Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 21. kapitola

"Promiň" -položila mu ruce kolem krku- "u mně ti samovládcovský odpovědi jen tak neprojdou." Elena neměla v úmyslu nechat mezi ně vpadnout svůj hněv. To, co je k sobě svazovalo – tyto živé, intenzivní emoce – stály za to, aby bojovala. "A nehodlam přistoupit na to, aby si ze mně někdo dělal loutku. Ne Lijuan a rozhodně ne muž, kterýho považuju za svýho."

Raphael jí neodpověděl, jen ji s odtažitým soustředěním pozoroval. Díval se na ni stejným způsobem, jako když se setkali poprvé. Tenkrát se bála, že ji zabije. Nyní věděla, že by to neudělal. Ale... mohl jí ublížit způsobem, jakým mohl jen nesmrtelný. Měla mu ustoupit – ale taková ona nikdy nebyla.


"Co," řekla a v gestu nevyslovených citů se dotkla nosem toho jeho – byl to projev důvěry, která byla tak křehká, že by ji mohl jediným lehkomyslným činem poškodit, "tě dostalo do tak špatný nálady?"
Vůně moře zesílila, až se mohla téměř dotknout zpěněných vln. Jeho mlčení bylo plné nevyslovených věcí, blýskajícího se ostří, visícího nad jejich hlavami. Podél páteře se jí objevila vrstva potu, ale Elena se ho nepustila, stále bojovala za vztah, který se nečekaně objevil odnikud a stal se nejdůležitější věcí v jejím vesmíru.

Eleno. Zaznělo jí v mysli pohlazení. Raphael sklonil hlavu a opřel si jí o křivku jejího krku. Z vědomí, že nebezpečí pominulo se jí rozbušilo srdce, projela mu prsty ve vlasech a přitulila se k němu obličejem. "Tebe taky pronásledujou noční můry," řekla a po bouři, která se mezi nimi odehrála přišlo porozumění.
"Dnes udeřily plnou silou." Chytil ji oběma rukama a přitáhl si ji k sobě ještě blíže. Elena se nebránila, potřebovala teplo jeho těla stejně tak, jak on potřeboval ji. A nebylo to zajímavé? Archanděl New Yorku ji potřeboval? Jí, Elenu Deveraux, Lovkyni Spolku a nechtěnou dceru. Elena ho s divokou láskyplností pevně stiskla a přitiskla mu rty na spánek, na tvář, na jakoukoli část jeho těla, na jakou dosáhla.

"Něco musí bejt ve vzduchu," řekla tak tichým hlasem, že téměř nebyla slyšet. "Nemůžu přestat myslet na matku a na sestry." Bylo to vůbec poprvé, co o svých nočních můrách promluvila nahlas. Dokonce ani její nejlepší kamarádka nevěděla pravdu o jejím dětství, o zlu, které jí stíhalo s takovou urputností, že někdy mohla stěží dýchat.

"Řekni mi jejich jména." Ucítila na krku jeho teplý dech a jeho silné paže ji stále svíraly.
"Znáš je."
"Je to jen fakt, který jsem si přečetl."
"Moje matka," řekla a stále se ho pevně držela, "se jmenovala Marguerite."
Eleno. Zaslechla ho v mysli a bylo to jako polibek, jeho vůně ji obklopila stejně ochranitelsky jako jeho paže.
Eleně se začal třást spodní ret a tak ho skousla do zubů. "Od doby, co se vdala za mýho tátu, žila ve Státech, ale pořád jí zůstal Perskej přízvuk. Byla fascinující jako nádhernej motýl. Milovala jsem, když jsem mohla jen tak sedět v kuchyni, nebo v její pracovně a pozorovat jí při práci."

Marguerite vyráběla přikrývky. Byly překrásné a každá byla jedinečná svého druhu. Prodávala je za dostatek peněz, které si dokázala našetřit. V porovnání s jměním, které vydělával její manžel to nebylo nic, ale svůj majetek s láskou zanechala svým dcerám, zatímco Jeffrey... "Nikdy by mého otce nenechala chovat se tak, jak se chová."
"Žije jen z toho důvodu, že vím, že ho miluješ."
"Neměla bych, ale nemůžu si pomoct." Láska k otci v ní byla hluboko zakořeněná. Byla zakořeněná natolik hluboko, že ani leta jeho nezájmu ji zcela nevypudila. "Kdysi jsem si přála, aby zemřel místo matky, ale vim, že by mě za takový myšlenky máma nenáviděla."
"Tvoje matka by ti odpustila."
Elena mu chtěla jeho výrok tolik věřit, až to bolelo. "Byla srdcem naší rodiny. Po její smrti všechno skončilo."
"Řekni mi o sestrách, které si ztratila."
"Jestli máma byla srdcem, pak Ari a Belle byly jako klid a bouře."
Po jejich odchodu zůstala v rodině Deveraux obrovská prázdná díra.
Slaterova pohledná tvář, jeho rty se leskly temnou rudou barvou.

Elena se Raphaela pevně držela a zoufale se snažila odstrčit od sebe ty nenáviděné vzpomínky pryč. "Věkově jsem byla uprostřed a měla jsem to tak ráda. Beth byla ještě malá, ale Ari s Belle si se mnou hrávaly."
Elena ze sebe nemohla dostat nic dalšího, stáhlo se jí hrdlo a nemohla dýchat.

"Já nemám žádné sourozence."
Jeho slova byla natolik nečekaná, že jí vytrhla z utrpení. Nehýbala se, zůstala kolem Raphaela omotaná jako břečťan a poslouchala.
"Andělé se rodí velmi vzácně a když jsem se narodil já, oběma mým rodičům už byly tisíce let." Každé narození nového anděla bylo oslavováno, ale jeho narození bylo obzvláště ceněné. "Během mnoha milénií jsem byl prvním andělem, který se narodil dvěma archandělům."

Elena, jeho lovkyně mu věřila, že ji udrží v bezpečí a tiše se o něho opírala, Raphael věděl, že ho poslouchá. Skrz látku košile na sobě cítil teplo její dlaně. Pomalu a zlehka sjel rukou po jejích nahých zádech a mluvil dál o věcech, o kterých nepromluvil již celou věčnost.
"Byli ale tací, kteří tvrdili, že jsem se neměl narodit."
"Proč?" Elena zvedla hlavu a setřela si slzy. "Proč by někdo něco takovýho řikal?"
"Protože Nadiel a Caliane už byli příliš staří." Raphael ji u sebe držel natolik blízko, že s každým jejím nádechem se Elenina ňadra dotkla jeho hrudi. Klouzal dlaní nahoru přes křivku jejích boků, přes žebra a užíval si pocitu, který v něm vyvolávala její pokožka. "Obávali se, že vzhledem k věku už začali oba degenerovat."
Elena se zamračila. "Tomu nerozumim. Nesmrtelnost je přece nesmrtelnost."
"Ale během té nesmrtelnosti se vyvíjíme," odpověděl. "A někteří degenerují."

"Lijuan," zašeptala Elena. "Ona se vyvinula?"
"To se říká, ale ani Kádr si není jistý tím, co se z ní stává." Noční můra, to bylo jisté. Ale bude noční můrou jen na svém území, nebo zpustoší celý svět?
Elena nebyla v žádném případě hloupá, ve vteřině pochopila. "To byl důvod proč tvoje matka popravila tvýho otce."
"Ano. On degeneroval první."
"Oba?" V jejích snadno čitelných očích se odrážela bolest, kterou pro něho cítila.
"Ne hned." Raphael viděl poslední chvilky života svého otce tak snadno, jako kdyby je měl vypálené do paměti. "Život mého otce ukončily plameny."
"To plátno," řekla, "na chodbě v naší části pevnosti – to je obraz jeho smrti."
"Je to připomínka toho, co by se mi mohlo stát."
Elena zavrtěla hlavou. "Nikdy. To nikdy nedopustim."

Jeho člověk, pomyslel si Raphael, jeho lovkyně. Byla tak mladá a přesto v sobě měla sílu, která ho fascinovala a bude ho fascinovat na věčnost. Už se jí podařilo ho změnit v takovém rozsahu, že tomu sám nerozuměl – možná, napadlo ho, tu byla šance, že by ho mohla zachránit před Nadielovým šílenstvím. "I kdybys selhala," odpověděl jí, "věřím, že bys našla způsob, jak můj život ukončit dříve, než bych seslal na svět zlo."

Zahlédl v jejích očích rebelství. "My umřeme," řekla, "umřeme společně. Tak zněla naše dohoda."
Raphael si vzpomněl na své poslední myšlenky, když s ní v New Yorku padal k zemi, její zlámané tělo mu leželo v náruči a její hlas v jeho mysli už nebyl téměř vůbec slyšet. Ani na vteřinu ho nenapadlo žít věčně, zvolil si zemřít spolu s ní, se svou lovkyní. To, že ona by volila stejně... Raphael zaťal ruce. "My umřeme," zopakoval po ní, "umřeme společně."

Následoval moment absolutního ticha, ve kterém se zdálo, jakoby něco zaklaplo na správné místo. Raphael odsunul bolestné vzpomínky stranou a vtiskl jí polibek na krk, kde jí pulsoval tep. "Musíme se podívat na to, co ti Lijuan poslala."
Elena se zachvěla. "Můžu si vzít tvojí košili?"
Raphael ji pustil, aby z něho mohla slézt a sledoval její krásné a pevné tělo... a silné tělo. Když se otočila, aby se podívala na něco, na jeho stole, kritickým okem zhodnotil její svalovou hmotu a rozhodl se.
"Zítra začneme s lekcemi létání."

Elena se k němu otočila tak rychle, že téměř zakopla o své křídlo. "Vážně?" Na tváři se jí objevil obrovský úsměv. "A budeš mě učit ty?"

"Samozřejmě." Její život by nikomu jinému do rukou nesvěřil. Raphael si svlékl košili a podal jí Eleně. Oblékla si jí a protože pro ni samozřejmě byla příliš veliká, ohrnula si rukávy, ale dole ji nechala jen tak viset. Když to Raphael komentoval, začervenala se. "Je to tak pohodlný, jasný? A teď mi ukaž ten pitomej dar."

6 komentářů: