středa, 1. leden 2014
Nimra polekaně vzhlédla a setkala se s ledově modrým pohledem upíra, který tu neměl co dělat.
Nimra polekaně vzhlédla a setkala se s ledově modrým pohledem upíra, který tu neměl co dělat.
„Kdo,“
zavrčel v ten samý okamžik Augustus, “je to?!“
„Muž,
kterýho si Nimra zvolila,“ odpověděl Noel tónem, o kterém
Nimra věděla, že byl záměrně neuctivý. Augustus zaťal své
obrovské pěsti. „Zlámu ti ten vychrtlej krčík, pijavice.“
„Pak
se ujisti, že ho přetneš úplně, nebo se zase zahojim,“
odpověděl mu v klidu Noel a zaujal bojový postoj.
„Dost.“
Nimra neměla ponětí, co si Noel myslel, že dělá, ale to spolu
prodiskutují, až dořeší své záležitosti s Augustem.
„Noel
je můj host,“ vysvětlila druhému andělovi, „a zrovna tak ty.
Pokud se nemůžeš chovat jako civilizovaná bytost, dveře jsou
tam.“ Augustus na ní zavrčel. Jeho chování prozrazovalo dlouhou
dobu, kterou strávil jako válečník na dvoře Tita, kde pod
velením archanděla dobíjel a drancoval území. „Čekal jsem na
tebe a ty mě odstrčíš stranou kvůli upírovi s pěknou
tvářičkou?“
Nimra
věděla, že by měla být pobouřená, ale vše, co momentálně
cítila byla popuzenost. „Opravdu si myslíš, že nevím o harému
tančících žen, který máš na svém hradě?“ Augustus s
důstojností sklopil hlavu. „Žádná z nich není jako ty.“
„Minulost
je minulost,“ zašeptala Nimra, položila mu dlaň na hruď a
stoupla si na špičky, aby mu mohla dát polibek na tvář. „Eitriel
byl přítel nás obou a také nás oba zradil. Nemusíš za něho
činit pokání.“ Augustus ji objal pevnými a silnými pažemi.
„Ty pro mě nejsi pokání Nimro.“
„Ale
také ti nejsem souzená.“
Nimra
ho pohladila po pravém křídle. Bylo to pro ně známé gesto.
„Vrať
se domů Auguste, tvým ženám už určitě chybíš.“ Augustus
zabručel a zahleděl se na Noela. „Jestli na jejím srdci zanecháš
jedinou ránu, tak se postarám o to, aby tvoje tělo bylo jedna
velká rána.“ A s těmito slovy byl pryč.
Noel
hleděl za druhým andělem, dokud mu nezmizel z dohledu. „Kdo je
Eitriel?“
Když
se na něho Nimra podívala, z jejího pohledu čišel vztek. „Do
toho ti nic není.“ Dveře knihovny se s prásknutím zavřely.
„Tvoje přítomnost zde má jediný důvod.“
Velmi
pečlivě vyřčeno, napadlo Noela, když sledoval, jak došla k
posuvným dveřím, které vedly do zahrady a otevřela je. Každý,
kdo by ji zaslechl by došel k jedinému závěru. „Jak jsem řekla,
Noeli,“ pokračovala Nimra, „dej pozor, abys nezašel příliš
daleko. Nejsem žádná nedotčená dívka, kterou bys musel
ochraňovat.“
Noel
ji následoval do zahrady, ale dokud nedošli k prameni, který
protékal jejím územím, nic neřekl. Voda v potoce byla chladná a
čirá. „Ne,“ souhlasil s ní a věděl, že překročil svou
pravomoc. A přesto nedokázal zformulovat omluvu – protože mu
nebylo líto, že zakročil.
„Máš
zajímavý dvůr,“ řekl místo toho, když si byl jistý, že byli
sami. Ačkoli nezahlédl jedinou rostlinu tohoto druhu, ve vzduchu
byla cítit těžká vůně medových květů.
„Opravdu?“
V jejím hlase byla stále znatelná chladná síla. Nimra se
posadila na stejnou kovovou, tepanou lavičku, na které on seděl
dříve a roztáhla křídla. Jejich topazové žíhání se na
světle slunce třpytilo.
„Fen
je tvýma očima a ušima a je tím už hodně dlouhou dobu,“ řekl,
„a Amariyah byla Stvořená jen proto, že ho potěší, že bude
žít ještě dlouho potom, co on bude pryč.“
Nimřina
odpověď neměla nic společného s jeho postřehy. „Noeli, musíš
pochopit, že nemůžu nikdy vypadat jako slabá.“
„Rozumím.“
Kvůli slabinám by mohla zemřít. „Nicméně, mít po boku vlka,
neznamená slabinu.“
„Ne,
neznamená. Ale jen po takovou dobu, dokud ten vlk neusiluje o
převzetí otěží.“
„Tenhle
vlk takovou touhu nemá.“
Noel
si sedl do dřepu, nechal si studený pramen vody protékat mezi
prsty a vrátil se k tématu Fena a Amariyah. „Jsi vždy tak
laskavá k lidem na svém dvoře?“
„Fen
si zasloužil mnohem více, než o co mne kdy požádal,“
odpověděla mu Nimra a přemýšlela nad tím, zda by Noel skutečně
mohl být jejím vlkem, aniž by toužil po její moci. „Až bude
pryč, bude mi moc chybět.“
Viděla,
jak moc Noela svým přiznáním překvapila. Andělé a obzvláště
pak ti, kteří byli natolik staří a mocní, aby vládli svým
vlastním územím, nebyli bytostmi, které by stále měly emoce a
vlídné srdce.
„Kdo
bude chybět tobě, až odejdou?“ zeptala se ho, protože byla
hluboce zvědavá na to, co leželo za neproniknutelnými štíty
jeho osobnosti.
„Máš
lidské přátele?“ Nimra neočekávala, že by odpověděl a když
to udělal, musela potlačit své překvapení. Byla toho schopna jen
díky desítkám let zkušeností – když ne nic jiného, Eitriel
jí zanechal alespoň s touto schopností.
„Narodil
jsem se na Anglických pláních,“ řekl. Jeho hlas se změnil a
odhalil přízvuk z dávno minulých dob. Nimře to přišlo
fascinující. „Kolik ti bylo let, když si byl Stvořen?“
zeptala se ho. „V té době už jsi musel být starší.“ Upíři
stárli, ale tak pomalu, že to bylo téměř nepostřehnutelné.
Známky
dospělosti v Noelově tváři byly už z doby jeho lidského života.
„Třicet-dva,“
odpověděl, zatímco upřeně sledoval baculatého čmeláka, který
létal kolem křovitých růží, obsypaných květy, které rostly
po Nimřině pravé straně.
„Myslel
jsem si, že před sebou mám jiný život, ale když jsem přišel
na to, že to není pravda, řekl jsem si, a co sakra, můžu tomu
dát šanci a pokusit se, stát se Kandidátem. Nikdy jsem nečekal,
že bych mohl být vybrán na první pokus.“
Nimra
naklonila hlavu do strany, byla si vědoma toho, že andělé by
bojovali o to, aby se tento silný a inteligentní muž stal členem
zrovna jejich dvora. „Ten druhý život – byla v něm žena?“
„Není
to tak vždy?“ V jeho odpovědi nebyla žádná hořkost. „Vybrala
si někoho jiného a já žádnou jinou nechtěl. Po tom, co jsem byl
Stvořen, jsem ochraňoval jí i její děti a někdy během té
doby, jsem se místo bývalého milence stal přítelem. Její
potomci mi říkají strýčku a po nich truchlím, když zemřou.“
Nimra
si představila divokou, větrem ošlehanou krásu země, kde se Noel
narodil a zjistila, že to k němu perfektně sedělo. „A stále
žijí na Anglických pláních?“
Noel
přikývl, ve svitu slunce se mu zaleskly vlasy.
„Jsou
pyšní na své kořeny a ještě pyšnější na zem, ve které se
narodili.“
„A
ty?“
„Pláně
se otisknou na duši člověka,“ odpověděl a v hlase mu opět
zazněl výrazný a bohatý rodný přízvuk. „Občas, když už mi
má domovina schází, se tam vracím.“
Nimra
se cítila podmaněná tímto letmým pohledem do jeho minulosti.
Podmaněná složitou osobností tohoto muže. Její křídla se
nevědomě rozvinula ještě víc a Louisianské slunce ji vřele
hladilo po peří.
„Jak
je možné, že v obyčejné konverzaci tvůj rodný přízvuk zcela
vymizí?“
Noel
pokrčil rameny. „Kromě pár návštěv, jsem na pláních už
nebyl mnoho a mnoho let.“ Upustil kámen, který držel v ruce a
postavil se. Z ničeho nic se změnil na přes sto osmdesát
centimetrů vysokého, svalnatého muže, jehož výraz obličeje byl
pracovně vážný a soustředěný.
„Fen,
Asirani, Christian a Amariyah,“ řekl. „Jsou to všichni, kdo k
tobě má tak blízký přístup?“
„Je
tu ještě někdo,“ odpověděla mu a byla si vědoma, že chvilka,
kdy Noel zvedl své štíty, byla pryč. „Exeter je anděl, který
je se mnou déle, než jedno století. Upřednostňuje, když svůj
čas může trávit ve svém pokoji v západním křídle a věnuje
se tam svým knihám.“
„Bude
přítomen při večeři?“
„Požádám
ho, aby se dostavil.“ Bylo těžké představit si sladkého, myslí
nepřítomného Exetera, že by jí chtěl ublížit. „Nejsem
schopna ho podezřívat. Na druhou stranu, nedokážu podezřívat
nikoho z nich.“
„V
tuto chvíli tu není nic, co by ukazovalo na kohokoli z nich více,
než na jiného, takže nemůžu vyloučit nikoho.“ Noel si založil
ruce a otočil se k ní čelem.
„Augustus
– řekni mi o něm něco.“
„Není
tu nic, co bych ti měla říct.“ Nimra složila svá křídla a
vstala. „Je to přítel, který je přesvědčen, že by měl být
něčím více - že já potřebuji, aby byl něčím více. O něho
jsem se už postarala.“
Noel
si všiml, že Nimra nebyla zvyklá, aby ji někdo kladl otázky,
nebo na ni jakkoli tlačil. „Nemyslím si, že by Augustovi došlo,
že ses o něho postarala.“
Nimra
mu věnovala chladný úsměv. „Jak jsme již probrali dříve,“
řekla, „tato záležitost nespadá do tvé kompetence.“
„Právě
naopak.“ Noel k ní přistoupil blíže a položil si ruce na boky.
„Frustrovaní muži jsou schopni hloupých a někdy smrtelných
činů.“
Nimra
se zamračila, natáhla ruku a z ramene mu smetla drobný, bílý
kvítek, který mu tam spadl.
„Augustus
ne. V první řadě to byl vždy můj přítel.“
„Nezáleží
na tom, čemu věříš, jeho city k tobě, nejsou city přítele.“
Noel si ve tváři velkého anděla všiml výrazu neskrývaného
vzteku, když si uvědomil, čím přesně Noel pro Nimru byl. Nimra
stáhla rty do úzké linky. „Toto téma je stejně naprosto
bezpředmětné. Augustus mne navštěvuje, ale v den, kdy mi někdo
dal do čaje Půlnoc, tu nebyl.“
„Zmínila
ses, že se kolem tvého jídla vyskytují i jistí sloužící,“
poukázal Noel. Žilami se mu rozproudila úchvatně svůdná vůně,
která neměla nic společného s rozkvetlými zahradami, v nichž se
nacházeli. „A přesto se při odhalení zrádce soustředíš
pouze na okruh lidí, který máš kolem sebe. Proč?“
„Protože
sloužící jsou lidé. Proč by riskovali smrtelný trest?“
zeptala se ho s upřímnou zmateností. „Jejich životy jsou krátké
už tak, jak jsou.“
„Byla
bys překvapená, co jsou lidé schopni obětovat.“ Noel si projel
rukou vlasy, aby potlačil potřebu natáhnout se a o omotat si kolem
prstu černo modrou loknu jejích vlasů. Stále ho znepokojovalo,
jak snadno ho dokázala okouzlit. Po mnoho měsíců nedokázalo
prázdnotou, která se uvnitř něho nacházela, proniknout vůbec
nic. Bylo to překvapivé - obzvláště pak, vzhledem k tomu, že
ještě nezahlédl pravou povahu její moci a síly, která utvářela
její reputaci.
„Kolik
sloužících to přesně znamená?“
„Tři,“
odpověděla mu Nimra. „Violet, Sammi a Richard.“
Noel
si jména zapamatoval a pak se zeptal, „co budeš dnes dělat?“
Očividně
na něho byla stále ještě naštvaná za to, že se opovážil s ní
nesouhlasit, protože se na něho podívala pohledem, ze kterého
čišela čirá královská arogance. „Opět to není nic, co by tě
mělo zajímat.“
Bylo
mu 'pouhých' dvě stě dvacet let, ale léta svého života strávil
ve službách archandělových mužů a posledních sto let dokonce
patřil ke stráži, která spadala přímo pod Sedmu. Noel také
uměl být arogantní. „Možná ne,“ zareagoval a přistoupil k
ní natolik blízko, aby musela zaklonit hlavu, když se mu chtěla
podívat do očí – věděl, že tento čin Nimra rozhodně
neocení, „ale snažil jsem se být zdvořilý a chovat se
civilizovaně, snažil jsem se o konverzaci.“
Nimra
na něho přimhouřila oči. „Řekla bych, že slušný a
civilizovaný si ty nikdy nebyl. Tak se o to přestaň snažit – je
to směšné.“
Její
prohlášení ho pobavilo a Noel se překvapeně rozesmál. Zvuk jeho
smíchu byl drsný a nezvyklý, svaly v hrudi se mu natahovaly
způsobem, jakým je už dlouho nepoužil.
Nimra
byla z dopadu, který na ni Noelův smích měl, velice překvapená.
Zasáhl jí způsob, jakým se změnila jeho tvář a jak modře byly
najednou prozářené jeho oči. Byl to zběžný pohled do muže,
kterým byl před událostmi, které se odehrály v Útočišti –
najednou byl mužem, kterému šibalsky a hříšně zářily oči a
který se dokázal zasmát sám sobě. Když jí v tu chvíli nabídl
rámě, přijala ho. Skrz tenkou látku košile, kterou měl
oblečenou, prosakovalo jeho tělesné teplo a vzhledem k tomu, že
měl rukávy ohrnuté k loktům, tak ho cítila i přímo z pokožky,
které se dotýkala. Jak spolu kráčeli, cítila pod prsty ladný
pohyb jeho svalů. Na moment zapomněla, že byla o čtyři sta let
starším andělem. Andělem, kterého chtěl někdo zabít a cítila
se jednoduše jen ženou, která se procházela s pohledným mužem,
který ji i se všemi jeho neotesanými způsoby začínal
fascinovat.
**********
O
tři dny později měl již Noel velmi jasnou představu, jak všechno
na Nimry dvoře fungovalo. Nimra byla jeho nesporným centrem, ale
nebyla to žádná primadona. Slovo „dvůr“ bylo ve skutečnosti
jen označením, protože to nebylo žádné extravagantní místo s
formálními večeřemi, které by se konaly každou noc a účastnili
by se jich nastrojení dvořané, kteří by chtěli zapůsobit a
jejichž primární cíl by byl vypadat dobře a schopně podlézat.
Nimry
dvůr byl velmi schopně funkční jednotka a výjimečné schopnosti
jejích mužů a žen byly zcela evidentní.
Christian
– který vůči Noelovi nevykazoval žádné známky lepších
vztahů – zvládal denní úkoly, které zahrnovaly nakládání s
penězi tak, aby dvůr prosperoval. V některých úkolech asistoval
Fenovi, ačkoli z toho, čeho byl Noel svědkem, se jednalo spíše o
vztah mentora a jeho učence. Fen Christianovi předával své
znalosti. Anděl byl sice starší věkem, ale rozhodně byl mladší,
co se zkušeností týkalo.
Asirani
byla Nimřinou asistentkou pro vztahy s veřejností. „Odmítá
většinu pozvání,“ řekla mu předchozího dne frustrovaná
upírka, „díky čemuž je moje práce velmi vyzývající.“
Nicméně pozvánky – od ostatních andělů, vysoce postavených
upírů i lidí, kteří velmi dychtivě toužili po setkání s
vládnoucím andělem – chodily stále dál a Asirani měla tudíž
stále spousty práce.
Exeter
- učenec, dostál své reputace - byl velice výstřední osobností,
s chomáči zaprášených šedých vlasů, které mu trčely do
všech směrů a s křídly ohromující temně žluté barvy, která
přecházela do měděné. Zdálo se, že většinu času tráví s
hlavou v oblacích. Nicméně bližší průzkum Noela přesvědčil,
že když přišlo na andělskou politiku, byl Exeter pro Nimru
dobrým zdrojem rad i informací.
Fen,
na druhou stranu měl pod palcem záležitosti, které se týkaly
upírské a lidské populace. Zdálo se, že skutečnou pozici, kromě
péče o svého otce, neměla pouze Amariyah.
„Zůstáváš
u dvora jen kvůli svému otci?“ zeptal se jí večer po vzácné
formální večeři. Stáli na balkóně a dopadala na ně stříbrná
záře půlměsíce. Dusný vzduch byl protkán zvuky hmyzu a bujnou
temnotou, typickou pro mokřady. Upírka upíjela z vinné sklínky,
naplněné rudou tekutinou, která vábila Noelovy smysly. Noel se
ale nedávno krmil a jeho hlad už nyní nebyl tak naléhavý. V tuto
chvíli se jednalo spíše o šum někde na pozadí mysli, který v
něm vyvolávala silná vůně železa.
V
minulosti by ignoroval sklínku, kterou držela v ruce a soustředil
by se na puls na jejím krku, nebo na zápěstí, ale představa
toho, že by přiložil rty na její pokožku - na kohokoli pokožku,
mít někoho takto blízko u těla – celé jeho tělo pohltil
ledový chlad a hlad ho v okamžiku přešel.
„Ne,“
odpověděla mu nakonec a olízla si jazykem kapku krve, která jí
ulpěla na plném spodním rtu. „Dlužím Nimře svou oddanost za
to, jak jsem byla Stvořena a možná nemám žádné srovnání,
ale ostatní říkají, že toto je dobře fungující území.
Zaslechla jsem vyprávění o jiných dvorech a z některých mi
vstávaly hrůzou vlasy.“
Noel
věděl, že tyto příběhy byly s velkou pravděpodobností
pravdivé. Mnoho nesmrtelných bylo natolik nelidsky se chovajících,
že nepovažovali lidi ani upíry za nic více, než za hračky
sloužící pro jejich pobavení. Vládli skrze mix sadistické
bolesti a do morku kostí hluboké hrůzy.
Na
rozdíl od těchto dvorů, Nimřini sloužící i dvořané s ní
sice jednali s nejvyšším možným respektem, ale nebyl u nich
přítomen žádný hrůzu nahánějící strach - nikdo nebyl
nervózní jen z její přítomnosti. A přesto... žádný vládce,
ve kterém by byla byť jen špetka vlídnosti, by nemohl odrážet
tak brutální vyzyvatele, jakým byl například Nazarach.
To
Noela přimělo zpochybňovat všechno, čeho tu byl zatím svědkem.
Přimělo ho to, zamýšlet se nad tím, zda se nestal obětí
dovedných hereckých výkonů soupeře, kterým byla žena anděl,
která měla šest staletí na to, aby se této dovednosti naučila.
Amariyah
k němu přistoupila o krok blíže. Nyní už stála příliš
blízko. „Ty to taky cítíš, že ano? Ty všudypřítomné lži.“
Zašeptala. „Pod nimi se skrývají náznaky pravdy.“
Amariyahnina vůně byla výrazná a bohatá, žhavě sexuální a
neobsahovala žádné rafinované podtóny. Její bezostyšná vůně
se hodila k její skutečné povaze – vše se točilo kolem sexu a
krásy, bez jediného pomyšlení na důsledky. Mladá. Noel se v
porovnání s ní cítil prastarý.
Moc děkuji za další pokračování překladu, už jsem se na to těšila a jinak přeji úspěšný Nový rok . Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za ďalšiu kapitolku a taktiež prajem všetko dobré do Nového roku :)
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazatĎakujem Lenka:)
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat