pátek, 24. leden 2014
Příštího rána se Elena musela znovu a znovu dívat
na anděla, který kráčel vedle ní. Byla si napůl jistá, že nemohl být skutečný.
Jeho vlasy měly barvu mlhy, barvu oslepujícího středu samotného slunce. Měl
nejsvětlejší blond vlasy, jaké kdy viděla, světlejší, než byly její vlastní.
Kdyby musela, pojmenovala by ten odstín bílé zlato, ale i tento název už
nějakou barvu označoval. Vlasy tohoto anděla, žádnou barvu neměly. Třpytily se
ve sluneční záři, jako kdyby měl každý jednotlivý vlas obalen
v rozdrcených diamantech.
Jeho kůže byla stejná jako jeho vlasy. Byla bledá,
moc, moc bledá – ale se zlatým leskem, který ho změnil z kamenné sochy na
živou bytost, na dýchajícího muže. Alabastr s nádechem slunečního svitu,
napadlo ji, to by možná mohlo vystihnout odstín jeho pokožky.
A pak tu byly jeho oči.
Černé zorničky, od středu roztříštěné do úzkých,
křišťálově průzračných, zelených a modrých hrotů. Do jeho očí by se jeden mohl
dívat donekonečna a neviděl by nic jiného, než svůj vlastní odraz, který by se
tisíckrát odrážel zpět. Byly za hranicí průzračnosti, za hranicí průsvitnosti a
přesto byly neproniknutelné.
Jeho křídla byla bílá. Naprosto bílá, se stejným
diamantovým odleskem, jako jeho vlasy a v jasném zimním slunečním svitu se
tak silně třpytila, že se na ně téměř nedalo dívat. Měl by být nádherný. A také
byl. Byl udivujícím stvořením, které by ani za tisíc let nemohlo předstírat, že
je člověkem. Ale bylo na něm něco tak vzdáleného, že si připadala, jako kdyby
obdivovala sochu nebo skvostné umělecké dílo.
Tento anděl byl posledním členem Raphaelovy Sedmy.
Jeho jméno bylo Aodhan a na zádech měl vedle sebe v pouzdrech, podélně
připásané dva meče. Jejich rukojeti nebyly ničím zdobené. Byl na nich jen svým
vlastním způsobem jednoduchý symbol, který připomínal Gaelský uzel. Chtěla se
ho na význam toho symbolu zeptat, ale anděl mluvil tak zřídka, že ještě
nedokázala poznat ani zbarvení jeho hlasu. Po Illiově humoru, Venomových
jízlivých poznámkách a Dmitriovu smyslnému dobírání, jí jeho ticho připadalo
zvláštní. Ale na druhou stranu jí dovolovalo nerušeně se soustředit na jejich
okolí.
Její pohled upoutala zvláštní plastika ve spodní
části kamenného schodiště. Sešla dolů a dostala se na úroveň hlavního nádvoří.
Po levé straně měla do hola opadané stromy a napravo plastiku, která ji
zaujala. Ignorovala dvořany, kteří předstírali, že ji nevidí a soustředila se
na řezbu.
Stačil jeden dotyk a věděla, že byla stará.
Vždycky byla schopná odhadnout stáří věcí, obzvláště budov. A tento panel byl
starý minimálně několik staletí. Byl vyřezán s důkladnou pečlivostí a
představoval pohled na dění na dvoře. Lijuan seděla na trůně, zatímco pod ní
tančili tanečníci a předváděli se akrobaté. Nic speciálního… a přesto. Elena se
zamračila a znovu si plastiku prohlédla.
Tam.
„To je Uram.“ Neměl by to pro ni být šok, objevit
obraz mrtvého archanděla, ale – „takhle sem ho nikdy neviděla.“
Tak podmanivého. Vedle Lijuaniny elegance působila
jeho přítomnost temnou krásou. „Všechno, co jsem viděla, bylo monstrum, kterým
se stal na konci.“
Když Aodhan promluvil, překvapilo jí to. Jeho hlas
vypovídal o zemích se zelenými kopci, z nichž vyzařovala starodávná magie.
„Uram byl monstrem už tehdy.“
„Jo,“ řekla, protože věděla, že taková zkaženost
nemohla nikoho pohltit přes noc. „Asi to jenom dokázal líp schovat.“
Zrovna se chtěla vydat po úzké cestičce, když se k životu
probudily její instinkty. Otočila se a spatřila anděla, který se k nim rychle
přibližoval. Jeho oči měly barvu jantaru, jeho křídla měla shodný odstín a pleť
měl tmavší, než Naasir.
Nikdy dříve ho nepotkala, a přesto věděla, kdo to
byl. Nazarach. Když jí o něm Ashwini vyprávěla, hlas měla plný skryté hrůzy.
„Ten
křik, Ellie.“ Ashwini se zachvěla a její sytě hnědé oči ztmavly do černé.
„Vyžívá se v bolesti. Vyžívá se v ní víc, než kdokoli jinej, koho
jsem kdy potkala.“
„Raphaelova lovkyně.“ Anděl na pozdrav mírně uklonil
hlavu.
„Elena.“ Zasunula ruku do kapsy a sevřela svou
pistoli. Krátký meč, na kterém se s Galenem shodli, že jejímu stylu
vyhovoval nejlépe, jí visel podél pravého stehna, přichycen u pasu. Ale i Galen
souhlasil s tím, že by měl být až její poslední volbou – zkrátka nebyla
dostatečně rychlá na to, aby proti většině andělů obstála.
„Já jsem Nazarach.“ Jeho osobité oči se přesunuly
k Aodhanovi. „Na veřejnosti jsem tě neviděl už celá desetiletí.“
Aodhan neodpověděl, ale Nazarach to zřejmě ani
neočekával, protože svou pozornost obrátil zpět k Eleně.
„Těším se, až si s tebou zatančím, Eleno.“
Elena si byla velice jistá, že jeho ruce nechtěla
nikde poblíž sebe. Možná se nenarodila s mimořádnými smysly, které trápily
Ashwini, ale způsob, jakým ji Nazarach sledoval… jako kdyby si ji představoval,
jak křičí. „Promiň, ale Raphael si už všechny tance zamluvil.“
Nazarach se na ni usmál způsobem, ze kterého její
ženské instinkty začaly varovně křičet. „Já se tak snadno nevzdávám.“
„Pak se asi dnes večer uvidíme.“
„Ano, uvidíme.“ Pohledem kmitl doprava. „Musím si
jít promluvit se svými muži.“
Po té, co Nazarach odešel, se podívala na Aodhana
a všimla si, že anděl byl naprosto ztuhlý. „Jseš v pohodě?“
Překvapeně se na ní podíval a pak mírně uklonil
hlavu. Uvědomila si, že Nazarach dokázal nahnat hrůzu i členovy Sedmy. Ukázala
k úzkému průchodu, který by je měl odvézt pryč od Nazarachovy současné
pozice. „Pojďme tudy.“
Aodhan ji beze slova následoval, ale jakmile se
otočili směrem k uličce, jejich křídla se dotkla. „Promiň,“ řekla a rychle
o krok ustoupila. Aodhan trhaně přikývl a svá křídla ještě pevněji stáhl za
zády. Vypadalo to, že anděl opravdu neměl rád, když se jich někdo dotkl. Jeho
křídel… nebo jakékoli jiné části jeho těla. Zpětně si uvědomila, že od doby,
kdy jí ho Raphael představil, ho neviděla se dotknout naprosto nikoho.
Zapamatovala si, že si od něho má držet odstup.
Na druhé straně průchodu jí oslnilo jasné světlo a
Elena musela několikrát zamrkat, aby se mu přizpůsobila. Vstoupili do malého,
prázdného náměstí, obklopeného zajímavě malovanými dřevěnými stěnami. Každý
panel ukazoval scénu z vnější strany Zakázaného Města. Výjevy
představovaly farmáře na polích, mladé dívky běžící skrz tržiště i staré muže,
jednoduše sedící na odpoledním slunci. Byl tu klid a mír, který dotvářelo
několik neopadavých stromů, které byly strategicky rozmístěny tak, aby
vytvářely uklidňující směs stínu a slunce. Na dlažebních kostkách se odrážely
barevné vzorce, a když vhlédla, aby našla jejich zdroj, její pohled přitáhlo
mozaikové sklo starého okna.
Krásné. A rozptylující.
A to byl důvod, proč jí trvalo tak dlouho, než si
uvědomila, že vůně, které cítila, byly už příliš blízko, že malý předmět, který
zahlédla zaseknutý do kmenu nedalekého stromu, byla dýka Spolku.… a že zvuk,
který sotva zachytila, byl zvuk nabíjející se kuše.
moc děkuji.Ala
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Veronika
OdpovědětVymazatMnohokráte děkuji za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.Lenka:)
OdpovědětVymazatDíky moc za další překlad.Katka
OdpovědětVymazatdíky za překlad, je velmi kvalitní a navíc každý večer- jako hodinky. Skvělá práce.
OdpovědětVymazatDíky za další skvělý překlad
OdpovědětVymazatKaždý večer se nemůžu dočkat až si sednu k počítači a přečtu si další část.
Ďakujem krásne :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad :D
OdpovědětVymazatĎakujem!! lil :)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat