Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 7. kapitola

Poslední dvě hodiny strávil Raphael ve Věži. Projednávali s Jasonem informace, které černě okřídleného anděla přivedly zpět do města.
V tuto chvíli archanděl tiše přistál v lesích, které dělily jeho pozemky od domova, který využívala Michaela, když pobývala na jeho území.

Zatímco směřoval k malému jezírku, které jeho zahradník vytvořil v nedaleké jeskyni a nechal ho zastínit kombinací popínavých rostlin a větších stromů, přemýšlel nad tím, zda byla Elena schopna vidět více, než on. Věděl o sobě, že byl arogantní. Vzhledem k jeho věku, moci a síle, kterou disponoval, to bylo nevyhnutelné. Nikdy ale nebyl hloupý. A proto nyní dbal slov své lovkyně a z opatrnosti vztyčil své psychické štíty. Teprve pak se zadíval na klidnou hladinu tmavého jezírka, pronesl - Lijuan – a „vyslal“ myšlenku s jejím jménem kolem světa.

Vzhledem k tomu, že neměl v úmyslu podstoupit skutečné rozeslání své myšlenky, existovala šance, že se mu Lijuan vůbec nepodaří lokalizovat. Cena za takovou akci by byla příliš vysoká, protože v období Ticha se stával monstrem, které disponovalo chladnou mocí, ale žádnými emocemi. Během svého posledního období Ticha, vyděsil Elenu takovým způsobem, že ho postřelila a jizva, která mu zůstala na křídle, byla udivující připomínkou toho, aby se touto cestou již nikdy nevydal. Pokud by tady neuspěl, musel by Lijuan kontaktovat ručně psanou zprávou – nejstarší z archandělů se vyhýbala moderním technologiím, což zahrnovalo i mobilní telefony.

O pár okamžiků později se hladina jezírka zčeřila. Stalo se tak dříve, než očekával. Byl si vědom toho, že Lijuanina síla exponenciálně vzrostla, nicméně její okamžitá odpověď spolu se skutečností, že použil jen zlomek své vlastní síly, vypovídala o moci, kterou si zbytek Kádru vůbec nedokázal představit.
„Raphaeli.“ Na hladině se zjevil její obraz z masa a kostí. Její tvář byla stále stejná, bez jakýchkoli známek stárnutí. Jen její sněhově bílé vlasy a perletí zářící bledě bledé oči prozrazovaly, čím byla a kým se stávala. „Tak si se ke mně přeci jen vrátil.“

Raphael na její prohlášení nereagoval, místo toho jen řekl, „Myslíš, že si mě můžeš ochočit, Lijuan?“ Zvonivě se rozesmála. Její smích působil jako smích dívky a o to více byl znepokojivý. „To je zajímavý nápad. Ale jsem přesvědčená, že bys způsoboval jen samé problémy.“
Raphael uklonil hlavu do strany. „Vrátila ses domů?“ Lijuanin palác se nacházel v samém srdci Číny, hluboko v horských oblastech, kam on sám nikdy nevkročil. Nicméně ještě před tím, než se Lijuan „vyvinula“ se Jasonovi podařilo do jejího paláce vniknout. Raphaelův šéf špionáže se z této tajné mise vrátil s rozdrásanou polovinou obličeje.

„Ano. Vrátila.“ Vlasy ženy archanděla odvál lehký vánek. Raphael ji pozorně sledoval a byl si jistý, že se větřík nedotkl ničeho jiného v jejím okolí. „Zjistila jsem,“ pokračovala, „že existují jisté rozkoše fyzického těla, které si dokáži i nadále užívat. A kde jinde se jim oddávat, než ve svém vlastním paláci?“
Raphael se nenechal nachytat představou, že mluvila o sexu. Lijuan se o sex nezajímala již tisíce let… nebo se o něj nezajímala v přijatelném slova smyslu. „Tvé hračky tu zkušenost přežijí?“

Zvedla prst a zahrozila. „Co je to za otázku, Raphaeli. Snad bys mne nechtěl nazvat monstrem.“
„Ty bys to vzala jako kompliment.“
Znovu se rozesmála a v jejích tajemných, téměř bezbarvých očích, se vzedmula síla, která je přeměnila do čiré bílé, jež pohltila zorničky i s duhovkami.
„Probouzí se Pradávný.“ Řekla z ničeho nic.
Raphael nebyl ani v nejmenším překvapen, že uhodla důvod, kvůli kterému ji kontaktoval. Navzdory noční můře, kterou se stala, nikdy nepochyboval o její inteligenci.

