Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels dance - 10. kapitola

Kapitola 10
„To je nemožné,“ zašeptala nakonec. „Ta vzdálenost… dokonce ani ty se mnou nemůžeš letět tak daleko.“
„Já s tebou poletím kamkoli jen budeš chtít.“ To byl důvod, proč byl tak silný a tak veliký – byl zrozen přímo pro ni. „Ale pokud by bylo třeba, Raphael by byl rád, kdybys mu dovolila, abychom se v letu střídali.“

Galen archandělovi důvěřoval – nikdy by Jessamyn život nesvěřil do rukou muže, o kterém by nevěřil, že by za ni položil svůj vlastní život.
Jessamy ztěžka polkla a její ruka, kterou měla na jeho křídle, znehybněla. „Nikdo nechce, aby se mezi smrtelníky pohyboval nedokonalý anděl.“ Tón jejího hlasu byl pochmurný a její obvykle vřelý, hnědý pohled pohasnul. „Nesmějí nás vnímat jako slabé.“
Galenovi se vůbec nelíbilo, jak se právě popsala, ale její obavy předvídal. Když diskutoval s Raphaelem, zeptal se ho na detaily z jeho teritoria. „V blízkosti Raphaelovy Věže je lidská osada, ale aby tě z ní mohli spatřit, museli by mít zrak ostříže. V samotné Věži nepracuje žádný smrtelník a kolem ní je veliké, otevřené prostranství, takže se tam nebudeš cítit uvězněná.“
Jessamy zaskočeně zašeptala, „už jsem si na život v Útočišti i s jeho omezením přivykla.“
Přemýšlivě naklonila hlavu do strany a v její elegantní tváři se objevily vrásky z obav. Její vlasy jí ve vlnách spadaly přes rameno a Galen si je začal omotávat kolem prstu… tak, jak si je chtěl omotávat kolem pěsti, až ji bude mít pod sebou.
Když přišlo na Jessamy, tak se rozhodně nechoval jako civilizovaný muž. Překvapivé na tom bylo to, že začínal věřit, že Jessamy to vůbec nevadilo.
Chtěla se ztratit v divokém žáru válečníka, který narušil její svatyni. Jeho svalnatá stehna byla na dosah ruky. Ale ona ji měla stále položenou na jeho křídle, odkud se do ní vpíjel jeho tělesný žár. Peří pod jejími prsty bylo na dotek neuvěřitelně hebké… evidentně ani děsivé a zároveň radostné pocity, které v ní vyvolal jeho dar, nedokázaly utlumit pronikavé reakce, které v ní probouzel. Tenhle muž byl zbraní a nějakým záhadným způsobem začínal patřit jí.
„Já s tebou poletím kamkoli jen budeš chtít.“
Nikdo jí nikdy nenabídl takovou svobodu. Nikdo nikdy nebojoval za to, aby jí mohl ukázat svět. A ona věděla, že Galen za to musel bojovat. Protože, než se tu objevil on, tak nikdo nedokázal skrz její zdeformované křídlo spatřit hlad, který se uvnitř ní skrýval. Jedinou věcí, která ji při rozhodování, zda se oddat tanci s tímto andělem nikdy nenapadla, bylo, že až bude muset odejít, tak ji vezme s sebou. Sevřelo se jí srdce, a když vzhlédla, tak zjistila, že ji celou dobu pozoroval. Odhodila svou nesmělost a položila mu dlaň na stehno.
Galen celý ztuhl.
Přejela pohledem jeho vypracované tělo, pak ještě jednou a přitiskla se k němu blíž. Když k ní sklonil hlavu, vzala jeho obličej do dlaní a jakmile jí chytil oběma rukama za boky, tak poprvé iniciovala jejich polibek ona. Nebylo to tak složité, jak se obávala. Ne s tak ochotným partnerem, který ji v momentě svíral v těsném objetí a téměř ji připravil o dech.
Bylo to vzrušující, děsivé a nádherné. Všechno dohromady.
