Angels dance - 2. kapitola

Kapitola 2

Galen tu vysokou, štíhlou ženu nespatřil až do následujícího tichého, mlžného rána v době těsně po rozbřesku. Šla sama po kamenem vykládané cestě, která vedla ke dveřím největší knihovny v Útočišti a v rukou nesla velkou, těžkou knihu. Procházela za mohutnými pilíři, které strážily velkou budovu knihovny a tím se jevila jako přízrak, který v husté mlze nečekaně mizel a znovu se objevoval. Lesklé, kaštanově hnědé vlasy měla spletené do dlouhého copu, který jí splýval po zádech a dlouhé šaty – z nějakého jemného, nebesky modrého materiálu – se jí vlnily kolem kotníků jako důvěrně známý milenec.

Galen si nedokázal vysvětlit, proč to vlastně udělal, ale jakmile ji spatřil, okamžitě změnil směr svého letu tak, aby se s ní střetl. Jak klesal k zemi, ranní vánek ho v letu příjemně chladil na kůži. Přistál přímo před ní. Polekaně sebou trhla a z úst jí vyšel neslyšný výkřik.

Galen si složil křídla a řekl, „je to těžké, ponesu ti to.“ A dříve, než se mohla nadechnout a případně protestovat, si od ní vzal velkou knihu se zlacenými rohy. Překvapeně zamrkala a husté, zatočené řasy na moment skryly její vřelý, hnědý pohled. Její oči mu připomínaly kvalitní barvy, které používal uznávaný malíř, jež jednou navštívil Titův dvůr.

„Děkuji ti.“ Srdce jí ještě stále bušilo jako o závod a její tep pod jemnou pokožkou hrdla, něžně políbenou slunečními paprsky, musel být jisto jistě viditelný... a přesto, když promluvila, její hlas byl vyrovnaný. „Není ti zima?“

Měl na sobě oblečené jen jednoduché kalhoty, vyrobené z odolné tkaniny, ve kterých by případně mohl pohodlně bojovat a na nohou bytelné boty. Jeho meč byl zasunutý v pouzdře, které měl zkříženými popruhy připevněné na zádech. „Ne,“ odpověděl a až příliš dobře si uvědomoval, že vedle její nadpozemské krásy, vypadal jako barbar, kterým ho včera Dmitri nazval.

„Vstáváš hodně brzy, má lady.“

„Jessamy. Říkej mi prosím Jessamy.“ To jméno stočilo jeho pozornost k jejím rtům. Byly měkké a tak akorát plné, aby sváděly k pokušení. A kdyby nebylo těch podmanivých očí, ve kterých se zračila nevyslovená tajemství, tak by byly dominantou její tváře.

„Kdy jsem tě učila, Galene? Nemohu si vzpomenout.“

Bojoval s nutkáním natáhnout ruku a vyhladit vrásky, které se jí při přemýšlení vytvořily mezi obočím. Zaťal ruce do pěstí, aby té touze odolal. Byla pro něho až příliš delikátním stvořením a jeho dotyk by byl moc hrubý. A přesto neodešel a zůstal v její blízkosti. „Proč bys mě měla něco učit?“

Jessamy znovu zamrkala a vrásky mezi jejím obočím se prohloubily.

„Učím všechny andělské děti a dělám to už několik milénií. Jsi tak mladý, že si musel být mým studentem.“

Za jeho dvě-stě-sedmdesát-pět let života na této zemi už mašíroval do mnoha bitev, byl smáčen krví svých protivníků, cítil na zádech horký polibek biče i chladný pocit nože zanořeného v břiše, ale do tohoto okamžiku ho nikdy nikdo nenazval malým dítětem.

„Svoje dětství jsem strávil na dvoře Tita.“ Pro andělské dítě bylo velmi neobvyklé, aby vyrůstalo mimo Útočiště, ale nikdo by se neodvážil ublížit potomkovi dvou válečníků a navíc chlapci, kterého si sám archanděl Titus vzal pod svou ochranu.

„A měl jsem doučovatele,“ dodal, protože se mu nelíbila představa, že by ho mohla považovat za nevzdělaného divocha.

„Už si vzpomínám.“ Jessamyn hlas byl jako tekuté hedvábí, které mu nezáměrně klouzalo po kůži.

„Tvůj doučovatel byl můj bývalý student, kterého jsem na to místo sama doporučila. A zmínil se, že tě učil samotného.“

„Ano.“ Titus nechtěl, aby jemnost a ženskost jeho dcer ovlivnila Galenův vývoj jako bojovníka.

„To muselo být osamělé dětství a dospívání.“

Galen pokrčil rameny. Své dospívání přežil a vyrostl z něho velmi statný a silný anděl – stal se z něho schopný bojovník už ve věku, kdy byli ostatní andělé ještě považováni za děti. Možná si jako dítě nehrál obvyklým způsobem jako všichni ostatní, ale nic jiného neznal a tenhle život z něho udělal muže, kterým byl dnes. A tenhle muž se chtěl sklonit a přičichnout k elegantnímu Jessamynu hrdlu.

„Doprovodím tě zbytek cesty,“ pronesl raději, než aby se podal své primitivní touze.

Jessamy souhlasila a pokračovala v chůzi vedle fyzicky ohromného anděla. Jeho křídla byla zvednutá vysoko od země s takovou přirozeností, že nemohlo jít o vědomou volbu, ale o vypilovanou schopnost válečníka. Nikomu by se nikdy nepodařilo připravit tohoto muže o rovnováhu kvůli nedbalosti držení jeho křídel.

Galen se na knihu, kterou pro ni nesl, zadíval, jako na neznámý předmět a Jessamy se ho bezmyšlenkovitě zeptala, „čteš?“

Zavrtěl hlavou a tím setřásl kapky mlhy, která utkvěla v jeho neuvěřitelně rudých vlasech. Napadlo ji, zda by se její pokožka zbarvila do tónů úchvatného západu slunce, kdyby mu prsty zajela do jeho hustých vlasů.

„Umím číst,“ dodal odměřeně, „ale v mém světě není pro čtení moc užitku.“ Jeho tváře se nečekaně začervenaly. „Navíc jsem… trochu vyšel ze cviku.“

Jessamy nechápala, jak někdo mohl žít bez psaného textu, bez příběhů v něm obsažených… ale na druhou stranu, ona byla po milénia uvězněná v Útočišti. Kdyby měla tak úchvatná křídla jako Galen, tak by se třeba – a zdálo se to téměř nemožné – o psané slovo také tolik nezajímala.

„Já zase nemohu létat,“ pronesla najednou, protože ho uvedla do rozpaků a to neměla v úmyslu. „Proto mám tolik času na čtení.“

Galen se neotočil, aby zkoumal její pokroucené křídlo, díky kterému nebude nikdy schopna vzlétnout k oblakům. Keir, jejich nejzkušenější léčitel, se během let, kdy vzrůstala jeho moc a síla, pokoušel její křídlo léčit snad tisíckrát. Ale ono se vždy zformovalo zpět do svého pokrouceného tvaru a nezáleželo na tom, kolikrát v něm byly zlámány a narovnány všechny kosti nebo kolikrát bylo zcela odříznuto, aby kompletně dorostlo zpět. Nakonec řekla dost. Dost. To stačilo.

„Tvoje neschopnost létat,“ začal Galen, zatímco stále bojovala s bolestným dopadem svého rozhodnutí, které jí zlomilo srdce, „je očividná.“

Jessamy otevřela pusu dokořán. Nikdo nikdy nebyl ohledně jejího handicapu tak nevlídný. Většina osob raději předstírala, že žádnou vadu neměla a ona nenaléhala, aby tomu bylo jinak. Jaký byl smysl v tom, aby své okolí uváděla do rozpaků?

Její studenti – a tací, jako Illium, kteří jejími studenty kdysi bývali – ji vždy znali jako Jessamy, která měla zdeformované křídlo. A protože za nimi nemohla vzlétnout, museli se v její přítomnosti chovat poslušně. Všechno, co musela udělat, bylo, stoupnout si před budovu školy, zvednou ruku a dokonce i ty nejneposlušnější děti okamžitě přistály. Ale tenhle muž, pomyslela si a po očku se zadívala na obrovského anděla, kterého si nedokázala představit jako osamělého chlapce, který trávil svůj čas na dvoře plném řinčení mečů a bojového křiku, si dělal, co se mu zachtělo.

„Narodila ses tak?“ zeptal se a vyznělo to téměř tupě… stejně tupě jako hrana nenabroušeného meče. Jessamy usoudila, že se nesnažil být nezdvořilý, alespoň ne úmyslně. Slovo „taktní“ jak řekl Illium, se nezdálo být součástí Galenova slovníku.

„Ano,“

„Říká se, že Keir je talentovaný léčitel,“

„Je… a dělal, co bylo v jeho silách.“ A když selhal, tak si to kladl za vinu. Ona ho nevinila. A nevinila ani svou matku – která se i přes veškerou lásku dokázala jen stěží podívat na své vlastní dítě. „Její vina je obrovská.“ Keirova slova byla plná emocí. „Stále jí opakuji, že to není její chyba, ale neposlouchá mě. Nic z toho, co dělala, nebo naopak nedělala, nemělo vliv na zformování tvého křídla.“

Jessamyna matka hodně dlouho neposlouchala ani svou vlastní dceru. A dokonce i teď, kdykoli ji Jessamy přichytila při pohledu na své pokroucené křídlo, se v Rhoswenině  jemné tváři usadila pradávná bolest. Už se to stávalo jen zřídka, protože těch pohledů i nadále ubývalo. Díky bolestnému tichu, tvořenému všemi nevyřčenými věcmi, mezi nimi už dávno vzrostla neproniknutelná černá zeď.

V ten moment se před nimi z mlhy objevily velké, dřevěné dveře knihovny, jejichž zlatem vykládané exkluzivní obrazce už čekaly na první sluneční paprsky. Galen natáhl ruku a otevřel jednu půlku dveří. Provazce svalů v jeho paži se zaťaly a Jessamy při tom pohledu vyschlo v ústech a opět se jí rozbušilo srdce. Zaskočená hloubkou a rychlostí s jakou na něho její tělo reagovalo – nepopiratelně fyzicky a hříšně – od něho odvrátila zrak a natáhla ruku pro svou knihu.

„Jíš vůbec něco?“ vypadlo z něho, když jí knihu podával zpět. V jeho očích, když jí přejel pohledem od hlavy až k patě, se zračila skepse. Temná vlna přitažlivosti se okamžitě změnila v ostrou podrážděnost. Jako mladá žena, se pokoušela udělat, co bylo v jejích silách, aby trošku přibrala, ale bez výsledku. Takhle její tělo prostě mělo vypadat.

„Ne,“ odpověděla ledově, „dávám přednost hladovění,“ dodala a zamířila do knihovny. V ten moment si byla jistá, že toho nesnesitelného muže vychovali divocí vlci.

Nedlouho po té, co ranní paprsky slunce rozpustily mlhu a odhalily jasné odlesky drahých kovů, které obsahoval mramor, z něhož byly postaveny budovy v Útočišti, spatřil Galen Illiova nezaměnitelná křídla. Mladý anděl proletěl nad roklinou, táhnoucí se středem Útočiště a zamířil do mraků a k dalekým horám, kde nikdo a nic nežilo.

„Je v tom ženská,“ pronesl Dmitri. Lehký vánek si pohrával s jeho černými vlasy, a když mu je sfoukl z obličeje, odhalil „nebezpečně mužnou krásu“ – nebo tak to alespoň Galen zaslechl říkat nejednu ženu – upíra i anděla. Galen v Dmitriho tváři vidět bezcitnou sílu, sílu, která vyvolávala respekt ostatních.

„A je to smrtelnice,“ dodal upír.

Galen možná nevěděl, jak šeptat ženám sladká slůvka svádění, jako tenhle upír, ale nikdo ho nikdy neobvinil z toho, že nebyl všímavý, a proto poznal emoce, které se Dmitri snažil skrývat. „Ty se o něj bojíš.“  Dmitriho pohled setrvával na obloze, kde jim mladý anděl zmizel z dohledu.

„Smrtelníci umírají, Galene.“

Galen pokrčil rameny. „To my taky.“ Smrtelníci je nazývali téměř-nesmrtelnými, ale andělé i upíři mohli zemřít – jen to dalo větší práci. „Dělá ho šťastným?“

„Ano. Možná až moc šťastným.“

Galen ho nevyzval, aby mu řekl podrobnosti. Znal nesmrtelné, kteří propadli smrtelníkům, a viděl je truchlit, když kratičké, jasné životy jejich milých vyhasnuly. On sám takovou hloubku emocí nikdy nepocítil, ale smutku porozumět dokázal.

„Jessamy,“ začal, protože jeho mysl se nedokázala odpoutat od ženy, která sice nebyla smrtelnicí, ale jejíž štíhlá figura se zdála stejně zranitelná, „má milence?“

Dmitriho sofistikovaná elegance se na okamžik vytratila a odhalila naprosté ohromení. „Co prosím?“

„Jessamy,“ zopakoval trpělivě. „Má nějakého milence?“

„Je to učitelka.“

„To neznamená, že to není žena.“ A jestliže byli muži, kteří se kolem ní pohybovali příliš nevšímavý na to, aby si to uvědomili, tak to byla jejich hloupost a Galenova výhra.

Dmitri se překvapením odmlčel a pak jen zavrtěl hlavou. V jeho černých vlasech se pod ranním sluncem vytvářely modravé odlesky. „Ne, nemá,“ odpověděl nakonec, „pokud vím, tak žádného milence nemá.“

„To je dobře.“

Upír na něho stále nevěřícně zíral. „Uvědomuješ si, že je jí víc, jak dva a půl tisíce let. Že mluví minimálně sto jazyky a má za ta léta tolik vědomostí, že k ní pro radu a názor chodí i samotní členové Kádru Desíti?“

Galen ani na moment nepochyboval o tom, že to byla všechno pravda, ale… „Já se s ní nehodlám utkat v soutěži inteligence.“ Ne, Galen ji chtěl daleko živočišnějším způsobem. Dmitri hlasitě vydechl. „Tak tohle bude zajímavé sledovat.“

Jejich pohled upoutalo několik andělů, kteří vzlétávali ze svých domovů, vytesaných v příkré stěně rokliny vedoucí středem Útočiště. Jejich křídla pod slunečními paprsky vrhala krásně barevné odlesky.

„Důvěra,“ pronesl Dmitri, když se jim poslední z andělů ztratil v oblacích, „přichází s časem.“

„Rozumím.“

„Prozatím zůstaneš v Útočišti a budeš mít na starost výcvik mladých andělů, kteří se rozhodli přidat k Raphaelovi.“

„Říká se, že Lijuan ho má v oblibě,“ pronesl Galen a zmínil tak jednoho z nejstarších archandělů.

„Lijuan sice nenosí hady místo náhrdelníků, tak jako Neha,“ pronesl potichu upír a z jeho hlasu se vytratila veškerá civilizovanost, „ale to neznamená, že není stejně nebezpečná.“

Galen se zamyslel nad tím, co všechno věděl o Lijuan a uvědomil si, že toho nebylo mnoho. „Takový informace se ke mně na Titově dvoře vůbec nedostaly. Pokud ze mě má být pořádný mistr zbrojíř, tak musím vědět všechno o politických hrách archandělů. I ta nejposlednější informace může mít vliv na taktiku boje.“

Dmitrimu se na tváři pomalu objevil úsměv. „V tom případě by sis měl promluvit s Jessamy.“

Galen si založil ruce na prsou a střetl se s upírovým nevinným pohledem.“Myslíš?“

„Co mnozí nevědí, je, že kromě toho, že je učitelkou, je Jessamy také zapisovatelkou našich dějin. Řekl bych, že neexistuje vhodnější osoba, která by ti dokázala poradit ohledně archandělů a jejich politických her, které tvoří a udržují rovnováhu v Kádru Desíti.“

Galen moc dobře věděl, že se upír bavil na jeho účet. Ale tím, že ho poslal za Jessamy, měl alespoň důvod proč vyhledat její společnost. Ale místo poděkování upírovi odpověděl, „už jsi zapomněl, že je v mých silách tě zabít?“

„Na poprvé si měl jen štěstí, Barbare.“ Dmitri si prohrábl rukou vlasy a pokračoval daleko vážnějším hlasem, „tvoje schopnosti mistra zbrojíře budou možná potřeba dříve, než si myslíš. Alexander začal shromažďovat svou armádu – nikdy se mu nelíbilo, že se Raphael stal členem Kádru v tak nízkém věku a teď se zdá, že je ochoten svůj názor podpořit silou.“ Alexander byl Archandělem Perské říše, které vládl už tisíce a tisíce let.

„Alexander je silnější než Raphael.“ Jeho dlouhověkost měla neskutečný vliv na jeho moc a sílu. Dmiriho výraz tváře byl nečitelný. „To se uvidí.“

Galen přemítal nad tím, zda mu upír o blížící se válce řekl jen proto, že už to nebylo žádné tajemství. Na druhou stranu – jak mu dal Dmitri jasně najevo – důvěra přichází s časem. A Galen ani nic jiného nečekal. „Alexander bude mít své špehy na Raphaelově teritoriu. A to jak v Útočišti, tak mimo něj.“

„Samozřejmě, že bude, tak měj oči otevřené.“

Galen se měl toho dne skutečně na pozoru. Prolétal nad lesklými, bílými budovami, které byly vystavěny na samém okraji skalnaté krajiny. Během dopoledne sem vystopoval Jessamy. Bydlela v malém domku na vrcholku jednoho z útesů, který se tyčil na zcela opačném konci Útočiště, než bylo Raphaelovo teritorium.

Na ženu, kterou jak se už stihl přesvědčit, zbožňovaly všechny malé děti i dospělí, si zvolila obydlí v relativní izolaci. Její domov byl od ostatních domů oddělen skalnatou zdí a dalo se k němu dostat jen dvěma způsoby – přistát ze vzduchu, nebo dojít po úzké horské cestě. Galen zamířil dolů k jejímu dvorku, vykládanému kameny, které se třpytily od jasně modrých odstínů po jemně šedé. Podél byly rozmístěné truhlíky, které přetékaly drobnými barevnými květy v bílé, žluté, červené a modré barvě. V momentě, kdy složil křídla, si připadal nepatřičně. Ale pocit, že sem nezapadal, nestačil k tomu, aby ho zastavil v pronásledování ženy anděla, s delikátní krásou a očima plnýma tajemství.

Galen byl mužem s živočišnými touhami a Jessamy ho nesmírně přitahovala. Byla to jeho sobecká touha, která ho vedla k tomu, aby se jí zeptal na otázku ohledně jejího stravování, jež ji tolik rozčílila. Chtěl se ujistit, že se při jeho dotyku nerozpadne. Někteří by si mohli myslet, že byl příliš troufalý, když počítal s tím, že mu dovolí, aby se jí vůbec začal dvořit, natož, aby mu povolila dotýkat se její hebké kůže svými mozolnatými prsty, ztvrdlými z každodenní těžké zbrojířské práce. Jenže Galen nevěřil na vkročení do bitvy bez úmyslu zvítězit.

Vydal se k otevřeným dveřím jejího domu a zrovna se chystal zavolat její jméno, když zaslechl zvuk tupého úderu, následovaný vyděšeným ženským výkřikem. Doutnající uhlíky vášně v jeho krvi zmrazil ledový chlad. Galen v běhu tasil meč a vřítil se dovnitř. Všechny zvuky pocházely ze zadní místnosti, a jakmile na zádech ucítil průvan, došlo mu, že se otevřely druhé dveře domu, které ústily nad strmou skalní stěnou. Kdyby se tu jednalo o jakéhokoli jiného anděla, tak by na tom nezáleželo… ale Jessamy nemohla létat.