Kapitola 5
„Ne.“
Vyšlo z ní skřehotavě. Galen ji znervózňoval a Jessamy kvůli tomu byla
sama na sebe naštvaná. Aniž by nad tím přemýšlela, pronesla, „já nejsem
stvoření, které se oddává tělesným požitkům, Galene.“ Její slova ale nebyla
pravdivá, protože v ní ještě stále podřimoval žár, který v ní vyvolal
pohled na jeho vypracované tělo.
Galen
se jedním rychlým pohybem, který by pro tak velké tělo neměl být možný, zvedl
ze země a shrnul si neposlušný pramen vlasů z obličeje. Pak vykročil
směrem k ní. Další krok… a další krok.
Na moment to vypadalo, jako by ji
chtěl zatlačit ke zdi místnosti, ale nakonec se zastavil jen pár centimetrů od
ní. Smysly jí zaplavila svůdně mužská vůně jeho těla. „Jsi si jistá?“ Zvedl
ruku a pohladil ji po křivce pravého křídla. Její levé, pokroucené křídlo
zůstávalo skryté za stěnou jejích dlouhých, splývajících vlasů.
„Dokonce
i na dvoře Tita,“ zareagovala a musela při tom bojovat s rozkoší, která jí
z toho prostého dotyku rozproudila krev v žilách, „by se to, co jsi
právě udělal, považovalo za nepřijatelné.“ Tento dotek patřil milencům.
Galen
stáhl ruku zpět, ale tázavě na ni zvedl obočí. „Pokud nejsi stvořením, které by
se oddávalo tělesným požitkům“ – v jeho hlase zaznívala výzva – „tak pro
tebe tenhle dotyk nemůže nic znamenat.“
„Citlivost
téhle oblasti křídel nepramení jen z tělesných potřeb.“ Děsilo ji, jak moc
velkou v ní dokázal vyvolat touhu a jak snadno se mu dařilo roztříštit
obranné zdi, které kolem sebe stavěla po nekonečně dlouhou dobu celé své
existence. Galen neměl vůbec žádné tušení, oč ji žádal. Dva-tisíce-šest-set let
byla osamoceně lapená v Útočišti a musela objevit způsob, jak tu přežít,
jak se stát něčím víc, než jen duchem, který se mihotal na okrajích životů
všech ostatních. A ona to zvládla –
stala se někým, koho respektovali dospělí a koho milovaly děti, které učila.
Nebyl to život jak z pohádky, ale bylo to daleko lepší, než bolestná
existence jejího mládí. Měla by riskovat kvůli troše štěstí a vrhnout se do
neznáma? Měla by věřit, že ji tenhle válečník, tenhle cizinec, který už nebyl
cizincem, chytí? To bylo něco nepředstavitelného… ale už v momentě, kdy o
tom přemýšlela, věděla, že by byla ochotná zaplatit za to, že by Galena poznala
skrz na skrz. Protože tenhle muž, jen nepředstíral, tenhle muž se o ni skutečně
zajímal.
„A
přesto,“ pokračoval v jejich debatě, když už téměř zapomněla, co mu
vlastně řekla, „je to dotek, který mezi sebou sdílí jen milenci.“ A
s těmito slovy se otočil a vydal se ke stoličce, vedle které před tím
odložil svůj široký meč i s postrojem. Pak se posadil a začal ho leštit
velmi jemnou tkaninou.
Chtěla
tím obrovským andělem, který byl přesvědčen, že má vždy pravdu, pořádně
zatřást. „Myslíš, že tímhle jsme naši debatu skončili?“ Dokážeš si vůbec představit, co se mnou děláš? Jaké praskliny
v mých štítech vytváříš?
Ale
Galen pokračoval pomalými pohyby v čištění svého meče. „Myslím, že bychom
se měli soustředit na to, co víš. A co je tak důležité, že by kvůli tomu někdo
usiloval o tvůj život.“
Chlad,
na který už téměř zapomněla, znovu zaplavil celé její bytí. Třela si dlaně po
pažích, které byly díky designu jejích šatů zcela odhalené, aby se alespoň
trochu zahřála. Pak zamířila do malé kuchyňky, kde začala otevírat jednu
skříňku za druhou. Nezáleželo na tom, zda pro sebe Galen vařil, jeden
z pověřených andělů musel udržovat kuchyň válečníků vždy zásobenou
základními potravinami. Našla mouku, med i máslo ve speciální chladící dóze. Po
několika dalších otevřených skříňkách už měla i sušené ovoce a několik vajec.
„Máš tu někde dřevo do kamen?“
Galen
místo odpovědi vstal a zamířil do protilehlého rohu místnosti, kde sáhl do
velkého proutěného koše a přinesl dvě středně velká polínka, která umístil
spolu s několika třískami do kamen a zapálil. Domovy tesané ve stěně
rokliny byly navržené tak, aby se kouř dostal skrze skálu ven, zatímco teplo se
udrželo uvnitř. Andělé nepociťovali zimu stejným způsobem jako smrtelníci, ale
teplo v horách uvítali všichni.
Přesto,
že se Galen vrátil k čištění svého už jak zrcadlo se lesknoucího meče, na
sobě Jessamy cítila jeho pohled. Jeho pohled na ni působil téměř jako fyzický
dotek.
„Co to
bude?“ V jeho hlase zaznamenala nepatrný náznak nějaké něžnější emoce. Že
by toužení? Chtěla to okamžitě zavrhnout, ale pak zaváhala. Konec konců, Galen
byl vychován na dvoře plném válečníků – upekl někdy někdo tomu malému chlapci
něco dobrého, nebo byl snad už od kolébky považovaný za trénujícího válečníka,
který by měl znát jen disciplínu a taktiku boje?
„Ovocný
koláč,“ pronesla a nechala tu znepokojující myšlenku odeznít, protože jeho
matka ho jistě zahrnovala láskou – jednou věcí si Jessamy byla jistá, a to, že
andělé své děti přímo zbožňovali. Ona sama sice nedokázala žít s vinou,
kterou Rhoswen oplývala, ale nikdy nepochybovala o tom, že ji matka milovala.
„Chutnal
by lépe, kdyby se ovoce nechalo přes noc řádně nasáknout,“ pokračovala, „ale
nechce se mi čekat.“ Zvedla hrnec z kamen, ve kterém se už stihla ohřát
voda a zalila sušené meruňky, různě barevné bobuloviny a kousky pomeranče. „A
odpověď nebude vůbec jednoduchá, protože já vím spousty věcí, Galene,“
pokračovala v jejich debatě, když se přinutila postavit se čelem
k noční můře, která nehodlala odeznít. „Jsem zapisovatelkou našich dějin.“
V její
mysli se ukrývaly miliony různých střípků informací. Galen se zvedl, pověsil
meč na věšák na zdi, a zatímco mluvili, se začal uprostřed místnosti pomalu
protahovat. Došlo jí, že ho předtím přerušila a byla za to ráda, protože to
znamenalo, že ho teď mohla u cvičení pozorovat. Nehledě na to, jaký vnitřní boj
sváděla a o čem věděla, že by bylo rozumné rozhodnutí, pořád byla ženou, která
toužila po něčem, co by jí mohlo zničit na zbytek života… ale Galen byl
úchvatný muž.
„My se
naštěstí,“ pronesl a pak se horní částí těla vytočil do strany a celé jeho
břišní svalstvo se napjalo. Světlo z jedné z luceren osvítilo jeho
křídla, ve kterých se zatřpytilo zlato-bílé žíhání. „potřebujeme soustředit jen
na ty věci, které by mohly nějakým významným způsobem ovlivnit dění
v blízké budoucnosti.“
Soustřeď se Jessamy. „Mezi mocnými se neustále
odehrávají tisíce politických rozhodnutí.“ A nikdo z těch, kdo nebyl do
tohoto světa vtažen, si nedokázal představit spletitost labyrintu, který se
kolem těchto rozhodnutí odehrával. Což ji přivedlo k myšlence – „Pokud se
máš stát Raphaelovým mistrem zbrojířem, tak se v tom všem budeš muset
zorientovat.“ A až se na této pozici osvědčí, tak ho to od ní a z Útočiště
odtrhne pryč. Ale ona by v cestě úspěchu tohoto úchvatného stvoření nikdy
nestála.
„Dmitri
mě odkázal na tebe.“
„To
udělal dobře,“ odpověděla a přemítala nad tím, zda byl Galen mužem, který mohl
absorbovat takové množství informací, které by mu mohla předat. Neudělala tu
chybu, aby ho považovala za hloupého. Ne, v hodinách po jejich prvním
setkání, kdy na sobě cítila pohled jeho světle zelených očí, které jí
připomínaly neobvyklý drahokam, zvaný heliodor, se na něho informovala u
několika osob, které byly znalé Titova dvora. Už v té době na něho byla
tolik zvědavá, že to nechtěla přiznat ani sama sobě. Trocha taktních otázek a
hned se dozvěděla, že Galen byl považován za mistra v taktice a také za muže,
který v druhých dokázal vzbudit silnou loajalitu. Byl schopen mašírovat
s armádou válečníků na území nepřítele, odkud se vracel jako vítěz. Titus
z jeho ztráty šílel, přestože v Oriovi Galenův odchod takové pocity
rozhodně nevyvolal – a to byl ten největší kompliment od mistra zbrojíře, který
byl mezi Kádrem Desíti považován za nejlepšího. Nicméně, z toho, co se
dozvěděla, byla Galenova mysl jako ostře střižené linie – černobílá, s jen
velmi vzácnými odstíny šedé. Jakmile byl Galen někomu loajální, tak by pro tu
osobu dobrovolně krvácel. Jeho oddanost neznala mezí. A žena, kterou by
prohlásil za svou, by nikdy, nikdy nepoznala strach ze zrady.
Vědomě
uvolnila stisk dřevěné vařečky, kterou míchala těsto, zhluboka se nadechla, ale
Galen ji předběhl. „Nemusíme se zabývat žádnými drobnými detaily.“ Pak roztáhl
křídla a úhledně si je poskládal na zádech. „Když zapomeneme na všechny osobní
vztahy, které máš s jinými anděly, tak tvá pozice sama o sobě je
považovaná za nedotknutelnou. Vzhledem k tomu, jaký dopad by měla tvá
ztráta na všechny andělské děti, by se kvůli odvetě spojili i vzájemní
nepřátelé. Musí se jednat o něco obrovského, aby někdo riskoval takový důsledek.“
Jessamy
se zastavila uprostřed přelévání těsta do malého pekáčku, který byl jedinou
věcí, co tu objevila, ve které by se dalo péct. „Máš pravdu.“
V její
mysli se skrývalo tolik vědomostí, že na to občas i sama zapomněla. „Alexandrův
plánovaný útok proti Raphaelovi je v současné chvíli bezpochyby tou
nejdůležitější událostí.“
„A
přesto to není žádné tajemství,“ zastavil ji Galen v toku myšlenek, než se
opět přeskupil, aby protahoval další část těla. Kdyby to na vlastní oči
neviděla, tak by nikdy nevěřila, že s tak velkým a silným tělem, se může
pohybovat s takovou elegancí. „Tudíž, jestli se to týká Alexandra, tak se
musí jednat o jinou informaci.“
„Jestli
se to týká Alexandra, tak on sám o tom plánovaném útoku nemohl vědět,“
pronesla, protože neměla sebemenších pochybností. „Zahnat mě do rohu tak
brutálním způsobem a v mém vlastním domově… takové jednání by považoval za
urážku své cti.“ Kdyby ji chtěl Alexandr nechat zabít, nebo se jí na dlouhou
dobu zbavit, tak by se o to jeden z jeho úkladných vrahů postaral velmi
tiše a velmi efektivně – a ona by nepocítila ani vteřinu trvající strach. Galen
souhlasně přikývl.
„V tom
s tebou souhlasím. Kdo tě napadá dál?“
„Nech
mě chvíli přemýšlet.“ Jakmile otevřela dvířka kamen, aby dovnitř vložila
pekáček s těstem, vyhrnula se ven vlna horka, která se jí převalila po kůži, ale
daleko nebezpečnější, bylo žhnoucí horko, které se jí rozlévalo žilami. To, co
zrovna prožívala – být s Galenem, povídat si s Galenem, jako by to
tak dělali po mnoho a mnoho večerů před tím, to byla emocionální intimita, po
které vždy toužila.“Alexanderova zatvrzelost vůči Raphaelovi mě překvapuje.“
Stát se archandělem, znamenalo stát se členem Kádru Desíti. Byl to prostý a neměnný fakt. „Nikdy dříve
nebyl takhle nerozumný.“
„Raphael
je daleko silnější, než by vzhledem ke svému věku měl být,“ pronesl Galen a
zvedl ze země postroj s pouzdrem na meč, aby ho také pověsil. „Titus
otevřeně prohlásil, že v Raphaelovi se skrývá potenciál, aby jednou vedl
celý Kádr.“
„A
toto prohlášení považuje Alexander za hrozbu svého součastného postavení
v Kádru.“ Zatímco archanděl Alexander byl výborným vůdcem, byl také
arogantní pradávnou bytostí s nezměrnou mocí a silou a celou tuto situaci
pravděpodobně považoval za výzvu. „Ale,“ pokračovala, když zalila čerstvě
dovařenou vodou bylinkový čaj, „také bychom neměli zapomínat na Lijuan.“
Zhou
Lijuan byla po Alexanderovi druhým nejstarším archandělem a spáchala již taková
zvěrstva, že když je Jessamy zaznamenávala do tajných kronik andělské historie,
které se vedly o každém členovi Kádru Desíti, mrazilo ji až do morku kostí.
„Zdá se, že sice má pro Raphaela slabinu, ale její pletichaření sahá skutečně
hluboko.“
„Lijuaniny
armádní jednotky jsou v současnosti rozprostřeny po celém jejím teritoriu
a nic nevypovídá o tom, že by se připravovaly k útoku.“
Jessamy
nechala smáčet čerstvě zalitý čaj a v okamžiku kdy zvedla oči ke Galenovi,
ho přistihla, jak si znovu odhrnuje vlasy z obličeje. „Měl by ses
ostříhat.“
„Chtěl
jsem to udělat včera.“ Sundal
z opasku nůž a jeho ostrou čepelí si na místě sesekal pramen vlasů, který
ho už tak dlouhou dobu obtěžoval.
„Galene!“
Vrhnul
po ní tázavý pohled a Jessamy rozlíceně popadla nůž dříve, než s ním mohl
napáchat ještě další škodu. „Opovaž se zmasakrovat ty úchvatné vlasy. Sedni
si.“ Barva jeho vlasů pulsovala svým vlastním životem. Galen ji
s podezřelou pokorou poslechl, a když začala s opatrností odřezávat
přerostlé centimetry, neřekl ani slovo. Teprve v okamžiku, kdy byla
z poloviny hotová, si uvědomila, že stojí mezi jeho roztaženými stehny a
že ji skrz lehkou látku jejích šatů hřeje jeho dech. Okamžitě se v ní
vznítily doutnající uhlíky vášně. Rychle dokončila stříhání jeho vlasů a
odstoupila od něho pryč. „A je to,“ pronesla zastřeným hlasem. „Setřes ze sebe
zbytky vlasů.“
Galen
se místo toho postavil, jeho tvář byla samá neúprosná, tvrdá linie, jeho tělo
se přitisklo k tomu jejímu… a pak jí palcem přejel po spodním rtu.
Intimita toho okamžiku v ní probudila toužebný hlad a její dech se změnil
v krátké, rychlé lapání po dechu.
Galen
se ovládal daleko lépe a daleko déle, než si myslel, že bude v Jessamyně
přítomnosti schopen. Když s ní létal v náruči, naprosto mu
důvěřovala. Okouzlila ho svým neskrývaným nadšením. Pak si představoval, jak
spí v jeho posteli a nakonec si užíval její přítomnost, když naplnila jeho
domov teplem. V momentě, kdy mu stála mezi nohama, když ho stříhala, se
musel velmi ovládat, aby jí nechytil za boky a nestrhnul si ji do klína. A teď…
její pokožka byla pod jeho hrubým dotekem velmi jemná, její dech ho ovanul svou
sladkostí a její rty, když se jich zmocnil, se ochotně rozevřely. Rozložil jí
dlaň na zádech a přinutil se k ovládání. Nechtěl na její ústa zaútočit
jako banda divošských nájezdníků. Částečně čekal, že ho od sebe odstrčí pryč, a
když to neudělala, musel sám se sebou bojovat, aby z něho nevyšel vítězný
pokřik barbarské spokojenosti. Místo toho prohloubil jejich polibek. Jeho úd se
tlačil proti látce kalhot a proti jejímu podbřišku. Najednou na hrudi ucítil
jemný dotek a pak se mu po kůži rozprostřela její něžná ruka. Jessamy se
postavila na špičky, aby mu byla ještě blíž a Galen spokojeně zabručel. Liboval
si v její výšce, i v tom, jak se mu její pevná ňadra tiskla
k hrudníku. Přejel jí jazykem přes spodní ret. Chtěl vědět, zda ho vpustí
dovnitř, aby si ji mohl vychutnat. Nehty se mu zaryla do kůže a bylo to jako
drobné kousnutí, které se rozlilo celým jeho tělem… a pak ho od sebe odstrčila
a ve stejném okamžiku odvrátila hlavu.
Galen
na moment ztuhl a pak od ní o krok ustoupil, přičemž se vůbec nesnažil skrýt
své tyčící vzrušení. „Měl bych se omluvit?“
Jessamyn
rozkoší potemnělý pohled se změnil v nevěřícný… a pak se rozesmála. Její
vřelý smích vyplnit celý jeho domov a vpil se mu až do morku kostí. Ale stejně
rychle, jak se rozezněl, i utichl. V jejím výrazu se najednou zračila
strohá bezútěšnost, pak zamrkala a ve tváři se jí znovu objevila vřelá a
nezpochybnitelná něžnost a elegance. „To já bych se měla omluvit,“ pronesla, a
přesto, že to nebylo třeba, si začala upravovat šaty.
Galen
na ni přimhouřil oči. „Je to snad kvůli mojí nevzdělanosti?“
„Ne!“
natáhla k němu ruku, ale pak ji zase spustila zpět. „Ne, Galene, tak to
není.“ Její pohled ztmavl trápením a dal tak vyniknout bledosti jejího obličeje.
Tady.
Přesně tady se nacházela její slabina, kterou mohl využít k tomu, aby se
k ní dostal blíž. Ale někdy bylo z dlouhodobějšího hlediska lepší,
nechat svého oponenta věřit, že zvítězil. „Možná nejsem vzdělaný,“ pronesl a
začal ze země uklízet ostříhané vlasy, „ale dokážu přiznat, že potřebuju, abys
mě učila. Budeš?“
Takhle
zmateně se necítila od doby, co byla dítětem. „Já… samozřejmě, že ano,“
odpověděla automaticky.
„Možná
vždycky v podvečer, až se postaráš o všechny své studenty?“
Souhlasně
přikývla.
„Takže
Alexander a možná Lijuan. Napadá tě někdo další, komu by mohlo překážet tvoje
rozsáhlé povědomí?“
Mlčky
sledovala, jak došel k hutnému koberci u protější zdi obývacího prostoru
místnosti, který byl obložen velkým množstvím polštářů a s rukama pod
hlavou se tam pohodlně rozvalil. Díval se přímo vzhůru na strop, ve kterém se
ve světle z luceren blyštila nepatrná zrnka minerálů, obsažených
v kameni rokliny.
Jen
tak, prostě jen tak… v Jessamy to začínalo vřít. Galen se pouhým mrknutím
oka dostal přes polibek, který ji zanechal ve spárech touhy a chtění. Stačilo
jen málo a nechala by ho, aby ji vysvlékl ze šatů, aby ji hladil a objevoval
svými velkými drsnými dlaněmi, kde by se mu jen zachtělo, nebo aby ji zády přitiskl
ke kamenné zdi, pokud by po tom toužil… jenže to vypadalo, že jen jeden
z nich bych jejich polibkem tak hluboce zasažen. Chtěla jím pořádně
zatřást a zároveň ho chtěla líbat po celé šířce jeho svalnatého hrudníku. Její
emoce se zmítaly od extrému k extrému. Rozhodla se, že se posadí na
stoličku, ale v zápětí ji zastavil jeho hluboký a přitažlivý hlas, „tady
je to mnohem pohodlnější.“ Byla to výzva, o tom neměla nejmenší pochybnosti.
Narovnala se v ramenou, přimhouřila oči a vydala se směrem k němu.
Posadila se do rohu a opřela se zády o zeď. Místností se začala šířit sladce
kořeněná vůně koláče a Jessamy svůj pohled raději, než na muže rozvaleného po
jejím boku, stočila ke kamnům v kuchyni.
„Pak
je tu ještě třeba Michalela,“ pronesla. Krása této ženy anděla byla legendární.
Mnozí smrtelníci i téměř-nesmrtelní díky jejímu vzhledu přehlíželi jak její
náladovost, tak i čirou moc a sílu, které kolovaly jejími žilami. „Pokud má
nějakou slabinu, tak by určitě nechtěla, aby se dostala na světlo světa.
Obzvlášť takhle blízko jejímu předpokládanému vstupu mezi Kádr Desíti.“ Jessamy
sice nenapadalo nic, co by o Michaele mohla vědět, co by způsobilo takové
znepokojení, ale měla v plánu se hned ráno podívat do svých složek.
„Nicméně v tvé teorii shledávám jednu vadu.“
Jakmile
tu větu dořekla, ucítila po svém boku pohyb a všechny její smysly pohladila
mužná vůně Galena. „Žádný archanděl,“ pokračovala dál, „nebo mocný nesmrtelný
by neposlal jednoho upíra, kdyby se mě chtěli skutečně zbavit. Bylo by přeci
daleko efektivnější vyslat letku andělů, která by mě odchytila cestou domů a
jednoduše by mě pustili nad roklinou.“
Galen
po jejích slovech ztuhl jako kámen – působil, jakoby se zastavil v čase a
v tom okamžiku si uvědomila, že se na něho znovu dívala. Nejen dívala, ona
ho obdivovala. Překrásný, nesnesitelný muž. Muž, který ji v jednom
okamžiku žhavě líbal a v tom dalším, na to zcela zapomněl… zatímco její
pokožka ještě stále žhnula ozvěnou jeho doteků a jeho chuť – divoká a mužná –
ještě stále ulpívala na jejích rtech.
„Jessamy?“
Zaskočena
tichou intensitou jeho hlasu, k němu zvedla pohled. „Ano?“
„Říkám
to proto, že věřím, že si zasloužíš férové varování.“ Jeho hlas se vplížil do
části její duše, kam se vůbec neměl dostat, protože byla velmi dobře skryta a
velmi intenzivně střežena.
„Jsem
mistrem taktiky, a proto velmi dobře vím, kdy se mám stáhnout, kdy mám svého
oponenta nechat uchlácholit falešným pocitem bezpečí… a kdy mám zahájit
finální, vítězný útok.“
Moooc děkuji za další kapitolu, nádherný příběh!!!
OdpovědětVymazatSkvělé, děkuji ti včeličko, mám obrovskou radost z další kapitoly
OdpovědětVymazatTi dva spolu budou úžasní! Děkuji moc
OdpovědětVymazatSkvělá kapitola, moc děkuji. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazatSuper, děkuju!❤️
OdpovědětVymazatPerfektní !!!!! Díky moc za překlad další kapitolky !!!!! A přeji krásné prožití velikonočních svátků !!!!
OdpovědětVymazatÚžasné 😍 nemůžu se dočkat další kapitoly. Díky za tvojí práci a přeji veselé a poklidné Velikonoce 🐥🐇🥚
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatMoc děkuji za krásný příběh a skvělý překlad i korekci. 🐛
OdpovědětVymazatĎakujem veľmi pekne.
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatMoc dekuji 😃
OdpovědětVymazatMockrát děkuji za další kapitolu. :-) Renča
OdpovědětVymazattak jestlipak té touze již brzy podlehnou, děkuji za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolu
OdpovědětVymazatmoc děkuji za překlad další kapitoly
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😁
OdpovědětVymazat