Angel's wolf - 9. kapitola

Noel se ji nepokoušel utěšit, věděl, že v tomto případě nebyla útěcha možná – ne, dokud neodkryjí pravdu a neodhalí světlu světa téměř-vrahův motiv.

„Potřebujeme sem dostat někoho z technické laboratoře. Musíme zjistit, jestli na flakónku, nebo na trezoru nezůstaly otisky, které by tam neměly být.“

Nimra se na něho dívala, jako by mluvil cizí řečí. „Z technické laboratoře?“

„Je jedna-dvacáté století,“ řekl něžně škádlivým tónem. Při představě bolesti, kterou bude muset tato silná žena anděl velice brzy skrýt za fasádu nemilosrdného a krutého vládce svého území, ho zabolelo u srdce. „V téhle době už takové věci existují.“

Nimra na něho přimhouřila oči. „Jen si ze mě utahuj, ale pamatuj, že je to na tvé vlastní riziko.“

Ale když si ji Noel přitáhl do náruče, neprotestovala. Přejel jí dlaní po zádech a pak po křídlech, ze kterých sálalo vřelé teplo. „Můžu sehnat někoho, komu bychom mohli důvěřovat.“

„Kdyby sem měl přijít někdo cizí, rozhodně bych to neuvítala.“ Nimra zvedla hlavu a v jejích nádherných očích se zračila ocelově pevná odhodlanost. „Ale musí se to udělat a to velmi brzy. Christian už začal zpochybňovat tvou přítomnost a nezdá se, že by se na tom podílela jen jeho žárlivost a Asirani tě také sleduje až příliš bedlivě.“

Osina v zadku nebo ne, Noel nikdy nezpochybňoval Christianovu inteligenci. Jediným překvapením pro něho bylo, že to andělovi trvalo takhle dlouho – nepochyboval o tom, že jeho úsudek byl zatemněn city, které choval k Nimře. A co se týkalo Nimřiny asistentky pro styk s veřejností – „Asirani mne sleduje jen proto, aby se ujistila, že ti neublížím.“

Nimra se od něho odstrčila pryč, a když promluvila, tón jejího hlasu byl vzdálený, „A nebojíš se, že ublížím já tobě?“

Ano, toho se bál. Byla neodolatelná a nebezpečná a donutila ho, aby se konečně probudil z paralyzovaného stavu, ve kterém se nacházel od dob, kdy se po útoku probudil. Jeho emoce byly syrové, nové a intenzivně zranitelné. „Jsem tvým štítem, Nimro,“ řekl raději, než aby odhalil hloubku svých zranitelných citů. „Pokud to znamená, že když tě budu chránit, budu u toho zasažen, udělám to bez nejmenšího zaváhání.“ A opravdu by to udělal, protože Nimra byla tím, kým andělé jejího věku, síly a moci velice často nebývali – silná a se srdcem, které stále bilo. Se svědomím, které stále fungovalo.

Nimra mu položila dlaně na tváře a její pohled byl tak intenzivní, že mu připadal jako fyzické pohlazení. „Prozradím ti tajemství, Noeli. Za všechna staletí mé existence, se za mne žádný můj milenec nikdy nepostavil.“

Noel si připadal, jako kdyby schytal do břicha ránu pěstí. „A co Eitriel?“

Nimra od něho poodstoupila a otočila hlavu směrem k oknu. „On není nikým důležitým.“

Její slova i tón hlasu, byla definitivní. Působila stejně, jako by byla tichých příkazem, jež vyslovil anděl, zvyklý na poslušnost ostatních. Noel ale neměl v úmyslu dovolit jí diktovat hranice jejich vztahu.

„Tenhle nikdo důležitý,“ řekl, zajel jí rukama do bohatých, hedvábných vlasů a přinutil jí podívat se mu do očí, „stále stojí mezi námi dvěma.“ Nimra se pokusila odtáhnout se od něho pryč, ale Noel ji nenechal.

Výraz její tváře potemněl otráveností a pak řekla, „Dobře víš, že bych se z tvého sevření mohla vymanit.“

„A přesto si to neudělala.“

Byl opravdu nemožný, pomyslela si Nimra. Takovýto muž by nemohl být  zvládnutelným společníkem – ne… dožadoval by se, tlačil a dovoloval by si více, než by měl a zcela určitě by s ní nejednal s úctou k jejímu věku a postavení. Místo toho, aby ji tato představa odpudila, ji navzdory staletím arogance, která byla její součástí, překvapivě… nadchla. Být neustále vyzývána, měřit sílu vůle s tou upírovou, jež byla zocelena zkouškou ohněm, která by jiné muže nenapravitelně zničila, tančit s ním nejpradávnější z tanců… Ano.

„Eitriel,“ řekla, „byl tím, co by lidé nazvali mým manželem.“

Andělé se neženili a nevdávali tak jako lidé. A ani se jeden k druhému nevázali žádným podobným způsobem. „Znali jsme se téměř tři sta čtyřicet let.“

Noelův zamračený výraz by se dal přirovnat k temnému burácení hromu. „To z něho těžko dělá někoho nedůležitého.“

„Když jsme se potkali, bylo mi teprve dvě stě let-„

„Mládě,“ přerušil ji Noel a do dlaní pevněji sevřel její vlnité vlasy. „Andělům není dovoleno opustit Útočiště, dokud nedovrší sta let věku.“

Nimra na něho pozvedla jedno obočí. „Pust mi ty vlasy, Noeli.“

Noel ve vteřině povolil své sevření. „Omlouvám se.“ Jemně ji pohladil po hlavě. „To ode mne bylo zatraceně necivilizované.“

Zrovna se mu chystala odhalit nejbolestnější okamžik svého života, a přesto se jí chtělo se na něho usmát… to bylo nečekané. „Oba dobře víme, že nikdy nebudeš jako Christian.“

V Noelových očích se zablýsklo. „Kdo z nás dvou teď chodí po tenké hraně?“

Nimra se na něho pousmála a pokračovala dál, „ne zrovna mládě, ale velmi mladá žena.“

Vzhledem k jejich dlouhověkosti, dospívali andělé pomaleji, než smrtelníci. Ve věku dvou set let, už ale měla tělo i tvář dospělé ženy. Začala objevovat svět kolem sebe a začínala i lépe rozumět tomu, kým se jednoho dne stane. „Ze začátku byl Eitriel mým mentorem. Učil mne, co bylo potřeba, aby znal anděl, který měl jednoho dne vládnout. Tenkrát jsem si to ale neuvědomovala.“

Teprve později pochopila, že Raphael u ní už od začátku odhalil rostoucí moc a sílu a učinil patřičné kroky k tomu, aby měla potřebné znalosti a trénink.

Noelova teplá a drsná dlaň jí sklouzla na šíji. „Ty ses zamilovala do svého učitele.“

V ten moment hrozilo, že jí její vzpomínky opět zdrtí svou neskutečnou silou. Hruď se jí svírala bolestí, kterou by neměla nikdy prožít žádná smrtelná či nesmrtelná žena a nezpůsobovaly ji ozvěny, které by za sebou zanechal její dřívější milenec. „Ano, ale to bylo až později. Až když mezi námi byl takový vztah možný. A to mi bylo čtyři sta devadesát let. Po nějakou dobu jsme byli skutečně šťastní.“ Ale přesto byl jejich vztah vždy vztahem učitele a jeho studentky. „Po třech dekádách našeho vztahu začala má moc a síla exponenciálně narůstat a bylo mi přiděleno území Louisiany. Trvalo dalších deset let, než se moje síla ustálila a tou dobou už jsem byla daleko silnější a mocnější, než Eitriel a on byl… nespokojený.“

Noel ji stále hladil na šíji, ale najednou si odfrknul. „Jeden můj smrtelný přítel je psycholog. Řekl by, že Eitriel měl nedořešené otázky osobnosti – a já bych vsadil vlastní špičáky, že měl malýho ptáka.“

Nimra se překvapeně rozesmála, ale její smích brzy utichl. „Jeho nespokojenost zničila náš vztah,“ pokračovala a vybavila si nekonečné tiché momenty, které jí tenkrát lámaly srdce a které později identifikovala jako nevrlé záchvaty vzteku muže, který nevěděl, jak se vypořádat se ženou, která již déle neuctívala každý jeho pohyb a zbožně k němu nevzhlížela.

„Nakonec pro mne nebylo žádným překvapením, když mi oznámil, že si našel jinou milenku.“ Slabší a mladší. „Řekl mi, že jsem se stala stvořením, kterého se již nemohl ani dotknout.“

Noelův výraz tváře potemněl. „Bastard.“

„Ano, to byl.“ Tuto skutečnost Nimra přijala již před dlouhou dobou. „Pak se naše cesty rozdělily a jsem přesvědčená, že ve chvíli, kdy by ta počáteční bolest odezněla, bych se přes všechno přenesla. Ale“ -krev v jejích žilách se přeměnila v led- „osud se rozhodl, že se mi vysměje do tváře. Tři dny po té, co odešel, jsem zjistila, že čekám dítě.“

Nimra v Noelově pohledu spatřila uvědomění si skutečnosti, o jak jedinečný dar se jednalo. Narození andělů byla vzácná, příliš vzácná. Každé dítě bylo opečovávané a ochraňované – dokonce i těmi, kteří by jinak byli nepřáteli. „O takovou radost bych Eitriela nepřipravila, ale potřebovala jsem čas, abych si to všechno urovnala, než bych mu to řekla. K tomu ale nikdy nedošlo. Mé děťátko,“ zašeptala a přitiskla si dlaň na ploché břicho, „nebylo dostatečně silné. Během prvního měsíce se mnou byl velmi často Keir.“ Tento léčitel byl mezi andělským druhem nejváženějším. „Ale té noci, kdy jsem začala krvácet, byl zrovna odvolán pryč. Byla to jen trocha krve… ale přesto jsem věděla, co se stalo.“

Noel si sám pro sebe něco ostře, ale potichu zamumlal, na místě se k ní otočil zády a zajel si rukama do vlasů. Pak se nečekaně a prudce otočil zpět k ní a přitáhl si ji do náruče. „Řekni mi, že si tenkrát nebyla sama.“

„Fen,“ odpověděla a bodlo jí u srdce vědomím, že její starý přítel byl tak slabý, že světlo jeho života už dohořívalo. „Byl se mnou Fen. Během celé té hrůzné noci, dokud se nemohl Keir vrátit, mne držel. Kdybych mohla Fena Stvořit, ve vteřině bych to udělala, ale nemohu.“ Hlas jí zastřely slzy. „Je mým nejdražším přítelem.“

Noel na místě ztuhl. „Má Fen neomezený přístup do této místnosti?“

„Samozřejmě.“ Po událostech té noci, kdy udeřila silná bouře, a kdy Nimra přišla o své dítě, už její vztah s Fenem nikdy nebyl vztah Lady a sloužícího.

„Když si chceme promluvit, aniž by nás někdo vyrušoval, jdeme sem.“

Noel ji stiskl rukama ramena. Nimra se zamračila a chtěla, aby jí osvětlil své myšlenky, ale v ten moment ji zasáhla důležitost jeho otázky. „Fen ne.“ Vytrhla se z jeho sevření. „Neublížil by mi, stejně tak, jako by nikdy neublížil Amariyahe.“

„Já,“ začal Noel, „nemám absolutně žádnou představu o tom, jak tvůj trezor funguje a už vůbec netuším, jaká by mohla být jeho kombinace. Nevěděl bych ani kde začít. Ale Fen… o tobě ví tolik věcí. Jako třeba datum, kdy jsi přišla o dítě, nebo den, kdy se mělo narodit.“

Jeho něžně vyřčená slova, byla jako dýka, která se jí zabodla přímo do duše. Noel měl pravdu. Před pěti desetiletími změnila kombinaci trezoru na datum, kdy mělo mít její dítě narozeniny. Neudělala to úmyslně – to datum bylo první věcí, která ji napadla, jako kdyby bylo vtištěné do jejího podvědomí. „Tomu neuvěřím.“ Její hlas byl ledově chladný a Nimra bojovala s přívalem utrpení, které ji zachvátilo. „A nedovolím, aby sem chodil někdo z technické laboratoře.“

„Nimro.“ Když chtěl Noel pokračovat, Nimra ho zastavila. „Promluvím si s Fenem, ale sama.“

Pokud to její starý přítel udělal, musela se dozvědět proč. Pokud byl nevinný – a Nimra stále nemohla uvěřit, že by se takové zrady mohl dopustit – pak nebyl důvod, aby ho toto ošklivé podezření zranilo. „Pokud si tedy nemyslíš, že by mne během našeho rozhovoru mohl bodnout do srdce?“

Noel se nepokusil skrýt své podráždění, ale ani ji nezastavil, když zamířila ke dveřím.

Na spodním konci schodiště na ni čekal Exeter s Asirani. Oba s ní potřebovali mluvit, ale Nimra jen ostře zakroutila hlavou, protože si nevěřila, že by v tuto chvíli byla schopna promluvit. Dokud se nedozví pravdu, jakkoli hrozná by se mohla tato pravda ukázat, nic v jejím světě nebude tak jak mělo být.

Fen nebyl doma, ale stejně tak, jako on znal její oblíbená místa, znala ona ta jeho.

„Ah,“ řekl ve chvíli, kdy ho objevila na sluncem zalité, kamenné lavičce na břehu malého jezírka, u něhož kvetly nádherné lilie. Výraz jeho tváře byl vážný. „Opět si smutná, má Lady. Myslel jsem si, že tě ten upír dělá šťastnou.“

Jakmile našli Fena, Noel se vzdálil a poskytl jí soukromí, které potřebovala. Nimra se s bolestí v srdci posadila vedle svého starého přítele a špičky jejích křídel se za jejich zády dotýkaly země.

„Měla jsem před tebou tajemství, Fene,“ řekla, zatímco sledovala vážky, kroužící kolem květů lilií. „Královna nezemřela na selhání srdce, ale proto, že vypila jed, který byl určen pro mne.“

Dlouhou dobu, kterou nenarušil žádný vítr a hladina jezera byla hladká jako sklo, Fen nepromluvil.

„Byla jsi tak smutná,“ řekl nakonec. „Tak strašně moc smutná. Ale skrývala si to hluboko uvnitř sebe, kde to nemohl nikdo vidět. Já jsem to ale věděl. Dokonce, i když ses smála, když si vládla, ve skutečnosti si truchlila. Truchlila si tolik let.“ Když svou vrásčitou rukou sevřel tu její, ucítila Nimra v očích slzy. „Bál jsem se, kdo by na tebe dohlédl, až tu nebudu.“ Jeho hlas byl opotřebovaný vysokým věkem, jeho prsty se bez přestání třásly a Nimře se z toho sevřelo srdce. „Bál jsem se, že tě ten smutek přemůže a že se staneš snadnou kořistí pro ty, co prahnou po tvém území.“ Po tváři se jí skutálela slza. „Chtěl jsem tvé duši dát klid a mír.“ Fen se pokusil stisknout jí ruku, ale jeho síla už nebyla taková, jako když poprvé vkročil do jejího dvora. Tenkrát byl mužem s nekonečným elánem. „Bolelo mne u srdce sledovat tě brouzdat zahradami, zatímco všichni ostatní spali. Potlačovala si v sobě tolik bolesti. Bylo ode mne sobecké učinit takové rozhodnutí, ale… považuji tě za svou dceru, stejně tak, jako Amariyahu.“