Když ji Galen zaťal ruku do látky šatů, věděla, že by ho měla zastavit – knihovna, ve které se stále nacházeli, nebyla v žádném případě během dne liduprázdná – a přesto to neudělala. Místo toho se oddala své náhle vznícené, divoké touze tím, že ho objala pažemi kolem krku a přitiskla se ňadry k jeho železně pevné, nahé hrudi. Galen hluboce zasténal a chytil ji za šaty ještě pevněji. „Znamená to, že souhlasíš?“
Jessamy s fascinací ženy, která chtěla prozkoumat každičký centimetr jeho těla, přejela rty po jeho krku a nasála do plic temnou, nepopiratelně mužnou vůni jeho kůže. „Ano… a děkuji.“
Galen opět celý ztuhl. Rukama ji chytil za paže a odtáhl ji od svého nádherně vypracovaného těla.
„Galene?“
Pevně zaťal čelist a pak pronesl, „Chápeš, že můžeme letět přímo do války?“
Kvůli svobodě by byla ochotná zaplatit jakoukoli cenu. „Ano.“
„Odlétáme zítra za úsvitu.“
„Ale moje děti-„
„Přeci musíš znát někoho, kdo by tě mohl zastoupit ve vyučování, když budeš pryč.“
„Samozřejmě. Já se obávám o jejich reakce.“ Bylo by pro ni nesnesitelné, kdyby mohla svého snu dosáhnout jen za cenu nešťastných studentů.
„Promluv si s těmi malými stvořeními… něco mi říká, že to pochopí.“
A s těmito slovy se otočil a odešel z knihovny. Žádný polibek, žádné rozloučení. Arogantní barbar, kterému občas vůbec nerozuměla. A přesto ho začínala jednoduše zbožňovat.
„I s tou jeho vznětlivou povahou, arogantním chováním a vším ostatním.“ Její smích vycházel z hlubokého nitra – patřil dívce, kterou kdysi dávno bývala.
A objevil se znovu, když mluvila se svými malými studenty. Ta „malá stvoření“ skutečně měla pochopení. A nejen to, dokonce ji upozorňovali, aby byla opatrná, nemluvila s cizími lidmi a určitě jim poslala dopis s každým poslem, který bude mít namířeno do Útočiště.
O stovky sladkých objetí později se vydala k domu svých rodičů… a přestože se snažila o svou veselou náladu nepřijít, nepodařilo se.
„Je tenhle Galen skutečně dost silný?“ ptala se Rhoswen a v jejích očích se zračily čitelné obavy.
„Ano, je. Věřím mu bezvýhradně.“
„Promiň mi to, Jessamy.“ Rhoswen ji pohladila po tváři. „Matka se nikdy nepřestane obávat. Opravdu mě mrzí, že jsme ti nebyli schopni dát-„
„Dali jste mi vše, co jste mohli. A já vám za to moc děkuji.“
„Moje překrásná holčičko.“ Rhoswen na zlomek vteřiny zaváhala, jakoby chtěla ještě něco dodat, ale jako vždy už následovalo jen ticho.
Se srdcem plným lásky i bolesti Jessamy matku objala. Její otec jí políbil na spánek a stiskl jí ruku tak pevně, že kdyby byla smrtelnicí, měla by modřinu.
„Mám vás ráda,“ zašeptala jim oběma a pak se otočila a se staženým hrdlem odešla. Kdyby se ohlédla, zcela určitě by na tváři Rhoswen spatřila velké, blyštivé slzy.
Když Galen s Jessamy v náruči vzlétl do oblak, slunce bylo pouhou fata morgánou na obzoru. Dlouhé štíhlé nohy, které mu visely přes paži, měla zabalené v hutných vlněných ponožkách černé barvy a její šaty barvy podzimního listí jí končily těsně nad koleny. Bylo zvláštní vidět ji oblečenou v něčem jiném, než v dlouhých elegantních šatech, které kolem ní splývaly až na zem a Galen na ní poznal, že se necítila ve své kůži, ale její současný oděv byl praktický pro let na dlouhou vzdálenost.
On s Raphaelem s sebou neměli nic jiného než zbraně. Jako každý archanděl, měl i Raphael po celém světě rozeseté „bezpečné domy“, ve kterých bylo všechno, co by pocestný mohl potřebovat – od jídla, přes oblečení, až po náhradní zbraně. Bylo nevyřčeným pravidlem, že takové lokace nesměli být napadeny, nebo zneužity jako léčka. Na těchto místech mohl vyhledat odpočinek během své cesty jakýkoli anděl. Nicméně Raphael své bezpečné domy nechal hlídat párem stráží, které byly umístěné nedaleko těchto míst. Každý pár sloužil jednu sezónu, než byl vystřídán a vrátil se zpět do Útočiště. Tento systém zajistil, aby žádný anděl nebyl příliš dlouho izolován od ostatních.
Jessamy se v jeho náruči zavrtěla a Galen na paži ucítil dotek jejího křídla. Dnešního rána ji nepolíbil a z její tváře četl viditelnou frustraci. Nemohla tušit, kolik úsilí ho to stálo, ale on měl své důvody. Jedinou věcí, kterou od Jessamy nikdy nehodlal přijmout, byla její vděčnost. To by pro něho znamenalo pomalou smrt.
„Paličatý,“ pronesla Jessamy a její dech byl jako vzdušný polibek, který ucítil na krku, „vznětlivý, arogantní a trucovitý. Tvé povahové vady se rozrůstají.“
Galen jí sevřel pevněji, stáhl křídla a začal padat volným pádem k zemi. Vykřikla a chytila se ho kolem krku. „Přestaň,“ napomenula ho se známkami smíchu v hlase a přitiskla mu hebké rty ke kůži. Galen prožíval sladkou agónii.
Raphael, který letěl před nimi, zamířil také dolů a pak vyrazil vpřed podél zeleného údolí, až jim zmizel z dohledu. Jeho křídla se třpytila ve vycházejícím slunci a jeho styl letu byl tak bezchybný, že za sebou nenechával žádné větrné poryvy. Pak už měl Galen s Jessamy celou oblohu jen pro sebe. Na nebi byly sněhobílé nadýchané obláčky, do kterých Galen úmyslně vletěl. Jessamy projela prsty skrz nehmotná vlákna. „Oh, Galene. Já se dotýkám mraků.“
Úžas, který zazníval z jejího hlasu, byl nedocenitelný. Stál dokonce i za všechnu bolest, která ještě mohla následovat… až Jessamy objeví křídla svého srdce a odletí od něho pryč. Měl myslet dopředu. Měly ho napadnout důsledky toho, že poprvé ochutná skutečnou svobodu. Samozřejmě, že vždycky bude vděčná muži, který ji s sebou vzal do oblak, ale…
Na druhou stranu, i kdyby tohle všechno promyslel, tak by i tak udělal, co bylo v jeho silách – přel se s Archandělem – aby se mohla dotknout mraků.
Jeho sobectví zase nebylo tak veliké – chtěl jen, aby ho potřebovala, aby ho chtěla. Nikdo se o něho v životě nestaral jen proto, že byl Galen.
„Máš v plánu mě ignorovat celou cestu, ty paličatý barbare?“ zamumlala, když vyletěli z mraků a nad nimi už zase byla křišťálově jasná obloha. Pod nimi se rozprostírala zelenající se krajina s klikatící se řekou.
Jakmile ho začala s pro něho nečekanou náklonností škádlit, uvědomil si, že neměl nejmenší chuť jí odolávat. „Máme před sebou ještě dlouhou cestu,“ odpověděl a snažils se, přesto, že to nikdy dříve neudělal, poškádlit ji také, „pokud všechna témata konverzace spotřebujeme teď, bude nás na posledním úseku cesty doprovázet jen hrobové ticho.“
Její smích se kolem něj omotával jako hedvábné řetězy, které mu do budoucna ještě mohly přivodit těžká zranění.
