Archangel's Kiss - 2/2 37. kapitola

úterý, 28. leden 2014

Elena vstoupila do pokoje hned za Raphaelem a doprovázel je i Aodhan. Jason se překvapivě ukázal i během denního světla, aby mohl vzít Anoushky šéfa stráže k léčitelům a Aodhan se tedy mohl vrátit s nimi. „Pane,“ ozval se anděl, když za sebou zavřel dveře. „Jsem zraněný.“ Bylo to klidné prohlášení faktu.

Elena sledovala, jak si svlékl košili a odhalil ránu, která byla tak hluboká, že to vypadalo, jakoby byl napůl přeťatý. „Pane Bože. Jak si za náma sakra doletěl?“

Aodhan jí neodpověděl, místo toho vykročil směrem k Raphaelovi a dodal, „dnes večer asi nebudu v plné síle.“

„Nehýbej se,“ řekl Raphael a pozvedl dlaň, ve které se mu rozzářil teplý, modrý plamen.

Elena poprvé spatřila v Aodhanově tváři nějaké emoce. Byla to panika, vztek a strach a všechny se prolínaly do kruté brutality, která mu sršela z pohledu. Aodhan ale zůstal stát na místě a nechal Raphaela, aby se ho dotkl. Pokud by se nedívala opravdu pečlivě, určitě by si nevšimla jeho nepatrného ucuknutí. O pár vteřin později, Raphael stáhl ruku zpět. Rána na Aodhanově těle už nevypadala ani krvavě, ani čerstvě.

Andělovu tvář zaplavil pocit úlevy, ale Elena nedokázala s jistotou posoudit, zda byla jeho úleva spojená se skutečností, že jeho zranění vypadalo lépe a bylo na dobré cestě k úplnému zahojení.

Nepromluvila, dokud Aodhan neodešel, aby se vrátil do svých vlastních pokojů. „On opravdu nemá rád, když se ho někdo dotýká.“

„Ne, nemá,“ potvrdil její domněnku Raphael. Pak si svlékl košili a utřel si do ní krví zašpiněné ruce.

Zatímco ze sebe Elena odstrojovala zbylé zbraně, přemýšlela nad tím co – nebo kdo – mohl nesmrtelnému ublížit takovým způsobem, aby ucukl i před obyčejným, všedním dotykem. „Mám kliku, že jsem si s sebou vzala tolik náhradních zbraní.“ Pak si prohlédla stehno a zjistila, že zatímco zranění bylo stále růžové, rozhodně nepotřebovalo žádné obvazy.

„Sprcha?“

„Ano.“

Teprve až když se oba vysprchovali a ponořili se do tekutého žáru zoufale potřebné koupele, Elena prohlásila, „ty jsi důvodem, proč se Sam zotavuje rychlejc, než kdokoli očekával.“ Srdce jí přetékalo divokým druhem hrdosti.

„Vyvinul jsem se,“ odpověděl jí Raphael s téměř nepřítomným výrazem v očích a v dlani, kterou zvedl nad hladinu vody, mu vzplály modré plameny. „Ta schopnost je nová a zatím slabá – přestože jsem se několikrát vracel, nemohl jsem Sama uzdravit úplně.“

„Ale významně si zrychlil celej proces jeho hojení.“ Elena se přesunula, aby mohla uchopit do dlaní jeho tvář a přitiskla čelo na to jeho. „Tvoje schopnost vyvažuje misky vah, Raphaeli.“

„Ne,“ odpověděl. „Ty nebudou nikdy vyvážené. Nesmím zapomínat na to, čím se stanu v období Ticha.“

Zamyslela se nad rychlostí, s jakou dnes vynesl rozsudek a také nad hranicí, mezi mocí, silou a krutostí a pochopila, že měl pravdu. „No, jedna věc je jistá. Kdybys tam dneska nebyl, já bych byla mrtvá.“

Raphaelovy oči se zbarvily do navždy nekonečné modři, ze které si připadala, jakoby padala do jiné dimenze. „Nikdy nesmíš dopustit, aby se tě Neha dotkla,“ řekl, chytil ji za zátylek a přitáhl si jí ještě blíž. „Byl jsem schopen zastavit Anoushky jed, ale jen proto, že byl na povrchu. Nehy jed je tisíckrát agresivnější.“ Elena se jeho dotyku nebránila. Vycítila z něho strach, ke kterému by se archanděl nahlas nikdy nepřiznal. Vědomí, že byl pro něho její život tolik cenný, ji hluboce zasáhlo. Jedna její část, ta část, která byla stále vyděšeným mladým teenagerem, stojícím na prahu dveří Velkého Domu, se bála, že se mu okouká, že její láska pro něho nebude dostačující.

„Tolik nočních můr,“ zašeptal Raphael, a když se na něho Elena obkročmo posadila, začal jí hladit po zádech.

„Opustila mě,“ zašeptala. „Milovala mě, ale stejně mě opustila.“

„Já tě nikdy neopustím, Eleno.“ Elena v něm zahlédla záblesk toho, čím skutečně byl – archandělem, zvyklým na moc a kontrolu. „A také tě nikdy nenechám odejít.“

Proti takovému prohlášení, by se jiné ženy mohly vzepřít, ale Elena nikdy nikomu nepatřila. Až nyní a uvědomění si této skutečnosti, v ní napravilo něco, co bylo dosud zlomené. „To platí oběma směry, archanděli,“ připomněla mu.

„Myslím, že jsem naprosto spokojený s tím, že si mě přivlastňuje lovkyně.“ Najednou ji jeho silné a dožadující se ruce, uchopily za boky. „Vezmi mě dovnitř. Učiň z nás jednoho.“

Jeho slova byla něžná, ale nelítostný vpád jeho ptáka něžný rozhodně nebyl. Položila mu ruce na ramena a klouzala dolů po jeho temném žáru. Její tělo se roztahovalo, aby se přizpůsobilo neúprosné délce jeho mužství.

„Raphaeli.“ Zašeptala proti jeho ústům, ve chvíli kdy ho pojala celého. Zalapal po dechu a na okamžik sklonil hlavu. Jeho rty se dotkly pulsu na jejím hrdle a pak ucítila jeho zuby. Kousnutí. A ne zrovna jemné. Ve chvíli, kdy olízl malé zranění, které jí svými zuby udělal, uniklo Eleně drobné syknutí. Pak svá ústa přesunul po jejím krku vzhůru, až k hraně její čelisti.

Nezavolala si mě, když na tebe Anoushka zaútočila.

Elena mu zajela prsty do vlasů a ve chvíli kdy zvedl hlavu, skousla jeho spodní ret.

Zavolala jsem tě ve chvíli, když jsem tě potřebovala.

Čas se na okamžik zastavil a oni si jen hleděli do očí.

Připadala si, jakoby se jí díval přímo do srdce, do duše, do jádra osoby, kterou byla. Ona do něho také viděla. Viděla toto neuvěřitelné stvoření, plné moci a síly a tak starých a hlubokých tajemství, že ji napadlo, zda se je vůbec někdy všechna dozví.

Jeho polibek ji připravil o dech, o myšlenky, o všechno. Zasténala, přejela mu prsty po klenbě obou křídel a ucítila, jak v ní ztvrdl ještě víc. Bylo to téměř až moc. Začala se nadzvedávat, její tělo s trýznivou pomalostí klouzalo po tom jeho. Raphael jí začal líbat a líbal ji, dokud se nestala stvořením, které dokázalo vnímat jen pocity. Veškeré smysly jí zaplavila rozkoš.

Stiskl jí boky pevněji a přitlačil ji zpátky dolů. Elena se nechala, potřebovala cítit to intimní tření, tu neskutečnou rozkoš. „Raphaeli.“

Odtáhl od ní ústa a jednou rukou klouzal po jejím těle vzhůru, dokud do dlaně neuchopil její ňadro, pak jí začal palcem přejíždět po bradavce, která koukala nad vodní hladinou.

Když ho sledovala, jak se jí dotýká, bylo na tom něco neuvěřitelně erotického. Jeho pohled byl jako cejch, jeho prsty tak dlouhé a jisté. Zaťala ruku, kterou měla položenou na klenbě jeho křídla a nedočkavě se na něm začala pohybovat. Raphael prudce zvedl hlavu a jeho oči se třpytily jako drahé kameny. Přesunul ruku, kterou měl položenou na jejích zádech a začal jí prsty hladit po oh-tak-citlivé vnitřní křivce křídla.

„Přestaň s tím,“ zašeptala proti jeho rtům. Nebyla schopná zastavit své pomalé, žhavě laskající pohyby, kterými ho ze svého těla pomalu vypouštěla a pak opět pojímala zpět. Srdce jí bušilo jako o závod.

Tak citlivá, hbeebti.

 Nerozuměla, co jí řekl a přesto to pochopila. Řekl jí něco krásného v jazyce, který nyní slýchávala už jen ve snech. V jazyce, který – i přes spojené vzpomínky na bolest a ztrátu – vždy znamenal lásku.

Chytila ho za ruku a přitáhla si jí ke rtům. Polibek, který mu vtiskla do dlaně, byl něžný a byla za něj odměněna kobaltovým vzplanutím jeho pohledu. Pak už nebyla vyřčena žádná slova. Následovala jen rozkoš. Prudká a spalující rozkoš. Nakonec se v náruči archanděla, který by ji nikdy nenechal spadnout, rozletěla na tisíce kousků.

„Mami?“ Proč ležela lodička její matky na dlaždičkách vstupní haly? A kde byla ta druhá? Maminka nenosila lodičky už… hodně dlouhou dobu. Asi už ji bolela noha a tak si ji prostě zula. Jo, to by mohlo být ono. Ale pokud je opět začala nosit… možná by se zase všechno mohlo zlepšit, možná by se zase mohla začít smát.

Na hrudi ucítila bolestný druh naděje.

Vstoupila dovnitř chladně majetného Velkého Domu. Domu, který jejího tatínka změnil v člověka, kterého už nepoznávala a vydala se pro botu, která opuštěně ležela na zemi. V tu chvíli spatřila stín. Tenký, mírně se pohupující stín.

Věděla to.

Věděla to.

Ale nechtěla to vědět.

Srdce se jí změnilo v klubko ostnatého drátu. Vzhlédla. „Mami.“ Nekřičela. Protože už to věděla.

Na příjezdové cestě zaslechla zvuk pneumatik, táta přivezl Beth ze základní školy. Elena upustila svůj batoh a rozeběhla se ven. Ona to věděla, ale Beth se to nesmí nikdy dozvědět. Beth to nesmí nikdy spatřit. Popadla do náruče malé tělíčko své sestry, protáhla se kolem muže, který kdysi býval jejím otcem, vyběhla do jasné sluneční záře letního odpoledne bez mraků a přála si, aby to nevěděla.

Večer před plesem se Elena oblékala s tichou odhodlaností. Minulost jí tížila jako dusivá, černá přikrývka. Chtěla si rozdrásat krk, zalapat po zoufale potřebném kyslíku, ale tím by prozradila své slabiny. A na tomto místě by jakákoli slabina jen přidala krev žralokům, kteří kroužili kolem, schovaní za tóny hudby, pronikající městem.

Otočila se a spatřila pás modré barvy, který její krejčí navrhl pro dnešní ples. Byly to šaty. Ale zároveň to byly šaty pro válečnici. Už měla oblečené kalhotky, obuté černé kozačky na vysokém podpatku, které jí sahaly až ke stehnům, po těle měla připevněné své zbraně a sáhla po šatech. Jejich látka jí mezi prsty protékala jako pramen vody.

„Svedla by si muže ke smrtelnému hříchu.“

Jakmile spatřila svého archanděla, zalapala po dechu. Měl oblečené formální, černé kalhoty, ale měl nahou hruď. „To říká ten pravej.“ Byl jako časem opracovaná nádhera, jako smrtící ostří vybroušené věkem. Elena zvedla své šaty, aby si je mohla obléknout. Když je po sobě natahovala vzhůru, látka jí příjemně klouzala po nohou. Vrchní část šatů jí zůstala navrstvená na bocích. Raphael se vydal směrem k ní a pohled mu sklouzl k nahé kůži jejích ňader. V očích se mu zalesklo majetnictví a to bylo veškeré varování, kterého se jí dostalo před jeho bouřlivým polibkem, před doteky jeho prstů… před andělským prachem, který jí pronikl do každého póru odhalené kůže.

Ve chvíli, kdy se od ní chtěl odtáhnout, ho Elena nenechala. „Ještě ne.“ Pak si vzala svého archanděla a hltala jeho chuť, dokud jí nenaplnila žíly a nepronikla do každé buňky těla.

„Takhle,“ řekl Raphael proti jejím rtům, když ho nakonec propustila, „mě budeš líbat dnes večer.“

To byl rozkaz, se kterým rozhodně mohla žít. „Platí.“ Sklouzl jí rukama přes ňadra a zvedl dva kousky látky, které tvořily vrchní díl šatů. Překřížil jí je pod krkem a za krkem zavázal na uzel.

„Řekla bych,“ pronesla, olízla si rty a zatnula stehna k sobě, „že teď už nepotřebuju žádnej make-up.“ Andělský prach se na její kůži třpytil jako diamanty.

Když se Raphael ujistil, že uzel za jejím krkem držel, položil jí dlaň na obnaženou část břicha a vtiskl jí polibek na obnaženou šíji. Vlasy měla svázané do pevného drdolu. Zvažovala, zda si nemá drdol propíchnout hůlkami, ale na to, aby její vlasy tuto ozdobu udržely, byly příliš kluzké. Místo toho si do nich zapíchla malý hřebínek, na jehož konci byla vyobrazená polní květina – jednoduchá, snadno se adaptující a těžko zahubitelná.

Byl to dárek od Sáry, který jí poslala společně s prstenem, o nějž jí Elena požádala, aby pro ni objednala. Jantar patřil dealerovi, který Eleně dlužil laskavost, a ona ho kdysi zahlédla v jeho soukromé sbírce. Balli jí tu laskavost splatil, protože to byla otázka cti, ale Elena věděla, že přijít o tento kousek, ho muselo bolet. Samozřejmě, ve chvíli, kdy se dozvěděl, kam jeho kámen poputuje… představa jeho kulatého obličeje zaplaveného všemi druhy výrazů, ji zahřála u srdce.

Raphael si pohrával prsty po jejím břiše a jeho prsten nádherně odrážel světlo. „Co tvá zranění?“

„Nic, s čim bych si musela dělat starosti.“ Stehno ji sice pobolívalo a připomínalo Anoushky útok, ale řezné rány na pažích už se zajizvily.

„Můžeš se hýbat?“

V mžiku se otočila a vytáhla nože, které měla zasunuté v černých, měkoučkých, kožených pouzdrech na pažích. Dnes večer je měla přidělané na viditelných místech, protokol buď zatracen. Spodní díl šatů se rozdělil jako jednotlivé tekuté prameny, jakoby se přizpůsoboval každému jejímu pohybu. Vyhodila nůž do vzduchu, směrem k archandělovi, který jí pozoroval. Se smrtící snadností ho zachytil a hodil jí ho zpátky. Elena ho zasunula zpět do pouzdra a pak otestovala, jak těžké bude, dostat se k pistoli, kterou měla připásanou k levému stehnu. Vůbec ne těžké. „Bez problémů.“

Když se narovnala, šaty jí sklouzly podél těla a všechny rozparky se elegantně uzavřely. „Jaký jsou šance, že ty zbraně dneska večer nebudu potřebovat?“ Raphaelova odpověď byla svou naprostou neúprosností děsivá. „Všude kolem nás se budou procházet Lijuanini znovuzrození.“