Angels Dance - 12. kapitola

Kapitola 12

Noc plynula bolestně pomalu. Jessamy se nedařilo usnout a s křídlem, které tahala po zemi, jako nejeden z jejích studentů se procházela po Věži. Až se těsně nad ránem, kdy štětec rozbřesku začal na sametově černé obloze vykreslovat první barevné tahy úsvitu, ocitla ve zdejší knihovně.

V místnosti byla rozžhnutá jedna lampa a vedle krbu stál se sklenkou v ruce muž, který byl o kousek vyšší, než ona, stejně štíhlý a na zádech neměl žádná křídla. „Lady Jessamy,“ pronesl hříšným hlasem, který ji pohladil po kůži.

Tenhle muž byl nebezpečný, napadlo ji, a proto se od něho zastavila v dostatečné vzdálenosti. „Jsi ve výhodě, já tvé jméno neznám.“

„Jsem Ainsley.“

„Ainsley?“ Tohle jméno k upírovi, jehož hlas zněl jako pozvánka k hříchu, vůbec nesedělo.

Pousmál se na ni a v ten moment se světlo lampy odrazilo od tekutiny v jeho sklence. Krev.

„To je důvod, proč obvykle osoby, které mě oslovují mým jménem, raději zabiju,“ zamumlal. „Většina lidí mi říká Stopař.“

Zvláštní volba jména. Znovu ho přejela očima a v ten moment jí to došlo. „To je tvá práce?“

Upír přikývl. „Jsme tu uprostřed divočiny, kde se ztrácí spousty věcí. A já je hledám.“ Aniž by od ní uhnul pohledem, si usrkl krve ze sklenky. V tlumeném světle lampy si nebyla jistá, zda měly jeho oči tu nejtmavší zelenou barvu, jakou kdy viděla, anebo zda byl jeho pohled ebenově černý.

„Jsi hodně vysoká.“

Ano, byla hodně vysoká. Dokonce i na anděla. Ale když stála vedle Galena, tak si připadala nejen menší, ale drobná. A když ji sevřel do náruče… „Co v tuhle denní dobu děláš v knihovně?“ zeptala se, aby se rozptýlila. Měla ukrutnou touhu přitisknout si dlaň na srdce, aby utišila bolest, která se v něm usídlila.

Stopař zvedl ruku, ve které nedržel sklenku s krví a ukázal jí knihu. „Poezie.“ Jeho dekadentní pohled, kterým jistě svedl nejednu ženu, se v ten moment zdál téměř stydlivý. Jessamy přehodnotila svůj první dojem na tohoto muže – bezpochyby byl nebezpečný, ale také nebyl mužem, který by ublížil ženě. Na to si jejich přítomnost příliš užíval. „Poezie?“

Do tváře se mu vloudil svůdný úsměv. „Chtěla bys ji slyšet?“

Žádný muž se jí nikdy nenabídl, že jí bude číst básně. Bylo zjevné, že celý její život se začínal od základu měnit. „Ráda bych,“ odpověděla a přešla místnost směrem k němu. Usadili se do křesel naproti sobě, Stopař odložil sklenku a začal jí svým hlubokým, svůdným hlasem předčítat úchvatné básně o lásce, ztrátě a touze. Po třetí básni si uvědomila, že byla jeho cílem. Překvapeně zvedla pohled a zadívala se do jeho ostře řezané tváře, ohraničené hedvábně černými vlasy. Pak pohledem sklouzla k jeho štíhlému tělu, které se jistě dokázalo pohybovat s neuvěřitelnou rychlostí a přemítala nad jeho motivací. „Ve Věži je spousta jiných žen,“ pronesla, když se mezi řádky nadechoval.

Podíval se na ni skrz husté řasy a v ten moment zjistila, že jeho oči měly skutečně tu nejtmavší zelenou barvu, jakou kdy viděla.

„Toho jsem si velmi dobře vědom. Ale už od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil v Útočišti, jsem po tobě toužil.“ Upír se na moment odmlčel. Jeho hlas byl snad ještě smyslnější, než když jí předčítal poezii. „Jediný důvod, proč jsem se ti tenkrát nezačal dvořit, byl ten, že mi nejedna osoba řekla, že preferuješ samotu a že pokud bych tě oslovil, uvedl bych tě do rozpaků.“

„Hmm.“ Jeho slova ji překvapivě zasáhla a dramaticky přetvořila její pohled na svět. Něco jiného bylo, když si myslela, že důvodem své vlastní izolace mohla být ona a její chování a něco jiného bylo slyšet to na vlastní uši. „Uvědomuješ si, že mé křídlo není takové, jaké by mělo být,“ pronesla.

Upír ladně pokrčil rameny. „Určitě sis už všimla, že já také nemohu létat.“ Stopař dopil tekutinu ve sklence, která v sobě nesla nádech života i smrti a pak dodal, „řekni mi… jsi jeho?“

Nebylo třeba se ptát, koho měl na mysli. „A kdyby ano?“ zeptala se místo, aby mu odpověděla. Protože to, co bylo mezi ní a Galenem, bylo soukromé a velmi křehké.

„Ať už jsem jakýkoli,“ pronesl upír, „tak nejsem takový, abych kradl ženy jiných mužů… nebo alespoň ne ty, co nechtějí být ukradeny.“

„Je na čase, abych šla.“ Uplynulá noc s blížícím se ránem jí změnily pohled na vše, co do teď znala – a to nebyla vhodná doba na to, aby setrvávala v konverzaci s upírem, který byl zjevně expertem v umění svádět.

„Brzy se znovu uvidíme, má Lady.“ Temný příslib jeho slov ji pronásledoval celou cestu z knihovny až nahoru na střechu, kde ji ovál svěží ranní vánek. Pokud Stopař říkal pravdu – a neměl žádný důvod jí lhát – tak bylo docela možné, že teď, když už se vědělo, že neměla nic proti námluvám, jí osloví i další muži.

„Pokud ke mně necítíš nic víc, než vděčnost, tak mě to sice ochromí, ale nezastaví mě to v tom, abych byl tvůj nejlepší přítel. Užívej si svobody.“

Při představě, že už by nikdy Galena nepolíbila, se jí sevřelo srdce. Ale nehledě na to, zda její srdce krvácelo bolestí, Galen měl pravdu. Pokud by se poddala té neukojitelné touze, která se uvnitř ní skrývala, touze, která nesla Galenovo jméno a vydala se mu vstříc teď, navěky by je doprovázela síla její vděčnosti, která by je nakonec zničila. Ne, pomyslela si a zaťala ruce do pěstí, to by Galenovi nikdy neudělala a sobě také ne. V ten moment se na obzoru objevily první zlaté paprsky slunce, které probudily okolní svět k životu.

O dva dny později se dočkali odpovědí.

„Alexander se odebral ke Spánku,“ pronesl Dmitri, když se k ní a Galenovi připojil na jednom z vyšších balkónů Věže. „Na místo, které nikomu neprozradil.“

„A co upír, který napadl Jessamy? O něm už něco víme?“ zeptal se Galen s chmurným výrazem tváře.

„Byl to přisluhovač Emiry, upírky, kterou jsi“ – Dmitriho pohled sklouzl k Jessamy – „popsala, že byla s Alexanderem, když jste spolu naposledy mluvili. Emira patřila k jeho elitní jednotce strážců.“

„To mě překvapuje,“ odpověděla a nepřítomně si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Alexanderovi lidé mu jsou loajální.“

„Emira mu také oddaně sloužila, ale její loajalita sahala pouze k Alexanderovi a v den, kdy se dozvěděla, že se odebral ke Spánku, považovala svou povinnost za splněnou.“

Jessamy se setkala s Dmitriho pohledem. Temnost, kterou v sobě nesl, byla neproniknutelná.

„Ale přesto bych řekl, že kdyby byla přesvědčená, že Rohan dodrží slib, který Alexanderovi dal a informoval Kádr o otcově rozhodnutí, tak by se ničeho takového nedopustila. Ale když si uvědomila, že nic takového nemá v úmyslu, tak ji to jen utvrdilo v rozhodnutí, že Rohanovi sloužit nebude.“

Galenovy rudé vlasy se ve sluncem zalitém dni jevily jako hořící pochodeň. „Pak je to tedy jisté – Rohan se skutečně pokusil zmocnit Alexanderova teritoria?“

Dmitri přikývl. „Nikdy mu nedošlo, že upíři pod jeho velením plánovali vzpouru.“

“Zcela zbytečné obavy.“ Pronesla Jessamy a zavrtěla hlavou. „Kdyby se mě nepokusili zabít, tak bych si patrně na náš rozhovor nikdy nevzpomněla.“

„Vzpomněla sis,“ odpověděl Dmitri, „a díky tomu jsme přišli na to, že Alexanderovo teritorium postrádá stabilitu. Kádr Desíti v tuhle chvíli plánuje prozatímní režim, který bude vládnout, než povstane další archanděl.“

„Michaela,“ pronesla Jessamy šeptem. „Ta je na pokraji vzestupu.“ Nikdo nevěděl, co bylo tou poslední kapkou, která byla zapotřebí, ale všichni cítili, když tomu byl nějaký anděl blízko. V momentě, kdy nastane ta správná konstalace, bude zrozen nový archanděl a ti se od ostatních andělů lišili způsobem, jakým se upíři lišili od obyčejných smrtelníků.

Ani Dmitri, ani Galen jí neodporovali, jejich pohledy se stočily k průzračné obloze, kde trénovala jednotka andělů na válku, která nenastane – nebo alespoň tentokrát ne. Jessamyn pohled spočinul na svalnatém těle barbara, který jí kdysi líbal, dvořil se jí a slíbil, že s ní poletí kamkoli jen bude chtít… a ona přemýšlela nad tím, kým pro ni vlastně byl.

Následujícího dne Galen sledoval, jak se Jessamy smála něčemu, co pronesl upír, kterému všichni říkali Stopař. Po chvíli se musel otočit, protože jinak by se mohl oddat primitivní touze umlátit toho vycrtlého upíra do bezvědomí. Jedna nebo dvě dobře mířené rány do té jeho pohledné tvářičky, do kostnatých žeber a rozpadl by se jako porcelánový hrnek.

„Překvapuje mě, že Stopař ještě pořád dýchá,“ řekl Dmitri, když odcházeli po ušlapaném trávníku směrem pryč od Věže. „Nepřipadáš mi jako typ, který by se dělil.“

Galen odpověděl až v momentě, kdy se blížili k letce andělů, kteří na něho čekali. „Dokáže ji rozesmát.“ To byla jediná odpověď, které byl schopen, jediná odpověď, na které záleželo.

Dmitri mu odpověděl velmi potichu a jeho slova v sobě nesla jak dlouhověkost, tak i moře bolesti. „Láska dokáže muže rozdrtit. Buď opatrný.“

Dmitriho slova mu zněla v mysli jako předpověď budoucnosti, kterou si nechtěl představovat. Roztáhl křídla a celá letka okamžitě zpozorněla.

Zatímco Dmitri trénoval s pozemní jednotkou upírů, Galen vzlétl do oblak a začal bojový výcvik letky andělů. Později toho dne spojili trénink obou týmů dohromady, aby se ujistili, že budou v bitvě schopni fungovat jako jeden efektivní celek. Raphaelovy muži byli natolik dobří, že kdyby museli jít do války, nebyla by to úplná jatka – ale ani by se jim nepovedlo vyváznout bez velkých ztrát na životech. Teď, když budou mít více času, měl Galen v plánu trénovat s nimi základní taktiku boje a ujistit se, že v příští bitvě nebudou Raphaelovy jednotky vyhlazeny, čímž by se jeho teritorium ocitlo snadno dostupné pro druhotný útok.

„Trénink se protáhne až do zimy,“ oznámil Jessamy na konci dne, kdy se obloha nad nimi zbarvila temně oranžovými barvami západu. „A pak už by bylo velmi nebezpečné vracet se zpět do Útočiště.“

Andělé nevnímali zimu stejně jako smrtelníci, ale let skrz ustavičně padající těžký sníh, který hrozil v určitých částech trasy, by zbytečně zatěžoval křídla a cesta by nebyla bezpečná, ani pohodlná. “Pokud si přeješ vrátit se zpět do Útočiště, měli bychom odletět ještě před začátkem zimy. Mohu s tebou doletět tam a zase se vrátit zpět ještě před prvním sněhem.“ Věděl, že kdyby ji požádal, aby na Raphaelově teritoriu zůstala celý rok, byla by to velká prosba, ale on ji chtěl mít u sebe. A to, i když už nebyla jeho. Ta myšlenka byla jako obří pěst, která ho zasáhla do hrudníku.

„Přiznávám, že je to tu trochu zastrašující,“ pronesla pomalu, „ale zjišťuji, že jsem silnější, než jsem si o sobě myslela. Ráda bych tu ještě zůstala.“

„Jsi si jistá?“ ujišťoval se, protože by neunesl, kdyby byla Jessamy nešťastná.

„Ano, jsem.“ Odpověděla a zaklonila hlavu, aby mohla pozorovat jasnou paletu barev, která se vykreslovala na obzoru. Barvy zapadajícího slunce už začala pohlcovat sametová temnota noci a obloha tak působila jako tygří srst.

„Je tu divoké dokonce i nebe.“ Pousmála se a Galena to zahřálo na duši. Ale když se nakonec otočila a zamířila pryč, nevydal se za ní. A když spatřil upíra, který se jí vydal naproti, neroztrhal jeho vychrtlé tělo na cáry. Místo toho roztáhl křídla a vzlétl do oblak. Zamířil daleko a vysoko, až do míst, kde měla obloha ještě nekonečně modrou barvu a on byl téměř schopen zapomenout, že nechal Jessamy s jiným mužem.

Během dní a týdnů, kdy se jaro přehouplo do léta se Jessamy cítila stále a stále silnější. Jako květina, která vystavila okvětní lísky hřejivým slunečním paprskům. Zrovna stála na střeše Věže a pozorovala další trénink letky andělů. Její pohled však stále klouzal ke svalnatému tělu s šedými křídly, jaž patřilo muži, který nikdy neopouštěl její myšlenky. Nezáleželo na tom, zda v noci ležela vzhůru, anebo ji pohltila vášnivá temnota snů.

Galen letěl ve středu letky. Nepochybně proto, aby mohl svým tichým hlasem, který byl daleko efektivnější, než křik kohokoli jiného, rozdávat řadu rozkazů. V ten moment se tvář jednoho z andělů viditelně rozjasnila a Jessamy věděla, že ho Galen za něco pochválil. Jeho slova chvály byla vzácná. Někdy se jeho svěřencům nedostalo ničeho jiného, než kývnutí hlavy, a proto pro ně byla jeho pochvala téměř svatá. Každý z nich v ten moment totiž věděl, že si ji skutečně zasloužil. Galen na pochlebování rozhodně nevěřil. A přesto jí řekl, že byla nádherná. Před dvěma dny se mu schoulila do náruče a on ji vzal objevovat Raphaelovo divoké teritorium. Přeletěli nezkrotné masivy hor, hluboké lesy i bouřlivé toky řek. Jessamy viděla smečku vlků, která stopovala stádo pasoucích se srn, udiveně se smála, když se k nim za letu připojil pár orlů a procházela se po louce plné kvetoucích kopretin.

Bylo to poprvé od doby, co dorazili na Raphaelovo teritorium, kdy ho požádala, aby ji vzal létat. Jeho mužná vůně jí byla natolik známá, že si v ten moment připadala, jako by se vrátila domů. Když se nakonec vrátili zpět do Věže, nechtěla se ho pustit a zdálo se jí, že i Galen ji držel o chvíli déle, než bylo nutné. Ale přesto, že jeho touha byla snadno čitelná, od ní nakonec odstoupil pryč. Rty ji brněly hladem, který se dral ze samotného jejího nitra.

„Sladká Jessamy.“ Ozval se jí v mysli Stopařův svůdný hlas a připomněl jí předešlý večer, který ji pak přinutil vyhledat Galena. Navzdory tomu, že jí řekl, že byla volná a má si užívat svobody, si připadala, jako by ho zradila – ale ona cítila potřebu se ujistit… a proto se podvolila upírovu polibku. Žádná krev, pouhá hra rtů. Stopař byl expertem na smyslnost a musela uznat, že to byl docela příjemný zážitek. Ale srdce se jí nerozbušilo nadšením a krev se jí v žilách nezačala vařit touhou. Jediné, na co v ten moment dokázala myslet, byla skutečnost, že jí to celé nepřipadalo správné a v tu chvíli pochopila, že jakýkoli jiný muž, než Galen jí nikdy nebude připadat správný. Stopař nebyl hlupák. Odstoupil od ní o krok zpět, chytil ji prsty za bradu a zvedl jí sklopenou hlavu. „Takže,“ pronesl hlasem, který byl stvořený pro noční hříchy, „ jsi přeci jen jeho.“ A pak se na ni rošťácky usmál. „Musím přiznat, že neprahnu po tom, aby mi rozlámal všechny kosti v těle.“

Jessamy chytila pírko, které se snášelo na střechu Věže a podívala se na jeho barvu – bílo zlatá. Raphael. Archanděl se předešlého večera vrátil velmi pozdě a spolu s Dmitrim a Galenem strávili zbytek noci v jeho pracovně. Bylo očividné, že Galen se stával čím dál tím více důležitým členem personálu Raphaelovy Věže. A to s sebou neslo skutečnost, že by se nemusel chtít vrátit zpět do Útočiště. A pokud ne…

Jessamy cítila neskutečnou radost ze svobody, která jí dovolila vidět svět a létat v oblacích, ale Útočiště bylo jejím domovem. Měla tam své knihy i povinnosti, které s sebou nesla její práce zapisovatelky dějin. A jak moc jí chyběli její studenti! V celé Věži nebyly žádné děti. V ten moment ucítila závan větru a periferně zahlédla zlato bílou barvu. Raphael přistál vedle ní a složil si křídla. „Co zaznamenáš do naší historie o mém teritoriu?“

„Že je to divoké místo, a že v sobě ukrývá tolik potenciálu jako ty.“ Byl to archanděl, ale také byl kdysi dávno jedním z jejích studentů a Jessamy se čas od času zapomněla a mluvila s ním jako dřív.

Raphael se sice usmál, ale v jeho pohledu – tak modrém, tak mimořádném – se zračila rostoucí moc a síla, která by dokázala zraňovat. Měnil se. Měnila ho jeho vlastní moc, síla i politika archandělů.

„Jak to vypadá s Alexanderovým teritoriem?“

„Prozatím je stabilní.“

„A co bude dál?“ Pohledem setrvala na jeho tváři, která se stávala čím dám tím více krutou i pohlednou a věděla, že jednoho dne už si nikdo nebude pamatovat chlapce, kterým kdysi býval.

„Já mám své teritorium, které musím upevnit.“ Pak k ní přistoupil blíže a vzal ji za ruce. „A ty tu budeš vždycky vítaná, Jessamy – pokoje, ve kterých jsi ubytovaná jsou tvé.“

Napadlo ji, že v ní četl až příliš snadno, ale to bylo konec konců důsledkem toho, že byl archanděl.

„Já patřím do Útočiště.“

„Jsi ji jistá?“ Raphael natočil hlavu, aby mohl sledovat letku andělů, která ostře prolétávala skrz vrstvu mraků.

Jessamy následovala směr jeho pohledu, ale nebyla to letka, která jí zaujala, byl to jejich velitel.  Srdce ji bolelo neúprosnou touhou, ale ona věděla, že ještě nebyl ten správný čas. „Srdce,“ zašeptala, „může být velmi křehké.“ A láska, která navzdory okolnostem vzkvétala mezi ní a Galenem, byla ještě křehčí.