„Mě slova nikdy nedojdou, Galene.“
„Tak mi něco povídej,“ zašeptal. Nebyl natolik hrdý, aby sám před sebou předstíral, že o něho měla zájem způsobem, jakým on potřeboval, ale tenhle čas s ní si chtěl uzmout pro sebe. Nezáleželo na tom, co se stane, až doletí do Raphaelova teritoria, během cesty patřila jemu. „Pověz mi o Alexanderovi. Už jsem o něm sice četl, ale nikdy jsem ho neviděl.“
„Alexander,“ pronesla a zamyslela se, „je nejstarší z archandělů. Starší než on, byla už jen Caliane a ta zmizela, ještě když byl Raphael mladý hoch.“
Jessamy nikdy nezapomene na zvuk Calianina zpěvu, když kolébala svého chlapečka a u toho mu zpívala. Žena archanděl měla překrásný a čistý hlas… který dokázal být i strašidelný, a to když svým zpěvem přiměla dospělé obyvatelstvo dvou vzkvétajících měst, aby vstoupili do moře. Zamezila tím hrozící válce, ale také to znamenalo smrt všech těch lidí a později i většiny jejich potomků, kteří snad ze strachu a smutku ztratili vůli žít a stali se z nich němé skořápky bez duše – až jednoho dne začali jeden po druhém umírat.
Nikdy nezapomene na temné časy, o kterých byla tenkrát přinucena psát, ani na skici, které obdržela, aby je jako tichý důkaz strašlivé ceny, kterou zaplatili nevinní, založila mezi stránky. Na skicách byly vyobrazeny stovky, tisíce malých dětí, opatrně připravených k pohřbu.
Smrt zlomených srdcí, pronesl Keir, když se vrátil zpět do Útočiště. Smrt z obrovského žalu, z takového, jaký nesmrtelní nikdy nepoznají.
„Alexander,“ pokračovala s hrdlem staženým emocemi, které byly stále tak bolestné, jako první den, „je také pohledným mužem.“ Archanděl měl zlatavou barvu vlasů, stříbrné oči, ostře řezané rysy tváře a postavu zdokonalenou životem stráveným v bitvách. Archanděl působil jako dokonalost sama ještě před tím, než roztáhl křídla – ryze stříbrné barvy. „Je tak úchvatný, že kolují domněnky o tom, že Michaela by chtěla jeho potomka.“
Galen se uchechtl. „Chtěla by syna nebo dceru, kteří by byli obrazem dvou nejkrásnějších andělů světa?“
„Ano, ale nemyslím, že má šanci uspět – kromě skutečnosti, že Alexander už syna má, také není jako její ostatní trofeje.“ Byl příliš inteligentní a dokázal prokouknout skrz Michaelinu překrásnou tvář, až k chladnému a ambicióznímu srdci.
„Jednou mi řekl, že by to bylo jako pářit se s černou vdovou, která po aktu samotném sežere svého druha.“
Jessamy Alexandera vždy respektovala kvůli jeho prozíravosti a jednou z mála věcí, na které se s ním neshodla, byl názor na Raphaela. „Proč,“ napadlo ji najednou, „si nechtěl získat pozici na Alexanderově dvoře?“
Titus s Alexanderem sice vládl každý zcela odlišným způsobem, ale oba byli válečníky.
„Jeho věk, moc a síla už ho zaslepují. Nedokáže držet krok s měnícím se světem,“ odpověděl Galen. „Pokud by se Alexanderovi podařilo dostát svým cílům, tak bychom stejně jako vážka v jantaru zůstali všichni navěky uvězněni v čase.“
Jessamy s ním musela souhlasit. Alexander jí při poslední návštěvě řekl něco velmi obdobného.
„Jsem pro tento svět už příliš starý.“
Jeho slova byla překvapivým protikladem jeho nestárnoucího vzhledu. Ale to nebylo vše, co jí tenkrát řekl. Jessamy se zamračila a snažila se následovat tento útržek konverzace, která se udála před téměř dvěma roky, až k jejímu počátku.
„Jsem unavený, Jessamy.“ Jeho stříbrný pohled byl tak jasný, že nikdy nemohl patřit žádnému smrtelníkovi. „Jsem znaven válkami, krveprolitím i politikou.“
„Vždyť můžeš žít v míru.“ Nedotkla se ho tak, jak by se v podobné situaci mohla dotknout Raphaela – Alexander byl daleko, daleko starší, než ona, a přesto ji čas od času vyhledal pro společnou konverzaci a její názor. „Není třeba táhnout do války proti Raphaelovi. A já vím, že to zvažuješ.“
Alexander se na ni pousmál, ale v jeho výrazu chybělo jakékoli pobavení. „Mír je fata morgánou… ale ano, možná máš pravdu. Možná se do tohoto světa hodí více Raphael, než-li já.“
Jessamy si okamžitě uvědomila důležitost téhle vzpomínky a podělila se o ni s Galenem. „Nikdo by od Alexandera nečekal, že složí zbraně.“ Dokonce i ona brala jeho slova jako plané řeči a na celou konverzaci zapomněla, jakmile se doslechla o Alexanderově chystaném tažení proti Raphaelovi.
Náhlý náraz větru odfoukl Galenovi vlasy z tváře a on se v letu natočil tak, aby se vítr neopřel o ni. „A přesto se jeho armáda v tuto chvíli připravuje k tažení.“
Jessamy se znovu ponořila do svých vzpomínek a snažila se zkoumat i ty nejnepatrnější výrazy Alexanderovy tváře. Jenže skutečností bylo, že šlo o jednu vzpomínku mezi tisíci, mezi desítkami tisíc jiných. „Je to archanděl,“ pronesla nakonec, „a ti jsou nepředvídatelní.“
Galenovo přistání bylo díky síle jeho křídel bezchybné. Když natáhla ruce, aby mu promnula ramena, nebránil se. „Jsi unavený?“ Sice to od ní nebylo hezké, ale nechtěla být v náruči nikoho jiného, než Galena.
Zavrtěl hlavou a pak se otočil směrem k Raphaelovi, který mluvil s jedním ze strážců. „Pojď.“
Počkala, než se ocitli uvnitř prostorné chaty o samotě s Raphaelem. Modř archandělova pohledu ji spalovala do hloubky a Jessamy napadlo, zda jeho uchvacující moc a síla vzhledem k jeho věku, byly předzvěstí věcí budoucích. Caliane uměla rozedrat mysl jiných andělů a Raphael byl v mnoha ohledech synem své matky a navíc synem dvou archandělů.
„Jason,“ pronesl archanděl bez obalu, „je již několik sezón frustrovaný. Podařilo se mu dostat jednoho ze svých lidí do Alexanderových stájí, ale nepodařilo se mu dostat nikoho do samotného archandělova dvora. Jediné, co se dozvěděl, byly klepy služebnictva a vojáků, kteří pravidelně navštěvují taverny. Co je daleko znepokojivější, je skutečnost, že nedokázal Alexandera spatřit na vlastní oči a posoudit tak jeho rozpoložení.“
Galen si přeskládal křídla. „To není nic neobvyklého. Titův dvůr by se nikomu nepodařilo infiltrovat a Alexander je také válečník.“
Jessamy zavrtěla hlavou a položila Galenovi ruku na křídlo. „Je to neobvyklé, protože Alexander má ve zvyku pravidelně každých pět dní procházet nebo prolétávat mezi svými bojovníky. A dělá to, ať prší či svítí slunce, za vichru i za sněhu. Své armádě vždycky velel z první řady.“ 
„Ironií je,“ pokračoval Raphael, „že v tomhle jsem si vzal z Alexandera příklad, a přesto si Jason nemůže vzpomenout, kdy ho mezi jeho vojsky viděl naposledy.“ Archanděl začal pochodovat po místnosti. „Zatímco se v tavernách povídá o tom, že je v ústraní se svou oblíbenou konkubínou, já jsem byl přesvědčený, že byl zamčený se svými generály, protože nechtěl, aby se dostalo ven jediné slovo o jeho bojové strategii.“
„To pořád může být pravda.“ Galen se podrbal na čelisti. „Ale Alexander má syna Rohana, který je jeho mistrem zbrojířem.“
Raphael se střetl s jeho pohledem. „A jako mistr zbrojíř by byl Rohan schopen připravovat válečné tažení i bez Alexandera.“

Jakmile si Jessamy uvědomila, co Galen naznačoval, ztuhla jí krev v žilách. Pokud by byl Alexander mrtev… ale ne, jak by se něco takového mohlo stát? Zabít by ho mohl jen jiný archanděl a takové činy s sebou vždy nesly obrovské katastrofy, které otřásly celým světem – archandělé neumírali snadno. A pokud zemřeli, tak s sebou vzali celá města i s obyvatelstvem. Archandělé nemohli být tiše otráveni, jejich odchod ze světa nemohl být nenápadný - ale ne...

14 komentářů: