Kapitola 3
Jakmile
se vřítil dovnitř, spatřil ji, jak se zaťatými zuby a ocelovou odhodlaností bojuje
s upírem, kterému se už téměř podařilo ji vystrkat k zející prázdnotě
otevřených dveří. Po tváři jí stékal potůček temně rudé krve, který
v Galenovi okamžitě vyvolal velmi mrazivou zuřivost.
Zařval
svým bojovým pokřikem a vrhnul se na upíra.
Strhnul útočníka z Jessamy
stranou a mrštil jím proti zdi tak tvrdě, že bylo slyšet, jak se mu lámaly
kosti v těle. V ten samý moment druhou rukou popadl Jessamy a kopnutím nohy
zabouchl dveře do prázdnoty.
„Zůstaň
tady,“ nařídil a posadil ji na stůl. V ten moment za sebou vycítil pohyb a
švihl svým širokým mečem. S vyceněnými špičáky a krvavou kostí paže, která
mu vyčuhovala skrz látku košile, upír nenávistně zavřískal a pak se
s loveckým nožem v druhé ruce vrhnul na Galena.
Galen
ignoroval škrábanec, který mu upír zasadil do hrudníku a v příštím zlomku
vteřiny už se upírova hlava oddělila od krku a s mokrým žuchnutím přistála
na podlaze Jessamyna domku. Po bílé stěně, u které upír stál, se rozstříkl proud
rudé krve. Jeho tělo se ještě na moment zmítalo v křeči, ale nakonec se
bezvládně sesunulo k zemi.
Sakra. Jessamy ho pravděpodobně
přinutí, aby tu po sobě uklidil, pomyslel si, když sledoval poslední záchvěvy
mrtvého těla. Upíři sice byli téměř-nesmrtelnými, ale navzdory matoucímu,
občasnému škubnutí jinak bezvládného těla, setnutí hlavy přežít nedokázali. A
přesto se Galen o jeho smrti ještě ujistil. Popošel k tělu, vrazil meč do
mrtvého srdce a uvnitř hrudního koše ho rozřezal na maličkaté kousky. Pak si
zakrvácený meč otřel o zbytky upírovy košile, zasunul ho do pouzdra na zádech a
teprve potom obrátil svou pozornost k ženě, která s bledou tváří a
vytřeštěnýma očima seděla na stole. Dvěma velkými kroky přešel vzdálenost,
která je od sebe dělila, řekl, „podívej se na mě,“ a po obou stranách jejího
štíhlého těla se opřel dlaněmi o stůl.
Vyděšené
hnědé oči se střetly s těmi jeho. “Máš na sobě krev,“ pronesla šeptem.
Galen
tiše proklel důkaz brutálního násilí… násilí, které sice bylo nedílnou součástí
jeho života, ale zcela jistě cizincem pro Jessamy. Vzdálil by se, aby se o krvavý
důkaz postaral v ústraní – ale ona vytáhla šátek z nějaké lehké
tkaniny, který měla uvázaný kolem pasu a začala otírat jeho obličej. Cítil
z toho kousku látky její vůni, a aby se vydržel nehýbat, musel zatnout
každičký sval v těle. Pohled mu padl na ladnou křivku jejího hrdla a na
ramínka, která držela na místě vrchní část jejích šatů. Z uzlu, který měla
uvázaný na zátylku, ležérně splývala látka dolů, po jejích zádech. Jemnou modř
jejích šatů kazila jediná kapička krve, ale jinak zůstaly zcela nepoškozené.
„Hotovo?“
zeptal se, když od něj odtáhla ruku pryč. Pak ji jemně chytil za bradu a
naklonil jí tvář do strany, aby lépe viděl na její zraněný spánek. Rána už se
hojila. To bylo dobře. Ale přesto si od ní vzal jemnou látku a setřel zaschlý
potůček krve, který ho předtím tolik rozběsnil. Navzdory krvavým jatkám, která
se tu odehrála, dokázal odlišit pachovou stopu její krve od té upírovy. Vrátil
jí zpět cíp látky a ona ho obratem přiložila na jeho hrudník. „Vlastníš vůbec
nějaké košile?“
Galen
si užíval její jemný dotyk, který se velmi lišil od dotyku ostatních válečníků,
kteří během bitev dávali dohromady jeho nebezpečná zranění, aby se mohl co nejdříve
vrátit zpět do boje. „Ano, pro slavnostní události.“ Ačkoli na dvoře Tita ani
tyto události často nevyžadovaly nošení košile.
Jessamy
se rozesmála… ale o moment později už se její tvář stáhla do bolestného výrazu.
Galen si ji přitáhl do náruče, a zatímco se ho pevně držela kolem krku a tiše
plakala, ji soucitně hladil po zádech. Byl opatrný, aby se nedotkl citlivé
oblasti, kde jí ze zad vyrůstala křídla. Nechtěl intimitu tohoto doteku ukrást
a připravit se tak o jeho hodnotu a důležitost. Chtěl, aby ho k tomu
Jessamy sama vyzvala. Její peří tu mělo výraznou, tmavě purpurovou barvu, která
směrem ke středu křídel bledla, až do čistě krémové.
Stále
vzlykala a snažila se k němu dostat ještě těsněji. Galen se boky vtěsnal
mezi její kolena a pevně si ji k sobě přitiskl. Lehká látka jejích šatů
kolem nich splývala jako modrý vodopád. Její tělo bylo útlé a až děsivě křehké.
Ale došlo mu, že navzdory jejímu bolestně štíhlému vzhledu, nebylo kostnaté.
Celá její postava byla tak drobná, že k překrytí kostí stačila jen nepatrná
vrstva svaloviny.
Jessamy
v sobě ukrývala smyslnou eleganci. Byla překrásná. Byla mimořádná. „Už ti
neublíží,“ pošeptal jí do ucha, když se její vzlyky utišily. Její vlasy, které
mu splývaly po rukou a dotýkaly se jeho tváře, byly jako jemné, exkluzivní
hedvábí.
Jessamy
se zhluboka nadechla a pak se narovnala, přičemž kolem sebe jako štít omotala
zpět svou na moment odloženou důstojnost. „Děkuji ti.“ Sklopila zrak a při
pohledu na svá rozevřená kolena, která objímala jeho boky, se začervenala.
Galen odstoupil o krok dozadu, aby je mohla sevřít k sobě a urovnat si
šaty. Barbar nebo ne, dokázal pochopit, že tak jako válečník potřeboval svoji
zbraň, tak Jessamy potřebovala svoji důstojnost. “Kdo to byl?“
„Nevím,“
zašeptala a setřela si slzy z obličeje, na kterém už pak nezůstala žádná stopa
emocionální bouře, která právě odezněla.
„Vešel
do domu, zatímco jsem byla v kuchyni. Myslela jsem si, že je to jeden
z mých studentů. Vědí, že mají klepat, ale ti nejmenší na to rádi
zapomínají.“
„Řekl
něco?“
„Jen,
že toho vím příliš mnoho,“ odpověděla, když se přinutila přemýšlet nad tou
noční můrou, kterou právě prožila. „A že to nemohou riskovat.“
Upír
na ni zaútočil dříve, než si uvědomila význam jeho slov. Instinkty zapracovaly
a ona ho zvládla seknout malým kuchyňským nožem, který měla v ruce. Jenže
pak jí praštil hlavou o dveře, které prudce otevřel. Byla otřesená, a proto se
mu téměř podařilo vystrkat ji ze dveří ven do neodpouštějící, skalnaté rokliny.
Jessamy bylo více jak dva a půl tisíce let, a zatímco nebyla nejsilnější osobou
andělského druhu, také nebyla žádným slabochem – pád z takové výšky by ji
nezabil, ale zcela jistě by její tělo roztříštil na tolik kusů, že by trvalo
léta, možná i celé desetiletí, než by se zotavila. A celou tu dobu by jen mlčky
ležela, nehybná jako smrt. A to by znamenalo spoustu času na uskutečnění plánu,
který neměla mít šanci odhalit světlu světa.
„Zachránil
jsi mne před nesnesitelnou bolestí.“ Už v momentě, kdy promluvila, čekala,
že jí Galen vynadá za to, že bydlela na vrcholku útesu, když nemohla létat. Jak
by mu mohla vysvětlit, že stejně jako ostatní andělé, i ona trpěla sžírajícím
hladem po modré obloze? Její dům byl postaven tak blízko oblakům, jak jen se
mohla dostat. Nicméně očekávaná výčitka od tohoto anděla válečníka, který ji
nečekaně něžně hladil po zádech a konejšivě šeptal do ucha, nepřišla. Místo
toho se zamračil a obrátil svou pozornost směrem k jejímu útočníkovi. Když
odstoupil od stolu, na kterém seděla, musela se kousnout do spodního rtu, aby
ho nepožádala, aby se vrátil zpět. Živočišnost její touhy ji zaskočila. Již desítky
let před tím, než dosáhla pomyslného mezníku sta let, který mezi anděly značil
dospělost, se starala sama o sebe. U jejího druhu bylo velmi neobvyklé, aby
mladiství žádali o zplnoletnění, ale konstantně přítomná vina v pohledu
matky, byla jako smyčka na konci provazu, která hrozila, že ji zardousí. Keir ohledně
ní mluvil s Caliane – v jejíž části Útočiště se Jessamy narodila – a nakonec se
mu podařilo ženu archanděla přesvědčit o tom, že se o sebe Jessamy dokáže
postarat sama. Po letech se její osamělost stala něčím, co přijala za své,
stejně tak, jako pokroucené křídlo a hnědou barvu očí.
Ale
dnes chtěla být držena v náruči. Chtěla, aby ji chránil tenhle velký
cizinec, který momentálně s chmurnou efektivitou prohledával kapsy jejího
útočníka. Měla seskočit ze stolu, na který ji posadil a přikázal, aby tam
zůstala, jako by byla pytel brambor, ale pravdou bylo, že si nebyla vůbec
jistá, zda by se jí nepodlomila kolena.
„Co
jsi našel?“ zeptala se, když cosi vylovil z upírovy kapsy. Galen se
narovnal, došel k ní a podal jí poskládaný kus papíru. Jakmile ho
rozložila, rozbušilo se jí srdce. „Je tu napsaný čas a místo. Můj dům a přesně
v tuto hodinu – skoro pravidelně se před studiem v knihovně chodím
domů naobědvat.“
Většinu
vyučovacích hodin měla dopoledne, ale stávalo se, že je přehodila i na
odpoledne – to bylo většinou v zimě, když se dny zkrátily a ochladily.
Jejím žáčkům se nikdy nechtělo vstávat za tmy.
„Takže,“
začal Galen, a zapřel se rukou o desku stolu vedle jejího stehna. Okamžitě se
mu zaťaly všechny svaly v paži i v rameni. Jeho tělesný žár pro ni byl
sice cizí, ale rozhodně ne nechtěný.
„Někdo
buď znal tvoje denní zvyklosti, anebo tě sledoval dost dlouho na to, aby se je
naučil.“
Pohledem
sklouzla k mrtvému tělu upíra. „Takové plýtvání životem.“
„Jeho
volba.“ S těmito nemilosrdnými slovy se Galen znovu podíval na tělo a pak
na rudě zbarvenou stěnu. “Uklidím to, ale nejdříve musím informovat Dmitriho.
Zaletíme za ním.“
„Ne.“
Jakmile ji chtěl chytit do náruče, odstrčila ho od sebe oběma rukama. Galenův
zamračený pohled změnil jeho světle zelenou barvu očí do bouřlivě mořské. “Já
tě neupustím.“
„O to
nejde.“ Její neochota nechat se v letu nést pramenila v bolestných
mukách, kterými si prošla již hodně dávno – každý doušek letu, který jí někdo
dopřál, jen prohluboval propastnou ztrátu. Dokonce ani její nejlepší přátelé ji
nemohli vzít proletět kdykoli se jí zachtělo. „Já nelétám s nikým.“
„Samotnou
tě tu nenechám.“ Jeho hlas byl hluboký a jeho tělo působilo jako neústupná zeď.
„Budu
v pořádku,“ pronesla a uhnula pohledem od zkrvaveného upírova těla. Ztěžka
polkla a pokračovala, „počkám na tebe na zápraží.“
Galen
si odfrknul, chytil ji kolem pasu a zvedl jí do výšky, tak, aby se chodidly
nedotýkala země. Popadla ho za ramena a jeho tělesný žár se jí okamžitě začal
propalovat do dlaní. „Co to děláš?“ pronesla bez dechu.
Galen
jí místo odpovědi vynesl ven z kuchyně – za což mu neslyšně děkovala – a zamířil
na kamenem vykládaný dvorek, který zdobily barevné truhlíky plné kaskádovitě
kvetoucích rostlin. Teprve tam ji postavil chodidly pevně na zem a
s přísným pohledem jí nakázal. „Tady počkej.“
„Sedni,
počkej,“ zamumlala směrem k jeho mohutným, vzdalujícím se zádům a snažila se cítit uraženě – ale pravdou bylo, že ji nejen
zachránil od nepředstavitelné bolesti, ale také se mu podařilo, aby se
s ním cítila natolik bezpečně, že si poplakala… a u toho ji se sladce
hrubou něžností trpělivě objímal. Hněv nebyla převažující emoce, kterou vůči
Galenovi pociťovala. Když se vrátil z domu s jejími sandály
v ruce a poklekl před ní na koleno, naskytl se jí pohled na jeho křídla
bohatě šedé barvy kontrastující na kamenem vykládaném dvorku. Galen jí chtěl
sandály obout, ale ona se s ním začala přít, že to zvládne sama.
Jenže,
jak už se začínala učit, Galen, když si něco usmyslil, byl jako zdrcující
přírodní živel… a o moment později už měla obě boty obuté. Cítila mozolnatou
kůži jeho dlaní a ten dotyk jí připadal velice intimní. Když byla obutá, vstal
a chytil ji za ruku. „Pojď.“
Jessamy
se z jeho majetnického držení nesnažila dostat. Ještě stále jí žilami
kolovala chladná hrůza, kterou cítila, když bojovala o to, aby neskončila ve
skalnatých čelistech rokle. „Má nejbližší sousedka, Alia, bydlí tímhle směrem,“
ukázala k úzké cestě, vedoucí vzhůru. „Zůstanu u ní, než seženeš
Dmitriho.“
Galen
si propletl silné prsty s těmi jejími a ochranitelsky jí za zády rozprostřel
své křídlo. Takhle zblízka si všimla, že peří, které vytvářelo bílé žíhání, se
ještě navíc třpytilo zlatavými vlákny. Překrásné. Galen na ni promluvil na
pozadí jejích myšlenek, „bral tě otec létat?“
Srdce
jí sevřela dávná bolest a ona se jí marně snažila utéct tím, že přidala do
kroku. „Na takové věci se mě neptej.“
„To mám
skutečnost, že máš pokroucené křídlo, raději ignorovat?“
„Titus
na veřejnosti vystupuje způsobně,“ pronesla. Rozčílilo ji, jak snadno dokázal
zaostřit na jedno z nejstarších a nejbolestnějších zranění, které za sebou
nechalo obrovskou jizvu. „Tak proč ne ty?“
Galenovo
těžké a hřejivé křídlo ji pohladilo po zádech, ale jeho další slova byla stále
nelítostná. „Mám pocit, že zdejší lidé kolem tebe ohledně tvého křídla chodí po
špičkách a ty je necháváš.“
Snažila
se vytrhnout se mu ze sevření, ale bylo to, jako kdyby se svou ruku snažila
vytrhnout ze skály. „Zbytek cesty zvládnu dojít sama.“ Dům její sousedky už byl
na dohled. „Běž a informuj Dmitriho.“
Místo
toho, aby ji poslechl, pokračoval v chůzi po jejím boku a ona se musela
přizpůsobit jeho rychlosti, nebo se nechat táhnout za ním.
„Byl
jsem přesvědčený, že jsi odvážnější, Jessamy.“
Chtěla
ho uhodit. Chtěla ho kopnout. Chtěla mu prostě ublížit. To nutkání jí nebylo
vůbec podobné a Jessamy se musela přinutit zhluboka se nadechnout chladného
horského vzduchu, aby se uklidnila. „Mám více odvahy, než budeš kdy schopný
pochopit,“ pronesla hrdě, když se zastavili před Aliným domem. Jak se opovažoval jí něco takového říct? Jak
se opovažoval!
Tentokrát,
když zatáhla rukou, tak ji pustil a ona pokračovala ke dveřím domku. Nebylo jí
příjemné, že měl tak perfektní výhled na její křídlo, kvůli kterému musela být
odvážná už ve věku, kdy byli ostatní andělé bezstarostnými dětmi, ale
neztratila odvahu a nezaváhala. A také se za ním neohlédla zpět.
Dmitri
se zadíval na tělo upíra a pak na rudočerně pocákanou zeď. „Jak je Jessamy?“
„Je
v pořádku.“ A byla na něho tak naštvaná, že se jí pod zlatavou kůží hrdla,
kterou toužil ochutnat, rýsoval zběsile bušící tep. Jeho touha byla primitivní,
zvířecí. Stejně primitivní jako jeho nutkání pohladit ji po citlivém oblouku
křídel. Měkkost jejího peří pro něho byla exkluzivním pokušením, kterému
nedokázal odolat, a když u ní doma na zemi spatřil jedno její pírko, tak ho
zvedl a opatrně skryl v dlani. „Jakmile odezní šok, který utrpěla, bude
chtít znát důvod toho útoku.“
„To je
velmi dobrá otázka, že?“ Dmitri se soustředil na upírovu tvář. „K Raphaelovým
upírům nepatří, ale někdo ho určitě pozná. Nechám kolovat jeho podobiznu.“
Galen
přikývl a pak spolu oba vyšli ven. „Jessamy se bude chtít co nejdříve
vrátit zpátky domů.“ Počínaje truhlíky přetékajícími množstvím květů, přes
hutné krémové koberce, až po dětské obrázky, pečlivě zarámované a rozvěšené po
zdech – tohle místo v sobě neslo její osobitý otisk a žádná žena by se nedokázala
na dlouho vzdát domova, který si s takovou péčí zařídila. „Slíbil jsem jí,
že to tu dám do pořádku.“
„O
úklid se postarají moji lidé, ale bude to až zítra.“
Dmitriho
temný pohled se střetl s Galenovým. „Musí být nepřetržitě střežená.“
„Souhlasím.“
A Galen se nemusel dobrovolně hlásit, protože oba muži věděli, že vzhledem
k její současné zranitelnosti, by k ní nikoho jiného nepustil. “Nemáš
strach, že za tím vším stojím já?“ On tu byl neznámým elementem, cizincem.
„Ne.“
Zazněla od upíra rázná, jednoslovná odpověď. “Jednak nejsi mužem, který by
napadl zranitelnou ženu. A hlavně,“ dodal upír, „kdybys za tím vším stál ty,
tak už by nedýchala. Na dně tý propasti by se teď skutečně válely rozervaný,
krvavý kusy jejího těla.“
Galen
sebou neznatelně trhnul, ale Dmitri měl absolutní pravdu. „Nedostane se k ní
vůbec nikdo,“ přísahal a v tu chvíli mu ani nezáleželo na tom, zda Jessamy
jeho přítomnost uvítá nebo ne.
Moc moc děkuji za krásný překlad další kapitoly♥♥♥
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatMoc děkuji za super překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatděkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatMockrát děkuji za kapitolu. :-) Renča
OdpovědětVymazatTy jsi prostě úžasná!!! super! děkuju!!:)
OdpovědětVymazatDíky za další úžasnou kapitolu 🌺
OdpovědětVymazatĎakujem za úžasný preklad.
OdpovědětVymazatDěkuji moc.. ti dva budou podle mne výbušná kombinace
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatmá to pěknou grády, děkuji za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji :)
OdpovědětVymazatmoc děkuji za překlad další kapitoly
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😁
OdpovědětVymazat