Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's Wolf - 4. kapitola

středa, 1. leden 2014

Nimra polekaně vzhlédla a setkala se s ledově modrým pohledem upíra, který tu neměl co dělat.
Kdo,“ zavrčel v ten samý okamžik Augustus, “je to?!“
Muž, kterýho si Nimra zvolila,“ odpověděl Noel tónem, o kterém Nimra věděla, že byl záměrně neuctivý. Augustus zaťal své obrovské pěsti. „Zlámu ti ten vychrtlej krčík, pijavice.“
Pak se ujisti, že ho přetneš úplně, nebo se zase zahojim,“ odpověděl mu v klidu Noel a zaujal bojový postoj.


Dost.“ Nimra neměla ponětí, co si Noel myslel, že dělá, ale to spolu prodiskutují, až dořeší své záležitosti s Augustem.
Noel je můj host,“ vysvětlila druhému andělovi, „a zrovna tak ty. Pokud se nemůžeš chovat jako civilizovaná bytost, dveře jsou tam.“ Augustus na ní zavrčel. Jeho chování prozrazovalo dlouhou dobu, kterou strávil jako válečník na dvoře Tita, kde pod velením archanděla dobíjel a drancoval území. „Čekal jsem na tebe a ty mě odstrčíš stranou kvůli upírovi s pěknou tvářičkou?“
Nimra věděla, že by měla být pobouřená, ale vše, co momentálně cítila byla popuzenost. „Opravdu si myslíš, že nevím o harému tančících žen, který máš na svém hradě?“ Augustus s důstojností sklopil hlavu. „Žádná z nich není jako ty.“
Minulost je minulost,“ zašeptala Nimra, položila mu dlaň na hruď a stoupla si na špičky, aby mu mohla dát polibek na tvář. „Eitriel byl přítel nás obou a také nás oba zradil. Nemusíš za něho činit pokání.“ Augustus ji objal pevnými a silnými pažemi. „Ty pro mě nejsi pokání Nimro.“
Ale také ti nejsem souzená.“

Nimra ho pohladila po pravém křídle. Bylo to pro ně známé gesto.
Vrať se domů Auguste, tvým ženám už určitě chybíš.“ Augustus zabručel a zahleděl se na Noela. „Jestli na jejím srdci zanecháš jedinou ránu, tak se postarám o to, aby tvoje tělo bylo jedna velká rána.“ A s těmito slovy byl pryč.

Noel hleděl za druhým andělem, dokud mu nezmizel z dohledu. „Kdo je Eitriel?“
Když se na něho Nimra podívala, z jejího pohledu čišel vztek. „Do toho ti nic není.“ Dveře knihovny se s prásknutím zavřely. „Tvoje přítomnost zde má jediný důvod.“
Velmi pečlivě vyřčeno, napadlo Noela, když sledoval, jak došla k posuvným dveřím, které vedly do zahrady a otevřela je. Každý, kdo by ji zaslechl by došel k jedinému závěru. „Jak jsem řekla, Noeli,“ pokračovala Nimra, „dej pozor, abys nezašel příliš daleko. Nejsem žádná nedotčená dívka, kterou bys musel ochraňovat.“

Noel ji následoval do zahrady, ale dokud nedošli k prameni, který protékal jejím územím, nic neřekl. Voda v potoce byla chladná a čirá. „Ne,“ souhlasil s ní a věděl, že překročil svou pravomoc. A přesto nedokázal zformulovat omluvu – protože mu nebylo líto, že zakročil.
Máš zajímavý dvůr,“ řekl místo toho, když si byl jistý, že byli sami. Ačkoli nezahlédl jedinou rostlinu tohoto druhu, ve vzduchu byla cítit těžká vůně medových květů.
Opravdu?“ V jejím hlase byla stále znatelná chladná síla. Nimra se posadila na stejnou kovovou, tepanou lavičku, na které on seděl dříve a roztáhla křídla. Jejich topazové žíhání se na světle slunce třpytilo.
Fen je tvýma očima a ušima a je tím už hodně dlouhou dobu,“ řekl, „a Amariyah byla Stvořená jen proto, že ho potěší, že bude žít ještě dlouho potom, co on bude pryč.“
Nimřina odpověď neměla nic společného s jeho postřehy. „Noeli, musíš pochopit, že nemůžu nikdy vypadat jako slabá.“
Rozumím.“ Kvůli slabinám by mohla zemřít. „Nicméně, mít po boku vlka, neznamená slabinu.“
Ne, neznamená. Ale jen po takovou dobu, dokud ten vlk neusiluje o převzetí otěží.“
Tenhle vlk takovou touhu nemá.“

Noel si sedl do dřepu, nechal si studený pramen vody protékat mezi prsty a vrátil se k tématu Fena a Amariyah. „Jsi vždy tak laskavá k lidem na svém dvoře?“
Fen si zasloužil mnohem více, než o co mne kdy požádal,“ odpověděla mu Nimra a přemýšlela nad tím, zda by Noel skutečně mohl být jejím vlkem, aniž by toužil po její moci. „Až bude pryč, bude mi moc chybět.“
Viděla, jak moc Noela svým přiznáním překvapila. Andělé a obzvláště pak ti, kteří byli natolik staří a mocní, aby vládli svým vlastním územím, nebyli bytostmi, které by stále měly emoce a vlídné srdce.
Kdo bude chybět tobě, až odejdou?“ zeptala se ho, protože byla hluboce zvědavá na to, co leželo za neproniknutelnými štíty jeho osobnosti.
Máš lidské přátele?“ Nimra neočekávala, že by odpověděl a když to udělal, musela potlačit své překvapení. Byla toho schopna jen díky desítkám let zkušeností – když ne nic jiného, Eitriel jí zanechal alespoň s touto schopností.
Narodil jsem se na Anglických pláních,“ řekl. Jeho hlas se změnil a odhalil přízvuk z dávno minulých dob. Nimře to přišlo fascinující. „Kolik ti bylo let, když si byl Stvořen?“ zeptala se ho. „V té době už jsi musel být starší.“ Upíři stárli, ale tak pomalu, že to bylo téměř nepostřehnutelné.

Známky dospělosti v Noelově tváři byly už z doby jeho lidského života.
Třicet-dva,“ odpověděl, zatímco upřeně sledoval baculatého čmeláka, který létal kolem křovitých růží, obsypaných květy, které rostly po Nimřině pravé straně.
Myslel jsem si, že před sebou mám jiný život, ale když jsem přišel na to, že to není pravda, řekl jsem si, a co sakra, můžu tomu dát šanci a pokusit se, stát se Kandidátem. Nikdy jsem nečekal, že bych mohl být vybrán na první pokus.“

Nimra naklonila hlavu do strany, byla si vědoma toho, že andělé by bojovali o to, aby se tento silný a inteligentní muž stal členem zrovna jejich dvora. „Ten druhý život – byla v něm žena?“
Není to tak vždy?“ V jeho odpovědi nebyla žádná hořkost. „Vybrala si někoho jiného a já žádnou jinou nechtěl. Po tom, co jsem byl Stvořen, jsem ochraňoval jí i její děti a někdy během té doby, jsem se místo bývalého milence stal přítelem. Její potomci mi říkají strýčku a po nich truchlím, když zemřou.“

Nimra si představila divokou, větrem ošlehanou krásu země, kde se Noel narodil a zjistila, že to k němu perfektně sedělo. „A stále žijí na Anglických pláních?“
Noel přikývl, ve svitu slunce se mu zaleskly vlasy.
Jsou pyšní na své kořeny a ještě pyšnější na zem, ve které se narodili.“
A ty?“
Pláně se otisknou na duši člověka,“ odpověděl a v hlase mu opět zazněl výrazný a bohatý rodný přízvuk. „Občas, když už mi má domovina schází, se tam vracím.“

Nimra se cítila podmaněná tímto letmým pohledem do jeho minulosti. Podmaněná složitou osobností tohoto muže. Její křídla se nevědomě rozvinula ještě víc a Louisianské slunce ji vřele hladilo po peří.
Jak je možné, že v obyčejné konverzaci tvůj rodný přízvuk zcela vymizí?“
Noel pokrčil rameny. „Kromě pár návštěv, jsem na pláních už nebyl mnoho a mnoho let.“ Upustil kámen, který držel v ruce a postavil se. Z ničeho nic se změnil na přes sto osmdesát centimetrů vysokého, svalnatého muže, jehož výraz obličeje byl pracovně vážný a soustředěný.
Fen, Asirani, Christian a Amariyah,“ řekl. „Jsou to všichni, kdo k tobě má tak blízký přístup?“
Je tu ještě někdo,“ odpověděla mu a byla si vědoma, že chvilka, kdy Noel zvedl své štíty, byla pryč. „Exeter je anděl, který je se mnou déle, než jedno století. Upřednostňuje, když svůj čas může trávit ve svém pokoji v západním křídle a věnuje se tam svým knihám.“
Bude přítomen při večeři?“
Požádám ho, aby se dostavil.“ Bylo těžké představit si sladkého, myslí nepřítomného Exetera, že by jí chtěl ublížit. „Nejsem schopna ho podezřívat. Na druhou stranu, nedokážu podezřívat nikoho z nich.“

V tuto chvíli tu není nic, co by ukazovalo na kohokoli z nich více, než na jiného, takže nemůžu vyloučit nikoho.“ Noel si založil ruce a otočil se k ní čelem.
Augustus – řekni mi o něm něco.“
Není tu nic, co bych ti měla říct.“ Nimra složila svá křídla a vstala. „Je to přítel, který je přesvědčen, že by měl být něčím více - že já potřebuji, aby byl něčím více. O něho jsem se už postarala.“

Noel si všiml, že Nimra nebyla zvyklá, aby ji někdo kladl otázky, nebo na ni jakkoli tlačil. „Nemyslím si, že by Augustovi došlo, že ses o něho postarala.“
Nimra mu věnovala chladný úsměv. „Jak jsme již probrali dříve,“ řekla, „tato záležitost nespadá do tvé kompetence.“
Právě naopak.“ Noel k ní přistoupil blíže a položil si ruce na boky. „Frustrovaní muži jsou schopni hloupých a někdy smrtelných činů.“
Nimra se zamračila, natáhla ruku a z ramene mu smetla drobný, bílý kvítek, který mu tam spadl.
Augustus ne. V první řadě to byl vždy můj přítel.“

Nezáleží na tom, čemu věříš, jeho city k tobě, nejsou city přítele.“ Noel si ve tváři velkého anděla všiml výrazu neskrývaného vzteku, když si uvědomil, čím přesně Noel pro Nimru byl. Nimra stáhla rty do úzké linky. „Toto téma je stejně naprosto bezpředmětné. Augustus mne navštěvuje, ale v den, kdy mi někdo dal do čaje Půlnoc, tu nebyl.“

Zmínila ses, že se kolem tvého jídla vyskytují i jistí sloužící,“ poukázal Noel. Žilami se mu rozproudila úchvatně svůdná vůně, která neměla nic společného s rozkvetlými zahradami, v nichž se nacházeli. „A přesto se při odhalení zrádce soustředíš pouze na okruh lidí, který máš kolem sebe. Proč?“
Protože sloužící jsou lidé. Proč by riskovali smrtelný trest?“ zeptala se ho s upřímnou zmateností. „Jejich životy jsou krátké už tak, jak jsou.“

Byla bys překvapená, co jsou lidé schopni obětovat.“ Noel si projel rukou vlasy, aby potlačil potřebu natáhnout se a o omotat si kolem prstu černo modrou loknu jejích vlasů. Stále ho znepokojovalo, jak snadno ho dokázala okouzlit. Po mnoho měsíců nedokázalo prázdnotou, která se uvnitř něho nacházela, proniknout vůbec nic. Bylo to překvapivé - obzvláště pak, vzhledem k tomu, že ještě nezahlédl pravou povahu její moci a síly, která utvářela její reputaci.

Kolik sloužících to přesně znamená?“
Tři,“ odpověděla mu Nimra. „Violet, Sammi a Richard.“
Noel si jména zapamatoval a pak se zeptal, „co budeš dnes dělat?“
Očividně na něho byla stále ještě naštvaná za to, že se opovážil s ní nesouhlasit, protože se na něho podívala pohledem, ze kterého čišela čirá královská arogance. „Opět to není nic, co by tě mělo zajímat.“

Bylo mu 'pouhých' dvě stě dvacet let, ale léta svého života strávil ve službách archandělových mužů a posledních sto let dokonce patřil ke stráži, která spadala přímo pod Sedmu. Noel také uměl být arogantní. „Možná ne,“ zareagoval a přistoupil k ní natolik blízko, aby musela zaklonit hlavu, když se mu chtěla podívat do očí – věděl, že tento čin Nimra rozhodně neocení, „ale snažil jsem se být zdvořilý a chovat se civilizovaně, snažil jsem se o konverzaci.“

Nimra na něho přimhouřila oči. „Řekla bych, že slušný a civilizovaný si ty nikdy nebyl. Tak se o to přestaň snažit – je to směšné.“
Její prohlášení ho pobavilo a Noel se překvapeně rozesmál. Zvuk jeho smíchu byl drsný a nezvyklý, svaly v hrudi se mu natahovaly způsobem, jakým je už dlouho nepoužil.

Nimra byla z dopadu, který na ni Noelův smích měl, velice překvapená. Zasáhl jí způsob, jakým se změnila jeho tvář a jak modře byly najednou prozářené jeho oči. Byl to zběžný pohled do muže, kterým byl před událostmi, které se odehrály v Útočišti – najednou byl mužem, kterému šibalsky a hříšně zářily oči a který se dokázal zasmát sám sobě. Když jí v tu chvíli nabídl rámě, přijala ho. Skrz tenkou látku košile, kterou měl oblečenou, prosakovalo jeho tělesné teplo a vzhledem k tomu, že měl rukávy ohrnuté k loktům, tak ho cítila i přímo z pokožky, které se dotýkala. Jak spolu kráčeli, cítila pod prsty ladný pohyb jeho svalů. Na moment zapomněla, že byla o čtyři sta let starším andělem. Andělem, kterého chtěl někdo zabít a cítila se jednoduše jen ženou, která se procházela s pohledným mužem, který ji i se všemi jeho neotesanými způsoby začínal fascinovat.

**********

O tři dny později měl již Noel velmi jasnou představu, jak všechno na Nimry dvoře fungovalo. Nimra byla jeho nesporným centrem, ale nebyla to žádná primadona. Slovo „dvůr“ bylo ve skutečnosti jen označením, protože to nebylo žádné extravagantní místo s formálními večeřemi, které by se konaly každou noc a účastnili by se jich nastrojení dvořané, kteří by chtěli zapůsobit a jejichž primární cíl by byl vypadat dobře a schopně podlézat.

Nimry dvůr byl velmi schopně funkční jednotka a výjimečné schopnosti jejích mužů a žen byly zcela evidentní.
Christian – který vůči Noelovi nevykazoval žádné známky lepších vztahů – zvládal denní úkoly, které zahrnovaly nakládání s penězi tak, aby dvůr prosperoval. V některých úkolech asistoval Fenovi, ačkoli z toho, čeho byl Noel svědkem, se jednalo spíše o vztah mentora a jeho učence. Fen Christianovi předával své znalosti. Anděl byl sice starší věkem, ale rozhodně byl mladší, co se zkušeností týkalo.
Asirani byla Nimřinou asistentkou pro vztahy s veřejností. „Odmítá většinu pozvání,“ řekla mu předchozího dne frustrovaná upírka, „díky čemuž je moje práce velmi vyzývající.“ Nicméně pozvánky – od ostatních andělů, vysoce postavených upírů i lidí, kteří velmi dychtivě toužili po setkání s vládnoucím andělem – chodily stále dál a Asirani měla tudíž stále spousty práce.

Exeter - učenec, dostál své reputace - byl velice výstřední osobností, s chomáči zaprášených šedých vlasů, které mu trčely do všech směrů a s křídly ohromující temně žluté barvy, která přecházela do měděné. Zdálo se, že většinu času tráví s hlavou v oblacích. Nicméně bližší průzkum Noela přesvědčil, že když přišlo na andělskou politiku, byl Exeter pro Nimru dobrým zdrojem rad i informací.

Fen, na druhou stranu měl pod palcem záležitosti, které se týkaly upírské a lidské populace. Zdálo se, že skutečnou pozici, kromě péče o svého otce, neměla pouze Amariyah.
Zůstáváš u dvora jen kvůli svému otci?“ zeptal se jí večer po vzácné formální večeři. Stáli na balkóně a dopadala na ně stříbrná záře půlměsíce. Dusný vzduch byl protkán zvuky hmyzu a bujnou temnotou, typickou pro mokřady. Upírka upíjela z vinné sklínky, naplněné rudou tekutinou, která vábila Noelovy smysly. Noel se ale nedávno krmil a jeho hlad už nyní nebyl tak naléhavý. V tuto chvíli se jednalo spíše o šum někde na pozadí mysli, který v něm vyvolávala silná vůně železa.
V minulosti by ignoroval sklínku, kterou držela v ruce a soustředil by se na puls na jejím krku, nebo na zápěstí, ale představa toho, že by přiložil rty na její pokožku - na kohokoli pokožku, mít někoho takto blízko u těla – celé jeho tělo pohltil ledový chlad a hlad ho v okamžiku přešel.
Ne,“ odpověděla mu nakonec a olízla si jazykem kapku krve, která jí ulpěla na plném spodním rtu. „Dlužím Nimře svou oddanost za to, jak jsem byla Stvořena a možná nemám žádné srovnání, ale ostatní říkají, že toto je dobře fungující území. Zaslechla jsem vyprávění o jiných dvorech a z některých mi vstávaly hrůzou vlasy.“

Noel věděl, že tyto příběhy byly s velkou pravděpodobností pravdivé. Mnoho nesmrtelných bylo natolik nelidsky se chovajících, že nepovažovali lidi ani upíry za nic více, než za hračky sloužící pro jejich pobavení. Vládli skrze mix sadistické bolesti a do morku kostí hluboké hrůzy.
Na rozdíl od těchto dvorů, Nimřini sloužící i dvořané s ní sice jednali s nejvyšším možným respektem, ale nebyl u nich přítomen žádný hrůzu nahánějící strach - nikdo nebyl nervózní jen z její přítomnosti. A přesto... žádný vládce, ve kterém by byla byť jen špetka vlídnosti, by nemohl odrážet tak brutální vyzyvatele, jakým byl například Nazarach.

To Noela přimělo zpochybňovat všechno, čeho tu byl zatím svědkem. Přimělo ho to, zamýšlet se nad tím, zda se nestal obětí dovedných hereckých výkonů soupeře, kterým byla žena anděl, která měla šest staletí na to, aby se této dovednosti naučila.

Amariyah k němu přistoupila o krok blíže. Nyní už stála příliš blízko. „Ty to taky cítíš, že ano? Ty všudypřítomné lži.“ Zašeptala. „Pod nimi se skrývají náznaky pravdy.“ Amariyahnina vůně byla výrazná a bohatá, žhavě sexuální a neobsahovala žádné rafinované podtóny. Její bezostyšná vůně se hodila k její skutečné povaze – vše se točilo kolem sexu a krásy, bez jediného pomyšlení na důsledky. Mladá. Noel se v porovnání s ní cítil prastarý.


5 komentářů:

  1. Moc děkuji za další pokračování překladu, už jsem se na to těšila a jinak přeji úspěšný Nový rok . Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za ďalšiu kapitolku a taktiež prajem všetko dobré do Nového roku :)

    OdpovědětVymazat