„Ano.“
„“Víš, jak stará byla tvoje matka v době, kdy zmizela?“ zeptala se ho bez varování.
Raphaelovi se v mysli vyjevily obrazy znepokojivě modrých očí, hlasu, který jí záviděla i nebesa a tak děsivého šílenství, že parodovalo příčetnost. „Byla zhruba o tisíc let starší než ty.“
Lijuan se pousmála způsobem, ve kterém se skrývalo zvláštní pobavení. „Caliane byla ale marnivá, že? Ráda všem o svém věku lhala, protože se pak stářím přibližovala svému druhovi.“

Raphael cítil, jak se mu v hrudi tvoří led, který se začal ostře větvit, a hrozilo, že se mu prořízne žilami. „Jak byla skutečně stará?“

Lijuanina odpověď ten led roztříštila a změnila do ostrých skleněných úlomků, které mu zaplavily systém a způsobily obrovské škody. „Padesát tisíc let. A dokonce ani to nemusela být pravda. Už v době, kdy jsem se narodila, se šeptalo, že jí bylo dvakrát tolik.“
„To není možné,“ řekl nakonec. Uvědomoval si, že nesmí prozradit ani zlomek svého překvapení. Kdyby to udělal, jen by tím provokoval predátora, který se v Lijuan skrýval.

„Žádný archanděl takového věku by nezůstal vzhůru.“ Sto tisíc let byla nepředstavitelná věčnost. Ano, existovalo několik skutečně starých z jeho rasy, ale kromě několika pozoruhodných výjimek, si většina z nich zvolila Spánek, trvající celá tisíciletí a probouzeli se jen na krátká období, aby zjistili, jak se za tu dobu změnil svět.

Lijuanin úsměv se vytratil a v jejím hlase byly slyšet ozvěny tisíců různých šepotů. „Říká se, že Caliane dříve Spala a to více, než jednou. Když se ale probudila naposledy, potkala Nadiela.“
„A pak jsem se narodil já.“ Raphael si vzpomněl na smích své matky, na její zpěv, ale také na propad do šílenství, které se objevilo jako by odnikud. Pokud ale prožila tolik tisíciletí… „Lžeš mi, Lijuan?“

„Nemám potřebu ti lhát. Vyvinula jsem se dokonce i nad Caliane.“ To se mohlo jevit jako pravda, pro jejich rasu věk nikdy nebyl hlavním aspektem pro nabývání na síle. Illium například, byl ve svých pěti stech letech daleko silnější, než andělé, kteří byli desetkrát starší. To ale nebylo důvodem proč Lijuan kontaktoval.
„Je to moje matka, kdo se probouzí?“ zeptal se, zatímco se díval zpříma do jejích slepě působících očí.
„Neexistuje způsob, jak něco takového zjistit.“ Ozvěny šepotů v jejím hlase zněly už téměř, jako výkřiky. „Nicméně rozsah narušení - síla zemětřesení i bouří vypovídá o tom, že ten, kdo se probouzí je nejstarší z Pradávných.“

Raphael se zamyslel nad tím, čeho všeho mohla být Lijuan svědkem a zda to stálo za obětování celého města… i toho, co ještě zbývalo z její duše. „Pokud se tento Pradávný probudí nepříčetný, popravíš ho, nebo ji?“ Ne před tím, než se probudí. Nikdy ne před tím. Zavraždit Spícího anděla znamenalo čelit automatické popravě – a tomuto zákonu se zodpovídali všichni. Pokud by tento zákon porušila, dokonce i Lijuan, navzdory její odolnosti, kterou zjevně vůči smrti měla, by se ocitla v pozici, kdy by se jí stranila celá andělská rasa. A to by si bohyně dozajista nepřála.

Ozval se další dívčí smích, tentokrát to bylo chichotání, které bylo daleko více zneklidňující, než její zjev. „Nyní jsi mne zklamal, Raphaeli. Proč bych měla popravit Pradávného? Nemohl by mi ublížit… a možná by se se mnou naopak mohl podělit o tajemství, která zatím ještě neznám.“
V tu chvíli si Raphael uvědomil, že pokud se jedno monstrum probudí, jiné monstrum by to skutečně mohlo posílit.

Rozhovor s Jeffreym, spolu s bolestnou návštěvou městské márnice, zanechal Elenu ve stavu, kdy se cítila jako ukamenovaná. Bylo lákavé, tak lákavé zamířit rovnou domů, schovat se tam a jen předstírat, že až znovu vyjde ven, všechno se mezi tím samo napraví. To bylo samozřejmě dětinské. Už od svých desíti let, kdy byla vyděšeným dítětem, které uklouzlo a spadlo na podlahu kuchyně, proměněné v jatka, neměla přepych toho, aby mohla bláhově snít.
„Víš, kde je teď Jason?“ zeptala se Dmitriho, když vyšli z márnice.

Dmitri stiskl dálkový ovladač auta a odemkl své ohnivě rudé Ferrari, zaparkované v místě pro zaměstnance.
„To už tě omrzel tvůj Bluebell?“ Jejích smyslů se dotkla vůně šampaňského, říznutá něčím daleko silnějším. Nikdy dříve v Dmitriově vůni nic tak ostrého necítila. Už nyní litovala ženu, kterou si dnes vezme do své postele.
„Jo. Trefils do černýho. Zařizuju si harém.“

Dmitri otevřel dveře od Ferrari a položil si ruku na jeho střechu. Výraz jeho tváře se na kratičký okamžik změnil ve zvídavý a Elena měla pocit, že se jí chystal říct něco důležitého. Pak ale zavrtěl hlavou, jeho vlasy se zavlnily v lehkém vánku a vytáhl svůj mobilní telefon, aby něco zkontroloval. „Je ve Věži.“

Překvapená jeho přímou odpovědí, ze sebe setřásla podlost vůně šampaňského a řekla, „Můžeš se ho zeptat, jestli by mu nevadilo setkat se se mnou u domu?“
Dmitri začal vytáčet. „Odlétá hned teď,“ řekl a zavřel mobil. „Tady ale nemáš odkud vzlítnout.“
Elena vzhlédla. „Nemocnice je vysoká dost. Vydam se na střechu.“ Svá slova změnila v činy a zamířila zpět do budovy. Byla to vskutku zajímavá zkušenost. V přízemí bylo jen několik osob z personálu a ti, kteří jí spatřili, vypadali, že ztratili řeč.

Hluboce ztrápená reakcemi lidí z města, které považovala za svůj domov, našla Elena cestu k výtahům a zmáčkla přivolávací tlačítko. Vzhledem ke skutečnosti, že personál výtahy používal k převážení postelí z patra do patra, byly jejich vnitřní prostory dostatečně veliké i pro křídla.
Dveře výtahu se otevřely v prvním patře. Čekaly tam dvě sestry, které byly hluboce zapředeny do rozhovoru. Obě vzhlédly a ztuhly.
Elena ustoupila o krok dozadu. „Je tu ještě spousta místa.“
Než se dveře výtahu před jejich šokovanými tvářemi po chvíli samovolně zavřely, ani jedna z žen se nezmohla na slovo.

Na dalších čtyřech patrech se s drobnými obměnami celá situace opakovala. Bylo to vtipné… až na to, že to celé nepůsobilo vůbec správně. Tohle byl New York a Elena sem potřebovala zapadnout – přestože věděla, že se jí nikdy nepodaří zapadat způsobem, kterým sem patřila dříve.
„Hmph.“
Jakmile ten zvuk zaregistrovala, vzhlédla a všimla si, že se dveře otevřely v pátém patře, a že před nimi stál postarší muž o holi. „Potřebujete nahoru?“

Muž přikývl a nastoupil. Vůbec se nesnažil skrýt fakt, že zatímco holí mačkal tlačítko patra, do kterého měl namířeno, zíral na její křídla. „Ty seš tu nová.“
„Velmi.“ Elena pro něho křídla roztáhla do stran. Její nervozita mírně povolila. „Co si o nich myslíš?“
Muž si s odpovědí dal na čas. „Proč jedeš výtahem?“
Chytrý muž. „Prostě se mi chtělo.“
Rozesmál se a než vystoupil, odpověděl, „rozhodně zníš jako pravá New Yorčanka!“

Když se za ním dveře zavíraly, Elena se usmívala. V momentě, kdy stála s Dmitrim před budovu nemocnice, by něco takového rozhodně nepředvídala. Jakmile se nakonec dveře otevřely v posledním patře, vystoupila a odhodlanými kroky se vydala směrem na střechu. Už se ani v nejmenším necítila, jako by ji ukamenovali.

Let přes řeku Hudson, za pomoci silných větrných proudů, byl překvapivě rychlý. Na zahradě před domem už na ni čekal Jason. Měl úhledně složená křídla a vlasy spletené do jeho obvyklého copu. Teprve nyní zahlédla jeho klanové tetování za plného denního světla. Z toho detailního provedení a spletitosti zalapala po dechu.

Než se Elena probrala z kóma, byl Jason napaden Lijuaninými znovuzrozenými. Po té, co se jeho tvář zahojila, bylo jeho tetování tak dokonale opraveno, že by nikdo nepoznal rozdíl. Všechny oblouky i točící se spirály v sobě nesly náznak Pacifických větrů, pofukujících pod tamní dech beroucí oblohou. „Kde ses narodil?“ zeptala se, aniž by čekala, že jí odpoví. 

9 komentářů: