pouští, bičovaných nemilosrdnými vichry. A když nastal v životě jednoho z jejích studentů velmi vzácný a velmi radostný okamžik, kdy se sám stal rodičem, oslavovala s nimi.
Tohle všechno prožila z krásou jiskřícího místa uprostřed rozeklaných vrcholků hor – z místa zvaného Útočiště.
Byla k zemi upoutaným andělem, jehož křídla nebyla nikdy stvořena k létání. Prvních tisíc let po narození bylo velmi těžkých, druhých tisíc let bylo srdcervoucích a nyní, po prožité více, jak polovině třetího tisíciletí a s předtuchou další zničující války, která se kradmo přibližovala mezi stíny na obzoru, už cítila jen bezútěšné přijmutí reality světa.
„Jessamy! Jessamy!“
Otočila se od strmého okraje útesu, kde stála a obdivovala křišťálově průzračnou oblohu, jíž se nebude moci nikdy dotknout a seběhla po skalnatém povrchu vstříc dítěti, které běželo směrem k ní. Dívenka za sebou po zemi vláčela svá velká těžká křídla.
„Opatrně, Saraio.“ Jessamy si klekla a chytila do náruče malé, robustní tělíčko, kterému dominovala křídla v barvě tekuté čokolády, protkaná bronzově žíhanými pírky, která se pod ostrým horským sluncem neuvěřitelně krásně leskla. Bronzová barva pírek kopírovala jak barvu její kůže, tak i barvu jejích vlasů, které jí zacuchaně poletovaly kolem obličeje. Zářivá stužka, kterou jí nepochybně dnes ráno matka velmi pečlivě uvázala do vlasů, jí visela přes rameno. Dívenka, kterou vysoké útesy vůbec nevyváděly z míry, se radostně vrhla Jessamy kolem krku a pevně ji objala.
„Musíš se jít podívat!“ Děvčátko mělo zčervenalé tváře a oči jí jiskřily vzrušením.
„To musíš vidět!“
Jessamy už učila malé anděly déle, než dva tisíce let, a přesto jí dětský smích a radost ještě stále dokázali zlepšit náladu a rozjasnit den. Setřásla ze sebe pozůstatky melancholie, která jí ještě před okamžikem tížila jako obrovský balvan. Pozorovala totiž letku andělů, kteří manévrovali nad hlubokou roklinou, která vedla středem Útočiště.
Vtiskla malé Saraie polibek na boubelatou tvářičku a s dívenkou v náruči vstala. Saraina těžká, hedvábná křídla jí visela přes paži, ale Jessamy s jejich váhou neměla vůbec žádný problém. Pouze její levé křídlo bylo zkroucené a nepoužitelné. Bylo jako cizí ohavnost na jinak nebezpečně krásném místě uprostřed hor. Zbytek jejího těla byl stejně silný jako tělo každého jiného anděla. „Co musím vidět, zlatíčko?“
Saraia ukázala k části Útočiště, která patřila archandělovi Raphaelovi a k místu, kde se nacházela zbrojnice s tréninkovým ringem. Jessamy se zamračila. „Saraio, přeci víš, že tam chodit nesmíte.“ Pro malé anděly s nekoordinovanými pohyby díky křídlům, která byla příliš veliká pro jejich malá tělíčka, bylo tohle místo smrtelně nebezpečné.
„Illium řekl, že tentokrát tam být můžeme.“ Vyhrkla Saraia rychle. „Ptala jsem se. Přísahám.“
Jessamy věděla, že Illium by malé děti nikdy neohrozil a tak pokračovala v chůzi dál. Nicméně, když zašla za roh k dřevěné zbrojnici bez oken a k tréninkovému ringu, který tvořil kus ušlapané země, nebyla to jedinečná křídla úchvatně modré barvy mladého anděla, která spatřila, ale tmavě šedá křídla anděla s daleko svalnatějším tělem a s tak výrazně rudými vlasy, že působily jako plápolající oheň. Anděl v rukou svíral masivní, široký meč, který se zrovna střetl s jiným mečem, jemuž vládl Dmitri, Raphaelův zástupce.
Ozval se hlasitý kovový řinkot a Jessamy automaticky sevřela Saraiu pevněji. Dmitri nebyl andělem, ale byl velmi silným a poměrně starým upírem, který zastával pozici nejdůvěryhodnějšího poradce Raphaela. A také toho nejnebezpečnějšího poradce. Ale tenhle velký anděl s křídly, připomínajícími obrovského dravého ptáka, si s upírem věděl rady. Jejich boj byl nemilosrdný a brutální. Oba byli bosí, s odhalenými hruděmi a jejich kůže se leskla prolitým potem. Zatímco Dmitri měl oblečené jen volné, černé kalhoty, anděl měl nějakou část oděvu, jež jí připomínala vojenský postroj, který nosili muži pod velením archanděla Tita. Hrubou černou látku kolem jeho boků, která mu sahala do tří čtvrtin stehen, držel široký kožený opasek stejné barvy. Teprve v momentě, když se pohnul, si uvědomila, že látka musela být hodně těžká, jako kdyby pod její vrchní vrstvou visel ještě kus kovového plátu… část válečného brnění, došlo jí vzápětí. Anděl jen odložil kovový prsní pancíř a další kovové části, které patřily na paže a holeně. Když jí pohled sklouzl k jeho nohám, nemohla od nich odtrhnout pohled. Nemohla se nedívat, jak se mu pod zlatavou kůží pokrytou mužným ochlupením, které se na slunci lesklo stejně rudě jako jeho vlasy, zatínaly a povolovaly neuvěřitelně vypracované svaly. Pak se znovu pohnul a její pohled se přesunul k mohutným, širokým ramenům. Jeho čirá fyzická síla, kterou nelítostně kontroloval, v ní vyvolala divokou a nečekanou fascinaci.
„Kdo je to?,“ řekla směrem k Illiovi, když se zlatooký anděl natáhl, aby si od ní vzal Saraiu a posadil ji na plot před nimi vedle ostatních kamarádů. „A proč si chce znepřátelit Dmitriho?“ Ani když mluvila, z něho nedokázala odtrhnout zrak. Anděl působil jako by se i v zadní místnosti drsné upíří taverny cítil jako doma. Illium se předklonil a zapřel se o plot. Jeho křídlo se otřelo o to její, a přesto, že to bylo velmi osobní a intimní gesto, ho Jessamy nenapomenula. V jeho doteku nebyl žádný podtext, jen náklonnost, která pramenila z dětství – pro něho bude vždycky učitelkou, která mu hrozila, že pokud se nepřestane vrtět a nezačne číst své knihy dějepisu, tak ho přiváže k židli.
“To je Galen,“ odpověděl, „přišel ze dvora archanděla Tita.“
„To mě nepřekvapuje.“ Titus byl archanděl vojevůdce, který se nikde necítil více doma, než uprostřed krvavé vřavy a tenhle Galen byl také stvořen pro boj. Samý sval a brutální síla. Síla, která byla jasně znát, když vykryl úder a ve stejný moment zasadil Dmitrimu ránu do kolene. Upír zabručel a zaklel a jen sotva se vyhnul další ráně, tentokrát Galenova meče, který by po sobě bez pochyby zanechal obrovskou modřinu. Evidentně se skutečně nesnažili jeden druhého zabít. Saraia se na zábradlí lehce zakolíbala. Illium jí podepřel paží a pak pokračoval, „Galen chce být přemístěn na Raphaelovo území.“
Teď už to začínala chápat. Raphael se stal archandělem teprve před sto lety a jeho vláda byla v počátcích. Což znamenalo, že tu byl prostor pro silné anděly a upíry, kteří se na starších dvorech ostatních archandělů ocitli nevyužití.
„A Raphael se nebojí, že by to mohl být špeh?“ Archandělé, kteří vládli světu, tvořili Kádr Desíti, a když se jednalo o jejich vlastní zájmy, tak byli nemilosrdní.
„I kdyby Raphael neměl své vlastní špehy, kteří se za Galena zaručili,“ začal Illium s úsměvem, který byl tak nakažlivý, že když ho musela jako dítě potrestat, měla co dělat, aby si u toho udržela vážnou tvář, „tak tenhle anděl není lhář. Překvapilo by mě, kdyby znal význam slova taktní.“ V ten moment se ozval řinčivý zvuk. Galen hbitě roztáhl křídla, aby lépe balancoval a Jessamy v záplavě tmavě šedého peří spatřila propletené jemně bílé žíhání. Pak už hladká strana andělova meče přistála na upírově tváři, následoval kop do břicha a najednou měl Galen převahu. Špice jeho širokého meče se v mžiku dotýkala Dmitriho hrdla a upír ležel na zemi na zádech a těžce oddychoval.
„Vzdávám se.“ Dmitriho pohled se střetl s tím Galenovým. V popředí byl zrovna nelítostný predátor, který se jinak skrýval za fasádou sofistikovaného upíra. Ale jeho hlas, když promluvil, byl jako lenivé předení kočky za letního, slunného odpoledne. „Máš kliku, že nás sledujou děti.“
Galen se ani nepohnul, aby se o jeho slovech ujistil, jeho ostražitost byla nezlomná. Dmitri se ušklíbl. „Zatracenej barbare, vzdávám se.“
Galen od něho poodstoupil a počkal, až se upír zvedl ze země. Pak zvedl svůj meč a jako symbol respektu mezi dvěma bojovníky se mu poklonil. Dmitriho odpovídající úklona byla nečekaně formální. Jessamy měla pocit, že tenhle nový anděl, s tělem jako beranidlo a obrovskými, silnými křídly právě prošel nějakým testem.
„Myslim, že si mi zlomil žebra.“ Pronesl Dmitri a promačkal si modřinu, která se začínala vybarvovat na jeho kůži barvy tmavého medu.
„Zahojí se.“ Galenův pohled zamířil k jejich obecenstvu… a zastavil se na Jessamy. Světle zelené, téměř průhledné – takovou barvu měly jeho oči, které jí vyrazily dech. A sledovaly ji s upřeným zájmem. Síla jeho ovládání byla udivující, ale důvodem proč pevně zaťala pěsti, byly jeho rty. Byly totiž jedinou měkkou částí jeho jinak drsně působícího obličeje. Do mysli jí vnikly skandální myšlenky, a dokud se Galen neotočil zpět k Dmitrimu, se Jessamy neodvážila ani nadechnout.
Galen pozoroval vysokou, a až příliš štíhlou ženu, jak odchází ruku v ruce se dvěma nejmenšími dětmi z jejich nadšeného obecenstva. Ostatní děti pobíhaly kolem nich s takovým nadšením, že občas zapomněly nadzvednout svá křídla a tahaly je po zemi. Nikdy v životě neviděl žádného anděla, který by působil tak křehce jako ona. Stačila by jedna jediná chybička v koordinaci jeho velkých rukou a mohl by jí rozbít na tisíc kousků. Nad tou představou se zamračil a otočil se pryč od její vzdalující se postavy. Ještě než se jeho pohled stočil jinam, si ale všiml, že jedno z jejích křídel se na tu dálku zdálo zvláštně zdeformované. Pak ale následoval Dmitriho do prázdnotou zející zbrojnice, kde vyčistili a uložili své meče.
Illium vešel nedlouho po té, co byli hotovi. Jeho křídla měla bezchybně jednotnou, modrou barvu, jakou Galen na nikom jiném nikdy neviděl. Anděl byl mladý, zatímco Galenovi bylo dvě-stě- sedmdesát-pět let, Illiovi bylo jen sto-patnáct a působil jako lehkovážný mladík, který by byl na jiných dvorech ceněný už jen díky svému dekorativnímu účelu.
„Dlužíš mi svojí zlatou dýku, co sis přivezl, když jsi byl naposledy u Nehy.“ Illiova slova patřila Dmitrimu a nadšením se mu jiskřilo v očích. Upír se zamračil a zabručel, „Neboj, dostaneš ji.“ Pak se podíval na Galena, „Vsadil na to, že mě porazíš.“
Galen se zamyslel nad tím, jestli si na neznámou komoditu mladý anděl vsadil zcela bezdůvodně, jen proto, že rád sázel, nebo jestli mohl vědět něco, co Galen ne. Ale tuhle myšlenku ihned zavrhnul. Illium nemohl být Raphaelovým mistrem špionáže – vzhledem ke svému nízkému věku by nemohl získat potřebnou síť kontaktů a navíc se na takovou pozici zdál příliš lehkovážný.
„Byl jsi dobrý protivník,“ odpověděl Dmitrimu a rozhodl se, že Illia bude muset důkladněji pozorovat – muži jako Dmitri se nepřátelili s pěknými, ale zcela zbytečnými, společenskými motýly.
„Většinu protivníků dokážu v prvních pár výpadech zastrašit jen svou fyzickou silou.“ A Dmitri se nenechal zastrašit ani rozhodit, naopak, i nadále bojoval s naučenou elegancí. Upír poděkoval úklonou hlavy. Jeho tmavé oči stále působily lenivě – dokud se jeden nepodíval za fasádu jeho sofistikovanosti. „Od mistra zbrojíře, nad jehož ztrátou Titus velmi zuří, je to vskutku obrovský kompliment.“
Galen zavrtěl hlavou. „Titus má svého mistra zbrojíře a Orios si svou pozici zasloužil.“ Pro Galena už na dvoře Tita nebylo místo. Jediná další pozice, kterou mohl zastávat, byl podřízený Oria.
Když dosáhl dospělosti, neměl s touto pozicí žádné problémy, protože Orios byl tenkrát lepší bojovník i vůdce. Ale jak Galen stárl a získával čím dál tím více zkušeností, tak se situace změnila. Jeho moc a síla stoupaly takovou rychlostí, že velmi brzy přesahoval své vrstevníky.
„Orios byl rád, když jsem mu řekl, že se chystám opustit Titův dvůr.“
„Většina mužů už začíná být zmatená ohledně hierarchie,“ řekl mu mistr zbrojíř, jehož temná pleť se leskla v prudkém Africkém slunci. „Kdybychom byli nuceni se utkat tváří v tvář, abychom tuto situaci vyřešili, tak by mě to mohlo přijít draho.“ Jeho velká ruka stiskla Galenovo rameno. „Doufám, že se proti sobě nikdy neocitneme v bitvě. Ze všech mých studentů jsi ty vyletěl nejvýše.“ Galen se ujistil, že Orios věděl, že jejich respekt byl vzájemný. Velmi si mistra zbrojíře vážil, protože před svými studenty nikdy nezatajil žádné vědomosti, které by k boji mohli potřebovat. A to vše nehledě na skutečnost, že Galen jako jeho student začal ohrožovat jeho pozici.
„Titus ztrátu jen předstírá, aby se mu Raphael cítil zavázán.“
„To je bláhové,“ řekl Illium, zatímco rukou přejížděl po ostří meče, který Dmitri zrovna vyleštil. „To, že je Raphael nejmladší z Kádru ještě neznamená, že je méně archandělem, než všichni ostatní.“  V ten moment se řízl do dlaně, hlasitě zasyčel a sevřel ruku do pěsti. „Proč jsi nešel raději k Charisemnonovi nebo Uramovi? Oba dva jsou starší a silnější a velí daleko většímu počtu mužů.“
Galen si uhladil zpocené vlasy a slíbil si, že je musí ostříhat – nemohl si dovolit, aby mu v boji překáželi ve výhledu. „Raději bych byl druhořadým strážcem na dvoře Tita, než pracovat u Urama nebo Charisemnona.“
Titus sice příležitostně dokázal být surovec, který se až příliš rychle rozzuřil a ještě rychleji vyhlásil válku, ale měl svou čest. Když jeho vojenské jednotky mašírovaly do bitvy, tak se ženám a dětem na nepřítelově území nesměl zkřivit ani vlásek. A pokud nějaký muž bojoval jen proto, aby ochránil svůj domov a rodinu, tak se mu muselo prokázat slitování. Titus oceňoval kuráž a odvahu. Pokud by se jakýkoli bojovník odvážil porušit archandělova pravidla, tak byl okamžitě potrestán rozčtvrcením. Kusy jeho těla pověšeny na strom jako varování ostatním.
Raphaelova vláda byla zcela jiného ražení. Jeho hněv byl chladný jako ostří, které v porovnání s Titovým někdy bezhlavým vztekem, který se snesl na kohokoli, kdo byl zrovna nejblíže, řezalo s naprostou přesností. Během jednoho sta let, kdy se stal archandělem, už Raphael ukázal, že má čest, která mu nedovolovala utlačovat slabé a bezbranné.
„Je pro mě na tomhle dvoře místo?“ zeptal se otevřeně, protože Galen byl přímočarý. Jeho rodiče byly oba válečníci a vyrůstal mezi všemi ostatními bojovníky, kteří žili na Titově dvoře. Zdvořilé způsoby dvořanů nikdy nebyly součástí jeho vzdělání, a zatímco z první ruky zažil efektivnost hbitého jazyka, byla to schopnost, která by k němu seděla asi tak jako štíhlý kord.
„Raphael nezakládá dvůr,“ odpověděl Dmitri a z pouzdra na zdi vytáhl malou, lesklou dýku, kterou bez varování vrhl směrem k vysokému stropu zbrojnice. Illium se z místa vymrštil rychlostí vystřelené kulky, jednou rukou chytil letící ostří a obratem ho vrhl zpět k Dmitrimu. Upír dýku chytil za rukojeť jen zlomek vteřiny před tím, než se čepel dotkla jeho obličeje. V divokém úsměvu na Illia vycenil zuby a pokračoval v konverzaci, „Raphael nevidí důvod, proč se obklopovat naparáděnými lidmi, kteří nic nedělají.“
Galen sledoval, jak Illium přistál s takovou přesností, jakou nikdy neviděl u nikoho jiného. Krása křídel mladého anděla nedokázala skrýt sílu svalstva, které bylo třeba k takovému manévru. V ten moment si uvědomil, že mladík působil jako pohledný a zábavný ornament zcela záměrně, aby ho nikdy nikdo nepovažoval za hrozbu. Illiovou odpovědí na jeho otevřené uznání byla tak elegantní a kultivovaná poklona, s křídly vystavenými na odiv, že by na něho byl pyšný i komorník samotné Lijuan.
„Ráčil by milostpán k dnešní snídani dýku obleženou vlastním hrdlem?“ Illiova mluva byla ryze aristokratická a v jeho zlatém pohledu se zračilo rošťácké pobavení.
„Pouštíte ho ven bez dozoru?“ zeptal se Galen Dmitriho, zatímco uvažoval nad potencionálními výhodami Illiových schopností.

„Jen zřídka.“

21 komentářů:

  1. Moc děkuji za zajímavou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Moc moc děkuji za další příběh♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé děkuji moc za první vlaštovku

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!! Jsi skvělá !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za úžasný překlad první kapitoly 😍

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za kapitolu.Jsem ráda že máš chuť pokračovat

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc, super, že dál překládáš, nemůžu se dočkat dalších dílů :-) Jana

    OdpovědětVymazat
  9. super kapitola , moc děkuji za překlad, jsi úžasná, tuto spisovatelku zbožňuji a velice mě mrzí, že od ní vydali zatím jen 5 knih o měňavcích

    OdpovědětVymazat