Na
stopování pachů v Útočišti bylo něco zvláštního. Nesouviselo
to pouze s tím, že jak se zdálo, vyvinula se u Eleny schopnost
vycítit i anděly – která se zapínala a vypínala dle libosti a
nové pachy se jí ukládali někde vzadu do mysli – bylo to také
tím, že na každém kroku cítila pohledy, které ji sledovaly.
"Jeden by si myslel, že nikdy dřív neviděli žádnýho
lovce," zamumlala si pro sebe.
Vedle
ní kráčel s živoucím zájmem ve vlastních očích, Illium a
její slova si vyložil jako otázku.
"Spousty z nich opravdu nevidělo."
"To
mě mohlo napadnout." Když ucítila pach, který spustil její
lovecké instinkty, zamračila se, ale vytratil se
tak rychle, že ho nestačila rozložit na jednotlivé vrstvy,
které tvořily celek. "Možná se koukaj po tobě." S
odhalenou hrudí a s mrštnými svaly muže, který
věděl, jak své tělo použít, byl Illium – jak by to podala
Sára – 'k nakousnutí'.
Illium se na ni rošťácky
usmál. „Taháš křídla ve sněhu.“
Elena se ohlédla a spatřila
špičky svých křídel pokryté sněhem. „Žádnej div, že v
nich nemam cit.“ Pozvedla křídla zpět nahoru a v tu chvíli si
uvědomila, že vstoupili do jedné z hlavních ulic. Vířilo to tu
aktivitou, ale pod vším tím šumem, byl cítit smrtící hněv.
„Vědí o tomhle místě všichni upíři?“
„Ne, jen ti, co mají
skutečnou důvěru.“ Což dělalo útok na Sama, ještě daleko
nehoráznější.
Všichni ale věděli, že
tento upír nebyl ničím jiným, než nástrojem. Záleželo na
andělovi. Andělovi, kterého potká nejbolestivější způsob
smrti, který je nesmrtelným znám – a že měli spousty času
přijít z různými metodami mučení. Elena zachytila slabý závan
citrusů a otočila se doleva – k sekci, která byla téměř mimo
dosah andělských očí. „Jsou timhle směrem nějaký pomerančový
háje?“
„Ne. Ty jsou jen v Astaadově
a Favashině části Útočiště.“
Čokoláda.
Pomeranče. Slabé, tak slabé.
Elena si klekla na koleno a
holou rukou odhrábla vrstvu sněhu, už zjistila, že zatímco mohla
cítit chlad, už nemohla trpět na omrzliny.
„Můžu to odhrabat za tebe,“
nabídl se Illium a klekl si naproti ní. Když se předklonil,
jejich čela se téměř dotkla. Jedno z jeho pírek se sneslo k
zemi, mělo opravdu exotickou barvu oproti neposkvrněné sněhově
bílé. „Mám?“
Elena zavrtěla hlavou.
„Potřebuju jít níž opatrně, vrstvu po vrstvě. Jestli sníh
uzavřel jeho-“ Prsty narazila na něco tvrdého, tvrdšího, než
zmrzlý sníh. „Vypadá to jako přívěsek nebo mince.“ Elena
setřela bílé vločky, které se při kontaktu s její kůží
roztály a naklonila svůj nález, aby ho viděla na slunci.
Vzduch v hrudi se jí změnil v
led.
„To je symbol Lijuan.“
Illiův tón hlasu byl tichý a tvrdý. Její uvolněný doprovod byl
nahrazen mužem, který s čirou efektivností sťal křídla svých
nepřátel.
„Jo.“ Tak dlouho, jak bude
živa, nikdy nezapomene symbol klečícího anděla s tváří smrti.
„Jakej druh archanděla by tohle používal za svůj osobní
symbol?“
Illium jí neodpověděl a ona
to ani neočekávala. Bojovala s instinktivní potřebou zahodit tu
zneklidňující věc do nejhlubší propasti, kterou by byla schopna
najít a místo toho si medailon přidržela u nosu a dlouze se
nadechla.
Bronz.
Železo.
Led.
Pomeranče
ponořené do čokolády.
„Ten upír se toho dotknul.“
Už se té věci nechtěla dotýkat a položila ji do Illiovy nastavené dlaně. „Jdeme.“
„Máš ten pach?“
„Možná jo.“ Cítila, jak
ji tahá za smysly, ale byl pohřbený pod vším tím sněhem.
Neustále hrozilo nebezpečí, že zimní slunce, v jedné z rychlých
změn počasí, které se tu už naučila očekávat, začne pražit
a všechen sníh roztaje.
Soustředila se na jemný závan
pachu a vykročila vpřed. „Kam tohle vede?“ Jejím cílem byl
průchod mezi dvěma blízko u sebe stojícími budovami. Vypadalo to
jako černá díra do prázdna. „Malá vnitřní zahrada.“ Illiův
meč udělal svištivý zvuk, když ho tasil z pochvy. „Andělé,
kteří tu normálně přebývají, jsou nyní v Montrealu, ale na
zdi by měla být rozsvícená lampa.“
„Jdeme.“ Po metru už bylo
v průchodu velmi, velmi temno, ale zanedlouho se na druhém konci
objevilo světlo. Elena zrychlila a vstoupila do jasně osvícených
prostor, které uvítala s tichým výdechem úlevy.
Byla to, jak jí Illium tvrdil,
uzavřená zahrada. Soukromé útočiště před okolním světem. V
létě to tu pravděpodobně přetékalo květenou, ale i v obětí
zimy to tu mělo svůj jedinečný půvab.
Uprostřed nehybně stála
fontána, jejíž dvě horní misky, i spodní nádrž byly plné
sněhu. Další sníh pokrýval sochy, které stály kolem nádrže –
některé uvnitř, ostatní venku – ale všechny sochy tvořily
postavy zachycené v pohybu. Elena přišla blíž a pocítila uvnitř
sebe ožít nečekanou jiskru potěšení – všechny sochy byly
dětské a každá tvář byla ztvárněna milující rukou umělce.
„Támhle je Sam!“ řekla,
když spatřila menší verzi dítěte anděla, s jednou nohou ve
fontáně a s rukama na jejím okraji. Ve tváři mu zářil čirý
rošťácký výraz. „A támhle je Issi.“
„Aodhan je použil jako své
modely.“ Při jejím tázavém výrazu, dodal, „Jeden ze členů
Sedmy.“
„Je nadanej.“ Každá socha
byla provedena s neuvěřitelnou detailností – od utrženého
knoflíku na košili, k rozvázané tkaničce od bot. Když Elena
obcházela kolem toho skvostného uměleckého kousku, její úsměv
se vytratil a vnitřnosti se jí sevřely vědomím, že toto místo
někdo poskvrnil.
Pomeranče
ponořené do čokolády.
A pod tím... hnilobná
ohavnost počínajícího rozkladu.
děkuji, tak příběh lásky a zrady pokračuje, napětí zde taky nechybí, super.
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatVďaka za preklad.Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. V.
OdpovědětVymazatĎakujem, lil
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad super Evik
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat