sobota, 18. leden 2014
Zakázané Město Eleně
vyrazilo dech. Bylo labyrintem drobných budov a skrytých cest. Toto místo
opravdu bylo městem uvnitř města. A šlo o místo plné divů – viděla bílé
mramorové mosty se sochami spících draků; dlážděná nádvoří lemovaná
stromořadími a každý strom byl ozdoben místo plodů, mihotavými světly z delikátních
svítilen; dvořané byli ověšení nesčetným množstvím drahých kamenů. Všechno to
působilo jako vytržené ze sna.
“Motýly,” zašeptala,
když postávala na soukromém balkónu horní residence, která byla určena jen pro
ně. “Připomínají mi motýly.” Raphaelova přítomnost za jejími zády byla jako
spolehlivé a důvěrné teplo domova. Ruce měl po obou jejích stranách zapřené o
zábradlí. Užívala si teplo, které z něho sálalo, a když promluvil, cítila
na svých křídlech vibrace jeho těla. „Neha a několik dalších andělů do jisté
míry stále udržují královský dvůr, ale Lijuanin dvůr je nejrozsáhlejší.“
„Ona je skutečnou
královnou.“ Sledovala, jak davy Lijuaniných poddaných narůstaly a jak si jedinci
mezi sebou vyměňovaly koketní úsměvy. Všechny ženy na sobě měly šaty dlouhé až
ke kotníkům a většina z nich působila spíše elegantně, než svůdně. „Myslíš
si, že vědí o jejích znovuzrozených?“
„Ano.“ Raphael položil ruce na ty její a jeho hlas zněl jako intimní
temnota. „Jasonovi muži mu nahlásili, že Lijuan začala stěhovat své
znovuzrozené do dvora. Prý poslouží jako zdroj zábavy.“ Elena pevněji stiskla
rukama, překrytýma těma silnýma Raphaelovýma, věkem uhlazené kamenné zábradlí.
„To by je takhle degradovala? Myslela sem, že je považuje za svoje vrcholný
dílo?“
„Zdá se, že někteří z nich
mají větší štěstí, než ostatní.“ Raphael klouzal dlaněmi nahoru po jejích
pažích a přitáhl si ji k sobě. „Zítra ráno je setkání Kádru. Jestli se
půjdeš projít, buď opatrná – Lijuan by mohla shledat zábavným, jednoho z nich
proti tobě poštvat.“
„Kdo bude můj
bodyguard?“
„Aodhan.“ Následovala
pauza. „Nejsi příliš šťastná.“
„Nelíbí se mi fakt,
že mam furt nějakou chůvu.“
„Je to nezbytné.“
„Prozatím.“
Rozhostilo se mezi
nimi nebezpečné ticho a Eleně bylo jasné, že toto byla bitva, kterou bude muset
v budoucnosti opakovat. Ona to zvládne – a stejně tak, pomyslela si, to
zvládne Raphael. „Vybral sis válečnici, tak na to nezapomínej.“
Políbil ji na citlivé
místo těsně pod uchem. „Stejně jako ty sis vybrala archanděla.“ Elena si byla
vždy vědoma toho, že bude náročným milencem. Ale to ona byla také.
„Nikdy jsem
s tebou netrénovala.“ Zaznělo její hravé pozvání. „Máš rád nože?“
Na rtech, které se jí
otřely o stejné místo, které provokovaly jen pár okamžiků před tím, ucítila
náznak úsměvu. „Po plese si spolu zatančíme s ocelí.“ Když u ní stál
takhle blízko, bylo pro ni složité přemýšlet a navíc pod nimi pulsovalo životem
Zakázané Město. „Nevzal si s sebou moc svých vlastních lidí.“ Letěli s nimi
jen Jason s Aodhanem a to byli pouze dva ze členů Sedmy, kteří se budou plesu
účastnit. „Jestli dojde k nějakému boji, tak už by stejně nestihli dorazit.“
Elena dokončila svůj
účes – uhlazený Francouzský drdol, který ji kdysi naučila Sára – hladké prameny
vlasů upevnila snad tisíci pinetkami – a pak se prohlížela v zrcadle. Její
ledově modré šaty měly na zádech opravdu hluboký výstřih, délkou nedosahovaly
ani do poloviny stehen a na obou stranách měly ještě rozparky. Navzdory
křišťálovým střípkům, které zdobily jejich povrch, přilnuly k jejímu tělu
jako druhá vrstva kůže. Ve chvíli, kdy jí je krejčí poprvé předvedl, zůstala na
něho oněměle zírat, ale ten upír nebyl vůbec hloupý. Jakmile je doplnila nad
kolena vysokými kozačkami a punčochami – obojí v černé barvě – změnila se
z něčího chutného doprovodu na elegantní vražedkyni. A jako bonus – kdyby
bylo zapotřebí - měla stále svobodu pohybu.
Na bocích ucítila
teplé mužské dlaně. „Perfektní.“ Spalující touha, která vyzařovala z tohoto
jediného slova jí dlouze a líně pohladila po celém těle a pod jemnou látkou šatů, se jí vyrýsovaly bradavky.
„Make-up,“ zalapala
po dechu.
Raphael uvolnil své
sevření natolik, aby si mohla na tváře nanést trochu zdravíčka a použít
řasenku. Když otevřela krabičku, která jí byla doručena spolu s šaty,
našla v ní rtěnku, která, jak se vzápětí ukázalo, měla intenzivně
rudý odstín. „Tohle neni můj styl.“
„Tak o tom přemýšlej
jako o kamufláži,“ odpověděl jí Raphael a přitáhl si jí zpět ke svému zatím jen
napůl oblečenému tělu. Obrys jeho ptáka se jí vypaloval do kůže jako cejch a
křídla jí začala hořet nejerotičtějšími pocity. „Která ti dovolí na území
nepřítele splynout s okolím.“
„Nevypadam moc jako
andělé nebo upíři, který jsme tam dole viděli.“ Její šaty/tunika v žádném
případě nepůsobily ostýchavým stylem. A pak tu samozřejmě byly její nože.
Nehledě na její pistoli. Pro dnešní večer ale měla všechny zbraně skryté – ze zdvořilosti, přestože
to bylo v rozporu s odporem, který v ní vyvolaly Lijuaniny hry.
Elena se ale začínala učit vybírat si své vlastní bitvy. „Nevěděla bych jak
napodobit její dvořany ani v případě, kdybys mně jednim z nich
praštil po hlavě.“
„Ovšem že ne. Krví
jsi lovec.“ Stále stál za ní a v tuto chvíli se na její odraz v zrcadle díval
tak spalujícím pohledem, že napůl očekávala, kdy se zrcadlo před nimi rozteče.
Mezi tím musela stisknout stehna k sobě a bojovat s nutkáním povalit
ho na zem a vzít si ho, dokud by oba nekřičeli extází ukojené touhy.
„Tak tě ale ona
nevidí,“ zamumlal Raphael. „Uvidí jen mladého, slabého anděla – fascinujícího
díky způsobu, kterým ses zrodila, ale jinak nehodné její pozornosti.“
„To je dobře.“ Bude
tak mít příležitost pozoroval Lijuan, aniž by ji u toho nachytala. Elena neměla
žádné iluze o tom, že by mohla nejstarší ženu archanděla fyzicky zastavit, ale
možná by se jí mohlo podařit zahlédnout něco z její psychiky - jakoukoli
drobnost, která by Raphaelovi mohla pomoci.
Raphael se od ní
odtáhl a přešel k nočnímu stolku. „Illium ode mě chtěl svolení, aby ti
mohl dát dar.“
Elena se zvědavě
otočila… a dívala se do chromové modři jeho očí. „Čím tě provokoval tentokrát?“
Raphael se pomalu
usmál, byl to archandělův nebezpečný, pobavený úsměv. „Nože a jejich pochvy,“
zamumlal.
Elena se dotkla
okraje své pravé boty. „Já svůj nůž mám-„
„Hmm.“ Raphael něco
vyndal z hladké dřevěné krabičky a popošel směrem k ní. „Ale nemáš
můj.“ Chytil jí dlaní za zátylek a jeho polibek byl temný a majetnický. V tu
chvíli si ho chtěla také nárokovat.
„Jestli budeš takhle
pokračovat, tak se na žádnou večeři nedostanem.“ Dívala se mu zpříma do očí a
vnímala jejich krásu i krutost. Položila si ruku na jeho nahou hruď. Raphael jí
sklouzl dlaní po zadní straně stehna a prsty se letmo dotkl té oh-tak-citlivé
kůže mezi jejíma nohama. Zalapala po dechu. „Měla bys vědět jednu věc, Eleno –
nikdy nebudeš vlastnit ostří, které by ti daroval jiný muž.“
Elena zamrkala.
„Illium mi chtěl dát nůž? Co je na tom špatnýho?“
„Ostří,“ zašeptal, „a
pochvy patří k sobě. A tvoje pochva bude navždy pojímat jen mé ostří.“
Děkuji mnohokrát za další kapitolku ! ! !
OdpovědětVymazatĎakujem! :-D
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělý překlad. Už se těším na další. Veronika
OdpovědětVymazatsuper jen tak dál
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatVďaka,to som teda zvedavá na ten ples. Lenka:)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatno tak ten závěr, to je výzva. Moc děkuji. Ala
OdpovědětVymazatĎakujem :))) lil
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat