Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels dance - 9. kapitola

Kapitola 9
Napomenula Saraiu pevným tónem hlasu, „Saraio, křídla.“
„Promiň, Jessamy.“ Odpověděla dívenka, okamžitě přizvedla křídla od země a významně se na Jessamy podívala.
Usmála se na ni a pochválila ji, „šikulka.“
Saraia ji obdařila vděčným pohledem a pokračovala ve čtení odstavce, který dostala přidělený.
Jessamy věděla, že její malí svěřenci ji považovali za bezcitného tyrana, který je neustále napomínal kvůli držení křídel, ale faktem bylo, že kosti jejich křídel se stále formovaly a čím více úsilí v mládí vynaloží, tím silnější v dospělosti jejich křídla budou. Pak budou tíhu svých křídel sotva vnímat.

Nicméně navzdory jejímu napomínání nebyla její mysl na sto procent přítomná. Stále se ve vzpomínkách vracela do náruče Galena a na rtech ještěpořád cítila žhnoucí otisk těch jeho. Když jí nabídl, aby se spolu proletěli, cítila se skutečně provinile kvůli tomu, co si o něm toho dne myslela, ale Galenovi zcela určitě nevadil její tichý způsob omluvy.
„Svádíš mě, aby bylo po tvém.“
Do tváře se jí při té vzpomínce snažil vedrat téměř teenagerovský smích.
„Jessamy?“
Vzhlédla a střetla se s pohledem Saraii, která ji pozorovala s váhavým úsměvem a zavřenou knihou.
„Velmi dobře,“ pronesla a snažila se vrátit zpět do přítomnosti a k těmto milovaným duším, které se potřebovali naučit vše, co jim mohla předat. „Čteš moc krásně, Saraio, běž se posadit.“
Jakmile se Saraia vrátila na své místo a usadila se do pevné, ale pohodlné židle v kroužku ostatních malých dětí, pokračovala, „a teď je čas na naši diskuzi. Popřemýšleli jste nad tématem, o kterém byste si rádi povídali?“
Z hloučku divoce vystřelila jedna ruka a začala ve vzduchu usilovně mávat.
„Ano, Azecu?“
Chlapcovy temně vínové oči jiskřily nadšením, když se setkaly s těma jejíma. Šibalství z nich přímo sršelo a Jessamy se nemohla nerozesmát. Tenhle malý anděl jí připomínal Illia – kterému musela velmi často vyhrožovat širokosáhlými důsledky, když se ve vyučovacích hodinách nechtěl soustředit. Ten malý šibal ji pak políbil na tvář a velmi upřímně se omluvil.
„Slečno Jessamy,“ pronesl Azac a nadšením téměř vibroval, „máš ráda toho nového anděla, toho obrovského?“
„Galena,“ doplnila hlasitým šepotem dívenka, sedící vedle něho. „Moje maminka říkala, že se jmenuje Galen.“
Jessamy oněměle zamrkala. Byla tak zaskočená, že se zmohla jen na, „pročpak?“
Azec se postavil, roztáhl křídla a vítězoslavně vymrštil do vzduchu obě ruce. „Protože si ho líbala!“
Celou třídou se rozeznělo hlasité chichotání a Azec se s triumfálním úsměvem posadil zpět do židle. Nad svými spolužáky ale neměl navrch příliš dlouho.
„Já vás taky viděla!“ vykřikla další dívenka. „Nahoře na útesu,“ upřesnila ještě a nadšením začala poskakovat na židli a zářivě se na Jessamy usmívala. Její divoce rozcuchané blonďaté kudrliny, svázané fialovou stuhou poskakovaly s ní. „Vím, že jsi to byla ty. Poznala jsem tě podle křídla,“ dodala s dětskou upřímností.
Jessamy si najednou vybavila, jak s rostoucí vášní jejich polibku Galen svými křídly skryl výhled na Útočiště – protože věděl, že jejich siluety budou z určitých částí města velmi dobře viditelné. Musel vědět, že do druhého dne se jejich polibek stane tématem číslo jedna.
Uvědomila si, že byla velmi profesionálně obehrána. Nebylo divu, že ráno se na ni tolik obyvatel dívalo se skrytými úsměvy na tvářích. Nebyly to úšklebky, ale skutečně potěšené úsměvy. Stejné, jako úsměvy na tvářích dětí, sedících v kroužku před ní. Jejich nadšení roztříštilo další z jejích obranných štítů.
„Ano, máte pravdu. Včera jsem políbila Galena,“ přiznala, protože kdyby se jim pokoušela lhát, nemohla by na oplátku očekávat jejich důvěru.
Azec se Saraiou oba promluvili ve stejnou chvíli a jejich hlasy přetékaly hravou, dětskou nevinností. „A líbilo se ti to?“
„Ano, líbilo.“ Líbilo se jí to natolik, že tu odvážnou a vášnivou cizinku, ve kterou se včera proměnila, vůbec nepoznávala.
Později toho dne Galen procházel skrz část Útočiště, kde se shromažďovali umělci všeho druhu a všiml si, že ho doprovázel nejeden spekulativní pohled. Potlačil uspokojivý, vítězný úsměv. Teď už nemohl nikdo pochybovat o tom, že se Jessamy dvořil.  
Illium zaklepal na dveře domu, kam měli namířeno, a když se jeho zlatý pohled střetl s Galenovým, přimhouřil na něho oči. „Až se uvidíš s Jessamy, tak bych ti pro tvé vlastní zdraví doporučil, aby ses netvářil jako kocour, kterej slíznul všechnu smetanu.“
Galen na něho vycenil zuby. „Muž má právo na to, aby se vědělo, komu se dvoří.“ A aby všichni pochopili, že kdokoli se mu postaví do cesty, bude vykuchán.
Modře okřídlený anděl zavrtěl hlavou. „Ty jsi skutečně barbar, Galene. Všichni to pochopili, nemusíš jim to namlátit do hlavy kyjem.“
V tom okamžiku se z domu ozvalo tiché, „je otevřeno.“ Prošli dlouhou chodbou, kde si pohrával lehký vánek z otevřených dveří, až došli na balkón bez zábradlí, který se nacházel přímo nad roklinou a působil, jakoby visel z mořsky modré oblohy. Anděl, který seděl zády k domu, měl obličej i ruce poskvrněné červenou, modrou a žlutou barvou a před sebou měl na podstavci rozpracované plátno. Byl bytostí tvořenou z lámaných odrazů světla. Jeho křídla byla blyštivá jako diamanty a neskutečně nádherně se v nich lámaly paprsky slunce. Jeho vlasy měly stejně světlou barvu a jeho oči, když se otočil, aby se podíval přes rameno, se od černých zorniček tříštily směrem ven v kousíčcích křišťálově modré a zelené barvy. Kromě skutečnosti, že jeho kůže měla vřelou, zlatavou barvu, působil jako socha z ledu. I přes svůj nízký věk musel být objektem mnoha tužeb.
V momentě, kdy si uvědomil, že Illium nebyl sám, se zvedl a zdvořile se postavil vedle svého plátna. Modrá barva na jeho tváři působila jako primitivní tetování.
„Galene, tohle je Aodhan. Je také ve službách Raphaela.“ Illium pojal představování se zdvořilou elegancí, která by pasovala i na dvůr Nehy, Královny Hadů a Jedů.
„Aodhane,“ pokračoval modře okřídlený anděl, „tohle je Raphaelův nový mistr zbrojíř.“
„Pane.“
Galena okamžitě napadlo, že Raphaelovi lidé byli naprosto nepředvídatelní… až na jednu věc. „Tvůj domov je velmi dobře umístěný,“ pronesl a jeho myšlenky sklouzly k neochvějné loajalitě, kterou cítil jak z Illia, tak z Dmitriho. Archanděl, který dokázal inspirovat takovou oddanost u silných a zdatných mužů, byl skutečně silou, které by se měl Alexander obávat.
Aodhan si přeskládal křídla a vykročil ke Galenovi na okraj balkónu. „Světlo tohohle místa,“ řekl s nesmělým úsměvem, který se mu odrážel i z pohledu, „je ideální pro malování.“
Možná byl nesmělý, pomyslel si Galen, ale také byl inteligentní a ze způsobu, jakým se pohyboval, byl velmi zdatný v nějakém způsobu boje.
„Jakému ostří dáváš přednost?“ Zeptal se. „Kordu?“ Drobný, útlý, a přesto smrtící  druh meče, by k tomuto andělu s ladnými pohyby rozhodně seděl.
Ale Aodhan zavrtěl hlavou. „Ten je pro mě příliš lehký. Dávám přednost něčemu trochu masivnějšímu.“ Aodhan si odhrnul z obličeje pramen vlasů a přitom si na čele udělal další barevnou šmouhu.
„Kdy ses vrátil do Útočiště? Dnes ráno?“ Měl v úmyslu dát tomu mladému andělovi čas, aby si řádně odpočinul, ale pak se s ním chtěl setkat ve zbrojnici – jako mistr zbrojíř musel znát silné i slabé stránky všech Raphaelových lidí.
„Ano. Poslední rok jsem dělal pro Pána posla důležitých zpráv.“
„Na takový úkol si trochu mladý.“
„Byla mi udělena výjimka,“ začal Aodhan, ale v ten moment se z nebe snesla bílo-zlatá křídla. Když Raphael přistával na balkóně, vítr, který se kolem nich zvedl, jim odvál vlasy z obličejů.
„Jste tu všichni,“ pronesl archanděl, když si pevně složil křídla na zádech.
„To je dobře.“
Všichni se kolem něho okamžitě shromáždili.
„Je na čase, abych se vrátil na své teritorium,“ pokračoval Raphael. „Zdá se, že Alexander učinil rozhodnutí. Galene, ty poletíš se mnou.“
Galenovi ztuhla krev v žilách. Po celou dobu sice věděl, že jako mistr zbrojíř bude potřeba po Raphaelově boku, kdyby se přiblížila hrozba války, ale … „Nemůžeme tady nechat Jessamy bez ochrany.“ V mysli se mu vybavil pohled na jeho odvážnou a nesmírně stydlivou Jessamy, jak mu plakala v náruči a jeho zuřivost ještě zesílila.
„Aodhan, Illium a Jason, až se dnes v noci vrátí zpět, zajistí, že nebude nikdy vystavena žádnému nebezpečí.“ Raphael se podíval na oba jmenované anděly, kteří okamžitě souhlasně přikývli.
Galen věřil, že by byla v bezpečí, ale také věděl, že její bezpečnost byla jeho úkolem. „Mohu s tebou mluvit o samotě?“
„Illium, Aodhane.“
Oba andělé po archandělově tichém rozkazu odlétli z balkónu a začali závodit, kdo z nich bude rychleji na druhé straně rokliny. Jejich křídla proti ostrým šedým skaliskům zářila divoce modrou a briliantově duhovými barvami.
„Dvoříš se Jessamy,“ začal Raphael s pohledem na Galenovi. Uchvacující moc a síla, které mu kolovaly žilami, působily téměř hmatatelně. „Ale ona dokáže svět vnímat tak, jak jen málokdo, a proto pochopí, proč musíš opustit Útočiště.“
Galen zavrtěl hlavou, byl odhodlán bojovat za to, co chtěl. „Let na tvé teritorium je dlouhý a bude vyžadovat konstantní rychlost.“ Na rozdíl od hrátek, které spolu sváděli Illium s Aodhanem bude tento let vyžadovat vytrvalost. „Lehký pasažér by nás nezpomalil.“
Raphaelovy oči potemněly překvapením. „Jessamy Útočiště neopouští.“
„Ne.“ Galen si dal ruce za záda a jednou rukou se pevně chytil za zápěstí té druhé. „Jessamy Útočiště opustit nemůže.“
Archanděl po jeho slovech znehybněl. V ten moment působil velmi nelidsky. Něčeho takového nedokázal dosáhnout ani průměrně starý anděl. Tohle byla schopnost archanděla. „Zahanbil jsi mne, Galene,“ pronesl nakonec. Zlaté žíhání per v jeho křídlech odráželo sluneční paprsky. „Znám ji mnoho staletí a ani jednou mne nenapadlo se zeptat, zda by si přála navštívit cizí země.“
„Jessamy,“ pronesl Galen, „není ženou, která by svá přání sdílela s okolním světem.“ Vidět za uhlazenou eleganci jejího neproniknutelného obraného štítu bylo velmi vzácným darem.
Raphael ho obdařil tázavým pohledem. „A přesto je sdílí s tebou?“
„Zatím ne, ale jednou bude.“ Galen nehodlal ustoupit, ani změnit názor. A hlavně ji tu nehodlal nechat samotnou.
„Illium tvrdí, že mám taktnost neandrtálce s kyjem, ale síla kyje má své výsledky.“
Raphael se sice rozesmál, ale jeho slova byla vážná. „Jsi jediný, komu Jessamy ve své dospělosti dovolila, aby s ní létal. Ale pokud se ti podaří ji přesvědčit, aby spolupracovala, můžeme se během letu střídat. Odlétáme za úsvitu.“
Když Galen nedlouho po té odletěl, snažil si vybavit každé slovo, které Raphaelovi řekl a zvažoval každičký detail jejich konverzace. Jessamy byla ženou s tajnými vášněmi a sny. Byla ženou se skrytými zákoutími komplikované osobnosti a intimními tajemstvími. Napadlo ho, zda ji někdy bude skutečně znát. Představa, že by se zařadil ke všem ostatním, kteří se pohybovali vně jejích obranných štítů, mu vystřelila ostrou bolest pevně zaťatou čelistí. Nicméně navzdory tomu, co řekl Raphaelovi, Jessamy nebyla oponentem, kterého by se mu podařilo přemoci hrubou silou. Tažení za získáním jejího srdce bude muset být rafinovaným během na dlouhou trať.
Nakonec Galen přistál před školou, ale spatřil zavřené dveře a došlo mu, že vyučování už muselo skončit. Už se připravoval k odletu ke knihovně, když spatřil drobné stvoření se zářivě světlými vlasy, které začalo mířit z nebe dolů ve velmi nesouměrném klesání. Než se dívenka střetla s velmi tvrdou zemí, stačil jí Galen zachytit oběma rukama a držel ji před sebou na délku paží. Zamračil se na ni, „tvoje technika letu by snesla vylepšit.“
Vykulené hnědé oči se stejně světlými řasami, jako byla barva jejích vlasů, se střetly s těmi jeho. „Ty jsi ale veliký. Ty jsi Jessamyn anděl, viď?“
Jessamyn anděl.
Galen se v tom okamžiku rozhodl, že invazi malých stvoření by dokázal zvládnout – kolem něj totiž přistála další dvě – postavil dívenku na zem vedle jejích kamarádů. „Proč jste tady? Škola je zavřená.“
Odpověděl mu jeden z chlapců. „Máme dovoleno si odpoledne hrát v parku.“ Pak Galena s důvěrou chytil za ruku. Galenovi se sevřelo hrdlo. Děti pro něho byly zcela neznámým druhem – svůj život strávil ve společnosti válečníků, a to dokonce i tehdy, když byl on sám dítětem.
„Budeš si s námi hrát?“ zeptala se dívenka a snažila se zaklonit hlavu dozadu tak, aby se mu mohla podívat do očí… jenže Galen byl tak vysoký, že se o moment později převážila vahou svých vlastních křídel. Sklonil se a pomohl jí vstát na nohy. „Ne, ale řekl bych, že všichni potřebujete lekci létání.“
A tak Galen z ničeho nic trávil čas, který neměl se třemi nadšenými dětmi, které se ho, když nebyla jejich řada v létání, držely za ruce, a které ho oslovovaly Jessamin anděl.
„Zítra odlétám z Útočiště,“ pověděl jim, když jejich lekce skončila. Protože kdyby beze slova zmizel, tak by přišel o jejich důvěru. „A Jessamy odlétá se mnou.“
Jejich jasné oči zakalil smutek, ale světlovlasá dívenka v sobě našla kuráž, aby se ho zeptala, „a přivedeš ji zase zpátky?“
Galen si před nimi klekl na koleno a odhodlaně přikývl. Věděl, co po nich požadoval. „Ano, přivedu. Ale teď nastal čas, aby se také proletěla Jessamy.“
Po té, co se všechny děti dohodly, že mu Jessamy na chvíli zapůjčí, se vydal směrem ke knihovně. Když procházel dlouhou chodbou uvnitř budovy, cítil, jakoby se ho snažila vcucnout a roztrhat. Nezapadal sem, stejně jakoby nezapadal do Jessamyny postele. Byl prostě mohutným barbarem… kterému všechny tyto pocity byly ukradené.
Jessamy zrovna zapisovala něco do veliké knihy. Od hrotu jejího pera se ladně linul černý inkoust. A když k němu vzhlédla, usmála se, „tady jsi, ty prohnaný barbare.“
Galen jí zaťal ruku ve vlasech a zmocnil se jejích rtů. Byl to velmi živočišný polibek. „Musím se tě na něco zeptat,“ pronesl a pak znovu ochutnal její ústa. Jessamy ho začala něžně hladit po citlivé vnitřní křivce křídla. „Hmm…?“

Pověděl jí o jejich výpravě, která je měla druhý den čekat… do jejího vášní zastřeného pohledu se začala prodírat nespoutaná radost, která se změnila v nevíru a skončila zoufalstvím a beznadějí.

14 komentářů: