Tanec andělů
Před
čtyřmi sty lety
Kapitola1
Za
svůj dlouhý život viděla úspěšně vznikat monumentální říše i upadnout
v zapomnění nesčetná království. Zažila nespočet vládců, kteří přicházeli
a odcházeli a také zažila krutou bitvu dvou zamilovaných archandělů, jež zalila
svět řekami krve.
Zaznamenala
narození archanděla Raphaela, popravu jeho otce Nadiela i zmizení jeho matky
Caliane.
Po
mnoho staletí sledovala, jak se její studenti učili létat, a jak jeden za
druhým vstupovali plní snů a s nesmělými úsměvy ve tvářích do velkého světa.
Pročítala zprávy, které jí posílali zpět z dalekých krajů. Přicházely
z míst jak zarostlých deštnými pralesy a sužovanými neustávajícími lijáky,
tak i z nekonečných pouští, bičovaných nemilosrdnými vichry. A když nastal v
životě jednoho z jejích studentů velmi vzácný a velmi radostný okamžik,
kdy se sám stal rodičem, oslavovala s nimi.
Tohle
všechno prožila z krásou jiskřícího místa uprostřed rozeklaných vrcholků
hor – z místa zvaného Útočiště.
Byla
k zemi upoutaným andělem, jehož křídla nebyla nikdy stvořena
k létání. Prvních tisíc let po narození bylo velmi těžkých, druhých tisíc
let bylo srdcervoucích a nyní, po prožité více, jak polovině třetího tisíciletí
a s předtuchou další zničující války, která se kradmo přibližovala mezi
stíny na obzoru, už cítila jen bezútěšné přijmutí reality světa.
„Jessamy!
Jessamy!“
Otočila
se od strmého okraje útesu, kde stála a obdivovala křišťálově průzračnou
oblohu, jíž se nebude moci nikdy dotknout a seběhla po skalnatém povrchu vstříc
dítěti, které běželo směrem k ní. Dívenka za sebou po zemi vláčela svá
velká těžká křídla.
„Opatrně,
Saraio.“ Jessamy si klekla a chytila do náruče malé, robustní tělíčko, kterému
dominovala křídla v barvě tekuté čokolády, protkaná bronzově žíhanými
pírky, která se pod ostrým horským sluncem neuvěřitelně krásně leskla. Bronzová
barva pírek kopírovala jak barvu její kůže, tak i barvu jejích vlasů, které jí
zacuchaně poletovaly kolem obličeje. Zářivá stužka, kterou jí nepochybně dnes
ráno matka velmi pečlivě uvázala do vlasů, jí visela přes rameno. Dívenka,
kterou vysoké útesy vůbec nevyváděly z míry, se radostně vrhla Jessamy kolem
krku a pevně ji objala.
„Musíš
se jít podívat!“ Děvčátko mělo zčervenalé tváře a oči jí jiskřily vzrušením.
„To musíš
vidět!“
Jessamy
už učila malé anděly déle, než dva tisíce let, a přesto jí dětský smích a
radost ještě stále dokázali zlepšit náladu a rozjasnit den. Setřásla ze sebe
pozůstatky melancholie, která jí ještě před okamžikem tížila jako obrovský
balvan. Pozorovala totiž letku andělů, kteří manévrovali nad hlubokou roklinou,
která vedla středem Útočiště.
Vtiskla
malé Saraie polibek na boubelatou tvářičku a s dívenkou v náruči
vstala. Saraina těžká, hedvábná křídla jí visela přes paži, ale Jessamy
s jejich váhou neměla vůbec žádný problém. Pouze její levé křídlo bylo
zkroucené a nepoužitelné. Bylo jako cizí ohavnost na jinak nebezpečně krásném
místě uprostřed hor. Zbytek jejího těla byl stejně silný jako tělo každého
jiného anděla. „Co musím vidět, zlatíčko?“
Saraia
ukázala k části Útočiště, která patřila archandělovi Raphaelovi a
k místu, kde se nacházela zbrojnice s tréninkovým ringem. Jessamy se
zamračila. „Saraio, přeci víš, že tam chodit nesmíte.“ Pro malé anděly
s nekoordinovanými pohyby díky křídlům, která byla příliš veliká pro
jejich malá tělíčka, bylo tohle místo smrtelně nebezpečné.
„Illium
řekl, že tentokrát tam být můžeme.“ Vyhrkla Saraia rychle. „Ptala jsem se.
Přísahám.“
Jessamy
věděla, že Illium by malé děti nikdy neohrozil a tak pokračovala v chůzi
dál. Nicméně, když zašla za roh k dřevěné zbrojnici bez oken a k tréninkovému
ringu, který tvořil kus ušlapané země, nebyla to jedinečná křídla úchvatně
modré barvy mladého anděla, která spatřila, ale tmavě šedá křídla anděla
s daleko svalnatějším tělem a s tak výrazně rudými vlasy, že působily
jako plápolající oheň. Anděl v rukou svíral masivní, široký meč, který se zrovna střetl s jiným mečem, jemuž vládl
Dmitri, Raphaelův zástupce.
Ozval
se hlasitý kovový řinkot a Jessamy automaticky sevřela Saraiu pevněji. Dmitri
nebyl andělem, ale byl velmi silným a poměrně starým upírem, který zastával pozici
nejdůvěryhodnějšího poradce Raphaela. A také toho nejnebezpečnějšího poradce.
Ale tenhle velký anděl s křídly, připomínajícími obrovského dravého ptáka,
si s upírem věděl rady. Jejich boj byl nemilosrdný a brutální. Oba byli
bosí, s odhalenými hruděmi a jejich kůže se leskla prolitým potem. Zatímco
Dmitri měl oblečené jen volné, černé kalhoty, anděl měl nějakou část oděvu, jež
jí připomínala vojenský postroj, který nosili muži pod velením archanděla Tita.
Hrubou černou látku kolem jeho boků, která mu sahala do tří čtvrtin stehen,
držel široký kožený opasek stejné barvy. Teprve v momentě, když se pohnul,
si uvědomila, že látka musela být hodně těžká, jako kdyby pod její vrchní
vrstvou visel ještě kus kovového plátu… část válečného brnění, došlo jí
vzápětí. Anděl jen odložil kovový prsní pancíř a další kovové části, které
patřily na paže a holeně. Když jí pohled sklouzl k jeho nohám, nemohla od
nich odtrhnout pohled. Nemohla se nedívat, jak se mu pod zlatavou kůží pokrytou
mužným ochlupením, které se na slunci lesklo stejně rudě jako jeho vlasy,
zatínaly a povolovaly neuvěřitelně vypracované svaly. Pak se znovu pohnul a
její pohled se přesunul k mohutným, širokým ramenům. Jeho čirá fyzická síla,
kterou nelítostně kontroloval, v ní vyvolala divokou a nečekanou
fascinaci.
„Kdo
je to?,“ řekla směrem k Illiovi, když se zlatooký anděl natáhl, aby si od
ní vzal Saraiu a posadil ji na plot před nimi vedle ostatních kamarádů. „A proč
si chce znepřátelit Dmitriho?“ Ani když mluvila, z něho nedokázala
odtrhnout zrak. Anděl působil jako by se i v zadní místnosti drsné upíří
taverny cítil jako doma. Illium se předklonil a zapřel se o plot. Jeho křídlo
se otřelo o to její, a přesto, že to bylo velmi osobní a intimní gesto, ho
Jessamy nenapomenula. V jeho doteku nebyl žádný podtext, jen náklonnost,
která pramenila z dětství – pro něho bude vždycky učitelkou, která mu
hrozila, že pokud se nepřestane vrtět a nezačne číst své knihy dějepisu,
tak ho přiváže k židli.
“To je
Galen,“ odpověděl, „přišel ze dvora archanděla Tita.“
„To mě
nepřekvapuje.“ Titus byl archanděl vojevůdce, který se nikde necítil více doma,
než uprostřed krvavé vřavy a tenhle Galen byl také stvořen pro boj. Samý sval a
brutální síla. Síla, která byla jasně znát, když vykryl úder a ve stejný moment
zasadil Dmitrimu ránu do kolene. Upír zabručel a zaklel a jen sotva se vyhnul
další ráně, tentokrát Galenova meče, který by po sobě bez pochyby zanechal
obrovskou modřinu. Evidentně se skutečně nesnažili jeden druhého zabít. Saraia
se na zábradlí lehce zakolíbala. Illium jí podepřel paží a pak pokračoval,
„Galen chce být přemístěn na Raphaelovo území.“
Teď už
to začínala chápat. Raphael se stal archandělem teprve před sto lety a jeho vláda
byla v počátcích. Což znamenalo, že tu byl prostor pro silné anděly a upíry,
kteří se na starších dvorech ostatních archandělů ocitli nevyužití.
„A
Raphael se nebojí, že by to mohl být špeh?“ Archandělé, kteří vládli světu,
tvořili Kádr Desíti, a když se jednalo o jejich vlastní zájmy, tak byli
nemilosrdní.
„I
kdyby Raphael neměl své vlastní špehy, kteří se za Galena zaručili,“ začal
Illium s úsměvem, který byl tak nakažlivý, že když ho musela jako dítě
potrestat, měla co dělat, aby si u toho udržela vážnou tvář, „tak tenhle anděl
není lhář. Překvapilo by mě, kdyby znal význam slova taktní.“ V ten moment
se ozval řinčivý zvuk. Galen hbitě roztáhl křídla, aby lépe balancoval a
Jessamy v záplavě tmavě šedého peří spatřila propletené jemně bílé žíhání.
Pak už hladká strana andělova meče přistála na upírově tváři, následoval kop do
břicha a najednou měl Galen převahu. Špice jeho širokého meče se v mžiku dotýkala
Dmitriho hrdla a upír ležel na zemi na zádech a těžce oddychoval.
„Vzdávám
se.“ Dmitriho pohled se střetl s tím Galenovým. V popředí byl zrovna
nelítostný predátor, který se jinak skrýval za fasádou sofistikovaného upíra. Ale
jeho hlas, když promluvil, byl jako lenivé předení kočky za letního, slunného
odpoledne. „Máš kliku, že nás sledujou děti.“
Galen
se ani nepohnul, aby se o jeho slovech ujistil, jeho ostražitost byla nezlomná.
Dmitri se ušklíbl. „Zatracenej barbare, vzdávám se.“
Galen
od něho poodstoupil a počkal, až se upír zvedl ze země. Pak zvedl svůj meč a
jako symbol respektu mezi dvěma bojovníky se mu poklonil. Dmitriho odpovídající
úklona byla nečekaně formální. Jessamy měla pocit, že tenhle nový anděl,
s tělem jako beranidlo a obrovskými, silnými křídly právě prošel nějakým
testem.
„Myslim,
že si mi zlomil žebra.“ Pronesl Dmitri a promačkal si modřinu, která se
začínala vybarvovat na jeho kůži barvy tmavého medu.
„Zahojí
se.“ Galenův pohled zamířil k jejich obecenstvu… a zastavil se na Jessamy.
Světle zelené, téměř průhledné – takovou barvu měly jeho oči, které jí vyrazily
dech. A sledovaly ji s upřeným zájmem. Síla jeho ovládání byla udivující, ale
důvodem proč pevně zaťala pěsti, byly jeho rty. Byly totiž jedinou měkkou částí
jeho jinak drsně působícího obličeje. Do mysli jí vnikly skandální myšlenky, a dokud
se Galen neotočil zpět k Dmitrimu, se Jessamy neodvážila ani nadechnout.
Galen
pozoroval vysokou, a až příliš štíhlou ženu, jak odchází ruku v ruce se
dvěma nejmenšími dětmi z jejich nadšeného obecenstva. Ostatní děti
pobíhaly kolem nich s takovým nadšením, že občas zapomněly nadzvednout svá
křídla a tahaly je po zemi. Nikdy v životě neviděl žádného anděla, který
by působil tak křehce jako ona. Stačila by jedna jediná chybička
v koordinaci jeho velkých rukou a mohl by jí rozbít na tisíc kousků. Nad
tou představou se zamračil a otočil se pryč od její vzdalující se postavy.
Ještě než se jeho pohled stočil jinam, si ale všiml, že jedno z jejích
křídel se na tu dálku zdálo zvláštně zdeformované. Pak ale následoval Dmitriho
do prázdnotou zející zbrojnice, kde vyčistili a uložili své meče.
Illium
vešel nedlouho po té, co byli hotovi. Jeho křídla měla bezchybně jednotnou,
modrou barvu, jakou Galen na nikom jiném nikdy neviděl. Anděl byl mladý,
zatímco Galenovi bylo dvě-stě- sedmdesát-pět let, Illiovi bylo jen sto-patnáct
a působil jako lehkovážný mladík, který by byl na jiných dvorech ceněný už jen
díky svému dekorativnímu účelu.
„Dlužíš
mi svojí zlatou dýku, co sis přivezl, když jsi byl naposledy u Nehy.“ Illiova
slova patřila Dmitrimu a nadšením se mu jiskřilo v očích. Upír se zamračil
a zabručel, „Neboj, dostaneš ji.“ Pak se podíval na Galena, „Vsadil na to, že mě
porazíš.“
Galen
se zamyslel nad tím, jestli si na neznámou komoditu mladý anděl vsadil zcela
bezdůvodně, jen proto, že rád sázel, nebo jestli mohl vědět něco, co Galen ne. Ale
tuhle myšlenku ihned zavrhnul. Illium nemohl být Raphaelovým mistrem špionáže –
vzhledem ke svému nízkému věku by nemohl získat potřebnou síť kontaktů a navíc
se na takovou pozici zdál příliš lehkovážný.
„Byl
jsi dobrý protivník,“ odpověděl Dmitrimu a rozhodl se, že Illia bude muset
důkladněji pozorovat – muži jako Dmitri se nepřátelili s pěknými, ale
zcela zbytečnými, společenskými motýly.
„Většinu
protivníků dokážu v prvních pár výpadech zastrašit jen svou fyzickou silou.“ A
Dmitri se nenechal zastrašit ani rozhodit, naopak, i nadále bojoval
s naučenou elegancí. Upír poděkoval úklonou hlavy. Jeho tmavé oči stále
působily lenivě – dokud se jeden nepodíval za fasádu jeho sofistikovanosti. „Od
mistra zbrojíře, nad jehož ztrátou Titus velmi zuří, je to vskutku obrovský
kompliment.“
Galen
zavrtěl hlavou. „Titus má svého mistra zbrojíře a Orios si svou pozici
zasloužil.“ Pro Galena už na dvoře Tita nebylo místo. Jediná další pozice,
kterou mohl zastávat, byl podřízený Oria.
Když
dosáhl dospělosti, neměl s touto pozicí žádné problémy, protože Orios byl
tenkrát lepší bojovník i vůdce. Ale jak Galen stárl a získával čím dál tím více
zkušeností, tak se situace změnila. Jeho moc a síla stoupaly takovou rychlostí,
že velmi brzy přesahoval své vrstevníky.
„Orios
byl rád, když jsem mu řekl, že se chystám opustit Titův dvůr.“
„Většina mužů už začíná být
zmatená ohledně hierarchie,“
řekl mu mistr zbrojíř, jehož temná pleť
se leskla v prudkém Africkém slunci. „Kdybychom byli nuceni se utkat tváří
v tvář, abychom tuto situaci vyřešili, tak by mě to mohlo přijít draho.“
Jeho velká ruka stiskla Galenovo rameno. „Doufám, že se proti sobě nikdy
neocitneme v bitvě. Ze všech mých studentů jsi ty vyletěl nejvýše.“ Galen
se ujistil, že Orios věděl, že jejich respekt byl vzájemný. Velmi si mistra
zbrojíře vážil, protože před svými studenty nikdy nezatajil žádné vědomosti,
které by k boji mohli potřebovat. A to vše nehledě na skutečnost, že Galen
jako jeho student začal ohrožovat jeho pozici.
„Titus
ztrátu jen předstírá, aby se mu Raphael cítil zavázán.“
„To je
bláhové,“ řekl Illium, zatímco rukou přejížděl po ostří meče, který Dmitri
zrovna vyleštil. „To, že je Raphael nejmladší z Kádru ještě neznamená, že
je méně archandělem, než všichni ostatní.“ V ten moment se řízl do dlaně, hlasitě
zasyčel a sevřel ruku do pěsti. „Proč jsi nešel raději k Charisemnonovi
nebo Uramovi? Oba dva jsou starší a silnější a velí daleko většímu počtu mužů.“
Galen
si uhladil zpocené vlasy a slíbil si, že je musí ostříhat – nemohl si dovolit,
aby mu v boji překáželi ve výhledu. „Raději bych byl druhořadým strážcem
na dvoře Tita, než pracovat u Urama nebo Charisemnona.“
Titus
sice příležitostně dokázal být surovec, který se až příliš rychle rozzuřil a
ještě rychleji vyhlásil válku, ale měl svou čest. Když jeho vojenské jednotky
mašírovaly do bitvy, tak se ženám a dětem na nepřítelově území nesměl zkřivit
ani vlásek. A pokud nějaký muž bojoval jen proto, aby ochránil svůj domov a
rodinu, tak se mu muselo prokázat slitování. Titus oceňoval kuráž a odvahu.
Pokud by se jakýkoli bojovník odvážil porušit archandělova pravidla, tak byl
okamžitě potrestán rozčtvrcením. Kusy jeho těla pověšeny na strom jako varování
ostatním.
Raphaelova
vláda byla zcela jiného ražení. Jeho hněv byl chladný jako ostří, které v porovnání
s Titovým někdy bezhlavým vztekem, který se snesl na kohokoli, kdo byl
zrovna nejblíže, řezalo s naprostou přesností. Během jednoho sta let, kdy
se stal archandělem, už Raphael ukázal, že má čest, která mu nedovolovala
utlačovat slabé a bezbranné.
„Je
pro mě na tomhle dvoře místo?“ zeptal se otevřeně, protože Galen byl přímočarý.
Jeho rodiče byly oba válečníci a vyrůstal mezi všemi ostatními bojovníky, kteří
žili na Titově dvoře. Zdvořilé způsoby dvořanů nikdy nebyly součástí jeho
vzdělání, a zatímco z první ruky zažil efektivnost hbitého jazyka, byla to
schopnost, která by k němu seděla asi tak jako štíhlý kord.
„Raphael
nezakládá dvůr,“ odpověděl Dmitri a z pouzdra na zdi vytáhl malou, lesklou
dýku, kterou bez varování vrhl směrem k vysokému stropu zbrojnice. Illium
se z místa vymrštil rychlostí vystřelené kulky, jednou rukou chytil letící
ostří a obratem ho vrhl zpět k Dmitrimu. Upír dýku chytil za rukojeť jen zlomek
vteřiny před tím, než se čepel dotkla jeho obličeje. V divokém úsměvu na
Illia vycenil zuby a pokračoval v konverzaci, „Raphael nevidí důvod, proč se
obklopovat naparáděnými lidmi, kteří nic nedělají.“
Galen
sledoval, jak Illium přistál s takovou přesností, jakou nikdy neviděl u
nikoho jiného. Krása křídel mladého anděla nedokázala skrýt sílu svalstva,
které bylo třeba k takovému manévru. V ten moment si uvědomil, že
mladík působil jako pohledný a zábavný ornament zcela záměrně, aby ho nikdy
nikdo nepovažoval za hrozbu. Illiovou odpovědí na jeho otevřené uznání byla tak
elegantní a kultivovaná poklona, s křídly vystavenými na odiv, že by na
něho byl pyšný i komorník samotné Lijuan.
„Ráčil
by milostpán k dnešní snídani dýku obleženou vlastním hrdlem?“ Illiova
mluva byla ryze aristokratická a v jeho zlatém pohledu se zračilo rošťácké
pobavení.
„Pouštíte
ho ven bez dozoru?“ zeptal se Galen Dmitriho, zatímco uvažoval nad
potencionálními výhodami Illiových schopností.
„Jen
zřídka.“
Moc děkuji za zajímavou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatMoc moc děkuji za další příběh♥♥♥
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad 😃
OdpovědětVymazatSkvělé děkuji moc za první vlaštovku
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatSuper, vďaka.
OdpovědětVymazatDěkuju :)
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!! Jsi skvělá !!!!!
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatDíky za úžasný překlad první kapitoly 😍
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc dakujem
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDěkuji 👍
OdpovědětVymazatMoc děkuji za první kapitolu
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu
OdpovědětVymazatDěkuji za kapitolu.Jsem ráda že máš chuť pokračovat
OdpovědětVymazatDíky moc, super, že dál překládáš, nemůžu se dočkat dalších dílů :-) Jana
OdpovědětVymazatDěkuji!!!!
OdpovědětVymazatsuper kapitola , moc děkuji za překlad, jsi úžasná, tuto spisovatelku zbožňuji a velice mě mrzí, že od ní vydali zatím jen 5 knih o měňavcích
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazat