Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's Wolf - 3. kapitola

Noel by nikdy nemohl zapomenout na skutečnost, že za její delikátní postavou a ženskou krásou se skrývala nesmrtelná bytost, o které se říkalo, že byla natolik krutá, že dokázala k smrti vyděsit i  ostatní svého vlastního druhu.

První osobou, se kterou se setkal, když vkročil do obrovské místnosti v přední části domu, byl vysoký, tmavooký, tmavovlasý anděl, s arogantním výrazem ve tváři, který si Noel spojoval s anděly, kteří již dosáhli určité úrovně moci a síly – ale tento anděl jakoby přídavkem projevoval i jistou dávku povýšenosti.


Christian,“ představil se anděl s ladně bílými křídly, ve kterých bylo několik ostře černých pruhů… byla to stejná křídla, která dnes ráno Noel spatřil z oken své ložnice. Přikývl, také se představil, „Noel,“ a napřáhl k andělovi ruku. Christian jeho gesto ignoroval. „Jsi u dvora nový.“ Jeho zdvořilý úsměv byl ostrý jako břitva.
Doslechl jsem se, že si k nám přišel přímo z Útočiště.“ Noel v jeho vyjádření nepřeslechl zprávu, kterou ukrývalo – Christian věděl o tom, co se mu stalo a nebude váhat tuto vědomost použít, aby mu s ní mohl znovu a znovu ublížit, kdykoli si jen bude přát.

Ano.“ Noel se usmál, jako kdyby nezachytil ani varování, ani nepřímo naznačenou hrozbu. „Nimřin dvůr není tím, čím jsem čekal, že bude.“ Nikde nezahlédl žádné zjevné známky okázalosti, ani tíživou atmosféru strachu.
Nenech se obalamutit,“ odpověděl mu Christian a jeho oči působily stejně tvrdě jako diamanty. Jeho arkticky chladný projev kultivovanosti ani na moment nepolevil.
To, že se všichni obávají jejích zubů má své důvody.“ Noel se lenivě zhoupl na patách. „A tebe už kousla?“ Andělova křídla na okamžik povolila, ale hned je zase pevně přitiskl k páteři. „Drzost ti bude tolerována pouze do té doby, dokud budeš zahřívat její postel.“

Pak bych ji měl zahřívat, co nejdéle to půjde.“ Noel si řekl, že když už má hrát, může svou roli sehrát se vším všudy a namyšleně se na anděla zaculil.
Dává ti Christian zabrat?“ Otázka přišla od dlouhonohé ženy, oblečené v těsné černé sukni ke kolenům a bílé halence, která vyzdvihovala její štíhlou postavu s ladnými křivkami. Dohromady s takovýma nohama a očima neuvěřitelně tmavé tyrkysové barvy, které ještě více zvýraznila sluncem políbená pokožka, byla jednoznačně omračující. Nebyla anděl, ale upír a byla natolik stará, že nesmrtelnost už zvládla udělat svá kouzla, ačkoli nebylo pochyb, že i jako smrtelnice musela být nádherná.

Na její provokativní zamrkání Noel odpověděl ještě přívětivějším úsměvem. „Myslím, že Christiana zvládnu,“ odpověděl a podal jí ruku. „Já jsem Noel.“
¨“Asirani.“ Sevřela prsty kolem těch jeho. Dovolil jí to a přesto nic necítil. Od doby, kdy byl unesen, nebyl schopen cítit nic… až na ty zvláštní, nečekané uhlíky smyslnosti, které probral k životu Nimřin smích. Noel pustil Asiraninu ruku a podíval se z ní na anděla. „Takže, řekněte mi něco o tomhle dvoře.“ Christian ho ignoroval, zatímco Asirani se mu paží zahákla do té jeho a vedla ho napříč obrovskou centrální místností, která jak se zdálo, v nezbytných případech sloužila jako přijímací komnaty, ale jinak byla centrem dění tohoto dvora.

Už jsi jedl?“ Upírka zvedla černé husté řasy a tyrkysové oči, které hleděly do těch jeho, v sobě nesly skrytý význam.
Obávám se, že Lady Nimra se nedělí,“ zamumlal a jeho myšlenky se zatoulaly k uzavřeným balením krve, kterou byla vyplněná malá lednička přímo v jeho pokoji. „Ale děkuji ti za nabídku.“ Ať už byly její motivy jakékoli, byla to taktně položená otázka. Pravdou bylo, že od doby, co se po útoku probral, neměl nejmenší chuť krmit se od lidského nebo upířího dárce. Hlavní léčitel Mediky – Keir, byl velmi šikovný a dokázal mu bez jakýchkoli otázek opatřit balenou krev. Možná, že Nimřina zdvořilost byla taktéž výsledkem Keirova vlivu. Zdálo se totiž, že tento léčit měl obrovský respekt celého andělského druhu – a dokonce i mezi archanděly.

Hmm.“ Asirani stiskla jeho paži a prsty pohladila jeho biceps. „Jsi opravdu překvapivou volbou.“
Opravdu?“ Zasmál se Noel hrdelně. „Ah a navíc jsi chytřejší, než vypadáš, že?“ Asiraniny oči svítily pobavením, zastavila se vedle okna a rozhlédla se po místnosti. „Nimra,“ řekla potichu, „už mnoho let neměla žádného milence a Christian vždy věřil, že až bude chtít svůj půst ukončit, bude to s ním.“ Noel se zadíval směrem ke zmíněnému andělovi, který v tuto chvíli mluvil se starším lidským mužem a zjistil, že ho samotného zajímalo proč Nimra Christiana nepozvala do své postele. Navzdory působení zkostnatělého aristokrata, které z něho vyzařovalo, byl tento muž očividně velice inteligentní a pohyboval se způsobem, který vypovídal o bojovém výcviku. Nebyl žádnou zbytečnou přítěží, byl přínosem. Stejně tak, jako Asirani nebyla žádným prostoduchým pochlebovačem.

Všichni žijete tady?“ zeptal se jí, zaujatý faktem, že jak se zdálo, obývaly tento dvůr jen silní jedinci. „Někteří z nás mají pokoje tady, ale celé jedno křídlo patří pouze Nimře.“ Upírka ho zavedla k dlouhému stolu na straně místnosti, prostřenému spoustou jídla. Pustila se jeho paže a do úst si vložila kuličku hroznového vína, kterou si vybrala ze široké nabídky různého ovoce. Upíři sice z jídla nemohli získat potřebné živiny, ale cítili jeho chuť, kterou si mohli plně užívat – a Asiranin zvuk rozkoše dával zcela jasně najevo, že si vychutnávala všechny své smysly. Noela její smyslnost nezajímala, ale přesto si vzal několik kuliček borůvek, aby tolik nevyčníval. V tu chvíli mu vstaly vlasy na krku. Ne ze strachu, ale z instinktivního, prapůvodního uvědomění.

Nebyl ani trochu překvapen, že když se otočil, zjistil, že do místnosti vstoupila Nimra. Všichni ostatní se z jeho vědomí vytratili a jeho pohled se zaklesl do toho jejího, mocného a intenzivního. „Omluv mne,“ zamumlal směrem k Asirani a přešel lesknoucí se dřevěnou podlahu místnosti, aby se zastavil přímo před ženou andělem, která se ukazovala být neodolatelnou záhadou. „Moje Lady.“ Její pohled byl neproniknutelný. „Vidím, že ses seznámil s Asirani.“
A s Christianem.“
Nimra lehce sevřela rty. „Myslím, že si ještě nepoznal Fena. Pojď.“ Zavedla ho k postaršímu muži, kterého nedlouho předtím Noel zahlédl po boku Christiana.

Fen seděl u stolu, ze kterého přetékaly papíry, ve sluncem prosvíceném rohu místnosti. Když se k němu blížili, bylo jasné, že muž byl ještě starší, než Noel zprvu hádal. Jeho ořechově hnědá pokožka byla samá vráska, ale jeho oči byly jako malé temné oblázky, které byly stále plné života. Jakmile se k němu Nimra přiblížila, Fen se začal usmívat a Noel si uvědomil, že mužův zrak byl navzdory jeho zářivé jasnosti, postižený věkem. Když se Fen pokoušel postavit na nohy, Nimra ho dlaní na rameni zastavila. „Kolikrát ti to ještě budu muset opakovat, Fene? Už dávno sis zasloužil právo v mé přítomnosti sedět.“ Pak se na Fena tak zářivě usmála, že to Noela vzalo za srdce. „Vlastně sis už dávno zasloužil právo v mé přítomnosti tančit nahý, kdyby se ti zachtělo.“
Starý muž se rozesmál a zvuk jeho smíchu byl nakřáplý věkem. „To by ale byla podívaná, moje Lady.“ Fen ji stiskl ruku a vzhlédl k Noelovi. „Nakonec si přeci jen nechala nějakého muže, aby tě učinil počestnou ženou?“ Nimra se naklonila a políbila ho na obě tváře. Při tom pohybu se její křídla neúmyslně otřela o Noelovo tělo. „Ty jsi moje jediná láska, to přece víš.“ Fenův smích přešel do širokého úsměvu a prsty ji něžně přejel po tváři. „Jsem vskutku požehnaným mužem.“

Noel mohl téměř cítit historii, která se mezi těma dvěma odehrála. Nicméně nezáleželo na tom, co říkali, v těch bohatých vzpomínkách nebylo nic, co by naznačovalo milenecký vztah. Navzdory skutečnosti, že Nimra zůstávala nesmrtelně mladá, zatímco Fena dostihl běh času, působili spíše jako otec s dcerou. Nimra se narovnala a řekla, „Toto je Noel,“ poté se opět soustředila na Fena. „Je mým hostem.“
Tak se tomu v téhle době říká?“ Fenův třpytící se pohled se zaměřil na Noela a důkladně ho prozkoumal.
Nevypadá tak dobře jako Christian.“
Nějakým způsobem,“ zamumlal Noel, „jsem si jist, že to přežiju.“
Jeho pohotová odpověď Fena rozesmála. „Tenhle se mi líbí, Nimro. Měla by sis ho nechat.“
Uvidíme,“ odpověděla Nimra kousavě. „Jak oba dobře víme, lidé nejsou vždy takoví, jací se na první pohled zdají být.“ Mezi ženou andělem a starým mužem v tu chvíli proběhlo něco nevyřčeného a pak Fen pozvedl její ruku ke rtům a na klouby jí vtiskl polibek. „Někdy, jsou něčím víc.“ Jeho pohled na vteřinu zaletěl k Noelovi a on měl pocit, že Fenova slova patřila jemu a ne ženě andělu, jejíž ruku stále držel.

Noel zaregistroval Asirani, která se v tu chvíli zjevila na vysokých, klapajících podpadcích. „Moje Lady,“ řekla upírka Nimře, „je tu Augustus a trvá na tom, že s tebou potřebuje mluvit.“ Výraz Nimřiny tváře ztvrdl. „Zkouší mou trpělivost.“
Nimra pevně složila svá křídla, s Fenem se rozloučila kývnutím hlavy a bez jediného dalšího slova s Asirani po svém boku odešla.

Fen do Noela šťouchl vycházkovou holí, které si do té doby nevšiml. „Asi není tím, cos očekával, co?“ Noel pozvedl obočí. „Pokud máš na mysli aroganci, tak s tou se setkávám velmi často. Pracuji pro Raphaelovu Sedmu.“ Upíři a andělé, kteří sloužili archandělovi byli mocní nesmrtelní a měli na ni právo. Dmitri, vůdce Sedmy, byl silnější, než mnoho andělů a kdyby se tak rozhodl, mohl by vládnout svému vlastnímu území. „Ale,“ trval na svém Fen a jeho rty se ztočily do prohnaného úsměvu, „setkal ses s ní u ženy? U milenky?“
Slepota nikdy nebyla mým nedostatkem.“ Hořká ironie jeho slov, ho přinutila k úsměvu.

Prvních pár dní po útoku, když se hojil z nejhoršího, neměl vůbec žádné oči. „A ty také nejsi slepý, přestože se mi zdá, že tak rád na druhé působíš.“ Noel si všiml, jak se mužův pohled změnil na otupený, když se přiblížila Asirani.
Koukám, že jsi také chytrý.“ Fen mávl směrem k židli, která byla na protější straně jeho stolu. Noel se posadil, opřel se lokty o naleštěné třešňové dřevo a zadíval se směrem do prostoru místnosti. Christian byl uprostřed rozhovoru s nějakou další ženou, s vnadnou kráskou s dlouhými, rovnými vlasy, které jí sahaly až do pasu a nejbezelstnější tváří, jakou kdy Noel spatřil. „Kdo je to?“ zeptal se, už měl představu o tom, jakou roli Fen na Nimřině dvoře zastával.

Mužova tvář zněžněla do čisté láskyplnosti. „Moje dcera, Amariyah.“ Když se na něho otočila a zamávala mu, Fen se na ni usmál a povzdechl si. „Když jí bylo dvacet sedm, byla Stvořena. Jsem rád, že zemřu s vědomím, že ona bude žít ještě dlouho po tom, co se obrátím v prach.“ Upírství změnilo člověka na téměř-nesmrtelného, ale život to nebyl zrovna jednoduchý. Obzvláště pak prvních sto let po Stvoření, kdy byl upír ve službách anděla. Jedno století trvající Smlouva byla cenou, kterou andělé vyžadovali za svůj dar, který člověku umožnil žít daleko déle, než byla délka normálního lidského života.

Kolik jí zbývá odsloužit ze Smlouvy?“
Nic,“ odpověděl Fen k Noelovu překvapení.
Pokud jsi ji neměl dřív, než ses narodil,“ řekl Noel, zatímco stále sledoval Amariyahu s Christianem, „pak je to nemožné.“
Dokonce ani já nejsem tak výkonný.“ Chraplavě se rozesmál Fen. „Byl jsem ve službách Nimry od svých dvaceti let. Amariyah se narodila o rok později. Svojí paní jsem už odsloužil dobrých šedesát pět let – a Smlouva byla napsána tak, že se jí moje roky služby odečetly.“
Noel o ničem takovém nikdy dříve neslyšel. To, že žena anděl, která vládla New Orleans a přilehlému okolí něco takového udělala, vypovídalo o tom, jak moc pro ni Fen znamenal a také o její vlastní schopnosti být někomu loajální. Toto nebyla vlastnost, kterou očekával, že objeví u anděla, o jehož krutých trestech se povídalo široko daleko.
Tvoje dcera je krásná,“ řekl, ale myšlenkami byl u jiné ženy. U ženy, jejíž teplá, těžká křídla se o něho před okamžikem otřela.

Fen si povzdychl. „Ano, příliš krásná. A má vlídnou duši. Nedovolil bych, aby byla Stvořena, pokud by mi Nimra neodpřísahala, že na ni dohlédne.“ V ten moment Amariyah ukončila svůj rozhovor a vykročila směrem k nim. „Tatínku,“ řekla a na rozdíl od přízvuku jiného kontinentu, který zaslechl u jejího otce, její hlas měl těžký jižanský přízvuk, „dnes si nesnědl svou snídani. Myslíš, že můžeš svou Amariyahu oklamat?“
Ach, holčičko. Ztrapňuješ mně před mým novým přítelem.“ Amariyah natáhla k Noelovi ruku. „Dobré ráno Noeli. Dnes jsi u dvora tématem číslo jedna.“ Noel si s ní potřásl rukou a obdařil ji úsměvem, o kterém doufal, že byl přátelský. Odstín její pokožky byl o několik odstínů světlejší, než jejího otce.
Věřím, žes zaslechla jen dobré věci.“

Fenova dcera zavrtěla hlavou a díky dolíčkům, které se jí objevily ve tvářích, vypadala ještě nevinněji. „Obávám se, že ne. Jak by řekla moje babička - Christian není zrovna tvým přívržencem. Omluvte mne na okamžik.“ Amariyah odběhla ke stolu s jídlem, naplnila talíř a vrátila se zpět. „Musíš jíst, tatínku, nebo to na tebe řeknu Lady Nimře.“ Fen zabručel, ale Noel na něm poznal, že byl její pozorností potěšen. Vstal ze židle a ukázal na ni. „Myslím, že tvůj otec ocení tvou společnost více, než moji.“
V Amariyahině tváři se opět objevily dolíčky. „Děkuji Noeli. Pokud bys na dvoře cokoli potřeboval, dej mi vědět.“
Pak s ním poodešla několik kroků od stolu, kde seděl Fen a znovu se usmála, ale tentokrát na jejím úsměvu nebylo vůbec nic nevinného. „Můj otec mne rád vidí jako nevinnou,“ zašeptala potichu, „a tak taková pro něho jsem. Ale jinak jsem už dospělá žena.“ S touto přímočarou poznámkou byla pryč.

Noel se zamračil a chystal se opustit přijímací komnaty. Cestou se vyhnul mladé služebné, která zrovna vešla dovnitř s karafou čerstvé kávy. Pak si to rozmyslel... vrátil se a vzal si z malého stolku šálek. „Mohl bych tě požádat o trochu kávy?“ zeptal se a snažil se, aby jeho hlas vyzněl jemně. Služebné zčervenaly tváře, ale kávu mu nalila pevnou rukou. „Děkuju ti.“ Služebná přikývla, sklopila hlavu a zamířila k hlavnímu stolu, kde karafu odložila. Nikdo jí nevěnoval žádnou pozornost – to přivedlo Noela k myšlence, kolik toho sloužící zaslechnou a kolik z toho si pamatují.

**********

Nimra hleděla na Augustuse přes délku malé úřední místnosti, kde se zabývala svými každodenními problémy. „Víš, že svůj názor nezměním,“ řekla, „ a přesto na tom stále trváš.“
Augustus byl velký muž, s barvou kůže třpytícího se tmavého mahagonu. Roztáhl svá sytě červeno-hnědá křídla s bílými pruhy a založil si ruce na široké hrudi. „Jsi žena, Nimro,“ zahřměl jeho hlas. „Je nepřirozené, abys byla sama.“ Touto dobou už by mu jiné ženy andělé udělaly něco zákeřného.V jejich společnosti nedrželi moc v rukou jen muži. Nejmocnější z archandělů byla Lijuan a ta byla rozhodně ženou. Nebo jí alespoň bývala. Nikdo nevěděl čím se stala po své 'evoluci'.

To, že byl Augustus jejím přítelem již od dětství, bylo Nimry nevýhodou. Byl starší o pouhá dvě desetiletí, což při délce života andělů neznamenalo vůbec nic. „Naše přátelství,“ řekla Augustusovi, „tě dostane jen sem, dál už ne.“ Ten idiotský muž se na ni usmál tím svým charakteristickým způsobem, při kterém se cítila, jakoby zrovna vyšlo slunce. „Zacházel bych s tebou jako s královnou.“ Augustus složil křídla, spustil ruce zpět k tělu a přešel vzdálenost, která je dělila. „Přeci víš, že nejsem Eitriel.“ Při zvuku tohoto jména jí bolestivě zabodlo u srdce. Už to bylo tolik let a přesto ji to stále bolelo. Eitriel už jí nechyběl, ale chybělo jí to, co jí ukradl a nenáviděla jizvy, které po sobě zanechal.

Ať je to jak chce,“ řekla a hbitě ustoupila stranou, když ji chtěl Augustus chytit do náruče, „svůj názor nezměním. Nechci svůj život znovu svázat s žádným mužem.“

A co jsem tedy já?“ ozval se ze dveří drsný mužský hlas. „Bezvýznamné rozptýlení?“ 

8 komentářů: