Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's Wolf - 2. kapitola

V tomto světě byli andělé tak blízko nesmrtelným bytostem, jak jen to bylo možné. Jediné, ještě mocnější bytosti, byli už jen členové Kádru Desíti - archandělé, kteří vládli světu. Pokud andělé nenaštvali někoho z Kádru, nebyla smrt něčím, čeho by se museli obávat - kromě velmi výjimečných způsobů zabití, která se odvíjela od jejich věku a s ním spjaté síly.

Noel si nebyl vědom přesného rozsahu Nimřiny síly, ale věděl, že pokud někdo sťal hlavu silného anděla, vyňal jeho nebo její orgány - včetně mozku a pak vše spálil, bylo nepravděpodobné, že by to mohl anděl přežít. Nepravděpodobné, ale ne nemožné. Noel nemohl vědět, zda to byla pravda, ale říkalo se, že se andělé určitého věku a síly dokázali zregenerovat i z popela zanechaného obyčejným ohněm.


"Mohlo by to být i horší," dodal potichu, protože zatímco zamýšleným cílem sice mohla být smrt, mnoho opravdu starých nesmrtelných žilo pouze pro potěšení z bolesti a utrpení ostatních – jako kdyby jejich vlídnější emoční spektrum již dávno zkorodovalo a obrátilo se v prach. Velice dobře si dovedl představit, co by někdo jako třeba Nazarach mohl Nimře udělat, kdyby se s ní ocitl o osamotě a ona byla zranitelná.
"Ano." Nimra se otočila k oknu za jejím malým, delikátně vyřezávaným, psacím stolkem – který by se pod Noelovou pěstí zcela určitě rozpadl – její pohled zamířil k divoké kráse zahrad, které se nacházely pod nimi. "Blízko mého jídla se pohybují jen ti, kterým věřím natolik, že se stali součástí mého užšího okruhu a prověření sloužící. Díky této zradě, už nemohu důvěřovat mužům, ani ženám, kteří se mnou byli po desetiletí a někteří dokonce i po staletí." Klidně řečená pobouřená slova, okořeněná hněvem.

"Půlnoc je téměř nemožné opatřit, dokonce i pro anděly. Což znamená, že ten, kdo mne zradil, slouží někomu, kdo má v rukou značnou moc." Neol pocítil, jak se v něm vznítila jiskra. Jiskra o které se domníval, že byla navěky uhašena v krví-potřísněné místnosti, kde ho jeho únosci bezdůvodně mučili – měli jediný skutečný důvod – přinášelo jim to zvrácené potěšení. Mohli své chování ospravedlňovat tím, že to nazývali politickou hrou, on ale slyšel jejich smích a cítil temnotu, která očernila jejich duše. "Proč mi tohle všechno říkáš?"

Nimra se na něho ohlédla přes rameno a pozvedla jedno obočí. "Nepotřebuji otroka, Noeli," -jeho jméno v sobě neslo slabý Francouzský přízvuk, který ho změnil do něčeho exoticky znějícího- "ale zato potřebuji někoho, jehož loajalita se nedá zpochybnit. A Raphael mi řekl, že přesně tím mužem jsi ty."

Nakonec přeci jen nebyl odložen stranou. Byl to pro něho šok, otřesení, které ho po tak dlouhé době, kdy byl jen chodící mrtvolou, přivedlo zpět k životu. "Jsi si jistá, že je to někdo z tvých lidí?" zeptal se a krev mu v žilách začala proudit rychleji. Nimřina odpověď byla nepřímá a nesla v sobě tichý, pulsující hněv. "V den, kdy byla Půlnoc použita, nebyli v mém domě žádní cizinci." Z ničeho nic roztáhla Nimra křídla a zablokovala jimi světlo, které vstupovalo do místnosti. Její pohled ale zůstával soustředěný na okolí za okny. "Všichni patří mě, ale jeden z nich byl sveden nepřítelem."

"Jsi stará šest set let," řekl Noel a dobře si uvědomoval, že Nimra v tuto chvíli nevnímala nic ze zahrad, které se tiše rozprostíraly pod okny. "Můžeš je přinutit, aby ti řekli pravdu."
"Neumím vnikat do mysli," řekla a překvapila ho svou přímou odpovědí. "To nikdy nebylo na seznamu mých schopností – navíc, mučit každého z mého dvora, abych odhalila jednoho zrádce, se zdá poněkud extrémní."
Noel měl pocit, že pod vší tou zlobou zaslechl stopy temného pobavení, ale vzhledem k tomu, že byla otočená k oknu a její profil byl zastíněn vodopádem černo-modrých vln, si nemohl být jistý.
"Vědí, proč tu jsem?"

Nimra zavrtěla hlavou a otočila se k němu čelem. Výraz její tváře nic neprozrazoval, byl naprosto dokonalou maskou nesmrtelného. "Pravděpodobně si myslí to samé, co sis myslel ty – že tě ke mě Raphael poslal, protože si zlomený a protože já potřebuji někoho na hraní." Pozvedla na něho jedno obočí. Cítil se jako kdyby byl předvolán na kobereček. "Omlouvám se, Lady Nimro."
"Pokus se znít o trochu věrohodněji" -přikázala mu chladně- "nebo tento podvod hrozivě selže."
"Obávám se, že se mi nikdy nepodaří působit jako něčí pudlík." K jeho překvapení se rozesmála a zastřený zvuk jejího smíchu, byl ženským pohlazením pro jeho smysly. "Dobře tedy," odpověděla a její oči se zatřpytily, jako se ve sluneční záři leskly drahokamy. "Můžeš být vlkem na dlouhém vodítku."

Noel byl překvapen, protože pocítil jiný druh žáru a tento žár vycházel zevnitř jeho těla – pomalu žhnoucí uhlíky, temné a mocné. Od té doby, kdy se probral v Medice a jeho tělo bylo zdevastované, necítil žádnou touhu, dokonce byl přesvědčen, že tato část jeho osobnosti skutečně zemřela. Ale Nimřin smích na jeho tělo zapůsobil natolik, že si toho všiml. Bylo lákavé ten záblesk následovat a nechat se žárem těch uhlíků vyvést do denního světla. Noel ale nedovolil ani jejímu smíchu, ani příjemnému působení její ženskosti vymazat mu z mysli pravdu – že žena anděl s křídly barvy drahých kamenů byla smrtící. A že přestože v této konkrétní záležitosti mohla mít pravdu na své straně, rozhodně nebyla nevinná.

**********

Dnešní noci zaslechl křik. Jeho noční můry ho vždy překvapily, přestože se objevovaly už od doby, kdy v Medice po útoku poprvé otevřel oči. Pravdou bylo, že o schopnost křičet přišel několik hodin po začátku mučení. I po té ale zůstal při vědomí, jeho útočníci si dávali pozor, aby tuto hranici nikdy nepřekročili. Zlámané kosti, rozervané maso, nesnesitelné popáleniny – upíři toho dokázali vydržet opravdu hodně, aniž by unikli do chladného temného bezvědomí. Nepamatoval si, že by křičel, od začátku byl odhodlaný se tomu nepoddat, ale musel – protože jeho sny pronásledovaly ozvěny jeho vlastního křiku.

Nebo se možná ten křik rozléhal jeho hlavou, protože to bylo jediné místo, které měl, které bylo jen jeho. O jeho sílu i jeho důstojnost ho se zákeřnou silou připravili. Noel ze sebe odhodil potem-nasáklé přikrývky a stejně tak odstrčil stranou i své vzpomínky. Vstal z postele a přešel k oknu, které nechal večer otevřené, aby dovnitř mohl proudit medem provoněný vzduch. Těžké teplo vzduchu ho polaskalo po tvářích a pohrávalo si s prameny jeho vlasů, ale nepomohlo zchladit jeho přehřáté tělo.

I přesto zůstal Noel stát u okna a díval se do černé temnoty noci. Sledoval dřímající siluety zahrad a stromů, které se rozprostíraly do všech směrů. Zhruba o dvacet minut později, ve chvíli, kdy se chtěl otočit, spatřil křídla. Nepatřila Nimře. Zamračil se a přesunul se tak, aby z venku nemohl být viděn. O minutu později se ten anděl vynořil ze stínů, zvedl obličej a – dlouze a nehybně se díval do oken, která patřila Nimře. Pak opět zmizel.

Zajímavé. Když už Noel nezachytil žádný další pohyb, odešel od okna a zamířil do sprchy. Uvědomil si, že toho vysokého muže už dříve zahlédl v přijímací místnosti. Když se Nimra zabývala množstvím důležitých petic, stál po její pravé straně, tudíž nebylo pochyb, že byl součástí jejího bližšího kruhu. Noel měl pro dnešní den v plánu zjistit si toho o něm trochu více.

Ve chvíli, kdy vyšel ze sprchy, byla venku stále tma, bylo mu ale jasné, že nemělo žádný smysl pokoušet se ještě spát – a jako upír mohl beze spánku fungovat celkem dlouhá časová období. Částečně vlastně nechápal, proč se o spánek vůbec pokoušel. Dokonce i během nocí, kdy neslyšel svůj vlastní křik, slyšel jejich smích.

**********

Dalšího rána vešla Nimra do svých zahrad a zjistila, že ji Noel předstihl. Seděl na kovové, tepané lavičce, pod větvemi starého cypřiše a pohled měl upřený do křišťálových vod pramene, který se proplétal skrz její pozemky a pak se vléval do většího přítoku, který vtékal do Louisianských mokřadů. Seděl naprosto bez hnutí a působil jakoby ho někdo vytesal ze stejného kamene, z jakého byly vodou omleté oblázky, které strážily vodní tok.

Nimra našlapovala potichu, měla v úmyslu vydat se cestou, která by ji od Noela odvedla pryč, protože velmi dobře chápala hodnotu ticha. V tu chvíli ale zvedl hlavu. Dokonce i přes vzdálenost, která mezi nimi byla, byla Nimra lapena zimní modří jeho očí – očí, o kterých věděla, že byly při útoku v Útočišti zničeny, jeho tvář zmlácená s takovou krutostí, že ho dokázali identifikovat pouze podle prstenu, který měl na roztříštěném prstu.

Zachvátil ji studený a nebezpečný hněv, který jí začal protékat žilami, ale tón svého hlasu zvládla zachovat nenucený. "Bonjour, Noeli." Její křídla se otřela o bílé a růžové květy divokých azalek a ten dotek vyvolal v jejím peří příjemné pocity. Noel vstal, byl to veliký muž, který se pohyboval s ladností predátora. "Vstáváš brzy, Lady Nimro."
A ty, pomyslela si Nimra, vůbec nespíš. "Projdi se se mnou."
"To je rozkaz?" Definitivně to byl vlk.
"Žádost."
Noel kráčel po jejím boku, v tichosti se procházeli řadami květin, které se ospale pokyvovaly v mlhavém, brzkém, ranním světle. Jejich okvětní lístky nasávaly rudo-oranžové paprsky vycházejícího slunce. Když se takto procházela venku sama, byla Nimra zvyklá roztáhnout svá křídla, ale dnes je nechala složená a zachovávala mezi sebou a tímto velice uzavřeným upírem malou vzdálenost. Nemohla si pomoci a přemýšlela nad tím, co Noel skrývá pod povrchem.

Ozvalo se naříkavé mňoukání a Nimra se přikrčila, aby se mohla podívat pod živý plot. "Tady jsi, Mimóso." Z pod temně zeleného listí keře, který byl obsypán drobnými žlutými květy, vytáhla postarší kočku. "Co děláš vzhůru a venku takhle časně ráno?" Kočka měla šedý kožich s bílým mourováním, nejprve se přitulila k Nimřině čelisti a pak se jí uvelebila v náručí a přichystala se ke spánku. Nimra si byla vědoma, že jí Noel sleduje, když Mimósu hladila, ale nic neřekl.

Stejně jako zraněné zvíře, ani Noel by nereagoval dobře na nátlak. Bude za ní muset přijít sám – pokud někdy přijde – tak ze své vlastní vůle a až bude sám chtít. "Ty chocholaté uši," prohlásil nakonec a díval se na komické chomáče, které se tyčily z jinak elegantní Mimósiny hlavy. "To je důvod, proč si ji pojmenovala Mimósa." Nimra se musela jeho odhadu pousmát. "Ano – a také protože když jsem jí spatřila úplně poprvé, stála vedle mimósy a tlapičkou dorážela na její lístky. Když se zavřely, hravě od nich odskakovala pryč."
Během této hry, kotěti na hlavě přistálo několik chundelatých květů a vypadalo, jakoby mělo malou korunku.
"Kolik máš domácích zvířat?"
Nimra poškrábala Mimósu za krkem a na žebrech ucítila, že stará kočka začala příst. "Nyní už jen Mimósu. Schází jí Královna i přestože jí věčně unavovala svým dorážením. Byla stále tak mladá."

Noel nebyl zvyklý vídat anděly chovat se tak lidsky. A přesto, Nimra s prastarou kočkou, které měla plnou náruč, působila přesně takovým dojmem. "Chtěla bys, abych ji nesl?"
"Ne. Mimósa váží daleko méně, než by měla – ale má huňatý kožich, takže vypadá větší." Nimry tvář v mlžném úsvitu vypadala vážně. "Kvůli zármutku přestala jíst a už je jí tolik let..."
Byl to instinkt, který ho donutil natáhnout ruku a pohladit kočku po hlavě.
"Byla s tebou už řadu let."
"Dvě desetiletí," odpověděla Nimra. "Netuším odkud pochází. Toho dne, kdy si hrála s lístky mimósy, se na mne podívala a rozhodla se, že od té doby budu patřit jí." Na Nimřině tváři se opět objevil ten úsměv, který uvnitř jeho těla rozdmýchal pohaslé uhlíky k temnějšímu, žhavějšímu životu. "Od té doby mne každé ráno doprovází při mých procházkách, i když teď už jí chladná rána nedělají dobře."

Něžná péče, která se odrážela v jejích slovech, byla naprostým opakem toho, co o Nimře kdy slyšel. V celé zemi se jí obávali upíři i andělé. Dokonce i ti nejagresivnější andělé zůstávali mimo dosah Nimřina území – a to i přes to, že její moc a síla byla v porovnání s mnohými z nich zanedbatelná. Tyto myšlenky přivedly Noela k zamyšlení nad tím, kolik přesně toho, co před sebou viděl, byla pravda a kolik dobře nacvičené vystupování.

V tu chvíli zvedla Nimra hlavu a jemná zlatavá záře vycházejícího slunce se dotkla její tváře, rozsvítila její topazové oči do jasných světélkujících drahokamů. "Toto je moje oblíbená část dne, protože všechno je ještě plné příslibů."
Jakmile oblohu zaplavily temně oranžové a růžové paprsky, které měly blízko k odstínům krve, zahrady kolem Noela se začaly probouzet k životu a před ním stála překrásná žena s křídly barev drahých kamenů. Takovému momentu by mohl muž podlehnout... ale právě síla té přitažlivosti ho donutila o krok ustoupit, připomněla mu chladná, tvrdá fakta, která byla důvodem jeho přítomnosti na tomto dvoře. "Podezíráš někoho konkrétního?"

Nimra proti změně směru jejich konverzace nic nenamítla. "Nemohu se přinutit podezírat kohokoli z mých vlastních lidí." S nekonečnou trpělivostí hladila kožich kočky, která jí podřimovala v náručí. "Je to horší než nůž útočící z temnoty, protože ten by po sobě zanechal alespoň stín, na který bych se mohla zaměřit. Toto... se mi nelíbí, Noeli."
Způsob, jakým vyslovila jeho jméno, se kolem někoho omotal jako jednoduché kouzlo, které prorazilo jeho štíty. Možná přesně tohle byla Nimry schopnost. Schopnost přesvědčit lidi, aby věřily všemu, čemu chtěla, aby uvěřili.

Z té představy se mu zaťala čelist a každá buňka v jeho těle byla v pozoru před nebezpečím, o kterém byl přesvědčen, že se ukrývalo za delikátní stavbou té nádherné tváře. Jako kdyby jeho myšlenky mohla zachytit, Nimra zavrtěla hlavou. "Taková nedůvěra." Bylo to jen tiché zašeptání. "V tvých očích se odráží takové stáří, jako kdybys prožil daleko více staletí, než vím, že si žil."
Noel na to neodpověděl. Když Nimra pokračovala v drbání Mimósy, její hladké tmavé vlasy se ve sluneční záři úsvitu třpytily temně modrým podtónem. "Dnes tě oficiálně představím svým lide-"
"Raději bych se s nimi seznámil za svých vlastních podmínek." Když jí skočil do řeči, pozvedla na něho jedno obočí. Byla to první známka arogance, kterou u ní spatřil a bylo to zvláštně uklidňující. Andělé Nimřina věku a síly byli zvyklí na moc a byli zvyklí mít kontrolu.

Kdyby jeho přerušení a nesouhlas přijala s nevzrušeným poklidem, který u ní do této chvíle převládal, byl by vůči ní daleko podezřívavější. "Proč?" Zazněl požadavek nesmrtelného, který svému území vládl železnou pěstí.
Noel byl schopný znovu najít svou cestu i po měsících, které strávil v neproniknutelné temnotě a nyní nehodlal nikomu dovolit, aby ho z té cesty svedl pryč.
"Pokud je tu zrádce, nedávalo by žádný smysl znepřátelit si kvůli němu celý tvůj dvůr," připomněl jí. "Což by se ve chvíli, kdy by ses rozhodla jim všem představit své nové... povyražení, stalo velice rychle."

Nimra ho stále sledovala svým mocným pohledem. Jiné muže by možná mohla zastrašit, ale ať už to byla pravda, nebo iluze, Noel jí byl fascinován. "Jsou tví lidé skutečně tak nevšímaví," pronesl, "aby tuhle verzi přijali i po tom, co dáš najevo, že jsem pro tebe důležitý?"
Nimřina ruka v kočičím kožichu ztuhla. "Opatrně, Noeli," řekla tichým hlasem, který v sobě odrážel moc a sílu skrytou v její drobné postavě. "Vládu nad svým územím jsem si takhle dlouho neudržela proto, že bych dovolila, aby se mnou kdokoli manipuloval."


"O tom," odpověděl a před jejím pohledem, ve kterém se zračilo bouřlivé varování, ani na okamžik neuhnul, "bych si nikdy nedovolil pochybovat."

5 komentářů: