Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 17. kapitola

O několik vteřin později spatřil ženu archanděla, její křídla barvy mědi se mezi mraky pomalu vynořila ze stínů do světla. Čekal, dokud se nevznášela na místě přímo před ním. "Ten chlapec?" zeptala se a výraz její tváře byl ztrápený bolestí, o které věděl, že by Elenino srdce naplnila lítostí a soucitem.

Raphael byl ale starší a krutější. Viděl Michaelu bez mrknutí oka ukončit mnoho životů. Hrála si s muži i s anděly, tak jako by si jiný hrál se šachovými figurkami. Ale v tomto případě... si zasloužila vědět pravdu. "Uzdraví se."
Její tělo se zachvělo. Tělo, které bylo tak nádherné, že z králů dělalo hlupáky a nejméně jednoho archanděla přivedlo ke smrti. Neha mohla být Královnou Hadů a Jedů, ale Raphael si byl jistý, že to byla Michaela, kdo popostrčil Urama do bodu, odkud již nebylo návratu. Vyprovokovala ho svým nejotrávenějším našeptáváním.


"Tvoje lovkyně," řekla Michaela a vůbec se nepokoušela skrýt svou nelibost, "byla schopna zachytit nějakou stopu?"
"Pod sněhem, který napadl, ne. Ale jsou tu vodítka, která naznačují, že tomu upírovi pomáhal anděl." A pokud se tato informace dostane do povědomí populace, zničila by zbývající rovnováhu, která v Útočišti zůstávala.
"Musíš prověřit své lidi, Michaelo."

Výraz její tváře se proměnil v kamennou masku a její kosti jí z pod kůže prosvítali jako ostří. "Oh, to rozhodně udělám." Následovala pauza v níž byly její oči i přes tmu, která je obklopovala, zářivými body. "Ty si myslíš, že moji lidé jsou mi neloajální."
"Nezáleží na tom, co si myslím." Čemu Raphael věřil, byla skutečnost, že ze samotného strachu, dotvořeného vrtošivými rozmary, nemůže nikdy vzniknout loajalita.
"Musím jít. Až se vzbudí, pokusí se Elena ten pach znovu stopovat."
"Je pořád stejně slabá, jako když byla smrtelnicí."
"Sbohem, Michaelo." Pokud věřila tomu, že je Elena slabá, byla to pouze její chyba.

Raphael přistál vedle Mediky s neslyšností, která byla zrozena z milionů takových přistání. Sníh se kolem něho, když sestoupil na zem, sotva pohnul. Budova byla tichá, prázdná, ale on věděl, že andělé i upíři se s rozbřeskem slunce opět vrátí, aby se ujistili, že Sam stále žije, že jeho srdce stále bije.
Do té doby na něho bude dohlížet on.

Elena se probudila s vědomím, že ležela v obětí archanděla. Do místnosti si už svou cestu prozářily pruhy slunečních paprsků. "Kolik je hodin?"
"Spala si jen pár hodin," odpověděl jí Raphael a jeho dech, který ucítila na krku, byl jako intimní pohlazení.
"Jsi dost silná, abys mohla pokračovat v pátrání?"
"Oh, to pátrání," řekla a chtěla si ukrást ještě kratičký moment, kdy ji hřál jeho divoký žár. "Je to jen otázka toho, jak rychle budu schopná se pohybovat." Zhluboka se nadechla a vysoukala se z postele. Křídla držela těsně u sebe, dokud nestála vedle ní. Otočila se a zjistila, že ji Raphael pozoruje nadpozemsky modrýma očima a jeho nahá hruď se koupe ve slunečních paprscích.
"Eleno." Pokáral ji jemně.

Elena se začervenala a rychle prošla protahovací cviky. "Nic neni příliš ztuhlý." Její pohled se opět zatoulal k nádhernému tělu, kterého ji nenechal se dotknout. "Ale na konci dne budu možná potřebovat masáž."
"To by mohlo být příliš velké lákadlo."

Do paměti se jí vkradly vzpomínky na jeho prsty, které jí škádlily až do bodu extáze, zatímco jeho hluboký hlas jí vyprávěl o všech hříšných věcech, které jí plánoval udělat. Cítila, že jí červeň začíná pohlcovat celé tělo, otočila se od tváře, která mohla k hříchu zlákat i lovkyni a zamířila do koupelny. O rychlou sprchu později se cítila o něco více člověkem.
Člověkem.
Ne, ona už nebyla člověk. Ale upír také nebyla. Napadlo ji, zda ji bude její otec nyní považovat za přijatelnější, nebo zda bude v jeho očích nyní ještě větší ohavností.
"Tak si běž a válej se venku v bahně. A už se neobtěžuj chodit zpátky."
Jeho odmítnutí ji stále bolelo - způsob, jakým se na ni z pod tenkých kovových obrouček jeho brýlí zadíval. Po smrti její matky se vehementně snažila být tím, co Jeffrey Deveraux chtěl ve své dceři mít - ve svém nejstarším dědici. Její existence byla velmi nejistá – asi jako lano pod chodidly provazochodce – neustále se kymácela pod jejíma vlastníma nohama. Ve Velkém domě se nikdy necítila jako doma. V domě, který její otec koupil po vší té prolité krvi, křiku a smrti. A přesto se Elena snažila. Až do dne, kdy lano pod jejími chodidly prasklo.
Kap.
Kap.
Kap.
"Z tvého hladu, můj hlad zpívá, lovkyně."
Elena z odvrhnutí těch slov ztuhla. "Ne."
Vypnula vodu, vystoupila ze sprchy a zůstala nehnutě stát s ručníkem přitisknutým k obličeji. Bylo to skutečné - ten šepot? Muselo být. Na ten tiše se vinoucí hlas, na tu pohlednou tvář, která skrývala duši monstra, nikdy nezapomněla. Ale tato slova si nepamatovala, pohřbila je. Slova... a to, co přišlo po nich.
Eleno.
Čistá, svěží vůně moře a větru. Elena se jí zoufale chytila. Hej, za chvíli budu venku.
Cítím tvůj strach.
Nevěděla, jak na to má odpovědět, tak neodpověděla. Vůně moře a čerstvý závan větru jí z mysli nezmizel. Část její mysli napadlo, zda ji nekrade její tajemství, ale druhá část byla vděčná, že ji nenechal osamotě v domě, ze kterého se stala jatka. Raphaeli?
Bytost, kterou jednou z čirého strachu postřelila, najednou stála ve dveřích. Bytost, která nyní držela v rukou celou její duši. "Potřebuješ mě?"
"Kolik toho víš?" zeptala se ho. "O mojí rodině?"
"Fakta. Než se Kádr rozhodl, že tě najme, nechal jsem si tě plně prověřit."
Tohle Elena věděla, ale nyní se setkala s jeho pohledem a obrnila své najednou zranitelné srdce. Mohl jí tolik ublížit. "Vzal sis ode mě víc, než jen tahle fakta?"
"Co bys řekla?"
"Řekla bych, že seš zvyklej brát si, co chceš."
"Ano." Pomalu přikývl.
"Ale," pokračoval, "začínám se učit hodnotu toho, co je dáno dobrovolně."
Raphael prošel koupelnou a pohladil ji přes velmi citlivý oblouk jejího křídla.
Elena se zachvěla, byla chycena přitažlivostí archanděla, který nikdy nebyl ničím podobným smrtelníkovi.
Pak promluvil a jeho oči byly bezmeznou modří nejhlubších částí oceánů, nekonečnou, čirou a nepopsatelnou. "Tvoje tajemství jsem ti nevzal, Eleno."
Všechno se roztrhlo a hrozilo, že ji její vlastní emoce stáhnou do hlubin. "Takovou odpověď jsem nečekala."

Raphael vzal do rukou další ručník, obešel ji a pomalými, něžnými pohyby začal sušit její křídla. Příliš pozdě si uvědomila, že když si přidržuje ručník před tělem, celá zadní část jejího těla je odhalena jeho pohledu. "Po zádech ti stoupá červeň." Odhrnul jí vlasy přes jedno rameno a na jemnou pokožku jejího krku jí vtiskl polibek.
Zachvěla se a snažila se zvednout křídla, aby si kolem sebe mohla omotat ručník.
"Ne." Raphael ji přejel prsty podél křivky páteře, dolů přes zadek a pak zpět nahoru.
Elena zjistila, že si stoupá na špičky, aby unikla tomu delikátnímu mučení. "Raphaeli."
"Prozradíš mi svá tajemství, Eleno?"
S vlnou bolesti a strachu se postavila na celou plochu chodidel, opřela se o něho a hlavu si položila na jeho hrudník. "Některá tajemství jsou příliš bolestivá."
Raphael ji znovu pohladil po citlivém oblouku křídla, ale tentokrát byl ten pocit spíše uklidňující. "Máme na to věčnost," odpověděl jí a jednou rukou jí chytil zepředu kolem krku. Když zaslechla jistotu, s jakou ta slova pronesl, pocítila, že jí srdce vynechalo úder. "A během týhle věčnosti mi taky řekneš svoje tajemství?"
"Svá tajemství jsem s nikým nesdílel více svítání, než si umíš představit."

Raphael si ji k sobě přitiskl ještě blíže. "Ale dokud jsem nepotkal tebe, jinou lovkyni jsem si také nenárokoval." 

9 komentářů: