V
tomto světě byli andělé tak blízko nesmrtelným bytostem, jak
jen to bylo možné. Jediné, ještě mocnější bytosti, byli už
jen členové Kádru Desíti - archandělé, kteří vládli světu.
Pokud andělé nenaštvali někoho z Kádru, nebyla smrt něčím,
čeho by se museli obávat - kromě velmi výjimečných způsobů
zabití, která se odvíjela od jejich věku a s ním spjaté síly.
Noel
si nebyl vědom přesného rozsahu Nimřiny síly, ale věděl, že
pokud někdo sťal hlavu silného anděla, vyňal jeho nebo její
orgány - včetně mozku a pak vše spálil, bylo nepravděpodobné,
že by to mohl anděl přežít. Nepravděpodobné, ale ne nemožné.
Noel nemohl vědět, zda to byla pravda, ale říkalo se, že se
andělé určitého věku a síly dokázali zregenerovat i z popela
zanechaného obyčejným ohněm.
"Mohlo
by to být i horší," dodal potichu, protože zatímco
zamýšleným cílem sice mohla být smrt, mnoho opravdu starých
nesmrtelných žilo pouze pro potěšení z bolesti a utrpení
ostatních – jako kdyby jejich vlídnější emoční spektrum již
dávno zkorodovalo a obrátilo se v prach. Velice dobře si dovedl
představit, co by někdo jako třeba Nazarach mohl Nimře udělat,
kdyby se s ní ocitl o osamotě a ona byla zranitelná.
"Ano."
Nimra se otočila k oknu za jejím malým, delikátně vyřezávaným,
psacím stolkem – který by se pod Noelovou pěstí zcela určitě
rozpadl – její pohled zamířil k divoké kráse zahrad, které se
nacházely pod nimi. "Blízko mého jídla se pohybují jen ti,
kterým věřím natolik, že se stali součástí mého užšího
okruhu a prověření sloužící. Díky této zradě, už nemohu
důvěřovat mužům, ani ženám, kteří se mnou byli po desetiletí
a někteří dokonce i po staletí." Klidně řečená pobouřená
slova, okořeněná hněvem.
"Půlnoc
je téměř nemožné opatřit, dokonce i pro anděly. Což znamená,
že ten, kdo mne zradil, slouží někomu, kdo má v rukou značnou
moc." Neol pocítil, jak se v něm vznítila jiskra. Jiskra o
které se domníval, že byla navěky uhašena v krví-potřísněné
místnosti, kde ho jeho únosci bezdůvodně mučili – měli jediný
skutečný důvod – přinášelo jim to zvrácené potěšení.
Mohli své chování ospravedlňovat tím, že to nazývali politickou
hrou, on ale slyšel jejich smích a cítil temnotu, která očernila
jejich duše. "Proč mi tohle všechno říkáš?"
Nimra
se na něho ohlédla přes rameno a pozvedla jedno obočí.
"Nepotřebuji otroka, Noeli," -jeho jméno v sobě neslo
slabý Francouzský přízvuk, který ho změnil do něčeho exoticky
znějícího- "ale zato potřebuji někoho, jehož loajalita se
nedá zpochybnit. A Raphael mi řekl, že přesně tím mužem jsi
ty."
Nakonec
přeci jen nebyl odložen stranou. Byl to pro něho šok, otřesení,
které ho po tak dlouhé době, kdy byl jen chodící mrtvolou,
přivedlo zpět k životu. "Jsi si jistá, že je to někdo z
tvých lidí?" zeptal se a krev mu v žilách začala
proudit rychleji. Nimřina odpověď byla nepřímá a nesla v sobě
tichý, pulsující hněv. "V den, kdy byla Půlnoc použita,
nebyli v mém domě žádní cizinci." Z ničeho nic roztáhla
Nimra křídla a zablokovala jimi světlo, které vstupovalo do
místnosti. Její pohled ale zůstával soustředěný na okolí za
okny. "Všichni patří mě, ale jeden z nich byl sveden
nepřítelem."
"Jsi
stará šest set let," řekl Noel a dobře si uvědomoval, že
Nimra v tuto chvíli nevnímala nic ze zahrad, které se tiše
rozprostíraly pod okny. "Můžeš je přinutit, aby ti řekli
pravdu."
"Neumím
vnikat do mysli," řekla a překvapila ho svou přímou
odpovědí. "To nikdy nebylo na seznamu mých schopností –
navíc, mučit každého z mého dvora, abych odhalila jednoho
zrádce, se zdá poněkud extrémní."
Noel
měl pocit, že pod vší tou zlobou zaslechl stopy temného
pobavení, ale vzhledem k tomu, že byla otočená k oknu a její
profil byl zastíněn vodopádem černo-modrých vln, si nemohl být
jistý.
"Vědí,
proč tu jsem?"
Nimra
zavrtěla hlavou a otočila se k němu čelem. Výraz její tváře
nic neprozrazoval, byl naprosto dokonalou maskou nesmrtelného.
"Pravděpodobně si myslí to samé, co sis myslel ty – že tě
ke mě Raphael poslal, protože si zlomený a protože já potřebuji někoho na hraní." Pozvedla na něho jedno obočí. Cítil se
jako kdyby byl předvolán na kobereček. "Omlouvám se, Lady
Nimro."
"Pokus
se znít o trochu věrohodněji" -přikázala mu chladně- "nebo
tento podvod hrozivě selže."
"Obávám
se, že se mi nikdy nepodaří působit jako něčí pudlík." K
jeho překvapení se rozesmála a zastřený zvuk jejího smíchu,
byl ženským pohlazením pro jeho smysly. "Dobře tedy,"
odpověděla a její oči se zatřpytily, jako se ve sluneční záři
leskly drahokamy. "Můžeš být vlkem na dlouhém vodítku."
Noel
byl překvapen, protože pocítil jiný druh žáru a tento žár
vycházel zevnitř jeho těla – pomalu žhnoucí uhlíky, temné a
mocné. Od té doby, kdy se probral v Medice a jeho tělo bylo
zdevastované, necítil žádnou touhu, dokonce byl přesvědčen, že
tato část jeho osobnosti skutečně zemřela. Ale Nimřin smích na
jeho tělo zapůsobil natolik, že si toho všiml. Bylo lákavé ten
záblesk následovat a nechat se žárem těch uhlíků vyvést do
denního světla. Noel ale nedovolil ani jejímu smíchu, ani
příjemnému působení její ženskosti vymazat mu z mysli pravdu –
že žena anděl s křídly barvy drahých kamenů byla smrtící. A
že přestože v této konkrétní záležitosti mohla mít pravdu
na své straně, rozhodně nebyla nevinná.
**********
Dnešní
noci zaslechl křik. Jeho noční můry ho vždy překvapily,
přestože se objevovaly už od doby, kdy v Medice po útoku poprvé
otevřel oči. Pravdou bylo, že o schopnost křičet přišel
několik hodin po začátku mučení. I po té ale zůstal při
vědomí, jeho útočníci si dávali pozor, aby tuto hranici nikdy
nepřekročili. Zlámané kosti, rozervané maso, nesnesitelné
popáleniny – upíři toho dokázali vydržet opravdu hodně, aniž
by unikli do chladného temného bezvědomí. Nepamatoval si, že by
křičel, od začátku byl odhodlaný se tomu nepoddat, ale musel –
protože jeho sny pronásledovaly ozvěny jeho vlastního křiku.
Nebo
se možná ten křik rozléhal jeho hlavou, protože to bylo jediné
místo, které měl, které bylo jen jeho. O jeho sílu i jeho
důstojnost ho se zákeřnou silou připravili. Noel ze sebe odhodil
potem-nasáklé přikrývky a stejně tak odstrčil stranou i své
vzpomínky. Vstal z postele a přešel k oknu, které nechal večer
otevřené, aby dovnitř mohl proudit medem provoněný vzduch. Těžké
teplo vzduchu ho polaskalo po tvářích a pohrávalo si s prameny
jeho vlasů, ale nepomohlo zchladit jeho přehřáté tělo.
I
přesto zůstal Noel stát u okna a díval se do černé temnoty
noci. Sledoval dřímající siluety zahrad a stromů, které se
rozprostíraly do všech směrů. Zhruba o dvacet minut později, ve
chvíli, kdy se chtěl otočit, spatřil křídla. Nepatřila Nimře.
Zamračil se a přesunul se tak, aby z venku nemohl být viděn. O
minutu později se ten anděl vynořil ze stínů, zvedl obličej a –
dlouze a nehybně se díval do oken, která patřila Nimře. Pak opět
zmizel.
Zajímavé.
Když už Noel nezachytil žádný další pohyb, odešel od okna a
zamířil do sprchy. Uvědomil si, že toho vysokého muže už dříve
zahlédl v přijímací místnosti. Když se Nimra zabývala
množstvím důležitých petic, stál po její pravé straně, tudíž
nebylo pochyb, že byl součástí jejího bližšího kruhu. Noel
měl pro dnešní den v plánu zjistit si toho o něm trochu více.
Ve
chvíli, kdy vyšel ze sprchy, byla venku stále tma, bylo mu ale
jasné, že nemělo žádný smysl pokoušet se ještě spát – a
jako upír mohl beze spánku fungovat celkem dlouhá časová období.
Částečně vlastně nechápal, proč se o spánek vůbec pokoušel.
Dokonce i během nocí, kdy neslyšel svůj vlastní křik, slyšel
jejich smích.
**********
Dalšího
rána vešla Nimra do svých zahrad a zjistila, že ji Noel
předstihl. Seděl na kovové, tepané lavičce, pod větvemi starého
cypřiše a pohled měl upřený do křišťálových vod pramene,
který se proplétal skrz její pozemky a pak se vléval do většího
přítoku, který vtékal do Louisianských mokřadů. Seděl naprosto bez hnutí a
působil jakoby ho někdo vytesal ze stejného kamene, z jakého byly
vodou omleté oblázky, které strážily vodní tok.
Nimra
našlapovala potichu, měla v úmyslu vydat se cestou, která by ji
od Noela odvedla pryč, protože velmi dobře chápala hodnotu ticha.
V tu chvíli ale zvedl hlavu. Dokonce i přes vzdálenost, která
mezi nimi byla, byla Nimra lapena zimní modří jeho očí – očí,
o kterých věděla, že byly při útoku v Útočišti zničeny,
jeho tvář zmlácená s takovou krutostí, že ho dokázali
identifikovat pouze podle prstenu, který měl na roztříštěném
prstu.
Zachvátil
ji studený a nebezpečný hněv, který jí začal protékat žilami,
ale tón svého hlasu zvládla zachovat nenucený. "Bonjour,
Noeli." Její křídla se otřela o bílé a růžové květy
divokých azalek a ten dotek vyvolal v jejím peří příjemné
pocity. Noel vstal, byl to veliký muž, který se pohyboval s
ladností predátora. "Vstáváš brzy, Lady Nimro."
A
ty, pomyslela si
Nimra, vůbec nespíš.
"Projdi se se mnou."
"To
je rozkaz?" Definitivně to byl vlk.
"Žádost."
Noel
kráčel po jejím boku, v tichosti se procházeli řadami květin,
které se ospale pokyvovaly v mlhavém, brzkém, ranním světle.
Jejich okvětní lístky nasávaly rudo-oranžové paprsky
vycházejícího slunce. Když se takto procházela venku sama, byla
Nimra zvyklá roztáhnout svá křídla, ale dnes je nechala složená
a zachovávala mezi sebou a tímto velice uzavřeným upírem malou
vzdálenost. Nemohla si pomoci a přemýšlela nad tím, co Noel
skrývá pod povrchem.
Ozvalo
se naříkavé mňoukání a Nimra se přikrčila, aby se mohla
podívat pod živý plot. "Tady jsi, Mimóso." Z pod temně
zeleného listí keře, který byl obsypán drobnými žlutými
květy, vytáhla postarší kočku. "Co děláš vzhůru a venku
takhle časně ráno?" Kočka měla šedý kožich s bílým
mourováním, nejprve se přitulila k Nimřině čelisti a pak se jí
uvelebila v náručí a přichystala se ke spánku. Nimra si byla
vědoma, že jí Noel sleduje, když Mimósu hladila, ale nic neřekl.
Stejně
jako zraněné zvíře, ani Noel by nereagoval dobře na nátlak. Bude
za ní muset přijít sám – pokud někdy přijde – tak ze své
vlastní vůle a až bude sám chtít. "Ty chocholaté uši,"
prohlásil nakonec a díval se na komické chomáče, které se
tyčily z jinak elegantní Mimósiny hlavy. "To je důvod, proč
si ji pojmenovala Mimósa." Nimra se musela jeho odhadu pousmát.
"Ano – a také protože když jsem jí spatřila úplně
poprvé, stála vedle mimósy a tlapičkou dorážela na její
lístky. Když se zavřely, hravě od nich odskakovala pryč."
Během
této hry, kotěti na hlavě přistálo několik chundelatých květů
a vypadalo, jakoby mělo malou korunku.
"Kolik
máš domácích zvířat?"
Nimra
poškrábala Mimósu za krkem a na žebrech ucítila, že stará
kočka začala příst. "Nyní už jen Mimósu. Schází jí
Královna i přestože jí věčně unavovala svým dorážením.
Byla stále tak mladá."
Noel
nebyl zvyklý vídat anděly chovat se tak lidsky. A přesto, Nimra s
prastarou kočkou, které měla plnou náruč, působila přesně
takovým dojmem. "Chtěla bys, abych ji nesl?"
"Ne.
Mimósa váží daleko méně, než by měla – ale má huňatý
kožich, takže vypadá větší." Nimry tvář v mlžném
úsvitu vypadala vážně. "Kvůli zármutku přestala jíst a
už je jí tolik let..."
Byl
to instinkt, který ho donutil natáhnout ruku a pohladit kočku po
hlavě.
"Byla
s tebou už řadu let."
"Dvě
desetiletí," odpověděla Nimra. "Netuším odkud pochází.
Toho dne, kdy si hrála s lístky mimósy, se na mne podívala a
rozhodla se, že od té doby budu patřit jí." Na Nimřině
tváři se opět objevil ten úsměv, který uvnitř jeho těla
rozdmýchal pohaslé uhlíky k temnějšímu, žhavějšímu životu.
"Od té doby mne každé ráno doprovází při mých
procházkách, i když teď už jí chladná rána nedělají dobře."
Něžná
péče, která se odrážela v jejích slovech, byla naprostým
opakem toho, co o Nimře kdy slyšel. V celé zemi se jí obávali
upíři i andělé. Dokonce i ti nejagresivnější andělé
zůstávali mimo dosah Nimřina území – a to i přes to, že její
moc a síla byla v porovnání s mnohými z nich zanedbatelná. Tyto
myšlenky přivedly Noela k zamyšlení nad tím, kolik přesně
toho, co před sebou viděl, byla pravda a kolik dobře nacvičené
vystupování.
V
tu chvíli zvedla Nimra hlavu a jemná zlatavá záře vycházejícího
slunce se dotkla její tváře, rozsvítila její topazové oči do
jasných světélkujících drahokamů. "Toto je moje oblíbená
část dne, protože všechno je ještě plné příslibů."
Jakmile
oblohu zaplavily temně oranžové a růžové paprsky, které měly
blízko k odstínům krve, zahrady kolem Noela se začaly probouzet k
životu a před ním stála překrásná žena s křídly barev
drahých kamenů. Takovému momentu by mohl muž podlehnout... ale
právě síla té přitažlivosti ho donutila o krok ustoupit,
připomněla mu chladná, tvrdá fakta, která byla důvodem jeho
přítomnosti na tomto dvoře. "Podezíráš někoho
konkrétního?"
Nimra
proti změně směru jejich konverzace nic nenamítla. "Nemohu
se přinutit podezírat kohokoli z mých vlastních lidí." S
nekonečnou trpělivostí hladila kožich kočky, která jí
podřimovala v náručí. "Je to horší než nůž útočící
z temnoty, protože ten by po sobě zanechal alespoň stín, na který
bych se mohla zaměřit. Toto... se mi nelíbí, Noeli."
Způsob,
jakým vyslovila jeho jméno, se kolem někoho omotal jako jednoduché
kouzlo, které prorazilo jeho štíty. Možná přesně tohle byla
Nimry schopnost. Schopnost přesvědčit lidi, aby věřily všemu,
čemu chtěla, aby uvěřili.
Z
té představy se mu zaťala čelist a každá buňka v jeho těle
byla v pozoru před nebezpečím, o kterém byl přesvědčen, že se
ukrývalo za delikátní stavbou té nádherné tváře. Jako kdyby
jeho myšlenky mohla zachytit, Nimra zavrtěla hlavou. "Taková
nedůvěra." Bylo to jen tiché zašeptání. "V tvých
očích se odráží takové stáří, jako kdybys prožil daleko
více staletí, než vím, že si žil."
Noel
na to neodpověděl. Když Nimra pokračovala v drbání Mimósy,
její hladké tmavé vlasy se ve sluneční záři úsvitu třpytily
temně modrým podtónem. "Dnes tě oficiálně představím
svým lide-"
"Raději
bych se s nimi seznámil za svých vlastních podmínek." Když
jí skočil do řeči, pozvedla na něho jedno obočí. Byla to první
známka arogance, kterou u ní spatřil a bylo to zvláštně
uklidňující. Andělé Nimřina věku a síly byli zvyklí na moc a
byli zvyklí mít kontrolu.
Kdyby
jeho přerušení a nesouhlas přijala s nevzrušeným poklidem,
který u ní do této chvíle převládal, byl by vůči ní daleko
podezřívavější. "Proč?" Zazněl požadavek
nesmrtelného, který svému území vládl železnou pěstí.
Noel
byl schopný znovu najít svou cestu i po měsících, které strávil
v neproniknutelné temnotě a nyní nehodlal nikomu dovolit, aby ho z
té cesty svedl pryč.
"Pokud
je tu zrádce, nedávalo by žádný smysl znepřátelit si kvůli
němu celý tvůj dvůr," připomněl jí. "Což by se ve
chvíli, kdy by ses rozhodla jim všem představit své nové...
povyražení, stalo velice rychle."
Nimra
ho stále sledovala svým mocným pohledem. Jiné muže by možná
mohla zastrašit, ale ať už to byla pravda, nebo iluze, Noel jí
byl fascinován. "Jsou tví lidé skutečně tak nevšímaví,"
pronesl, "aby tuhle verzi přijali i po tom, co dáš najevo, že
jsem pro tebe důležitý?"
Nimřina
ruka v kočičím kožichu ztuhla. "Opatrně, Noeli," řekla
tichým hlasem, který v sobě odrážel moc a sílu skrytou v její
drobné postavě. "Vládu nad svým územím jsem si takhle
dlouho neudržela proto, že bych dovolila, aby se mnou kdokoli
manipuloval."
"O
tom," odpověděl a před jejím pohledem, ve kterém se zračilo
bouřlivé varování, ani na okamžik neuhnul, "bych si nikdy
nedovolil pochybovat."
Ďakujem za preklad.Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatĎakujem :) lil
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad, M
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat