Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels dance - 3. kapitola

Kapitola 3
Jakmile se vřítil dovnitř, spatřil ji, jak se zaťatými zuby a ocelovou odhodlaností bojuje s upírem, kterému se už téměř podařilo ji vystrkat k zející prázdnotě otevřených dveří. Po tváři jí stékal potůček temně rudé krve, který v Galenovi okamžitě vyvolal velmi mrazivou zuřivost.
Zařval svým bojovým pokřikem a vrhnul se na upíra.
Strhnul útočníka z Jessamy stranou a mrštil jím proti zdi tak tvrdě, že bylo slyšet, jak se mu lámaly kosti v těle. V ten samý moment druhou rukou popadl Jessamy a kopnutím nohy zabouchl dveře do prázdnoty.
„Zůstaň tady,“ nařídil a posadil ji na stůl. V ten moment za sebou vycítil pohyb a švihl svým širokým mečem. S vyceněnými špičáky a krvavou kostí paže, která mu vyčuhovala skrz látku košile, upír nenávistně zavřískal a pak se s loveckým nožem v druhé ruce vrhnul na Galena.
Galen ignoroval škrábanec, který mu upír zasadil do hrudníku a v příštím zlomku vteřiny už se upírova hlava oddělila od krku a s mokrým žuchnutím přistála na podlaze Jessamyna domku. Po bílé stěně, u které upír stál, se rozstříkl proud rudé krve. Jeho tělo se ještě na moment zmítalo v křeči, ale nakonec se bezvládně sesunulo k zemi.
Sakra. Jessamy ho pravděpodobně přinutí, aby tu po sobě uklidil, pomyslel si, když sledoval poslední záchvěvy mrtvého těla. Upíři sice byli téměř-nesmrtelnými, ale navzdory matoucímu, občasnému škubnutí jinak bezvládného těla, setnutí hlavy přežít nedokázali. A přesto se Galen o jeho smrti ještě ujistil. Popošel k tělu, vrazil meč do mrtvého srdce a uvnitř hrudního koše ho rozřezal na maličkaté kousky. Pak si zakrvácený meč otřel o zbytky upírovy košile, zasunul ho do pouzdra na zádech a teprve potom obrátil svou pozornost k ženě, která s bledou tváří a vytřeštěnýma očima seděla na stole. Dvěma velkými kroky přešel vzdálenost, která je od sebe dělila, řekl, „podívej se na mě,“ a po obou stranách jejího štíhlého těla se opřel dlaněmi o stůl.
Vyděšené hnědé oči se střetly s těmi jeho. “Máš na sobě krev,“ pronesla šeptem.
Galen tiše proklel důkaz brutálního násilí… násilí, které sice bylo nedílnou součástí jeho života, ale zcela jistě cizincem pro Jessamy. Vzdálil by se, aby se o krvavý důkaz postaral v ústraní – ale ona vytáhla šátek z nějaké lehké tkaniny, který měla uvázaný kolem pasu a začala otírat jeho obličej. Cítil z toho kousku látky její vůni, a aby se vydržel nehýbat, musel zatnout každičký sval v těle. Pohled mu padl na ladnou křivku jejího hrdla a na ramínka, která držela na místě vrchní část jejích šatů. Z uzlu, který měla uvázaný na zátylku, ležérně splývala látka dolů, po jejích zádech. Jemnou modř jejích šatů kazila jediná kapička krve, ale jinak zůstaly zcela nepoškozené.
„Hotovo?“ zeptal se, když od něj odtáhla ruku pryč. Pak ji jemně chytil za bradu a naklonil jí tvář do strany, aby lépe viděl na její zraněný spánek. Rána už se hojila. To bylo dobře. Ale přesto si od ní vzal jemnou látku a setřel zaschlý potůček krve, který ho předtím tolik rozběsnil. Navzdory krvavým jatkám, která se tu odehrála, dokázal odlišit pachovou stopu její krve od té upírovy. Vrátil jí zpět cíp látky a ona ho obratem přiložila na jeho hrudník. „Vlastníš vůbec nějaké košile?“
Galen si užíval její jemný dotyk, který se velmi lišil od dotyku ostatních válečníků, kteří během bitev dávali dohromady jeho nebezpečná zranění, aby se mohl co nejdříve vrátit zpět do boje. „Ano, pro slavnostní události.“ Ačkoli na dvoře Tita ani tyto události často nevyžadovaly nošení košile.
Jessamy se rozesmála… ale o moment později už se její tvář stáhla do bolestného výrazu. Galen si ji přitáhl do náruče, a zatímco se ho pevně držela kolem krku a tiše plakala, ji soucitně hladil po zádech. Byl opatrný, aby se nedotkl citlivé oblasti, kde jí ze zad vyrůstala křídla. Nechtěl intimitu tohoto doteku ukrást a připravit se tak o jeho hodnotu a důležitost. Chtěl, aby ho k tomu Jessamy sama vyzvala. Její peří tu mělo výraznou, tmavě purpurovou barvu, která směrem ke středu křídel bledla, až do čistě krémové.
Stále vzlykala a snažila se k němu dostat ještě těsněji. Galen se boky vtěsnal mezi její kolena a pevně si ji k sobě přitiskl. Lehká látka jejích šatů kolem nich splývala jako modrý vodopád. Její tělo bylo útlé a až děsivě křehké. Ale došlo mu, že navzdory jejímu bolestně štíhlému vzhledu, nebylo kostnaté. Celá její postava byla tak drobná, že k překrytí kostí stačila jen nepatrná vrstva svaloviny.
Jessamy v sobě ukrývala smyslnou eleganci. Byla překrásná. Byla mimořádná. „Už ti neublíží,“ pošeptal jí do ucha, když se její vzlyky utišily. Její vlasy, které mu splývaly po rukou a dotýkaly se jeho tváře, byly jako jemné, exkluzivní hedvábí.
Jessamy se zhluboka nadechla a pak se narovnala, přičemž kolem sebe jako štít omotala zpět svou na moment odloženou důstojnost. „Děkuji ti.“ Sklopila zrak a při pohledu na svá rozevřená kolena, která objímala jeho boky, se začervenala. Galen odstoupil o krok dozadu, aby je mohla sevřít k sobě a urovnat si šaty. Barbar nebo ne, dokázal pochopit, že tak jako válečník potřeboval svoji zbraň, tak Jessamy potřebovala svoji důstojnost. “Kdo to byl?“
„Nevím,“ zašeptala a setřela si slzy z obličeje, na kterém už pak nezůstala žádná stopa emocionální bouře, která právě odezněla.
„Vešel do domu, zatímco jsem byla v kuchyni. Myslela jsem si, že je to jeden z mých studentů. Vědí, že mají klepat, ale ti nejmenší na to rádi zapomínají.“
„Řekl něco?“
„Jen, že toho vím příliš mnoho,“ odpověděla, když se přinutila přemýšlet nad tou noční můrou, kterou právě prožila. „A že to nemohou riskovat.“
Upír na ni zaútočil dříve, než si uvědomila význam jeho slov. Instinkty zapracovaly a ona ho zvládla seknout malým kuchyňským nožem, který měla v ruce. Jenže pak jí praštil hlavou o dveře, které prudce otevřel. Byla otřesená, a proto se mu téměř podařilo vystrkat ji ze dveří ven do neodpouštějící, skalnaté rokliny. Jessamy bylo více jak dva a půl tisíce let, a zatímco nebyla nejsilnější osobou andělského druhu, také nebyla žádným slabochem – pád z takové výšky by ji nezabil, ale zcela jistě by její tělo roztříštil na tolik kusů, že by trvalo léta, možná i celé desetiletí, než by se zotavila. A celou tu dobu by jen mlčky ležela, nehybná jako smrt. A to by znamenalo spoustu času na uskutečnění plánu, který neměla mít šanci odhalit světlu světa.
„Zachránil jsi mne před nesnesitelnou bolestí.“ Už v momentě, kdy promluvila, čekala, že jí Galen vynadá za to, že bydlela na vrcholku útesu, když nemohla létat. Jak by mu mohla vysvětlit, že stejně jako ostatní andělé, i ona trpěla sžírajícím hladem po modré obloze? Její dům byl postaven tak blízko oblakům, jak jen se mohla dostat. Nicméně očekávaná výčitka od tohoto anděla válečníka, který ji nečekaně něžně hladil po zádech a konejšivě šeptal do ucha, nepřišla. Místo toho se zamračil a obrátil svou pozornost směrem k jejímu útočníkovi. Když odstoupil od stolu, na kterém seděla, musela se kousnout do spodního rtu, aby ho nepožádala, aby se vrátil zpět. Živočišnost její touhy ji zaskočila. Již desítky let před tím, než dosáhla pomyslného mezníku sta let, který mezi anděly značil dospělost, se starala sama o sebe. U jejího druhu bylo velmi neobvyklé, aby mladiství žádali o zplnoletnění, ale konstantně přítomná vina v pohledu matky, byla jako smyčka na konci provazu, která hrozila, že ji zardousí. Keir ohledně ní mluvil s Caliane – v jejíž části Útočiště se Jessamy narodila – a nakonec se mu podařilo ženu archanděla přesvědčit o tom, že se o sebe Jessamy dokáže postarat sama. Po letech se její osamělost stala něčím, co přijala za své, stejně tak, jako pokroucené křídlo a hnědou barvu očí.
Ale dnes chtěla být držena v náruči. Chtěla, aby ji chránil tenhle velký cizinec, který momentálně s chmurnou efektivitou prohledával kapsy jejího útočníka. Měla seskočit ze stolu, na který ji posadil a přikázal, aby tam zůstala, jako by byla pytel brambor, ale pravdou bylo, že si nebyla vůbec jistá, zda by se jí nepodlomila kolena.
„Co jsi našel?“ zeptala se, když cosi vylovil z upírovy kapsy. Galen se narovnal, došel k ní a podal jí poskládaný kus papíru. Jakmile ho rozložila, rozbušilo se jí srdce. „Je tu napsaný čas a místo. Můj dům a přesně v tuto hodinu – skoro pravidelně se před studiem v knihovně chodím domů naobědvat.“
Většinu vyučovacích hodin měla dopoledne, ale stávalo se, že je přehodila i na odpoledne – to bylo většinou v zimě, když se dny zkrátily a ochladily. Jejím žáčkům se nikdy nechtělo vstávat za tmy.
„Takže,“ začal Galen, a zapřel se rukou o desku stolu vedle jejího stehna. Okamžitě se mu zaťaly všechny svaly v paži i v rameni. Jeho tělesný žár pro ni byl sice cizí, ale rozhodně ne nechtěný.
„Někdo buď znal tvoje denní zvyklosti, anebo tě sledoval dost dlouho na to, aby se je naučil.“
Pohledem sklouzla k mrtvému tělu upíra. „Takové plýtvání životem.“
„Jeho volba.“ S těmito nemilosrdnými slovy se Galen znovu podíval na tělo a pak na rudě zbarvenou stěnu. “Uklidím to, ale nejdříve musím informovat Dmitriho. Zaletíme za ním.“
„Ne.“ Jakmile ji chtěl chytit do náruče, odstrčila ho od sebe oběma rukama. Galenův zamračený pohled změnil jeho světle zelenou barvu očí do bouřlivě mořské. “Já tě neupustím.“
„O to nejde.“ Její neochota nechat se v letu nést pramenila v bolestných mukách, kterými si prošla již hodně dávno – každý doušek letu, který jí někdo dopřál, jen prohluboval propastnou ztrátu. Dokonce ani její nejlepší přátelé ji nemohli vzít proletět kdykoli se jí zachtělo. „Já nelétám s nikým.“
„Samotnou tě tu nenechám.“ Jeho hlas byl hluboký a jeho tělo působilo jako neústupná zeď.
„Budu v pořádku,“ pronesla a uhnula pohledem od zkrvaveného upírova těla. Ztěžka polkla a pokračovala, „počkám na tebe na zápraží.“
Galen si odfrknul, chytil ji kolem pasu a zvedl jí do výšky, tak, aby se chodidly nedotýkala země. Popadla ho za ramena a jeho tělesný žár se jí okamžitě začal propalovat do dlaní. „Co to děláš?“ pronesla bez dechu.
Galen jí místo odpovědi vynesl ven z kuchyně – za což mu neslyšně děkovala – a zamířil na kamenem vykládaný dvorek, který zdobily barevné truhlíky plné kaskádovitě kvetoucích rostlin. Teprve tam ji postavil chodidly pevně na zem a s přísným pohledem jí nakázal. „Tady počkej.“
„Sedni, počkej,“ zamumlala směrem k jeho mohutným, vzdalujícím se zádům a snažila se cítit uraženě – ale pravdou bylo, že ji nejen zachránil od nepředstavitelné bolesti, ale také se mu podařilo, aby se s ním cítila natolik bezpečně, že si poplakala… a u toho ji se sladce hrubou něžností trpělivě objímal. Hněv nebyla převažující emoce, kterou vůči Galenovi pociťovala. Když se vrátil z domu s jejími sandály v ruce a poklekl před ní na koleno, naskytl se jí pohled na jeho křídla bohatě šedé barvy kontrastující na kamenem vykládaném dvorku. Galen jí chtěl sandály obout, ale ona se s ním začala přít, že to zvládne sama.
Jenže, jak už se začínala učit, Galen, když si něco usmyslil, byl jako zdrcující přírodní živel… a o moment později už měla obě boty obuté. Cítila mozolnatou kůži jeho dlaní a ten dotyk jí připadal velice intimní. Když byla obutá, vstal a chytil ji za ruku. „Pojď.“
Jessamy se z jeho majetnického držení nesnažila dostat. Ještě stále jí žilami kolovala chladná hrůza, kterou cítila, když bojovala o to, aby neskončila ve skalnatých čelistech rokle. „Má nejbližší sousedka, Alia, bydlí tímhle směrem,“ ukázala k úzké cestě, vedoucí vzhůru. „Zůstanu u ní, než seženeš Dmitriho.“
Galen si propletl silné prsty s těmi jejími a ochranitelsky jí za zády rozprostřel své křídlo. Takhle zblízka si všimla, že peří, které vytvářelo bílé žíhání, se ještě navíc třpytilo zlatavými vlákny. Překrásné. Galen na ni promluvil na pozadí jejích myšlenek, „bral tě otec létat?“
Srdce jí sevřela dávná bolest a ona se jí marně snažila utéct tím, že přidala do kroku. „Na takové věci se mě neptej.“
„To mám skutečnost, že máš pokroucené křídlo, raději ignorovat?“
„Titus na veřejnosti vystupuje způsobně,“ pronesla. Rozčílilo ji, jak snadno dokázal zaostřit na jedno z nejstarších a nejbolestnějších zranění, které za sebou nechalo obrovskou jizvu. „Tak proč ne ty?“
Galenovo těžké a hřejivé křídlo ji pohladilo po zádech, ale jeho další slova byla stále nelítostná. „Mám pocit, že zdejší lidé kolem tebe ohledně tvého křídla chodí po špičkách a ty je necháváš.“
Snažila se vytrhnout se mu ze sevření, ale bylo to, jako kdyby se svou ruku snažila vytrhnout ze skály. „Zbytek cesty zvládnu dojít sama.“ Dům její sousedky už byl na dohled. „Běž a informuj Dmitriho.“
Místo toho, aby ji poslechl, pokračoval v chůzi po jejím boku a ona se musela přizpůsobit jeho rychlosti, nebo se nechat táhnout za ním.
„Byl jsem přesvědčený, že jsi odvážnější, Jessamy.“
Chtěla ho uhodit. Chtěla ho kopnout. Chtěla mu prostě ublížit. To nutkání jí nebylo vůbec podobné a Jessamy se musela přinutit zhluboka se nadechnout chladného horského vzduchu, aby se uklidnila. „Mám více odvahy, než budeš kdy schopný pochopit,“ pronesla hrdě, když se zastavili před Aliným domem. Jak se opovažoval jí něco takového říct? Jak se opovažoval!
Tentokrát, když zatáhla rukou, tak ji pustil a ona pokračovala ke dveřím domku. Nebylo jí příjemné, že měl tak perfektní výhled na její křídlo, kvůli kterému musela být odvážná už ve věku, kdy byli ostatní andělé bezstarostnými dětmi, ale neztratila odvahu a nezaváhala. A také se za ním neohlédla zpět.
Dmitri se zadíval na tělo upíra a pak na rudočerně pocákanou zeď. „Jak je Jessamy?“
„Je v pořádku.“ A byla na něho tak naštvaná, že se jí pod zlatavou kůží hrdla, kterou toužil ochutnat, rýsoval zběsile bušící tep. Jeho touha byla primitivní, zvířecí. Stejně primitivní jako jeho nutkání pohladit ji po citlivém oblouku křídel. Měkkost jejího peří pro něho byla exkluzivním pokušením, kterému nedokázal odolat, a když u ní doma na zemi spatřil jedno její pírko, tak ho zvedl a opatrně skryl v dlani. „Jakmile odezní šok, který utrpěla, bude chtít znát důvod toho útoku.“
„To je velmi dobrá otázka, že?“ Dmitri se soustředil na upírovu tvář. „K Raphaelovým upírům nepatří, ale někdo ho určitě pozná. Nechám kolovat jeho podobiznu.“
Galen přikývl a pak spolu oba vyšli ven. „Jessamy se bude chtít co nejdříve vrátit zpátky domů.“ Počínaje truhlíky přetékajícími množstvím květů, přes hutné krémové koberce, až po dětské obrázky, pečlivě zarámované a rozvěšené po zdech – tohle místo v sobě neslo její osobitý otisk a žádná žena by se nedokázala na dlouho vzdát domova, který si s takovou péčí zařídila. „Slíbil jsem jí, že to tu dám do pořádku.“
„O úklid se postarají moji lidé, ale bude to až zítra.“
Dmitriho temný pohled se střetl s Galenovým. „Musí být nepřetržitě střežená.“
„Souhlasím.“ A Galen se nemusel dobrovolně hlásit, protože oba muži věděli, že vzhledem k její současné zranitelnosti, by k ní nikoho jiného nepustil. “Nemáš strach, že za tím vším stojím já?“ On tu byl neznámým elementem, cizincem.
„Ne.“ Zazněla od upíra rázná, jednoslovná odpověď. “Jednak nejsi mužem, který by napadl zranitelnou ženu. A hlavně,“ dodal upír, „kdybys za tím vším stál ty, tak už by nedýchala. Na dně tý propasti by se teď skutečně válely rozervaný, krvavý kusy jejího těla.“

Galen sebou neznatelně trhnul, ale Dmitri měl absolutní pravdu. „Nedostane se k ní vůbec nikdo,“ přísahal a v tu chvíli mu ani nezáleželo na tom, zda Jessamy jeho přítomnost uvítá nebo ne.

13 komentářů:

  1. Děkuji moc za další skvělou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Moc moc děkuji za krásný překlad další kapitoly♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za super překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  5. Ty jsi prostě úžasná!!! super! děkuju!!:)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za další úžasnou kapitolu 🌺

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc.. ti dva budou podle mne výbušná kombinace

    OdpovědětVymazat