Elena
se musela soustředit, aby přes příval hromobití, které jí
znělo uvnitř hlavy, zaslechla jeho další slova. „Nevšímejte
si věcí, které mají odvézt naši pozornost. Možná všechno
začal s úmyslem ukázat svou moc, své právo stát se členem
Kádru. Možná i sám sebe přesvědčil, že jeho činy k tomuto
cíli nakonec povedou-“
„-ale
ve skutečnosti se ten parchant ve svejch zvrácenejch hrách jenom
vyžívá,“ doplnila ho Elena se staženými vnitřnostmi. Protože
takovýto druh psychopata nepřestane, dokud k tomu nebude přinucen.
A už předvedl, že se neštítí stáhnout ruce i na dítě.
Její
pohled se setkal s chromově modrým. „Náš cíl se nezměnil.
Dostaneme ho za krevní urážku, kterou spáchal na Noelovi a na
Samovi. A také za další vyhrožování životu Eleny.“
Elena
zamrkala, na kůži pocítila rostoucí žár zimního slunce.
„Cože?“
„V
ústech hlavy, zanechané na Anoushkině polštáři, byla zapíchnutá
dýka Spolku.“
Tento
zlomyslný akt ji pobouřil, znamenalo to pokračující výsměch
Spolku, který jí byl rodinou v dobách, kdy jí její vlastní
rodina vyhodila na ulici, jako vyhazovala pytle s odpadky. Elena
zklidnila svou mysl a opět zapojila svůj mozek.
„Co
forenzní laboratoře?“ I kdyby tento rozhovor o možných stopách
zanechaných na Noelově zbídačeném těle s Raphaelem nevedla,
stále by byla přesvědčená, že v Útočišti takové laboratoře
mít budou. Protože andělé sice mohli vypadat jako bytosti z mýtů
a legend – a oni byli – ale z převážné části byli krutě
praktickými bytostmi. Nepřekvapilo by ji, kdyby zjistila, že mají
svou vlastní centrální DNA databázi.
„Tělo
už je v jejich péči,“ řekl Galen, „a moji lidé ještě
jednou projdou místo činu, ale mám takový pocit, že stejně jako
v případě Noela a Sama, nic nového nenajdeme.“
„Jediný
vodítko byl pach toho mrtvýho upíra,“ souhlasila Elena a věděla,
že přesně to bylo důvodem, proč zemřel. Vědomí, že její
schopnost byla jeho rozsudkem smrti, bylo zneklidňující, na druhou
stranu nepodepsal si ten rozsudek smrti sám té noci, kdy se rozhodl
pomoci při únosu dítěte? Zatnula čelist. „Víme, kdo to byl?“
„Patřil
Charisemnonovi,“ odpověděl Raphael. „Upír střední třídy,
svedený příslibem něčeho víc.“ Jednalo se o tak lidský
motiv, že věděla, že má Raphael pravdu. Protože konec konců
upíři byli kdysi dávno lidmi. „Máme pořád tři podezřelý?“
„Nazarach,
Dahariel a samotnou Princeznu,“ potvrdil Illium.
„Měl
nějakej z nich nedořešený věci z minulosti?“
„Ne.“
Znovu promluvil Illium. „Anoushka udržuje dvůr, stejně jako její
matka, ale také vlastní chemickou laboratoř, kde se vyrábějí jedy. Všichni tři jsou si vědomi moderních forenzních
technologií.“
„Pak
se musíme vrátit zpátky na začátek – sledovat je, dokud
neudělaj chybu.“
„Nazarach,“
řekl Raphael, „byl od útoku na Noela pod neustálým dohledem, to
ale neprokazuje jeho nevinu. Dahariel patří Astaadovi a bude
zapotřebí opatrnějšího přístupu.“
„I
po tom, co se stalo Samovi?“
Jeho
odpověď byla typicky archandělská. „Dahariel je tak důležitou
součástí Astaadovi vlády, jako je Nazarach součástí mého
vládnutí.“
A
Anoushka je dcera Nehy... „Nemůžeš po nich jít, aniž bys
neriskoval válku.“
„Dahariel
se zdál útokem na Sama zhnusený,“ řekl Raphael s
neproniknutelným výrazem ve tváři, „ale jeho domov je plný
upírů, kteří se při šelestu andělských křídel klepou
strachy.“
Elenina
mysl se vrátila k poslednímu – a jedinému – setkání s Holly
Chang. Po traumatu, kdy byla přinucena sledovat hrůzy, které Uram
spáchal, se při pohledu na Raphaelova křídla hystericky
roztřásla. Co mohl Dahariel dělat, aby dosáhl stejné reakce od
téměř-nesmrtelných, kteří žili celá staletí?
Když
silný vítr zvedl ze země do vzduchu vrstvu sněhových vloček,
Illium před sebe natáhl ruku. Ale ani toto hravé gesto nemohlo
vymazat přetrvávající otisky vražedného násilí. „Medailon,
který nás sem dovedl.“
Jakmile
si ho Raphael vzal do ruky, přejížděl prstem po liniích kovového
kruhu, jakoby po něčem pátral. Elena poznala moment, kdy našel, co
hledal – jeho prsty na místě ztuhly. „K tomuto medailonu se
mohli dostat pouze zabitím jednoho z Lijuaniných mužů.“
„Myslíš,
že je do toho zapletená?“ Zeptala se ho Elena.
„Ne.
Má příliš mnoho práce se svými znovuzrozenými.“ Raphael
sevřel prsty kolem medailonu a Eleně při připomenutí Lijuanina
oblíbeného způsobu zábavy vstávali vlasy na krku.
„Eleno
– stopa?“
„Sníh
roztává,“ odpověděla naštvaně. „Stopa je pryč.“
„Trpělivost,
lovkyně,“ odpověděl jí Raphael se sebevědomím bytosti, která
sledovala plynout staletí. „Udělal chybu, když zabil jednoho ze
svých vlastních lidí – strach totiž rozvazuje jazyky.“
„Pak
doufejme, že on - nebo ona,“ přidala, protože nezapomínala na
Anoushku, „bude dál útočit jenom na svoje lidi.“
Elena
se zadívala na fontánu. „Alespoň by zemřeli rychlejší smrtí,
než kdybysme je pak chytili my.“
Ucítila
vůni větru, čistou a svěží. Řekl
bych, že přicházíš o svou nevinnost, ale tvé noční můry
vypovídají o tom, že si o ni přišla už dávno.
To
je pravda,
přiznala mu a poskytla mu zběžný pohled do nejskrytějšího
růžku svého srdce. Toho
dne tam bylo tolik krve, že jsem ji na sobě viděla ještě i v den
pohřbu.
Ďakujem za preklad.To je pekne zamotané,som zvedavá ako to dopadne. Lenka
OdpovědětVymazatděkuji, fakt propletenec
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji. Už se těším na další. Veronika
OdpovědětVymazatDíky za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatĎakujem :) Lil
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat