Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels dance - 5. kapitola

Kapitola 5
„Ne.“ Vyšlo z ní skřehotavě. Galen ji znervózňoval a Jessamy kvůli tomu byla sama na sebe naštvaná. Aniž by nad tím přemýšlela, pronesla, „já nejsem stvoření, které se oddává tělesným požitkům, Galene.“ Její slova ale nebyla pravdivá, protože v ní ještě stále podřimoval žár, který v ní vyvolal pohled na jeho vypracované tělo.
Galen se jedním rychlým pohybem, který by pro tak velké tělo neměl být možný, zvedl ze země a shrnul si neposlušný pramen vlasů z obličeje. Pak vykročil směrem k ní. Další krok… a další krok.
Na moment to vypadalo, jako by ji chtěl zatlačit ke zdi místnosti, ale nakonec se zastavil jen pár centimetrů od ní. Smysly jí zaplavila svůdně mužská vůně jeho těla. „Jsi si jistá?“ Zvedl ruku a pohladil ji po křivce pravého křídla. Její levé, pokroucené křídlo zůstávalo skryté za stěnou jejích dlouhých, splývajících vlasů.
„Dokonce i na dvoře Tita,“ zareagovala a musela při tom bojovat s rozkoší, která jí z toho prostého dotyku rozproudila krev v žilách, „by se to, co jsi právě udělal, považovalo za nepřijatelné.“ Tento dotek patřil milencům.
Galen stáhl ruku zpět, ale tázavě na ni zvedl obočí. „Pokud nejsi stvořením, které by se oddávalo tělesným požitkům“ – v jeho hlase zaznívala výzva – „tak pro tebe tenhle dotyk nemůže nic znamenat.“
„Citlivost téhle oblasti křídel nepramení jen z tělesných potřeb.“ Děsilo ji, jak moc velkou v ní dokázal vyvolat touhu a jak snadno se mu dařilo roztříštit obranné zdi, které kolem sebe stavěla po nekonečně dlouhou dobu celé své existence. Galen neměl vůbec žádné tušení, oč ji žádal. Dva-tisíce-šest-set let byla osamoceně lapená v Útočišti a musela objevit způsob, jak tu přežít, jak se stát něčím víc, než jen duchem, který se mihotal na okrajích životů všech ostatních.  A ona to zvládla – stala se někým, koho respektovali dospělí a koho milovaly děti, které učila. Nebyl to život jak z pohádky, ale bylo to daleko lepší, než bolestná existence jejího mládí. Měla by riskovat kvůli troše štěstí a vrhnout se do neznáma? Měla by věřit, že ji tenhle válečník, tenhle cizinec, který už nebyl cizincem, chytí? To bylo něco nepředstavitelného… ale už v momentě, kdy o tom přemýšlela, věděla, že by byla ochotná zaplatit za to, že by Galena poznala skrz na skrz. Protože tenhle muž, jen nepředstíral, tenhle muž se o ni skutečně zajímal.
„A přesto,“ pokračoval v jejich debatě, když už téměř zapomněla, co mu vlastně řekla, „je to dotek, který mezi sebou sdílí jen milenci.“ A s těmito slovy se otočil a vydal se ke stoličce, vedle které před tím odložil svůj široký meč i s postrojem. Pak se posadil a začal ho leštit velmi jemnou tkaninou.
Chtěla tím obrovským andělem, který byl přesvědčen, že má vždy pravdu, pořádně zatřást. „Myslíš, že tímhle jsme naši debatu skončili?“ Dokážeš si vůbec představit, co se mnou děláš? Jaké praskliny v mých štítech vytváříš?
Ale Galen pokračoval pomalými pohyby v čištění svého meče. „Myslím, že bychom se měli soustředit na to, co víš. A co je tak důležité, že by kvůli tomu někdo usiloval o tvůj život.“
Chlad, na který už téměř zapomněla, znovu zaplavil celé její bytí. Třela si dlaně po pažích, které byly díky designu jejích šatů zcela odhalené, aby se alespoň trochu zahřála. Pak zamířila do malé kuchyňky, kde začala otevírat jednu skříňku za druhou. Nezáleželo na tom, zda pro sebe Galen vařil, jeden z pověřených andělů musel udržovat kuchyň válečníků vždy zásobenou základními potravinami. Našla mouku, med i máslo ve speciální chladící dóze. Po několika dalších otevřených skříňkách už měla i sušené ovoce a několik vajec. „Máš tu někde dřevo do kamen?“
Galen místo odpovědi vstal a zamířil do protilehlého rohu místnosti, kde sáhl do velkého proutěného koše a přinesl dvě středně velká polínka, která umístil spolu s několika třískami do kamen a zapálil. Domovy tesané ve stěně rokliny byly navržené tak, aby se kouř dostal skrze skálu ven, zatímco teplo se udrželo uvnitř. Andělé nepociťovali zimu stejným způsobem jako smrtelníci, ale teplo v horách uvítali všichni.
Přesto, že se Galen vrátil k čištění svého už jak zrcadlo se lesknoucího meče, na sobě Jessamy cítila jeho pohled. Jeho pohled na ni působil téměř jako fyzický dotek.
„Co to bude?“ V jeho hlase zaznamenala nepatrný náznak nějaké něžnější emoce. Že by toužení? Chtěla to okamžitě zavrhnout, ale pak zaváhala. Konec konců, Galen byl vychován na dvoře plném válečníků – upekl někdy někdo tomu malému chlapci něco dobrého, nebo byl snad už od kolébky považovaný za trénujícího válečníka, který by měl znát jen disciplínu a taktiku boje?
„Ovocný koláč,“ pronesla a nechala tu znepokojující myšlenku odeznít, protože jeho matka ho jistě zahrnovala láskou – jednou věcí si Jessamy byla jistá, a to, že andělé své děti přímo zbožňovali. Ona sama sice nedokázala žít s vinou, kterou Rhoswen oplývala, ale nikdy nepochybovala o tom, že ji matka milovala.
„Chutnal by lépe, kdyby se ovoce nechalo přes noc řádně nasáknout,“ pokračovala, „ale nechce se mi čekat.“ Zvedla hrnec z kamen, ve kterém se už stihla ohřát voda a zalila sušené meruňky, různě barevné bobuloviny a kousky pomeranče. „A odpověď nebude vůbec jednoduchá, protože já vím spousty věcí, Galene,“ pokračovala v jejich debatě, když se přinutila postavit se čelem k noční můře, která nehodlala odeznít. „Jsem zapisovatelkou našich dějin.“
V její mysli se ukrývaly miliony různých střípků informací. Galen se zvedl, pověsil meč na věšák na zdi, a zatímco mluvili, se začal uprostřed místnosti pomalu protahovat. Došlo jí, že ho předtím přerušila a byla za to ráda, protože to znamenalo, že ho teď mohla u cvičení pozorovat. Nehledě na to, jaký vnitřní boj sváděla a o čem věděla, že by bylo rozumné rozhodnutí, pořád byla ženou, která toužila po něčem, co by jí mohlo zničit na zbytek života… ale Galen byl úchvatný muž.
„My se naštěstí,“ pronesl a pak se horní částí těla vytočil do strany a celé jeho břišní svalstvo se napjalo. Světlo z jedné z luceren osvítilo jeho křídla, ve kterých se zatřpytilo zlato-bílé žíhání. „potřebujeme soustředit jen na ty věci, které by mohly nějakým významným způsobem ovlivnit dění v blízké budoucnosti.“
Soustřeď se Jessamy. „Mezi mocnými se neustále odehrávají tisíce politických rozhodnutí.“ A nikdo z těch, kdo nebyl do tohoto světa vtažen, si nedokázal představit spletitost labyrintu, který se kolem těchto rozhodnutí odehrával. Což ji přivedlo k myšlence – „Pokud se máš stát Raphaelovým mistrem zbrojířem, tak se v tom všem budeš muset zorientovat.“ A až se na této pozici osvědčí, tak ho to od ní a z Útočiště odtrhne pryč. Ale ona by v cestě úspěchu tohoto úchvatného stvoření nikdy nestála.
„Dmitri mě odkázal na tebe.“
„To udělal dobře,“ odpověděla a přemítala nad tím, zda byl Galen mužem, který mohl absorbovat takové množství informací, které by mu mohla předat. Neudělala tu chybu, aby ho považovala za hloupého. Ne, v hodinách po jejich prvním setkání, kdy na sobě cítila pohled jeho světle zelených očí, které jí připomínaly neobvyklý drahokam, zvaný heliodor, se na něho informovala u několika osob, které byly znalé Titova dvora. Už v té době na něho byla tolik zvědavá, že to nechtěla přiznat ani sama sobě. Trocha taktních otázek a hned se dozvěděla, že Galen byl považován za mistra v taktice a také za muže, který v druhých dokázal vzbudit silnou loajalitu. Byl schopen mašírovat s armádou válečníků na území nepřítele, odkud se vracel jako vítěz. Titus z jeho ztráty šílel, přestože v Oriovi Galenův odchod takové pocity rozhodně nevyvolal – a to byl ten největší kompliment od mistra zbrojíře, který byl mezi Kádrem Desíti považován za nejlepšího. Nicméně, z toho, co se dozvěděla, byla Galenova mysl jako ostře střižené linie – černobílá, s jen velmi vzácnými odstíny šedé. Jakmile byl Galen někomu loajální, tak by pro tu osobu dobrovolně krvácel. Jeho oddanost neznala mezí. A žena, kterou by prohlásil za svou, by nikdy, nikdy nepoznala strach ze zrady.
Vědomě uvolnila stisk dřevěné vařečky, kterou míchala těsto, zhluboka se nadechla, ale Galen ji předběhl. „Nemusíme se zabývat žádnými drobnými detaily.“ Pak roztáhl křídla a úhledně si je poskládal na zádech. „Když zapomeneme na všechny osobní vztahy, které máš s jinými anděly, tak tvá pozice sama o sobě je považovaná za nedotknutelnou. Vzhledem k tomu, jaký dopad by měla tvá ztráta na všechny andělské děti, by se kvůli odvetě spojili i vzájemní nepřátelé. Musí se jednat o něco obrovského, aby někdo riskoval takový důsledek.“
Jessamy se zastavila uprostřed přelévání těsta do malého pekáčku, který byl jedinou věcí, co tu objevila, ve které by se dalo péct. „Máš pravdu.“
V její mysli se skrývalo tolik vědomostí, že na to občas i sama zapomněla. „Alexandrův plánovaný útok proti Raphaelovi je v současné chvíli bezpochyby tou nejdůležitější událostí.“
„A přesto to není žádné tajemství,“ zastavil ji Galen v toku myšlenek, než se opět přeskupil, aby protahoval další část těla. Kdyby to na vlastní oči neviděla, tak by nikdy nevěřila, že s tak velkým a silným tělem, se může pohybovat s takovou elegancí. „Tudíž, jestli se to týká Alexandra, tak se musí jednat o jinou informaci.“
„Jestli se to týká Alexandra, tak on sám o tom plánovaném útoku nemohl vědět,“ pronesla, protože neměla sebemenších pochybností. „Zahnat mě do rohu tak brutálním způsobem a v mém vlastním domově… takové jednání by považoval za urážku své cti.“ Kdyby ji chtěl Alexandr nechat zabít, nebo se jí na dlouhou dobu zbavit, tak by se o to jeden z jeho úkladných vrahů postaral velmi tiše a velmi efektivně – a ona by nepocítila ani vteřinu trvající strach. Galen souhlasně přikývl.
„V tom s tebou souhlasím. Kdo tě napadá dál?“
„Nech mě chvíli přemýšlet.“ Jakmile otevřela dvířka kamen, aby dovnitř vložila pekáček s těstem, vyhrnula se ven vlna horka, která se jí převalila po kůži, ale daleko nebezpečnější, bylo žhnoucí horko, které se jí rozlévalo žilami. To, co zrovna prožívala – být s Galenem, povídat si s Galenem, jako by to tak dělali po mnoho a mnoho večerů před tím, to byla emocionální intimita, po které vždy toužila.“Alexanderova zatvrzelost vůči Raphaelovi mě překvapuje.“ Stát se archandělem, znamenalo stát se členem Kádru Desíti.  Byl to prostý a neměnný fakt. „Nikdy dříve nebyl takhle nerozumný.“
„Raphael je daleko silnější, než by vzhledem ke svému věku měl být,“ pronesl Galen a zvedl ze země postroj s pouzdrem na meč, aby ho také pověsil. „Titus otevřeně prohlásil, že v Raphaelovi se skrývá potenciál, aby jednou vedl celý Kádr.“
„A toto prohlášení považuje Alexander za hrozbu svého součastného postavení v Kádru.“ Zatímco archanděl Alexander byl výborným vůdcem, byl také arogantní pradávnou bytostí s nezměrnou mocí a silou a celou tuto situaci pravděpodobně považoval za výzvu. „Ale,“ pokračovala, když zalila čerstvě dovařenou vodou bylinkový čaj, „také bychom neměli zapomínat na Lijuan.“
Zhou Lijuan byla po Alexanderovi druhým nejstarším archandělem a spáchala již taková zvěrstva, že když je Jessamy zaznamenávala do tajných kronik andělské historie, které se vedly o každém členovi Kádru Desíti, mrazilo ji až do morku kostí. „Zdá se, že sice má pro Raphaela slabinu, ale její pletichaření sahá skutečně hluboko.“
„Lijuaniny armádní jednotky jsou v současnosti rozprostřeny po celém jejím teritoriu a nic nevypovídá o tom, že by se připravovaly k útoku.“
Jessamy nechala smáčet čerstvě zalitý čaj a v okamžiku kdy zvedla oči ke Galenovi, ho přistihla, jak si znovu odhrnuje vlasy z obličeje. „Měl by ses ostříhat.“
„Chtěl jsem to udělat včera.“  Sundal z opasku nůž a jeho ostrou čepelí si na místě sesekal pramen vlasů, který ho už tak dlouhou dobu obtěžoval.
„Galene!“
Vrhnul po ní tázavý pohled a Jessamy rozlíceně popadla nůž dříve, než s ním mohl napáchat ještě další škodu. „Opovaž se zmasakrovat ty úchvatné vlasy. Sedni si.“ Barva jeho vlasů pulsovala svým vlastním životem. Galen ji s podezřelou pokorou poslechl, a když začala s opatrností odřezávat přerostlé centimetry, neřekl ani slovo. Teprve v okamžiku, kdy byla z poloviny hotová, si uvědomila, že stojí mezi jeho roztaženými stehny a že ji skrz lehkou látku jejích šatů hřeje jeho dech. Okamžitě se v ní vznítily doutnající uhlíky vášně. Rychle dokončila stříhání jeho vlasů a odstoupila od něho pryč. „A je to,“ pronesla zastřeným hlasem. „Setřes ze sebe zbytky vlasů.“
Galen se místo toho postavil, jeho tvář byla samá neúprosná, tvrdá linie, jeho tělo se přitisklo k tomu jejímu… a pak jí palcem přejel po spodním rtu. Intimita toho okamžiku v ní probudila toužebný hlad a její dech se změnil v krátké, rychlé lapání po dechu.
Galen se ovládal daleko lépe a daleko déle, než si myslel, že bude v Jessamyně přítomnosti schopen. Když s ní létal v náruči, naprosto mu důvěřovala. Okouzlila ho svým neskrývaným nadšením. Pak si představoval, jak spí v jeho posteli a nakonec si užíval její přítomnost, když naplnila jeho domov teplem. V momentě, kdy mu stála mezi nohama, když ho stříhala, se musel velmi ovládat, aby jí nechytil za boky a nestrhnul si ji do klína. A teď… její pokožka byla pod jeho hrubým dotekem velmi jemná, její dech ho ovanul svou sladkostí a její rty, když se jich zmocnil, se ochotně rozevřely. Rozložil jí dlaň na zádech a přinutil se k ovládání. Nechtěl na její ústa zaútočit jako banda divošských nájezdníků. Částečně čekal, že ho od sebe odstrčí pryč, a když to neudělala, musel sám se sebou bojovat, aby z něho nevyšel vítězný pokřik barbarské spokojenosti. Místo toho prohloubil jejich polibek. Jeho úd se tlačil proti látce kalhot a proti jejímu podbřišku. Najednou na hrudi ucítil jemný dotek a pak se mu po kůži rozprostřela její něžná ruka. Jessamy se postavila na špičky, aby mu byla ještě blíž a Galen spokojeně zabručel. Liboval si v její výšce, i v tom, jak se mu její pevná ňadra tiskla k hrudníku. Přejel jí jazykem přes spodní ret. Chtěl vědět, zda ho vpustí dovnitř, aby si ji mohl vychutnat. Nehty se mu zaryla do kůže a bylo to jako drobné kousnutí, které se rozlilo celým jeho tělem… a pak ho od sebe odstrčila a ve stejném okamžiku odvrátila hlavu.
Galen na moment ztuhl a pak od ní o krok ustoupil, přičemž se vůbec nesnažil skrýt své tyčící vzrušení. „Měl bych se omluvit?“
Jessamyn rozkoší potemnělý pohled se změnil v nevěřícný… a pak se rozesmála. Její vřelý smích vyplnit celý jeho domov a vpil se mu až do morku kostí. Ale stejně rychle, jak se rozezněl, i utichl. V jejím výrazu se najednou zračila strohá bezútěšnost, pak zamrkala a ve tváři se jí znovu objevila vřelá a nezpochybnitelná něžnost a elegance. „To já bych se měla omluvit,“ pronesla, a přesto, že to nebylo třeba, si začala upravovat šaty.
Galen na ni přimhouřil oči. „Je to snad kvůli mojí nevzdělanosti?“
„Ne!“ natáhla k němu ruku, ale pak ji zase spustila zpět. „Ne, Galene, tak to není.“ Její pohled ztmavl trápením a dal tak vyniknout bledosti jejího obličeje.
Tady. Přesně tady se nacházela její slabina, kterou mohl využít k tomu, aby se k ní dostal blíž. Ale někdy bylo z dlouhodobějšího hlediska lepší, nechat svého oponenta věřit, že zvítězil. „Možná nejsem vzdělaný,“ pronesl a začal ze země uklízet ostříhané vlasy, „ale dokážu přiznat, že potřebuju, abys mě učila. Budeš?“
Takhle zmateně se necítila od doby, co byla dítětem. „Já… samozřejmě, že ano,“ odpověděla automaticky.
„Možná vždycky v podvečer, až se postaráš o všechny své studenty?“
Souhlasně přikývla.
„Takže Alexander a možná Lijuan. Napadá tě někdo další, komu by mohlo překážet tvoje rozsáhlé povědomí?“
Mlčky sledovala, jak došel k hutnému koberci u protější zdi obývacího prostoru místnosti, který byl obložen velkým množstvím polštářů a s rukama pod hlavou se tam pohodlně rozvalil. Díval se přímo vzhůru na strop, ve kterém se ve světle z luceren blyštila nepatrná zrnka minerálů, obsažených v kameni rokliny.
Jen tak, prostě jen tak… v Jessamy to začínalo vřít. Galen se pouhým mrknutím oka dostal přes polibek, který ji zanechal ve spárech touhy a chtění. Stačilo jen málo a nechala by ho, aby ji vysvlékl ze šatů, aby ji hladil a objevoval svými velkými drsnými dlaněmi, kde by se mu jen zachtělo, nebo aby ji zády přitiskl ke kamenné zdi, pokud by po tom toužil… jenže to vypadalo, že jen jeden z nich bych jejich polibkem tak hluboce zasažen. Chtěla jím pořádně zatřást a zároveň ho chtěla líbat po celé šířce jeho svalnatého hrudníku. Její emoce se zmítaly od extrému k extrému. Rozhodla se, že se posadí na stoličku, ale v zápětí ji zastavil jeho hluboký a přitažlivý hlas, „tady je to mnohem pohodlnější.“ Byla to výzva, o tom neměla nejmenší pochybnosti. Narovnala se v ramenou, přimhouřila oči a vydala se směrem k němu. Posadila se do rohu a opřela se zády o zeď. Místností se začala šířit sladce kořeněná vůně koláče a Jessamy svůj pohled raději, než na muže rozvaleného po jejím boku, stočila ke kamnům v kuchyni.
„Pak je tu ještě třeba Michalela,“ pronesla. Krása této ženy anděla byla legendární. Mnozí smrtelníci i téměř-nesmrtelní díky jejímu vzhledu přehlíželi jak její náladovost, tak i čirou moc a sílu, které kolovaly jejími žilami. „Pokud má nějakou slabinu, tak by určitě nechtěla, aby se dostala na světlo světa. Obzvlášť takhle blízko jejímu předpokládanému vstupu mezi Kádr Desíti.“ Jessamy sice nenapadalo nic, co by o Michaele mohla vědět, co by způsobilo takové znepokojení, ale měla v plánu se hned ráno podívat do svých složek. „Nicméně v tvé teorii shledávám jednu vadu.“
Jakmile tu větu dořekla, ucítila po svém boku pohyb a všechny její smysly pohladila mužná vůně Galena. „Žádný archanděl,“ pokračovala dál, „nebo mocný nesmrtelný by neposlal jednoho upíra, kdyby se mě chtěli skutečně zbavit. Bylo by přeci daleko efektivnější vyslat letku andělů, která by mě odchytila cestou domů a jednoduše by mě pustili nad roklinou.“
Galen po jejích slovech ztuhl jako kámen – působil, jakoby se zastavil v čase a v tom okamžiku si uvědomila, že se na něho znovu dívala. Nejen dívala, ona ho obdivovala. Překrásný, nesnesitelný muž. Muž, který ji v jednom okamžiku žhavě líbal a v tom dalším, na to zcela zapomněl… zatímco její pokožka ještě stále žhnula ozvěnou jeho doteků a jeho chuť – divoká a mužná – ještě stále ulpívala na jejích rtech.
„Jessamy?“
Zaskočena tichou intensitou jeho hlasu, k němu zvedla pohled. „Ano?“
„Říkám to proto, že věřím, že si zasloužíš férové varování.“ Jeho hlas se vplížil do části její duše, kam se vůbec neměl dostat, protože byla velmi dobře skryta a velmi intenzivně střežena.

„Jsem mistrem taktiky, a proto velmi dobře vím, kdy se mám stáhnout, kdy mám svého oponenta nechat uchlácholit falešným pocitem bezpečí… a kdy mám zahájit finální, vítězný útok.“

19 komentářů:

  1. Moooc děkuji za další kapitolu, nádherný příběh!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, děkuji ti včeličko, mám obrovskou radost z další kapitoly

    OdpovědětVymazat
  3. Ti dva spolu budou úžasní! Děkuji moc

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělá kapitola, moc děkuji. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní !!!!! Díky moc za překlad další kapitolky !!!!! A přeji krásné prožití velikonočních svátků !!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Úžasné 😍 nemůžu se dočkat další kapitoly. Díky za tvojí práci a přeji veselé a poklidné Velikonoce 🐥🐇🥚

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za krásný příběh a skvělý překlad i korekci. 🐛

    OdpovědětVymazat
  8. Mockrát děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  9. tak jestlipak té touze již brzy podlehnou, děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  11. moc děkuji za překlad další kapitoly

    OdpovědětVymazat