Poslední dvě hodiny strávil Raphael ve Věži. Projednávali
s Jasonem informace, které černě okřídleného anděla přivedly zpět do města.
V tuto chvíli archanděl tiše přistál v lesích,
které dělily jeho pozemky od domova, který využívala Michaela, když pobývala na
jeho území.
Zatímco směřoval k malému jezírku, které jeho
zahradník vytvořil v nedaleké jeskyni a nechal ho zastínit kombinací
popínavých rostlin a větších stromů, přemýšlel nad tím, zda byla Elena
schopna vidět více, než on. Věděl o sobě, že byl arogantní. Vzhledem
k jeho věku, moci a síle, kterou disponoval, to bylo nevyhnutelné. Nikdy
ale nebyl hloupý. A proto nyní dbal slov své lovkyně a z opatrnosti
vztyčil své psychické štíty. Teprve pak se zadíval na klidnou hladinu tmavého
jezírka, pronesl - Lijuan – a
„vyslal“ myšlenku s jejím jménem kolem světa.
Vzhledem k tomu, že neměl v úmyslu podstoupit
skutečné rozeslání své myšlenky, existovala šance, že se mu Lijuan vůbec nepodaří
lokalizovat. Cena za takovou akci by byla příliš vysoká, protože v období
Ticha se stával monstrem, které disponovalo chladnou mocí, ale žádnými emocemi.
Během svého posledního období Ticha, vyděsil Elenu takovým způsobem, že ho
postřelila a jizva, která mu zůstala na křídle, byla udivující připomínkou
toho, aby se touto cestou již nikdy nevydal. Pokud by tady neuspěl, musel by
Lijuan kontaktovat ručně psanou zprávou – nejstarší z archandělů se
vyhýbala moderním technologiím, což zahrnovalo i mobilní telefony.
O pár okamžiků později se hladina jezírka zčeřila. Stalo
se tak dříve, než očekával. Byl si vědom toho, že Lijuanina síla exponenciálně
vzrostla, nicméně její okamžitá odpověď spolu se skutečností, že použil jen
zlomek své vlastní síly, vypovídala o moci, kterou si zbytek Kádru vůbec
nedokázal představit.
„Raphaeli.“ Na hladině se zjevil její obraz z masa a
kostí. Její tvář byla stále stejná, bez jakýchkoli známek stárnutí. Jen její
sněhově bílé vlasy a perletí zářící bledě bledé oči prozrazovaly, čím byla a
kým se stávala. „Tak si se ke mně přeci jen vrátil.“
Raphael na její prohlášení nereagoval, místo toho jen
řekl, „Myslíš, že si mě můžeš ochočit, Lijuan?“ Zvonivě se rozesmála. Její
smích působil jako smích dívky a o to více byl znepokojivý. „To je zajímavý nápad.
Ale jsem přesvědčená, že bys způsoboval jen samé problémy.“
Raphael uklonil hlavu do strany. „Vrátila ses domů?“
Lijuanin palác se nacházel v samém srdci Číny, hluboko v horských
oblastech, kam on sám nikdy nevkročil. Nicméně ještě před tím, než se Lijuan
„vyvinula“ se Jasonovi podařilo do jejího paláce vniknout. Raphaelův šéf
špionáže se z této tajné mise vrátil s rozdrásanou polovinou
obličeje.
„Ano. Vrátila.“ Vlasy ženy archanděla odvál lehký vánek.
Raphael ji pozorně sledoval a byl si jistý, že se větřík nedotkl ničeho jiného
v jejím okolí. „Zjistila jsem,“ pokračovala, „že existují jisté rozkoše
fyzického těla, které si dokáži i nadále užívat. A kde jinde se jim oddávat,
než ve svém vlastním paláci?“
Raphael se nenechal nachytat představou, že mluvila o
sexu. Lijuan se o sex nezajímala již tisíce let… nebo se o něj nezajímala
v přijatelném slova smyslu. „Tvé hračky tu zkušenost přežijí?“
Zvedla prst a zahrozila. „Co je to za otázku, Raphaeli. Snad
bys mne nechtěl nazvat monstrem.“
„Ty bys to vzala jako kompliment.“
Znovu se rozesmála a v jejích tajemných, téměř bezbarvých
očích, se vzedmula síla, která je přeměnila do čiré bílé, jež pohltila zorničky
i s duhovkami.
„Probouzí se Pradávný.“ Řekla z ničeho nic.
Raphael nebyl ani v nejmenším překvapen, že uhodla
důvod, kvůli kterému ji kontaktoval. Navzdory noční můře, kterou se stala,
nikdy nepochyboval o její inteligenci.
„Ano.“
„“Víš, jak stará byla tvoje matka v době, kdy
zmizela?“ zeptala se ho bez varování.
Raphaelovi se v mysli vyjevily obrazy znepokojivě
modrých očí, hlasu, který jí záviděla i nebesa a tak děsivého šílenství, že
parodovalo příčetnost. „Byla zhruba o tisíc let starší než ty.“
Lijuan se pousmála způsobem, ve kterém se skrývalo
zvláštní pobavení. „Caliane byla ale marnivá, že? Ráda všem o svém věku lhala,
protože se pak stářím přibližovala svému druhovi.“
Raphael cítil, jak se mu v hrudi tvoří led, který se
začal ostře větvit, a hrozilo, že se mu prořízne žilami. „Jak byla skutečně
stará?“
Lijuanina odpověď ten led roztříštila a změnila do
ostrých skleněných úlomků, které mu zaplavily systém a způsobily obrovské
škody. „Padesát tisíc let. A dokonce ani to nemusela být pravda. Už v době,
kdy jsem se narodila, se šeptalo, že jí bylo dvakrát tolik.“
„To není možné,“ řekl nakonec. Uvědomoval si, že nesmí
prozradit ani zlomek svého překvapení. Kdyby to udělal, jen by tím provokoval
predátora, který se v Lijuan skrýval.
„Žádný archanděl takového věku by nezůstal vzhůru.“ Sto
tisíc let byla nepředstavitelná věčnost. Ano, existovalo několik skutečně
starých z jeho rasy, ale kromě několika pozoruhodných výjimek, si většina
z nich zvolila Spánek, trvající celá tisíciletí a probouzeli se jen na
krátká období, aby zjistili, jak se za tu dobu změnil svět.
Lijuanin úsměv se vytratil a v jejím hlase byly
slyšet ozvěny tisíců různých šepotů. „Říká se, že Caliane dříve Spala a to
více, než jednou. Když se ale probudila naposledy, potkala Nadiela.“
„A pak jsem se narodil já.“ Raphael si vzpomněl na smích
své matky, na její zpěv, ale také na propad do šílenství, které se objevilo jako
by odnikud. Pokud ale prožila tolik tisíciletí… „Lžeš mi, Lijuan?“
„Nemám potřebu ti lhát. Vyvinula jsem se dokonce i nad
Caliane.“ To se mohlo jevit jako pravda, pro jejich rasu věk nikdy nebyl
hlavním aspektem pro nabývání na síle. Illium například, byl ve svých pěti
stech letech daleko silnější, než andělé, kteří byli desetkrát starší. To ale
nebylo důvodem proč Lijuan kontaktoval.
„Je to moje matka, kdo se probouzí?“ zeptal se, zatímco
se díval zpříma do jejích slepě působících očí.
„Neexistuje způsob, jak něco takového zjistit.“ Ozvěny
šepotů v jejím hlase zněly už téměř, jako výkřiky. „Nicméně rozsah
narušení - síla zemětřesení i bouří vypovídá o tom, že ten, kdo se probouzí je
nejstarší z Pradávných.“
Raphael se zamyslel nad tím, čeho všeho mohla být Lijuan svědkem
a zda to stálo za obětování celého města… i toho, co ještě zbývalo z její
duše. „Pokud se tento Pradávný probudí nepříčetný, popravíš ho, nebo ji?“ Ne
před tím, než se probudí. Nikdy ne před tím. Zavraždit Spícího anděla znamenalo
čelit automatické popravě – a tomuto zákonu se zodpovídali všichni. Pokud by
tento zákon porušila, dokonce i Lijuan, navzdory její odolnosti, kterou zjevně
vůči smrti měla, by se ocitla v pozici, kdy by se jí stranila celá
andělská rasa. A to by si bohyně dozajista nepřála.
Ozval se další dívčí smích, tentokrát to bylo chichotání,
které bylo daleko více zneklidňující, než její zjev. „Nyní jsi mne zklamal,
Raphaeli. Proč bych měla popravit Pradávného? Nemohl by mi ublížit… a možná by
se se mnou naopak mohl podělit o tajemství, která zatím ještě neznám.“
V tu chvíli si Raphael uvědomil, že pokud se jedno
monstrum probudí, jiné monstrum by to skutečně mohlo posílit.
Rozhovor s Jeffreym, spolu s bolestnou
návštěvou městské márnice, zanechal Elenu ve stavu, kdy se cítila jako
ukamenovaná. Bylo lákavé, tak lákavé zamířit rovnou domů, schovat se tam a jen
předstírat, že až znovu vyjde ven, všechno se mezi tím samo napraví. To bylo
samozřejmě dětinské. Už od svých desíti let, kdy byla vyděšeným dítětem, které uklouzlo
a spadlo na podlahu kuchyně, proměněné v jatka, neměla přepych toho, aby
mohla bláhově snít.
„Víš, kde je teď Jason?“ zeptala se Dmitriho, když vyšli
z márnice.
Dmitri stiskl dálkový ovladač auta a odemkl své ohnivě
rudé Ferrari, zaparkované v místě pro zaměstnance.
„To už tě omrzel tvůj Bluebell?“ Jejích smyslů se dotkla
vůně šampaňského, říznutá něčím daleko silnějším. Nikdy dříve v Dmitriově
vůni nic tak ostrého necítila. Už nyní litovala ženu, kterou si dnes vezme do
své postele.
„Jo. Trefils do černýho. Zařizuju si harém.“
Dmitri otevřel dveře od Ferrari a položil si ruku na jeho
střechu. Výraz jeho tváře se na kratičký okamžik změnil ve zvídavý a Elena měla
pocit, že se jí chystal říct něco důležitého. Pak ale zavrtěl hlavou, jeho
vlasy se zavlnily v lehkém vánku a vytáhl svůj mobilní telefon, aby něco
zkontroloval. „Je ve Věži.“
Překvapená jeho přímou odpovědí, ze sebe setřásla podlost
vůně šampaňského a řekla, „Můžeš se ho zeptat, jestli by mu nevadilo setkat se
se mnou u domu?“
Dmitri začal vytáčet. „Odlétá hned teď,“ řekl a zavřel
mobil. „Tady ale nemáš odkud vzlítnout.“
Elena vzhlédla. „Nemocnice je vysoká dost. Vydam se na
střechu.“ Svá slova změnila v činy a zamířila zpět do budovy. Byla to
vskutku zajímavá zkušenost. V přízemí bylo jen několik osob z personálu a
ti, kteří jí spatřili, vypadali, že ztratili řeč.
Hluboce ztrápená reakcemi lidí z města, které
považovala za svůj domov, našla Elena cestu k výtahům a zmáčkla
přivolávací tlačítko. Vzhledem ke skutečnosti, že personál výtahy používal
k převážení postelí z patra do patra, byly jejich vnitřní prostory
dostatečně veliké i pro křídla.
Dveře výtahu se otevřely v prvním patře. Čekaly tam
dvě sestry, které byly hluboce zapředeny do rozhovoru. Obě vzhlédly a ztuhly.
Elena ustoupila o krok dozadu. „Je tu ještě spousta
místa.“
Než se dveře výtahu před jejich šokovanými tvářemi po
chvíli samovolně zavřely, ani jedna z žen se nezmohla na slovo.
Na dalších čtyřech patrech se s drobnými obměnami
celá situace opakovala. Bylo to vtipné… až na to, že to celé nepůsobilo vůbec
správně. Tohle byl New York a Elena sem potřebovala zapadnout – přestože
věděla, že se jí nikdy nepodaří zapadat způsobem, kterým sem patřila dříve.
„Hmph.“
Jakmile ten zvuk zaregistrovala, vzhlédla a všimla si, že
se dveře otevřely v pátém patře, a že před nimi stál postarší muž o holi.
„Potřebujete nahoru?“
Muž přikývl a nastoupil. Vůbec se nesnažil skrýt fakt, že
zatímco holí mačkal tlačítko patra, do kterého měl namířeno, zíral na její
křídla. „Ty seš tu nová.“
„Velmi.“ Elena pro něho křídla roztáhla do stran. Její
nervozita mírně povolila. „Co si o nich myslíš?“
Muž si s odpovědí dal na čas. „Proč jedeš výtahem?“
Chytrý muž. „Prostě se mi chtělo.“
Rozesmál se a než vystoupil, odpověděl, „rozhodně zníš
jako pravá New Yorčanka!“
Když se za ním dveře zavíraly, Elena se usmívala.
V momentě, kdy stála s Dmitrim před budovu nemocnice, by něco
takového rozhodně nepředvídala. Jakmile se nakonec dveře otevřely
v posledním patře, vystoupila a odhodlanými kroky se vydala směrem na
střechu. Už se ani v nejmenším necítila, jako by ji ukamenovali.
Let přes řeku Hudson, za pomoci silných větrných proudů,
byl překvapivě rychlý. Na zahradě před domem už na ni čekal Jason. Měl úhledně
složená křídla a vlasy spletené do jeho obvyklého copu. Teprve nyní zahlédla
jeho klanové tetování za plného denního světla. Z toho detailního
provedení a spletitosti zalapala po dechu.
Než se Elena probrala z kóma, byl Jason napaden
Lijuaninými znovuzrozenými. Po té, co se jeho tvář zahojila, bylo jeho tetování
tak dokonale opraveno, že by nikdo nepoznal rozdíl. Všechny oblouky i točící se
spirály v sobě nesly náznak Pacifických větrů, pofukujících pod tamní dech beroucí oblohou. „Kde ses
narodil?“ zeptala se, aniž by čekala, že jí odpoví.
Ďakujem za preklad :) Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad kapitoly. Katka
OdpovědětVymazatděkuji za další díl.Ala
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatděkuji :-)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat