Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 17. kapitola

Na stopování pachů v Útočišti bylo něco zvláštního. Nesouviselo to pouze s tím, že jak se zdálo, vyvinula se u Eleny schopnost vycítit i anděly – která se zapínala a vypínala dle libosti a nové pachy se jí ukládali někde vzadu do mysli – bylo to také tím, že na každém kroku cítila pohledy, které ji sledovaly. "Jeden by si myslel, že nikdy dřív neviděli žádnýho lovce," zamumlala si pro sebe.

Vedle ní kráčel s živoucím zájmem ve vlastních očích, Illium a její slova si vyložil jako otázku. "Spousty z nich opravdu nevidělo."
"To mě mohlo napadnout." Když ucítila pach, který spustil její lovecké instinkty, zamračila se, ale vytratil se tak rychle, že ho nestačila rozložit na jednotlivé vrstvy, které tvořily celek. "Možná se koukaj po tobě." S odhalenou hrudí a s mrštnými svaly muže, který věděl, jak své tělo použít, byl Illium – jak by to podala Sára – 'k nakousnutí'.


Illium se na ni rošťácky usmál. „Taháš křídla ve sněhu.“
Elena se ohlédla a spatřila špičky svých křídel pokryté sněhem. „Žádnej div, že v nich nemam cit.“ Pozvedla křídla zpět nahoru a v tu chvíli si uvědomila, že vstoupili do jedné z hlavních ulic. Vířilo to tu aktivitou, ale pod vším tím šumem, byl cítit smrtící hněv. „Vědí o tomhle místě všichni upíři?“
Ne, jen ti, co mají skutečnou důvěru.“ Což dělalo útok na Sama, ještě daleko nehoráznější.

Všichni ale věděli, že tento upír nebyl ničím jiným, než nástrojem. Záleželo na andělovi. Andělovi, kterého potká nejbolestivější způsob smrti, který je nesmrtelným znám – a že měli spousty času přijít z různými metodami mučení. Elena zachytila slabý závan citrusů a otočila se doleva – k sekci, která byla téměř mimo dosah andělských očí. „Jsou timhle směrem nějaký pomerančový háje?“
Ne. Ty jsou jen v Astaadově a Favashině části Útočiště.“

Čokoláda. Pomeranče. Slabé, tak slabé.

Elena si klekla na koleno a holou rukou odhrábla vrstvu sněhu, už zjistila, že zatímco mohla cítit chlad, už nemohla trpět na omrzliny.
Můžu to odhrabat za tebe,“ nabídl se Illium a klekl si naproti ní. Když se předklonil, jejich čela se téměř dotkla. Jedno z jeho pírek se sneslo k zemi, mělo opravdu exotickou barvu oproti neposkvrněné sněhově bílé. „Mám?“

Elena zavrtěla hlavou. „Potřebuju jít níž opatrně, vrstvu po vrstvě. Jestli sníh uzavřel jeho-“ Prsty narazila na něco tvrdého, tvrdšího, než zmrzlý sníh. „Vypadá to jako přívěsek nebo mince.“ Elena setřela bílé vločky, které se při kontaktu s její kůží roztály a naklonila svůj nález, aby ho viděla na slunci.
Vzduch v hrudi se jí změnil v led.

To je symbol Lijuan.“ Illiův tón hlasu byl tichý a tvrdý. Její uvolněný doprovod byl nahrazen mužem, který s čirou efektivností sťal křídla svých nepřátel.
Jo.“ Tak dlouho, jak bude živa, nikdy nezapomene symbol klečícího anděla s tváří smrti. „Jakej druh archanděla by tohle používal za svůj osobní symbol?“
Illium jí neodpověděl a ona to ani neočekávala. Bojovala s instinktivní potřebou zahodit tu zneklidňující věc do nejhlubší propasti, kterou by byla schopna najít a místo toho si medailon přidržela u nosu a dlouze se nadechla.
Bronz.
Železo.
Led.
Pomeranče ponořené do čokolády.

Ten upír se toho dotknul.“ Už se té věci nechtěla dotýkat a položila ji do Illiovy nastavené dlaně. „Jdeme.“
Máš ten pach?“
Možná jo.“ Cítila, jak ji tahá za smysly, ale byl pohřbený pod vším tím sněhem. Neustále hrozilo nebezpečí, že zimní slunce, v jedné z rychlých změn počasí, které se tu už naučila očekávat, začne pražit a všechen sníh roztaje.
Soustředila se na jemný závan pachu a vykročila vpřed. „Kam tohle vede?“ Jejím cílem byl průchod mezi dvěma blízko u sebe stojícími budovami. Vypadalo to jako černá díra do prázdna. „Malá vnitřní zahrada.“ Illiův meč udělal svištivý zvuk, když ho tasil z pochvy. „Andělé, kteří tu normálně přebývají, jsou nyní v Montrealu, ale na zdi by měla být rozsvícená lampa.“

Jdeme.“ Po metru už bylo v průchodu velmi, velmi temno, ale zanedlouho se na druhém konci objevilo světlo. Elena zrychlila a vstoupila do jasně osvícených prostor, které uvítala s tichým výdechem úlevy.
Byla to, jak jí Illium tvrdil, uzavřená zahrada. Soukromé útočiště před okolním světem. V létě to tu pravděpodobně přetékalo květenou, ale i v obětí zimy to tu mělo svůj jedinečný půvab.

Uprostřed nehybně stála fontána, jejíž dvě horní misky, i spodní nádrž byly plné sněhu. Další sníh pokrýval sochy, které stály kolem nádrže – některé uvnitř, ostatní venku – ale všechny sochy tvořily postavy zachycené v pohybu. Elena přišla blíž a pocítila uvnitř sebe ožít nečekanou jiskru potěšení – všechny sochy byly dětské a každá tvář byla ztvárněna milující rukou umělce.

Támhle je Sam!“ řekla, když spatřila menší verzi dítěte anděla, s jednou nohou ve fontáně a s rukama na jejím okraji. Ve tváři mu zářil čirý rošťácký výraz. „A támhle je Issi.“
Aodhan je použil jako své modely.“ Při jejím tázavém výrazu, dodal, „Jeden ze členů Sedmy.“
Je nadanej.“ Každá socha byla provedena s neuvěřitelnou detailností – od utrženého knoflíku na košili, k rozvázané tkaničce od bot. Když Elena obcházela kolem toho skvostného uměleckého kousku, její úsměv se vytratil a vnitřnosti se jí sevřely vědomím, že toto místo někdo poskvrnil.

Pomeranče ponořené do čokolády.


A pod tím... hnilobná ohavnost počínajícího rozkladu.  

8 komentářů:

  1. děkuji, tak příběh lásky a zrady pokračuje, napětí zde taky nechybí, super.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad. Džejn

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka za preklad.Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad. V.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za překlad super Evik

    OdpovědětVymazat