Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 22. kapitola

Elena si všimla, že se Raphael jejímu naštvanému vyjádření pousmál, ale nekomentoval ho. Místo toho zamířil ke skříni v rohu místnosti. Jeho zádové svalstvo se pohybovalo s ladností a skrytou silou, ze které se všechny Eleniny hormony postavily do pozoru a žadonily o jeho pozornost.

Díky smyslnému potěšení, které pociťovala při pozorování svého archanděla při chůzi, mohla odstrčit stranou pozůstalé ozvěny minulosti a postavila se vedle něho. Když skříň otevřel, odhalil malou černou krabičku, jejíž velikost a tvar napovídaly, že by uvnitř mohl být nějaký šperk. Elena sebou cukla, ustoupila o krok dozadu a slova z ní přímo vylítla. "Zahoď tu věc do nejhlubší propasti, kterou najdeš."


Raphael se na ni podíval. "Co cítíš?"
"Děsí mě to." Objala se a třela si paže nahoru a dolů dlaněmi, vnitřnosti se jí stáhly hrůzou. "Nechci to nikde poblíž."
"Zajímavé." Raphael sáhl dovnitř a krabičku vyndal. "Já z toho nic necítím a přesto, i když to zatím nepřišlo do kontaktu s tvou krví, už to k tobě promlouvá."
"Nesahej na to," nařídila mu skrz zaťaté zuby. "Řekla jsem ti, abys to vyhodil."
"To nemůžeme udělat, Eleno. To přece víš."

Elena to nechtěla vědět. "Mocenský hry. A co má bejt? Řeknem jí, že děkujem a pošleme jí zpátky kytku nebo něco podobnýho. Určitě bys tu něco našel."
"To nepůjde." Raphelovy oči se změnily do zastíněné barvy, která se objevovala v nejhlubším, nejtemnějším momentu svítání. "Toto je velmi speciální dar. Je to test."
"No a co?" zopakovala. "Archandělé hrajou mocenský hry. Kdo sakra řiká, že já musim taky?"

Raphael položil krabičku na roh pracovního stolu a křídly se otřel o ta její. "Ať se ti to líbí nebo ne, tím, že ses stala mou milenkou si k těmto hrám přijala pozvání."
Elena se cítila, jako by jí po kůži lezlo tisíce pavoučích nožiček. "A můžem to zahodit až to otevřu?"
"Ano."
"To nebude politicky nekorektní?"
"To bude vyjádření tvého postoje." Raphael k ní natáhl ruku. "Pojď, lovkyně. Potřebuju kapku tvé krve."
"Vidíš? Děsivý!" Elena se otřásla, vytáhla jeden ze svých nožů a píchla se do levého ukazováku. "Kdokoli rozdává dary, uzamčený krví, ti k nim nikdy nepřibalí sadu na umytí." Raphael uchopil její ruku, přidržel jí nad krabičkou a zmáčkl jí prst tak akorát, aby z něho ukápla jediná, lesklá kapka krve. Elena sledovala, jak se kapka držela její kůže, jakoby na moment zamrzla v čase, jakoby cítila odpor se té sametové krabičky dotknout. Pak pomalu ukápla a potichu se rozstříkla. Krabička kapku krve vstřebala, vypadala jako nenasytná temnota, která prahla po chuti života. Elena sevřela v ruce nůž. "Já na ten ples opravdu nechci jít."

Políbil její ukazovák a pak ji pustil. "Chceš, abych to otevřel?"
"Jo." Nehodlala se té věci dotýkat.
Raphael krabičku otevřel. Nejdříve neviděla, co bylo uvnitř, výhled jí blokovala jeho ruka, ale pak uhnul...
Zvedl se jí žaludek. Upustila nůž, otočila se a zamířila ke dveřím, o kterých doufala, že vedly do koupelny. Úleva, že měla pravdu byla převálcována dávením, které jí přepadlo ve chvíli, kdy vklopýtala do místnosti obložené dlažbou. Sklonila hlavu nad záchodovou mísou a prudce vyvrhla oběd. Měla pocit, že jí to rve i žaludeční stěny.

Někdy uprostřed si uvědomila, že klečela na kolenou a Raphael byl vedle ní. Rukama jí držel vlasy z obličeje, roztáhl křídla a obklopil ji bílo zlatou oponou.
Když svalová křeč odezněla, Elena se třásla vyčerpáním. Zmáčkla splachovací tlačítko a posadila se. Raphael se zvedl a přinesl jí mokrý ručník. Otřela si obličej a uvědomila si, že ji sleduje a je plný spalujícího hněvu. "Co," řekl chladným tónem, který ho slyšela použít, když jednou mluvil s Michaelou, "ten náhrdelník vyjadřuje?"

"Musí to bejt kopie," dostala se zebe přiškrceně. "Ten skutečnej jsme pohřbili. Viděla jsem to na vlastní oči." Vybavila si zavírající se víko rakve a svůj poslední pohled na Bellinu tvář.
Raphael jí položil dlaně na obličej a roztáhl svá nádherná křídla. "Nenech ji vyhrát. Nenech ji použít tvé vzpomínky proti tobě."
"Bože, to je mrcha." Elenou projela oslepující vlna vzteku. "Udělala to schválně, že jo?" Nemusela se na to ptát, protože odpověď samozřejmě znala. "Nejsem pro ní žádná hrozba, dělá to jen pro zábavu. Chce mně zlomit." Lijuan neměla jiný důvod, než že se jí dostane pár momentů pobavení.

"Očividně tě nezná." Raphael ji vytáhl na nohy. Elena došla k umyvadlu, ručník odložila stranou a vypláchla si pusu ústní vodou. "Belle," řekla, když si vypláchla ústa, "by Lijuan utrhla hlavu, za to že se opovážila jí proti mně využít." Díky vzpomínce na sladkou a divokou povahu své sestry, se Elena dokázala obrnit. "Jdeme."

I tentokrát se náhrdelníku odmítala dotknout, ale velmi pečlivě si dar, který jí Lijuan poslala, prohlédla. "Je to kopie." Ulevilo se jí. Měla pocit, že se jí podlomí nohy a musela se opřít o stůl. Archanděl Číny neznesvětil Bellino poslední místo odpočinku. "Kdysi jsme se rozhodli na zadní stranu vypálit rozžhavenym drátem Bellino jméno. Než nás máma nachytala, podařilo se nám tam vyrejt roztřesený B."
Díky té vzpomínce se Elena usmála a odsunula vše ošklivé do pozadí. "Byla na nás tak naštvaná – ten přívěsek byl z devíti karátovýho zlata."

Raphael vrátil náhrdelník zpět do krabičky a zavřel ji. "Ujistím se, že to bylo vyhozeno."
"Udělej to... ale nejdřív mi nech udělat kopii." Elena se divoce usmála. "Jestli si se mnou chce ta mrcha hrát, tak si budeme hrát."
"Její špehové jí to nahlásí," odpověděl Raphael. "Je to sice dobrý tah, ale já ti to nedovolím."
Elena se k němu otočila. "Proč?"
"Mělo ti to ublížit. Kdybys ten přívěsek nosila, jen by ti připomínal minulost."
"To je pravda," odpověděla mu. "Připomněl by mi Belle, když praštila kluka ze sousedství, i přesto, že byl o tři roky starší a o dvacet kilo těžší. Připomněl by mi její sílu a její odvahu."

Raphael se na ni dlouze zadíval. "Ale tyhle vzpomínky jsou obalené temnotou." S tím nemohla nesouhlasit. "Možná je čas, abych tý temnotě vyšla vstříct, místo toho, abych před ní jen utíkala."
"Ne." Tvrdě stiskl čelist. "Nenechám Lijuan, aby tvou noční můru vtáhla i do denního světla."
"Pak jí ale necháš vyhrát."

Raphael ji nečekaně, pevně políbil. "Ne, my ji jen necháme, aby si myslela, že vyhrála."

5 komentářů: