"Na
tomto dvoře jsem nový," odpověděl a její otázkou, jejím naznačováním, byl zneklidněn. "A jsem
si velmi dobře vědom, že se tu dějí věci, o kterých nevím." Amaryiahiny
rty se stočily do
zlomyslného úsměvu. "A samozřejmě se musíš zalíbit své milence. Bez ní bys
tu neměl upotřebení."
"Nejsem
žádná bezvýznamná nicka," odpověděl jí
Noel. Velmi dobře si uvědomoval, že každý z tohoto dvora si pravděpodobně už
prověřil jeho minulost. Christian evidentně ano. Na druhou stranu, si Noel nemyslel, že by se anděl o
své poznatky s někým podělil – z Christiana vyzařoval určitý druh hrdosti,
který ho jistě povznášel nad drby – ale nebyl tu jediný, kdo měl dobré styky.
Nejbezpečnější cestou by bylo předpokládat, že celý Nimry nejbližší okruh
spolupracovníků o jeho minulosti věděl – o tom dobrém, i o tom špatném.
"Vždycky
budu mít možnost vrátit se zpět do služeb Raphaelovy stráže." Amariyah mu zlehka
přejela prsty po čelisti.
Bylo to vřelé
pohlazení. "Proč si odtamtud odešel?" Noel diskrétně odstoupil o krok
dozadu, protože se jejího nezvaného doteku vnitřně zhrozil. "Svou Smlouvu jsem si
odsloužil už před více než sto lety, ale zůstal jsem v Raphaelových službách,
protože je to vzrušující." Viděl a podílel se na neuvěřitelných věcech.
Využil každičký kousek svých schopností a inteligence, aby dokončil všechny
úkoly, které mu byl uloženy. "Ale Nimra je... jedinečná." To byla
také pravda. Amariyaha se pokusila o odlehčený tón, ale její hořkost byla
příliš hluboko zakořeněná, aby ji mohla skrýt. "Nimra je anděl a upíři nejsou hodni jejich krásy
a elegance."
"To
záleží na konkrétním upírovi," odpověděl jí Noel a otočil se k otevřeným
balkónovým dveřím. Jeho pohled upoutal výjev, který se odehrával uvnitř hlavní
místnosti – Asirani se vyzývavým gestem, které bylo zcela nezaměnitelné,
dotýkala Christianovy paže. Byla oblečena v japonských cheonsamových šatech, tmavé indigo barvy se zlatým
lemováním a vlasy měla vyčesné z obličeje. Její omračující krása byla naprostým
opakem Christianovy téměř zatrpklé elegance. Anděl se k ní naklonil, aby
vyslechl, co mu chtěla říct, ale stále si zachovával svůj vážný výraz, který
byl až nepřirozený a jeho ústa zůstávala bez úsměvu.
"Podívej
se na ně," zamumlala Amariyah a Noel si uvědomil, že zjistila, kam se
díval. "Asirani se neustále pokouší získat Christianovu náklonnost, ale v porovnání
s Nimrou bude pořád
až na druhém místě." Její vyjádření znovu ukrývalo nevraživost.
"Asirani
je velmi uchvacující žena." Noel sledoval Christiana, který jemně, ale
nemilosrdně odstrčil Asiraninu ruku a odešel pryč. Výraz v tváři upírky se
uzavřel a pak se vzdorovitě narovnala.
Amariyah
pokrčila rameny. "Půjdeme zpět dovnitř?" Noel měl pocit, že od něho
ke svým názorům očekávala více podpory. "Myslím, že tu ještě chvíli
zůstanu." Amariyah bez dalšího slova odešla do hlavní místnosti. Její po kotníky dlouhé, úzké,
hedvábně rudé šaty se zatřpytily
a po ladných
křivkách těla jí hladil
vodopád dlouhých černých vlasů.
Noel
sledoval, jak došla k Asirani, položila jí dlaň na rameno a jemně ji stiskla. Jakmile sklonila hlavu,
aby něco pošeptala druhé upírce, ucítil Noel přítomnost další ženy, jíž oproti Amariyahině křiklavé vůni růží,
doprovázela záhadná vůně orchidejí. Když se podíval z balkónu dolů, zahlédl
Nimru. Šla podél záhonu v noci kvetoucích
rostlin, zavěšená do Fena. Chůze starého muže byla pomalá a v porovnání s Nimrou neelegantní. V třesoucí se ruce svíral
vycházkovou hůl.
A
přesto, způsob, jakým se Nimra jeho pomalé chůzi přizpůsobovala, Noelovi
prozradil, že se spolu takto procházeli často. Žena anděl s křídly barvy
drahých kamenů a lidský muž na sklonku života…
Noel
byl fascinován hlavolamem, který pro něho tato žena představovala. Najednou byl v pohybu a scházel
ze schodů, které vedly do zahrady, aby se mohl vydat za nimi. Na posledním
schodě ho zastavilo neočekávané mňouknutí.
Noel měl vyvinutější zrak, než
smrtelníci a zadíval se do okolní tmy. Pod křovím, plným drobných žlutých
kvítků, které se na noc uzavřely, ležela třesoucí se Mimóza. Nebojácná kočka se
k Noelovi během dnů, které tu už strávil, ani jednou nepřiblížila, ale dnes v
noci, když se k ní sklonil, zůstala na místě. Noel jí zvedl a držel jí blízko
tělesného tepla svého hrudníku. "Je ti zima, stařenko?" zamumlal a
pohladil jí po kožichu. Když se kočka
stále třásla, rozepnul si knoflíky své černé formální košile a nechal ji zalézt
pod látku. "Tady ti bude tepleji."
Zatímco
pokračoval v cestě, kudy zmizela Nimra s Fenem, stále kočku hladil. Mimóza byla
pod jeho dlaní stejně drobná a delikátní jako její panička. Držet ji, bylo zvláštně uklidňující a Noel se poprvé po dlouhé době v
myšlenkách vrátil k chlapci, kterým kdysi býval. Tenkrát měl také domácí zvíře
– obrovského, starého kříženého psa, který ho do doby, než zemřel, všude věrně
doprovázel. Noel ho pohřbil na Anglických pláních a když si byl jistý, že ho
nikdo neviděl, smáčel jeho hrob slzami.
Když
zahnul za roh, Mimóza v jeho náruči ztuhla, ucítila totiž vůni své paničky. Nimra byla
na druhé straně měsícem osvíceného jezírka a když se sehnula, aby se zblízka podívala
na nějaký druh napůl spící květiny, rozprostřela svá křídla po trávě. Ospalý větřík jí s
pozorností věrného milence přitiskl temně modrou róbu k tělu. Fen seděl na
kamenné lavičce na bližší
straně jezera a v pohledu, kterým jí sledoval, se zračila kompletní oddanost.
Fen
to nebyl, rozhodl se Noel. Ve spikleneckém komplotu za účelem zneškodnění, nebo
zabití Nimry, byl tento starý muž vždy nepravděpodobným pachatelem, ale výraz v
jeho tváři, který Noel nyní zahlédl, rozbil i ten nejmenší záblesk podezření. Žádný
muž by se na ženu nemohl dívat tímto způsobem a pak sledovat, jak jí v očích
vyhasíná poslední jiskřička života.
"Síla,
srdce a odvaha," řekl Fen, aniž by se otočil. "Nikde bys nenašel
druhou takovou, jako je ona."
"Souhlasím."
Noel popošel blíže a posadil se vedle něho. Mimóza začala příst.
"Řekl
bych," promluvil Noel a zrak měl upřený na ženě andělu, která se i v tomto
okamžiku dotýkala jeho hluboko uzavřených pocitů, "že bys měl Amariyhu
poslat pryč z tohoto dvora."
Fen
si hluboce povzdychl a větrem ošlehanou rukou sevřel svou vycházkovou hůl.
"Vždy v sobě měla ukrytou žárlivost vůči andělům, kterou jsem nedokázal
pochopit. Je to nádherná žena a je téměř-nesmrtelná a přesto, vše, po čem
touží, jsou věci, které nemůže mít."
Noel
mu na to neodpověděl, protože vše, co Fen řekl, byla pravda. Amariyh se sice vnímala jako dospělá, ale stále to
byla rozmazlená holčička. "Někdy si myslím," pokračoval Fen, "že
jsem neudělal dobře, když jsem Nimru požádal, aby roky mé služby připočítala do
Smlouvy k těm jejím. Celé století služby by ji mohlo naučit vážit si toho, čím
se stala – vážit si andělů." Noel si tím nebyl tak jistý. Zrovna
předešlého dne viděl Amariyahu, jak držela před Violet hrnek s kávou a vyčítala
služebné, že je káva už studená a pak jí velmi záměrně vylila na podlahu.
Provedla i spousty dalších věcí, když si myslela, že jí nikdo nevidí a pak ten
dnešní rozhovor. Sobeckost v její povaze se zdála vrozená a neměnná jako kámen.
Ale zda se její sobeckost mohla stát smrtící, zatím Noel nevěděl.
"Tys
jí daroval svou lásku," řekl Fenovi a všiml si, že Nimra již přestala
prohlížet květiny, vstala a ohlédla se přes rameno. Způsob, jakým se mu v
nadějném očekávání napjala kůže, když se na něho zahleděla, už mu byl nyní povědomý. Od
té doby, co se spolu procházeli v zahradách, se vzájemně znovu nedotkli, ale
Noel zjišťoval, že navzdory pochybnostem o její skutečné povaze, jeho tělo už
při představě intimností neprojevovalo žádnou averzi. Ne, pokud šlo o tuto
ženu.
Nikdy
dříve neměl za milenku ženu anděla. Nebyl natolik pohledný, aby ho stíhaly ženy
andělé, které si vydržovaly harémy plné mužů a Noel za to byl vděčný. Navíc
většina andělů byla už příliš málo lidská pro syrovou sexualitu, kterou měl v
povaze. Nicméně Nimra nebyla jako žádný jiný anděl, kterého kdy Noel potkal. Byla tajemstvím uvnitř záhady.
Více, než jednou
jí zahlédl uvnitř zahrad s prsty zabořenými do hlíny. Jednou, nebo dvakrát,
když zamumlal něco nekultivovaného, se v jejím pohledu neodrážela výtka, nýbrž
pobavení. Nyní obešla jezero, zastavila se vedle Fena a položila mu ruku na
rameno. Vlasy jí na zádech padaly v záplavách měkkých vln a výraz v její tváři
byl zvědavý způsobem, který shledal u anděla jejího věku a síly, velmi
nečekaný.
"Snažíš
se svést mou kočku, Noeli?" Pohladil dřímající Mimózu. „To já jsem byl sveden.“
„Věřím.“ Reagovala jediným slovem, ze kterého se odrážela
moc a síla. „Ženy z mého dvora jsou tebou také uchvácené. Dokonce i
stydlivá Violet se červená, jakmile si poblíž.“ Když Noel tuto mladou služebnou
odchytil v kuchyni a okouzlil, aby se rozmluvila, ukázala se být přímo
studnicí informací. Po lehkém vyšetřování už se mu podařilo ze svého seznamu
podezřelých vyškrtnout další dva sloužící – využil svůj přístup ke zdroji
informací ve Věži – a zjistil, že jejich životy nemají žádná slabá místa, která
by mohla Sammi nebo Richarda dohnat k tomu, aby je někdo vydíral a žádný
velký obnos peněz se u nich v poslední době také neobjevil.
A jakmile si promluvil s Violet, byl si více, než
jistý, že ona s pokusem o zabití Nimry také neměla nic společného. Na
rozdíl od Amariyahiny falešné bezelstnosti, byla ta Violetina opravdu skutečná –
a to navzdory její nehezké minulosti. Utekla od svého nevlastního otce, který jí
vnímal s příliš velkým zájmem, a k smrti vyhladovělá zkolabovala na
hranici Nimřina území. Nimra tenkrát prolétala svým teritoriem, spatřila
nehybné tělo dívky a s Violet v náručí doletěla až do svého dvora.
Starala se o ni, dokud nebyla dívka opět v pořádku a když zjistila, že se
Violet jako teenager bála jít do školy, najala jí doučovatele. Přestože Nimra
od tak mladé dívky žádné služby neočekávala, hrdá Violet trvala na tom, že si
své místo na dvoře odpracuje ranními povinnostmi, ty odpolední kvůli studiu
nestíhala. „Zbožňuju jí,“ řekla Violet Noelovi s naprostou oddaností v hlase.
„Neexistuje nic, co bych pro Lady Nimru neudělala. Opravdu nic.“
Nyní Noel vzhlédl. „Je daleko pravděpodobnější, že by mě Violet
v noci přepadla, kdyby si myslela, že pro tebe představuju nějakou hrozbu,
než že by se mnou flirtovala.“ Fen se zachechtal.
„V tom se rozhodně nemýlí. To dítě uctívá půdu, po které
chodíš.“
„Nejsme bozi, abychom byli uctíváni,“ reagovala Nimra a
ve tváři se jí usadil znepokojený výraz. „To od ní rozhodně neočekávám – potřebovala
by se osamostatnit a žít svůj vlastní život.“
„Je jako zachráněné štěně,“ řekl Fen, pak se rozkašlal a
třesoucí se rukou si zakrýval ústa. „I kdybys jí poslala pryč, aby se rozhlédla
po světě, tvrdohlavě by se vrátila zpět. Tudíž ji zrovna tak můžeš nechat být,
tam kde je – jednou najde svoje štěstí a stane se tak rychleji, když ji necháš,
aby se mohla ujistit o tom tvém.“
„Tak moudrý.“ Když se Fen pokoušel vstát, Nimra se mu nepokusila
pomoci. Noel se také zvedl a v ten okamžik mu došlo, že by Fen pokus o
pomoc ani neuvítal, ani nepřijal. Cesta zpět ubíhala pomalu a v tichosti.
Nimra šla před Noelem, ruku v ruce s Fenem a špičky jejích křídel klouzaly
po stéblech trávy. Jak je Noel následoval, připadal si celistvý způsobem, který
bylo těžké jakkoli vyjádřit. Horká, dusná Louisianská noc, vzduchem se linoucí
zvuky kvákajících žab, šustění listů na stromech a Nimry něžný hlas, kterým
mluvila k Fenovi... to vše dohromady utvářelo příjemné moře svěžesti, které
ho obklopilo a otupovalo stále živé rány, které ho sužovaly.
„Dobrou noc, moje Lady,“ řekl Fen, když došli k malé,
osamoceně stojící chatce, kterou sdílel s Amariyahou. Noelovi řekl, „Budu
přemýšlet nad tím, cos mi řekl. Ale už jsem starý muž – a až tu nebudu, tak ona
stejně odejde pryč.“
Než se Nimra připojila k Noelovi, aby se společně
vrátili do jejího domu, přerovnala si křídla. Po nahlas nevyslovené dohodě, oba
prošli hlavní místností a zamířili k jejímu soukromému křídlu – Noelův pokoj
byl hned vedle toho jejího. „Amariyah má své chyby,“ řekla nakonec Nimra, když
si od něho odebírala rozrušenou Mimózu, „ale Fena skutečně miluje.“ Noel jí
kočku opatrně předal. Mimóza v náruči své paničky spokojeně zapředla a
vrátila se ke svému spánku.
Noel si pozapínal několik knoflíků košile, pár vrchních
nechal rozepnutých a na kůži pocítil mdlý noční vánek.
„Věděla si, že je Asirani zamilovaná do Christiana?“
Nimra si povzdechla. „Doufala jsem, že šlo jen o dočasné
pobláznění a že to pomine.“ Zavrtěla hlavou. „Některé Christianovi názory jsou velmi
zkostnatělé – věří tomu, že andělé by si měli vybírat partnery jen ze svého
vlastního druhu.“
„Aha.“ To by
vysvětlovalo intenzitu andělových reakcí vůči Noelovi.
„Tento názor ale není běžný.“ Obzvláště pak, co se týkalo
nejmocnějších upírů. „Christian je přesvědčen, že andělsko-upíří páry jsou
nežádoucí, protože z nich nemůžou vzejít žádní potomci a andělé mají už
tak málo dětí.“
Noel si vzpomněl na andělské děti v Útočišti, na
jejich zranitelnost, na to, s jakými obtížemi ovládali svá křídla i
baculaté nožičky, i na jejich zpěvný smích, který se neustále ozýval ze všech
směrů.
„Děti jsou dar,“ souhlasil. „Je to něco, co bys-“ Jakmile
zaslechl Mimózy tichý rozrušený zvuk, odmlčel se.
„Omlouvám se, maličká,“ řekla Nimra a hladila kočku,
dokud se jí znovu neusadila v náruči. „Už tě znovu tak silně nestisknu.“
Noelovi se žílami rozlil chlad. Když Nimra nic dalšího neřekla, přemýšlel nad
tím, že by se ke své otázce už neměl vracet, ale ta pomalu se probouzející část
jeho nitra trvala na tom, aby se s ní sblížil, aby odhalil její tajemství.
„Tys přišla o dítě.“
Byla to něha, se kterou ta slova Noel vyslovil, která
otevřela její staré rány. „Neměl šanci vyvinout se do dítěte,“ odpověděla
Nimra. Každé slovo, které řekla, bylo jako střep, který jí uvízl v krku, a
z ran, které po sobě ty střepy zanechaly, jí do hrudi stékala krev… krev, která
jí tenkrát stékala po nohách.
„Mé lůno ho nebylo schopné donosit a já o něho přišla
dříve, než se mohl vyvinout.“ Od té hrůzostrašné noci, kdy na její dvůr s nepolevující
silou udeřila obrovská bouře, o svém ztraceném dítěti nemluvila. Tenkrát ji
našel Fen a byl také jediným, kdo věděl, co se stalo. Měsíc před touto událostí
jí opustil Eitriel a vrazil jí tak dýku přímo do srdce.
„To mě mrzí.“ Noel jí pohladil po vlasech, tak jako
chvíli předtím hladil Mimózu, jeho dlaň byla silná a mužná. Ale nezastavil se
jen u vlasů, opatrně, aby se nedotkl vnitřní strany jejích křídel – což byl
intimní akt, který musel být nabídnut - jí sjel rukou dolů po zádech a přitiskl
dlaň k páteři. Nimra polekaně trhla hlavou vzhůru, ale místo toho, aby od
ní Noel ustoupil, se k ní přitiskl ještě blíž. Jejich těla od sebe dělila už
jen spící Mimóza. Neměl žádné právo ji držet takto intimním způsobem. Neměl
právo dotýkat se anděla její moci… ale ona ho nezastavila. Nechtěla ho
zastavit.
Už to bylo tak dávno, kdy ji někdo držel. Položila si
hlavu na jeho hruď, kde ucítila silný a pravidelný tlukot jeho srdce a vzhlédla
ke stříbrné záři dorůstajícího měsíce. „Té noci nesvítil měsíc,“ pokračovala.
Měla tu vzpomínku vtisknutou v každé buňce svého těla a ponese si ji s sebou
na věčnost, „vítr řádil silou orkánu, který lámal stromy a odnášel střechy.
Nechtěla jsem, aby mně moje dítě opustilo v takové temnotě, ale nebylo
nic, co bych mohla udělat.“
Noel jí sevřel pevněji a u toho se jí otřel paží o
křídlo. Všichni upíři byli poučeni, že andělé neměli rádi, když se někdo
dotýkal jejich křídel, kromě těch, které považovali za své blízké, a přesto se
od ní neodtáhl. Jedna její část - ta, která v sobě ukrývala aroganci její
rasy vládnoucí světu, byla dotčená. Ale ten zbytek, který tvořil většinu, byl
tiše potěšen Noelovým odmítnutím dodržovat pravidla v situaci, kdy mu
nevyhovovala.
„Já jsem jako smrtelník žádný děti neměl,“ zamumlal a
druhou rukou jí opět pohladil po vlasech, „a vím, že je nepravděpodobný, že
bych je mohl mít nyní.“
„Nepravděpodobné, ale ne nemožné.“ Upíři měli prvních dvě
stě let po svém Stvoření možnost zplodit potomky. Jejich děti by byli smrtelné.
Noel byl stvořen před dvě stě dvaceti lety a Nimra
slyšela o jednom, možná o dvou případech, kdy byly děti počaty i po uplynutí
dvě stě leté časové hranice.
„Přál by sis zplodit dítě?“
„Jen kdyby to dítě bylo počaté z lásky.“ Noel jí
sevřel rukou vlasy. „A mám děti, které považuju za svou rodinu.“
„Ano.“ Představa smějících se dětí, tančících po
Anglických pláních, ulehčila bolesti, kterou pocítila v hrudi. „Myslím, že
bych s nimi ráda strávila nějaký čas.“
„Kdybys chtěla, tak tě tam vezmu,“ nabídl jí a rozesmál se.
„Ale musim tě varovat – jsou divocí, hodně divocí. Ti nejmenší by tě
pravděpodobně tahali za křídla a použili by jakoukoli záminku, abys je chovala.“
„Pravá muka.“
Noel se znovu zasmál a Nimře se pod tváří rozvibrovala jeho
hruď.
„Vůbec nespíš, Noeli,“ řekla mu po dlouhém, tichém momentě,
kdy ji jen pevně držel proti svému pravidelně bijícímu srdci a kdy jí hřálo
jeho velké, vřelé tělo. „Slyším, jak se procházíš po chodbách.“
První noc, přemýšlela nad tím, proč neopustil dům a nevydal
se do okolních zahrad. Později ale pochopila, že se choval přesně tak, jak ho
nazvala – jako její vlk. Jakýkoli atentátník by se nejprve musel dostat přes
Noela, než by se dostal k ní. A ačkoli ona byla silnější, jeho chování v ní
obnovilo pocit důvěry, o kterou ji Půlnoc připravila.
„Upíři nepotřebují moc spánku,“ odpověděl, a přestože jí
stále držel v náruči, jeho hlas byl vzdálený. Nimra věděla, že to nebyl
důvod, proč křižoval chodbami jako zvíře uvězněné v kleci, ale rozhodla se
mlčet. Této noci už bylo překročeno příliš mnoho hranic a s tím přijdou i
důsledky, kterým nebyl připraven čelit ani jeden z nich.
Děkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem za pokračovanie :D
OdpovědětVymazatMoc hezká kapitola.
OdpovědětVymazatNimry je mi líto, ale možná by mohli mít andělo-upírské miminko :)
Moc ti děkuji za další překlad. Katka
OdpovědětVymazatďakujem veľmi pekne :D
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatĎakujem :) Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat