Angel's wolf - 5. kapitola

"Na tomto dvoře jsem nový," odpověděl a její otázkou, jejím naznačováním, byl zneklidněn. "A jsem si velmi dobře vědom, že se tu dějí věci, o kterých nevím." Amaryiahiny rty se stočily do zlomyslného úsměvu. "A samozřejmě se musíš zalíbit své milence. Bez ní bys tu neměl upotřebení."

"Nejsem žádná bezvýznamná nicka," odpověděl jí Noel. Velmi dobře si uvědomoval, že každý z tohoto dvora si pravděpodobně už prověřil jeho minulost. Christian evidentně ano. Na druhou stranu, si Noel nemyslel, že by se anděl o své poznatky s někým podělil – z Christiana vyzařoval určitý druh hrdosti, který ho jistě povznášel nad drby – ale nebyl tu jediný, kdo měl dobré styky. Nejbezpečnější cestou by bylo předpokládat, že celý Nimry nejbližší okruh spolupracovníků o jeho minulosti věděl – o tom dobrém, i o tom špatném.

"Vždycky budu mít možnost vrátit se zpět do služeb Raphaelovy stráže." Amariyah mu zlehka přejela prsty po čelisti. Bylo to vřelé pohlazení. "Proč si odtamtud odešel?" Noel diskrétně odstoupil o krok dozadu, protože se jejího nezvaného doteku vnitřně zhrozil. "Svou Smlouvu jsem si odsloužil už před více než sto lety, ale zůstal jsem v Raphaelových službách, protože je to vzrušující." Viděl a podílel se na neuvěřitelných věcech. Využil každičký kousek svých schopností a inteligence, aby dokončil všechny úkoly, které mu byl uloženy. "Ale Nimra je... jedinečná." To byla také pravda. Amariyaha se pokusila o odlehčený tón, ale její hořkost byla příliš hluboko zakořeněná, aby ji mohla skrýt. "Nimra je anděl a upíři nejsou hodni jejich krásy a elegance."

"To záleží na konkrétním upírovi," odpověděl jí Noel a otočil se k otevřeným balkónovým dveřím. Jeho pohled upoutal výjev, který se odehrával uvnitř hlavní místnosti – Asirani se vyzývavým gestem, které bylo zcela nezaměnitelné, dotýkala Christianovy paže. Byla oblečena v japonských cheonsamových šatech, tmavé indigo barvy se zlatým lemováním a vlasy měla vyčesné z obličeje. Její omračující krása byla naprostým opakem Christianovy téměř zatrpklé elegance. Anděl se k ní naklonil, aby vyslechl, co mu chtěla říct, ale stále si zachovával svůj vážný výraz, který byl až nepřirozený a jeho ústa zůstávala bez úsměvu.

"Podívej se na ně," zamumlala Amariyah a Noel si uvědomil, že zjistila, kam se díval. "Asirani se neustále pokouší získat Christianovu náklonnost, ale v porovnání s Nimrou bude pořád až na druhém místě." Její vyjádření znovu ukrývalo nevraživost.

"Asirani je velmi uchvacující žena." Noel sledoval Christiana, který jemně, ale nemilosrdně odstrčil Asiraninu ruku a odešel pryč. Výraz v tváři upírky se uzavřel a pak se vzdorovitě narovnala.

Amariyah pokrčila rameny. "Půjdeme zpět dovnitř?" Noel měl pocit, že od něho ke svým názorům očekávala více podpory. "Myslím, že tu ještě chvíli zůstanu." Amariyah bez dalšího slova odešla do hlavní místnosti. Její po kotníky dlouhé, úzké, hedvábně rudé šaty se zatřpytily a po ladných křivkách těla jí hladil vodopád dlouhých černých vlasů.

Noel sledoval, jak došla k Asirani, položila jí dlaň na rameno a jemně ji stiskla. Jakmile sklonila hlavu, aby něco pošeptala druhé upírce, ucítil Noel přítomnost další ženy, jíž oproti Amariyahině křiklavé vůni růží, doprovázela záhadná vůně orchidejí. Když se podíval z balkónu dolů, zahlédl Nimru. Šla podél záhonu v noci kvetoucích rostlin, zavěšená do Fena. Chůze starého muže byla pomalá a v porovnání s Nimrou neelegantní. V třesoucí se ruce svíral vycházkovou hůl.

A přesto, způsob, jakým se Nimra jeho pomalé chůzi přizpůsobovala, Noelovi prozradil, že se spolu takto procházeli často. Žena anděl s křídly barvy drahých kamenů a lidský muž na sklonku života…

Noel byl fascinován hlavolamem, který pro něho tato žena představovala. Najednou byl v pohybu a scházel ze schodů, které vedly do zahrady, aby se mohl vydat za nimi. Na posledním schodě ho zastavilo neočekávané mňouknutí.

Noel měl vyvinutější zrak, než smrtelníci a zadíval se do okolní tmy. Pod křovím, plným drobných žlutých kvítků, které se na noc uzavřely, ležela třesoucí se Mimóza. Nebojácná kočka se k Noelovi během dnů, které tu už strávil, ani jednou nepřiblížila, ale dnes v noci, když se k ní sklonil, zůstala na místě. Noel jí zvedl a držel jí blízko tělesného tepla svého hrudníku. "Je ti zima, stařenko?" zamumlal a pohladil jí po kožichu. Když se kočka stále třásla, rozepnul si knoflíky své černé formální košile a nechal ji zalézt pod látku. "Tady ti bude tepleji."

Zatímco pokračoval v cestě, kudy zmizela Nimra s Fenem, stále kočku hladil. Mimóza byla pod jeho dlaní stejně drobná a delikátní jako její panička. Držet ji, bylo zvláštně uklidňující a Noel se poprvé po dlouhé době v myšlenkách vrátil k chlapci, kterým kdysi býval. Tenkrát měl také domácí zvíře – obrovského, starého kříženého psa, který ho do doby, než zemřel, všude věrně doprovázel. Noel ho pohřbil na Anglických pláních a když si byl jistý, že ho nikdo neviděl, smáčel jeho hrob slzami.

Když zahnul za roh, Mimóza v jeho náruči ztuhla, ucítila totiž vůni své paničky. Nimra byla na druhé straně měsícem osvíceného jezírka a když se sehnula, aby se zblízka podívala na nějaký druh napůl spící květiny, rozprostřela svá křídla po trávě. Ospalý větřík jí s pozorností věrného milence přitiskl temně modrou róbu k tělu. Fen seděl na kamenné lavičce na bližší straně jezera a v pohledu, kterým jí sledoval, se zračila kompletní oddanost.

Fen to nebyl, rozhodl se Noel. Ve spikleneckém komplotu za účelem zneškodnění, nebo zabití Nimry, byl tento starý muž vždy nepravděpodobným pachatelem, ale výraz v jeho tváři, který Noel nyní zahlédl, rozbil i ten nejmenší záblesk podezření. Žádný muž by se na ženu nemohl dívat tímto způsobem a pak sledovat, jak jí v očích vyhasíná poslední jiskřička života.

"Síla, srdce a odvaha," řekl Fen, aniž by se otočil. "Nikde bys nenašel druhou takovou, jako je ona."

"Souhlasím." Noel popošel blíže a posadil se vedle něho. Mimóza začala příst.

"Řekl bych," promluvil Noel a zrak měl upřený na ženě andělu, která se i v tomto okamžiku dotýkala jeho hluboko uzavřených pocitů, "že bys měl Amariyhu poslat pryč z tohoto dvora."

Fen si hluboce povzdychl a větrem ošlehanou rukou sevřel svou vycházkovou hůl. "Vždy v sobě měla ukrytou žárlivost vůči andělům, kterou jsem nedokázal pochopit. Je to nádherná žena a je téměř-nesmrtelná a přesto, vše, po čem touží, jsou věci, které nemůže mít."

Noel mu na to neodpověděl, protože vše, co Fen řekl, byla pravda. Amariyh se sice vnímala jako dospělá, ale stále to byla rozmazlená holčička. "Někdy si myslím," pokračoval Fen, "že jsem neudělal dobře, když jsem Nimru požádal, aby roky mé služby připočítala do Smlouvy k těm jejím. Celé století služby by ji mohlo naučit vážit si toho, čím se stala – vážit si andělů." Noel si tím nebyl tak jistý. Zrovna předešlého dne viděl Amariyahu, jak držela před Violet hrnek s kávou a vyčítala služebné, že je káva už studená a pak jí velmi záměrně vylila na podlahu. Provedla i spousty dalších věcí, když si myslela, že jí nikdo nevidí a pak ten dnešní rozhovor. Sobeckost v její povaze se zdála vrozená a neměnná jako kámen. Ale zda se její sobeckost mohla stát smrtící, zatím Noel nevěděl.

"Tys jí daroval svou lásku," řekl Fenovi a všiml si, že Nimra již přestala prohlížet květiny, vstala a ohlédla se přes rameno. Způsob, jakým se mu v nadějném očekávání napjala kůže, když se na něho zahleděla, už mu byl nyní povědomý. Od té doby, co se spolu procházeli v zahradách, se vzájemně znovu nedotkli, ale Noel zjišťoval, že navzdory pochybnostem o její skutečné povaze, jeho tělo už při představě intimností neprojevovalo žádnou averzi. Ne, pokud šlo o tuto ženu.

Nikdy dříve neměl za milenku ženu anděla. Nebyl natolik pohledný, aby ho stíhaly ženy andělé, které si vydržovaly harémy plné mužů a Noel za to byl vděčný. Navíc většina andělů byla už příliš málo lidská pro syrovou sexualitu, kterou měl v povaze. Nicméně Nimra nebyla jako žádný jiný anděl, kterého kdy Noel potkal. Byla tajemstvím uvnitř záhady. Více, než jednou jí zahlédl uvnitř zahrad s prsty zabořenými do hlíny. Jednou, nebo dvakrát, když zamumlal něco nekultivovaného, se v jejím pohledu neodrážela výtka, nýbrž pobavení. Nyní obešla jezero, zastavila se vedle Fena a položila mu ruku na rameno. Vlasy jí na zádech padaly v záplavách měkkých vln a výraz v její tváři byl zvědavý způsobem, který shledal u anděla jejího věku a síly, velmi nečekaný.

"Snažíš se svést mou kočku, Noeli?" Pohladil dřímající Mimózu. „To já jsem byl sveden.“

„Věřím.“ Reagovala jediným slovem, ze kterého se odrážela moc a síla. „Ženy z mého dvora jsou tebou také uchvácené. Dokonce i stydlivá Violet se červená, jakmile si poblíž.“ Když Noel tuto mladou služebnou odchytil v kuchyni a okouzlil, aby se rozmluvila, ukázala se být přímo studnicí informací. Po lehkém vyšetřování už se mu podařilo ze svého seznamu podezřelých vyškrtnout další dva sloužící – využil svůj přístup ke zdroji informací ve Věži – a zjistil, že jejich životy nemají žádná slabá místa, která by mohla Sammi nebo Richarda dohnat k tomu, aby je někdo vydíral a žádný velký obnos peněz se u nich v poslední době také neobjevil.

A jakmile si promluvil s Violet, byl si více, než jistý, že ona s pokusem o zabití Nimry také neměla nic společného. Na rozdíl od Amariyahiny falešné bezelstnosti, byla ta Violetina opravdu skutečná – a to navzdory její nehezké minulosti. Utekla od svého nevlastního otce, který jí vnímal s příliš velkým zájmem, a k smrti vyhladovělá zkolabovala na hranici Nimřina území. Nimra tenkrát prolétala svým teritoriem, spatřila nehybné tělo dívky a s Violet v náručí doletěla až do svého dvora. Starala se o ni, dokud nebyla dívka opět v pořádku a když zjistila, že se Violet jako teenager bála jít do školy, najala jí doučovatele. Přestože Nimra od tak mladé dívky žádné služby neočekávala, hrdá Violet trvala na tom, že si své místo na dvoře odpracuje ranními povinnostmi, ty odpolední kvůli studiu nestíhala. „Zbožňuju jí,“ řekla Violet Noelovi s naprostou oddaností v hlase. „Neexistuje nic, co bych pro Lady Nimru neudělala. Opravdu nic.“

Nyní Noel vzhlédl. „Je daleko pravděpodobnější, že by mě Violet v noci přepadla, kdyby si myslela, že pro tebe představuju nějakou hrozbu, než že by se mnou flirtovala.“ Fen se zachechtal.

„V tom se rozhodně nemýlí. To dítě uctívá půdu, po které chodíš.“

„Nejsme bozi, abychom byli uctíváni,“ reagovala Nimra a ve tváři se jí usadil znepokojený výraz. „To od ní rozhodně neočekávám – potřebovala by se osamostatnit a žít svůj vlastní život.“

„Je jako zachráněné štěně,“ řekl Fen, pak se rozkašlal a třesoucí se rukou si zakrýval ústa. „I kdybys jí poslala pryč, aby se rozhlédla po světě, tvrdohlavě by se vrátila zpět. Tudíž ji zrovna tak můžeš nechat být, tam kde je – jednou najde svoje štěstí a stane se tak rychleji, když ji necháš, aby se mohla ujistit o tom tvém.“

„Tak moudrý.“ Když se Fen pokoušel vstát, Nimra se mu nepokusila pomoci. Noel se také zvedl a v ten okamžik mu došlo, že by Fen pokus o pomoc ani neuvítal, ani nepřijal. Cesta zpět ubíhala pomalu a v tichosti. Nimra šla před Noelem, ruku v ruce s Fenem a špičky jejích křídel klouzaly po stéblech trávy. Jak je Noel následoval, připadal si celistvý způsobem, který bylo těžké jakkoli vyjádřit. Horká, dusná Louisianská noc, vzduchem se linoucí zvuky kvákajících žab, šustění listů na stromech a Nimry něžný hlas, kterým mluvila k Fenovi... to vše dohromady utvářelo příjemné moře svěžesti, které ho obklopilo a otupovalo stále živé rány, které ho sužovaly.

„Dobrou noc, moje Lady,“ řekl Fen, když došli k malé, osamoceně stojící chatce, kterou sdílel s Amariyahou. Noelovi řekl, „Budu přemýšlet nad tím, cos mi řekl. Ale už jsem starý muž – a až tu nebudu, tak ona stejně odejde pryč.“

Než se Nimra připojila k Noelovi, aby se společně vrátili do jejího domu, přerovnala si křídla. Po nahlas nevyslovené dohodě, oba prošli hlavní místností a zamířili k jejímu soukromému křídlu – Noelův pokoj byl hned vedle toho jejího. „Amariyah má své chyby,“ řekla nakonec Nimra, když si od něho odebírala rozrušenou Mimózu, „ale Fena skutečně miluje.“ Noel jí kočku opatrně předal. Mimóza v náruči své paničky spokojeně zapředla a vrátila se ke svému spánku.

Noel si pozapínal několik knoflíků košile, pár vrchních nechal rozepnutých a na kůži pocítil mdlý noční vánek.

„Věděla si, že je Asirani zamilovaná do Christiana?“

Nimra si povzdechla. „Doufala jsem, že šlo jen o dočasné pobláznění a že to pomine.“ Zavrtěla hlavou. „Některé Christianovi názory jsou velmi zkostnatělé – věří tomu, že andělé by si měli vybírat partnery jen ze svého vlastního druhu.“

„Aha.“  To by vysvětlovalo intenzitu andělových reakcí vůči Noelovi.

„Tento názor ale není běžný.“ Obzvláště pak, co se týkalo nejmocnějších upírů. „Christian je přesvědčen, že andělsko-upíří páry jsou nežádoucí, protože z nich nemůžou vzejít žádní potomci a andělé mají už tak málo dětí.“

Noel si vzpomněl na andělské děti v Útočišti, na jejich zranitelnost, na to, s jakými obtížemi ovládali svá křídla i baculaté nožičky, i na jejich zpěvný smích, který se neustále ozýval ze všech směrů.

„Děti jsou dar,“ souhlasil. „Je to něco, co bys-“ Jakmile zaslechl Mimózy tichý rozrušený zvuk, odmlčel se.

„Omlouvám se, maličká,“ řekla Nimra a hladila kočku, dokud se jí znovu neusadila v náruči. „Už tě znovu tak silně nestisknu.“ Noelovi se žílami rozlil chlad. Když Nimra nic dalšího neřekla, přemýšlel nad tím, že by se ke své otázce už neměl vracet, ale ta pomalu se probouzející část jeho nitra trvala na tom, aby se s ní sblížil, aby odhalil její tajemství. „Tys přišla o dítě.“

Byla to něha, se kterou ta slova Noel vyslovil, která otevřela její staré rány. „Neměl šanci vyvinout se do dítěte,“ odpověděla Nimra. Každé slovo, které řekla, bylo jako střep, který jí uvízl v krku, a z ran, které po sobě ty střepy zanechaly, jí do hrudi stékala krev… krev, která jí tenkrát stékala po nohách.

„Mé lůno ho nebylo schopné donosit a já o něho přišla dříve, než se mohl vyvinout.“ Od té hrůzostrašné noci, kdy na její dvůr s nepolevující silou udeřila obrovská bouře, o svém ztraceném dítěti nemluvila. Tenkrát ji našel Fen a byl také jediným, kdo věděl, co se stalo. Měsíc před touto událostí jí opustil Eitriel a vrazil jí tak dýku přímo do srdce.

„To mě mrzí.“ Noel jí pohladil po vlasech, tak jako chvíli předtím hladil Mimózu, jeho dlaň byla silná a mužná. Ale nezastavil se jen u vlasů, opatrně, aby se nedotkl vnitřní strany jejích křídel – což byl intimní akt, který musel být nabídnut - jí sjel rukou dolů po zádech a přitiskl dlaň k páteři. Nimra polekaně trhla hlavou vzhůru, ale místo toho, aby od ní Noel ustoupil, se k ní přitiskl ještě blíž. Jejich těla od sebe dělila už jen spící Mimóza. Neměl žádné právo ji držet takto intimním způsobem. Neměl právo dotýkat se anděla její moci… ale ona ho nezastavila. Nechtěla ho zastavit.

Už to bylo tak dávno, kdy ji někdo držel. Položila si hlavu na jeho hruď, kde ucítila silný a pravidelný tlukot jeho srdce a vzhlédla ke stříbrné záři dorůstajícího měsíce. „Té noci nesvítil měsíc,“ pokračovala. Měla tu vzpomínku vtisknutou v každé buňce svého těla a ponese si ji s sebou na věčnost, „vítr řádil silou orkánu, který lámal stromy a odnášel střechy. Nechtěla jsem, aby mně moje dítě opustilo v takové temnotě, ale nebylo nic, co bych mohla udělat.“

Noel jí sevřel pevněji a u toho se jí otřel paží o křídlo. Všichni upíři byli poučeni, že andělé neměli rádi, když se někdo dotýkal jejich křídel, kromě těch, které považovali za své blízké, a přesto se od ní neodtáhl. Jedna její část - ta, která v sobě ukrývala aroganci její rasy vládnoucí světu, byla dotčená. Ale ten zbytek, který tvořil většinu, byl tiše potěšen Noelovým odmítnutím dodržovat pravidla v situaci, kdy mu nevyhovovala.

„Já jsem jako smrtelník žádný děti neměl,“ zamumlal a druhou rukou jí opět pohladil po vlasech, „a vím, že je nepravděpodobný, že bych je mohl mít nyní.“

„Nepravděpodobné, ale ne nemožné.“ Upíři měli prvních dvě stě let po svém Stvoření možnost zplodit potomky. Jejich děti by byli smrtelné.

Noel byl stvořen před dvě stě dvaceti lety a Nimra slyšela o jednom, možná o dvou případech, kdy byly děti počaty i po uplynutí dvě stě leté časové hranice.

„Přál by sis zplodit dítě?“

„Jen kdyby to dítě bylo počaté z lásky.“ Noel jí sevřel rukou vlasy. „A mám děti, které považuju za svou rodinu.“

„Ano.“ Představa smějících se dětí, tančících po Anglických pláních, ulehčila bolesti, kterou pocítila v hrudi. „Myslím, že bych s nimi ráda strávila nějaký čas.“

„Kdybys chtěla, tak tě tam vezmu,“ nabídl jí a rozesmál se. „Ale musim tě varovat – jsou divocí, hodně divocí. Ti nejmenší by tě pravděpodobně tahali za křídla a použili by jakoukoli záminku, abys je chovala.“

„Pravá muka.“

Noel se znovu zasmál a Nimře se pod tváří rozvibrovala jeho hruď.

„Vůbec nespíš, Noeli,“ řekla mu po dlouhém, tichém momentě, kdy ji jen pevně držel proti svému pravidelně bijícímu srdci a kdy jí hřálo jeho velké, vřelé tělo. „Slyším, jak se procházíš po chodbách.“

První noc, přemýšlela nad tím, proč neopustil dům a nevydal se do okolních zahrad. Později ale pochopila, že se choval přesně tak, jak ho nazvala – jako její vlk. Jakýkoli atentátník by se nejprve musel dostat přes Noela, než by se dostal k ní. A ačkoli ona byla silnější, jeho chování v ní obnovilo pocit důvěry, o kterou ji Půlnoc připravila.

„Upíři nepotřebují moc spánku,“ odpověděl, a přestože jí stále držel v náruči, jeho hlas byl vzdálený. Nimra věděla, že to nebyl důvod, proč křižoval chodbami jako zvíře uvězněné v kleci, ale rozhodla se mlčet. Této noci už bylo překročeno příliš mnoho hranic a s tím přijdou i důsledky, kterým nebyl připraven čelit ani jeden z nich.