Nimra otočila ruku dlaní vzhůru a sevřela prsty kolem Fenovy ruky. „To mne považuješ za tak křehkou, Fene?“

Fen si povzdychl. „Myslím, že jsem se díky své druhé dceři poučil. Oba víme, že není silná.“

„Kdybych byla pryč, už by tu nezbyl nikdo další, kdo by se o ni mohl postarat.“

„Ne. Ale i přesto jsem nedokázal snést pohled na to, jak ses trápila.“ Fen potřásl hlavou a zadíval se jí do očí. „Hned dalšího dne jsem pochopil, jak obrovskou chybu jsem udělal. Opět si čelila světu s bezmeznou silou a kuráží, ale tou dobou už byla Královna mrtvá.“ V každém jeho slově se odrážela lítost. „Je mi to líto, moje Lady a přijmu jakýkoli trest, jaký shledáš příhodný.“

Nimra stiskla jeho ruku a hrdlo se jí stáhlo silnými emocemi. „Jak bych tě mohla potrestat za to, že mne miluješ, Fene?“ Představa, že by mu měla ublížit, pro ni byla nesnesitelná. Fen nebyl žádným vrahem. Byl to pouze starý muž, který se bál o dcery, které tu zanechá. „Neopustím Amariyahu. Dokud budu dýchat, budu na ní dohlížet.“

„Tvé srdce bylo na ženu, která má tolik moci a síly, vždy příliš laskavé.“ Fen mlaskl jazykem a zavrtěl artrózou postiženým prstem. „Je moc dobře, že ten tvůj upír je tesaný z tvrdšího dřeva.“ Tentokrát to byla Nimra, kdo zavrtěl hlavou. „Tak lidské uvažování,“ řekla a při pomyšlení nad ztrátou svého drahého přítele, která byla každým okamžikem blíž a blíž ji bodlo u srdce. „Já žádného muže nepotřebuji.“

„Ne, ale možná bys měla.“ Nimra hleděla na jeho známě se usmívající tvář a věděla, že ji to zničí, až Fena déle nebude moci vídat.

„Nemohla sis nevšimnout, že ti andělé, kteří si skrz staletí udržují svou … lidskost, jsou ti, kteří mají druhy nebo milence, kteří stojí celou tu dobu po jejich boku.“ To od něho bylo prozíravé prohlášení. „Neumírej mi, Fene,“ zašeptala a už nebyla schopná zadržet svůj smutek. „Měl bys žít na věčnost.“

Tři roky po té, co se připojil k jejímu dvoru, nechala Nimra jeho krev otestovat, protože už tenkrát věděla, že to byl muž, kterému by si mohla dovolit důvěřovat. Výsledky se ale vrátily negativní – Fenovo tělo by proces přeměny ze smrtelníka v upíra odmítlo s takovou silou, že by buďto zemřel, nebo by měl nenávratně poškozený mozek.

Fen se zasmál a Nimra si všimla, že jeho pokožka byla téměř papírově tenká. „Já se na smrt vlastně těším,“ řekl s úsměvem, který rozzářil jeho oči. „Nakonec budu přeci jen vědět něco, co ty nevíš a možná se ani nikdy nedozvíš.“ Nimra se jeho úvaze pousmála.

Slunce nad jejich hlavami pomalu klouzalo skrz lenivě modrou oblohu a ve vzduchu byla cítit sladká vůně jasmínu. Přestože seděla vedle muže, který se mohl stát jejím vrahem, oplakávala Nimra den, kdy s ní Fen vedle jezírka, obrostlého liliemi a za bzukotu vážek, už déle sedět nebude moci.