Archangel's Kiss - 2/2 35. kapitola

pátek, 24. leden 2014

Příštího rána se Elena musela znovu a znovu dívat na anděla, který kráčel vedle ní. Byla si napůl jistá, že nemohl být skutečný. Jeho vlasy měly barvu mlhy, barvu oslepujícího středu samotného slunce. Měl nejsvětlejší blond vlasy, jaké kdy viděla, světlejší, než byly její vlastní. Kdyby musela, pojmenovala by ten odstín bílé zlato, ale i tento název už nějakou barvu označoval. Vlasy tohoto anděla, žádnou barvu neměly. Třpytily se ve sluneční záři, jako kdyby měl každý jednotlivý vlas obalen v rozdrcených diamantech.

Jeho kůže byla stejná jako jeho vlasy. Byla bledá, moc, moc bledá – ale se zlatým leskem, který ho změnil z kamenné sochy na živou bytost, na dýchajícího muže. Alabastr s nádechem slunečního svitu, napadlo ji, to by možná mohlo vystihnout odstín jeho pokožky.

A pak tu byly jeho oči.

Černé zorničky, od středu roztříštěné do úzkých, křišťálově průzračných, zelených a modrých hrotů. Do jeho očí by se jeden mohl dívat donekonečna a neviděl by nic jiného, než svůj vlastní odraz, který by se tisíckrát odrážel zpět. Byly za hranicí průzračnosti, za hranicí průsvitnosti a přesto byly neproniknutelné.

Jeho křídla byla bílá. Naprosto bílá, se stejným diamantovým odleskem, jako jeho vlasy a v jasném zimním slunečním svitu se tak silně třpytila, že se na ně téměř nedalo dívat. Měl by být nádherný. A také byl. Byl udivujícím stvořením, které by ani za tisíc let nemohlo předstírat, že je člověkem. Ale bylo na něm něco tak vzdáleného, že si připadala, jako kdyby obdivovala sochu nebo skvostné umělecké dílo.

Tento anděl byl posledním členem Raphaelovy Sedmy. Jeho jméno bylo Aodhan a na zádech měl vedle sebe v pouzdrech, podélně připásané dva meče. Jejich rukojeti nebyly ničím zdobené. Byl na nich jen svým vlastním způsobem jednoduchý symbol, který připomínal Gaelský uzel. Chtěla se ho na význam toho symbolu zeptat, ale anděl mluvil tak zřídka, že ještě nedokázala poznat ani zbarvení jeho hlasu. Po Illiově humoru, Venomových jízlivých poznámkách a Dmitriovu smyslnému dobírání, jí jeho ticho připadalo zvláštní. Ale na druhou stranu jí dovolovalo nerušeně se soustředit na jejich okolí.

Její pohled upoutala zvláštní plastika ve spodní části kamenného schodiště. Sešla dolů a dostala se na úroveň hlavního nádvoří. Po levé straně měla do hola opadané stromy a napravo plastiku, která ji zaujala. Ignorovala dvořany, kteří předstírali, že ji nevidí a soustředila se na řezbu.

Stačil jeden dotyk a věděla, že byla stará. Vždycky byla schopná odhadnout stáří věcí, obzvláště budov. A tento panel byl starý minimálně několik staletí. Byl vyřezán s důkladnou pečlivostí a představoval pohled na dění na dvoře. Lijuan seděla na trůně, zatímco pod ní tančili tanečníci a předváděli se akrobaté. Nic speciálního… a přesto. Elena se zamračila a znovu si plastiku prohlédla.

Tam.

„To je Uram.“ Neměl by to pro ni být šok, objevit obraz mrtvého archanděla, ale – „takhle sem ho nikdy neviděla.“

Tak podmanivého. Vedle Lijuaniny elegance působila jeho přítomnost temnou krásou. „Všechno, co jsem viděla, bylo monstrum, kterým se stal na konci.“

Když Aodhan promluvil, překvapilo jí to. Jeho hlas vypovídal o zemích se zelenými kopci, z nichž vyzařovala starodávná magie. „Uram byl monstrem už tehdy.“

„Jo,“ řekla, protože věděla, že taková zkaženost nemohla nikoho pohltit přes noc. „Asi to jenom dokázal líp schovat.“

Zrovna se chtěla vydat po úzké cestičce, když se k životu probudily její instinkty. Otočila se a spatřila anděla, který se k nim rychle přibližoval. Jeho oči měly barvu jantaru, jeho křídla měla shodný odstín a pleť měl tmavší, než Naasir.

Nikdy dříve ho nepotkala, a přesto věděla, kdo to byl. Nazarach. Když jí o něm Ashwini vyprávěla, hlas měla plný skryté hrůzy.

„Ten křik, Ellie.“ Ashwini se zachvěla a její sytě hnědé oči ztmavly do černé. „Vyžívá se v bolesti. Vyžívá se v ní víc, než kdokoli jinej, koho jsem kdy potkala.“

„Raphaelova lovkyně.“ Anděl na pozdrav mírně uklonil hlavu.

„Elena.“ Zasunula ruku do kapsy a sevřela svou pistoli. Krátký meč, na kterém se s Galenem shodli, že jejímu stylu vyhovoval nejlépe, jí visel podél pravého stehna, přichycen u pasu. Ale i Galen souhlasil s tím, že by měl být až její poslední volbou – zkrátka nebyla dostatečně rychlá na to, aby proti většině andělů obstála.

„Já jsem Nazarach.“ Jeho osobité oči se přesunuly k Aodhanovi. „Na veřejnosti jsem tě neviděl už celá desetiletí.“

Aodhan neodpověděl, ale Nazarach to zřejmě ani neočekával, protože svou pozornost obrátil zpět k Eleně.

„Těším se, až si s tebou zatančím, Eleno.“

Elena si byla velice jistá, že jeho ruce nechtěla nikde poblíž sebe. Možná se nenarodila s mimořádnými smysly, které trápily Ashwini, ale způsob, jakým ji Nazarach sledoval… jako kdyby si ji představoval, jak křičí. „Promiň, ale Raphael si už všechny tance zamluvil.“

Nazarach se na ni usmál způsobem, ze kterého její ženské instinkty začaly varovně křičet. „Já se tak snadno nevzdávám.“

„Pak se asi dnes večer uvidíme.“

„Ano, uvidíme.“ Pohledem kmitl doprava. „Musím si jít promluvit se svými muži.“

Po té, co Nazarach odešel, se podívala na Aodhana a všimla si, že anděl byl naprosto ztuhlý. „Jseš v pohodě?“

Překvapeně se na ní podíval a pak mírně uklonil hlavu. Uvědomila si, že Nazarach dokázal nahnat hrůzu i členovy Sedmy. Ukázala k úzkému průchodu, který by je měl odvézt pryč od Nazarachovy současné pozice. „Pojďme tudy.“

Aodhan ji beze slova následoval, ale jakmile se otočili směrem k uličce, jejich křídla se dotkla. „Promiň,“ řekla a rychle o krok ustoupila. Aodhan trhaně přikývl a svá křídla ještě pevněji stáhl za zády. Vypadalo to, že anděl opravdu neměl rád, když se jich někdo dotkl. Jeho křídel… nebo jakékoli jiné části jeho těla. Zpětně si uvědomila, že od doby, kdy jí ho Raphael představil, ho neviděla se dotknout naprosto nikoho. Zapamatovala si, že si od něho má držet odstup.

Na druhé straně průchodu jí oslnilo jasné světlo a Elena musela několikrát zamrkat, aby se mu přizpůsobila. Vstoupili do malého, prázdného náměstí, obklopeného zajímavě malovanými dřevěnými stěnami. Každý panel ukazoval scénu z vnější strany Zakázaného Města. Výjevy představovaly farmáře na polích, mladé dívky běžící skrz tržiště i staré muže, jednoduše sedící na odpoledním slunci. Byl tu klid a mír, který dotvářelo několik neopadavých stromů, které byly strategicky rozmístěny tak, aby vytvářely uklidňující směs stínu a slunce. Na dlažebních kostkách se odrážely barevné vzorce, a když vhlédla, aby našla jejich zdroj, její pohled přitáhlo mozaikové sklo starého okna.

Krásné. A rozptylující.

A to byl důvod, proč jí trvalo tak dlouho, než si uvědomila, že vůně, které cítila, byly už příliš blízko, že malý předmět, který zahlédla zaseknutý do kmenu nedalekého stromu, byla dýka Spolku.… a že zvuk, který sotva zachytila, byl zvuk nabíjející se kuše.