V okamžiku, kdy Elena přistávala u městské márnice,
aby se ujistila, že mrtvá žena byla skutečně ta, která zavraždila upíra
v parku, jí v hlavě stále zněla Dmitriova mrazivá slova.
Vše, co bylo zapotřebí, byl jeden hluboký nádech –
z pokožky vražedkyně, sladká vůně jedovatého oleandru přímo vyzařovala.
Jakmile svůj úkol splnila, proplížila se do Věže, aby se v rychlosti
osprchovala. Připadalo jí nevhodné, aby za Evelyn zamířila rovnou z domu
smrti.
„A jsme tu,“ řekla o dvacet minut později, když prováděla
svou sestru pevnými ocelovými dveřmi Akademie Spolku. Velice dobře si
uvědomovala, že malé tělíčko její sestry bylo ztuhlé nervozitou. „Seš moc mladá
na to, abys byla plnohodnotnym členem a nikdo neočekává, že tu budeš bydlet,
ale dostaneš rozvrh hodin, na který budeš docházet po škole a tam se naučíš
ovládat a zdokonalovat svoje schopnosti.“
Evelyn se ohlédla přes rameno na Amethyst, která prkenně
vykračovala po boku Gwendolyn. „A bude sem Amy moct chodit se mnou?“
„Když budeš chtít, tak samozřejmě jo.“ Přestože to byla
Eve, která byla rozenou lovkyní, byla to nečekaně Amy, která svou intenzivně
vyvinutou rozlíceností a silnou nedůvěřivostí Eleně připomínala samu sebe.
Došlo jí, že Eve byla stále ještě příliš malá a svět kolem sebe vnímala tak,
jak ho vidět chtěla. Amy na druhou stranu o své růžové brýle přišla už před
dlouhou dobou. Patrně pochopila bolestnou pravdu, která se skrývala ve vztahu
mezi Gwendolyn a Jeffreym – že je oba dva stále pronásledoval Margueritin duch.
Když došli ke skleněným dveřím, vedoucím do čekárny,
Elena ze sebe setřásla proud svých myšlenek a otevřela je. K jejímu
překvapení, je uvnitř uvítal muž v technologicky nejvyspělejším kolečkovém
křesle. Nicméně samotné křeslo pro ni tím překvapením nebylo. „Viveku!“ Došla k němu,
chytila do dlaní jeho obličej a políbila ho na obě tváře. Až do této chvíle si
neuvědomila, jak moc jí chyběl. Vivek se začervenal, ale nezacouval od ní pryč.
„Vau, podivej na ty křídla. Dokonce i po tom, co jsem viděl všechny ty zprávy,
jsem si myslel, že mě všichni voděj za nos.“
Použil kontrolku kolečkového křesla a popojel. Ignoroval
Evelyn, Amethyst i Gwendolyn a okukoval její peří. „Myslíš, že bys mě nechala-„
„Pozdějc,“ řekla a jemně přiložila Evelyn dlaň mezi
lopatky. Cítila zodpovědnost za to, aby vše proběhlo správně, aby si její
nejmladší sestra nikdy nemyslela, že byla obdařena namísto daru prokletím.
„Přivedla jsem do Spolku novou studentku.“
Vivekova pozornost změnila cíl. Jeho hnědý pohled byl
přísný a zkoumavý.
„Rozená lovkyně,“ řekl se strohou sebejistotou. „Zdaleka
ne tak talentovaná jako ty, ale dost talentovaná na to, aby se dostala do
problémů, jestli nebude opatrná.“
Při jeho drsném, téměř odměřeném souhrnu myšlenek se
Evelyn přisunula blíž k Eleně. Elena ji zatahala za culík. „Nevšímej si
ho. Vivek většinu času mluví jenom s počítačema – co se jeho týče, je
s lidma příliš mnoho problémů.“
Bylo velice netypické vidět ho mimo podzemní tunely,
které byly jeho doménou.
Počítačový génius, obývající budovu Spolku něco zabručel
a kývl směrem k vytížené kanceláři za nimi. „Běžte tam, postaraj se o
všechno papírování.“
Elena s Evelyn vešly dovnitř, ale ve chvíli, kdy
bylo jasné, že se Gwendolyn dokáže o celý proces papírování postarat sama,
vyšla Elena ven, aby si promluvila s Vivekem. „Jsem ráda, že tě zase vidim
Ví.“
„Dostala se k tobě ta zbraň, co jsem ti poslal po
Sáře?“ zeptal se. V jeho pohledu, který se stočil směrem k jejím
křídlům, se mihla závist. V jeho kůži by se ocitnout nechtěla. Také byl
rozeným lovcem, ale jako dítě byl po vážné autonehodě paralyzován a od ramen
dolů přišel o cit. Jeho kolečkové křeslo bylo bezdrátově upravené a bylo
nejnovějším kouskem technologie, ze kterého vládl svému teritoriu – Sklepení.
Vždy chápala, proč preferoval zůstávat v tajném
úkrytu a informačním centru, umístěném pod hlavní budovou Spolku – přítomnost
na povrchu, když neměl žádnou možnost vybití svých loveckých instinktů, pro
něho musela být smyslovou noční můrou. A skutečnost, že si vzhledem ke své
kondici dokázal zachovat nejen zdravý rozum, ale stát se nepostradatelnou
součásti Spolku, vypovídala o jeho neuvěřitelné vůli.
„Máš na mysli tuhle zbraň?“ Z pouzdra na stehně
vytáhla pistoli, ale ihned ji zase zastrčila zpět, aby se nedostala do problémů
za bezdůvodné držení zbraně na veřejnosti.
Vivek se usmál a jeho tvář byla najednou okouzlující. Byl
sice příliš hubený a pod kůží, která byla o odstín tmavší, než ta Venomova, se
mu rýsovaly kosti, ale i tak to byl pohledný muž. A přesto z toho nikdy
nic neměl – tak dlouho, jak si pamatovala, nebyl sexuálně aktivní. Patrně
záměrně, napadlo ji. „Takže, co si to chtěl udělat s mejma křídlama?“
Na čele se mu objevily vrásky. „Chtěl jsem tě požádat,
aby sis je nechala zrentgenovat, abysme měli lepší představu o jejich vnitřní
kostní struktuře, ale… díky tomu bys pak byla zranitelnější.“
Vivek pohnul hlavou a jeho kolečkové křeslo se dalo do
pohybu. Zamířil pryč od kanceláře, směrem k balkónu, který se táhl po celé
délce přední strany budovy. Elena se vydala za ním a opřela se o zábradlí. „To
je pravda.“ Založila si ruce na prsou a přemýšlela o loajalitě. „Patří mu moje
srdce, Ví. Nikdy bych neudělala nic, čim bych ho zradila.“
Vivek se na ni dlouhou dobu mlčky díval a pak se mu na
tváři objevil rošťácký úšklebek. „Vždycky mě zajímalo, komu se podaří dostat se
skrz to tvý brnění – mohlo mě napadnout, že to bude sakra děsivej archanděl.“
Naklonil hlavu směrem ke kanceláři. „Takže…“
„Jo.“ Vivek věděl o jejích pokřivených vztazích
s rodinou více, než kdokoli jiný – kromě Sáry. Ale vzhledem
k odmítnutí, kterého se mu po nehodě dostalo od jeho vlastní rodiny, Eleně
možná dokázal porozumět lépe než Sára.
Zahleděl se přes vydlážděnou příjezdovou cestu, směrem
k masivní železné bráně, která střežila vstup do Akademie Spolku. „Než si
přistála, sledoval jsem kamerový záznamy. Tvoje sestry sem přivezl váš otec. Je
venku a čeká tam v tom svým Mercedesu.“
Elena ztuhla – byla to instinktivní reakce, které
nedokázala zabránit. Aniž by jí to musel kdokoli říkat, jí došlo, že důvodem,
proč se Jeffrey dostavil, byla Gwendolyn. Nějakým záhadným způsobem, v sobě ta
krásná žena, která se vždy zdála být jen dekorativním doplňkem, našla vůli
k tomu, aby přinutila svého zarputilého manžela k podpoře svých dětí.
„Nejsem dost silná. Odpusťte mi to děťátka moje.“
Myslí jí prolétla vzpomínka na hlas její vlastní matky.
Byl protkaný bolestí a tak ztracený, že se jí z toho zaťaly ruce do pěstí.
Na rozdíl od Gwendolyn tam Marguerite tenkrát nebyla, aby se kvůli svým dcerám
Jeffreymu postavila a on se pak pomalu měnil v cizince. Na druhou stranu,
Gwendolyn nebyla nucena poslouchat své dvě dcery, které byly umučené
k smrti. Neměla zpřelámané nohy a ruce, aby jim nemohla jít pomoci.
Netrpěla hanbou, ze které by několik dní po té bez ustání křičela.
„Ellie?“
Z myšlenek jí vytrhl Vivekův ostrý tón hlasu,
narovnala se v ramenou a ohlédla se zpět ke kanceláři. „Dohlídneš na ní
Viveku?“ Paralyzovaný nebo ne, Vivek měl oči všude. „Když bude tady na
Akademii, dohlídneš na ní – na obě dvě?“
„Víš, že na to se ani nemusíš ptát.“ Když se na něho
podívala, jeho pohled potemněl bolestí.
„Odezní to někdy? Ta bolest?“
Její okamžitou reakcí bylo odpovědět, že ne, ale zaváhala
a chvíli nad tím přemýšlela. „Ne,“ odpověděla nakonec a chytila ho rukou za
rameno. „Ale jiný, silný emoce to můžou… utlumit.“ Jako například zuřivě
oslepující city, které svazovaly lovkyni a archanděla.
„Bojíš se někdy? Že o to všechno přijdeš?“ Znovu.
„Jo,“ přiznala, protože měl odvahu jí takovou otázku
položit. „Ale teď už nejsem bezmocný, malý dítě. Kdyby mě z nějakýho důvodu
chtěl Raphael opustit, bojovala bych za nás do posledního dechu.“
Protože nyní patřil jí.
Vivek se pousmál. „Doufám, že vám to vyjde, Ellie. Kvůli
nám všem.“
Ticho, které následovalo po jeho od srdce jdoucím přání,
proťalo zvonění jejího mobilu. Podívala se na displej, a než hovor přijala,
řekla směrem k Vivekovi, „to je Sára.“
„Čau, šéfko.“
„Zrovna jsem od policie obdržela žádost o asistenci.“ Tón
Sářina hlasu byl rázný a zněl velmi oficiálně – Ransom ho nazýval ‘ředitelský tón’. Označení ‘ředitelský’ ovšem použil jen jednou – a dostal
přidělený úkol, při kterém musel stopovat v divokých lesích nějakého
zapadákova. Místní věnovali jeho vlasům a kožené bundě jediný pohled a označili
ho za ‘fajnovku’.
Eleně zacukaly
koutky, když si vzpomněla, jak tam odsud utíkal, když svůj úkol dokončil –
chtěl se co nejrychleji dostat z dosahu místních krásek a jejich tatíčků,
ozbrojených brokovnicemi.
“O co jde?”
“Vim, že si
včera měla pernej den, ale jsi jediná, kdo dneska neni vytíženej, takže hejbni
kostrou.”
Elena byla
víc, než ráda, že se mohla vrátit zpět do zaběhlých kolejí, ale- “Jsem fakt
jediná, koho máš k dispozici?”
Sára měla
přístup k obrovské síti lovců, napříč pěti samosprávnými obvody.
“Ransoma chci
nechat v klidu, aby se po tom včerejšku mohl dát dohromady.” Odpověděla Sára. Mezitím
Eleně Vivek pošeptal, že se vrací zpět do budovy. “Několik dalších lovců
utrpělo v tom včerejším chaosu podobný zranění a Ashwini se sice už vrátila,
ale v pět ráno se odvlekla do Sklepení, takže bude mimo, jak zhasnutá žárovka.”
Lovci chodili
do Sklepení přespávat z různých důvodů, ale tím nejčastějším bylo, že
potřebovali místo, kde se mohli skrýt. “Mám se vůbec ptát?” Elena zamávala
Vivekovi, který mezitím zamířil ke své přepravní rampě.
“Zahrnuje to
Janviera, ručně psaný vzkaz a velký množství medu. To je všechno, co ti smím
říct.”
Při zmíňce
Cajuanského upíra, kterého jak se zdálo Ashwini naháněla snad polovinu svého
dosavadního života, se Elena zahihňala a řekla, “a kde mně to teda potřebuješ?”
“Delanceyho
ulice, přímo pod Williamsburgským mostem. Nahlásili nám tam jednu oběť, která pravděpodobně
zemřela na velký počet upířích kousnutí, ale policajti si kvůli množství
zranění nejsou jistí. Měl by to bejt celkem jednoduchej úkol.”
Elena ztuhla. “Nemusíš
mě šetřit, Sáro.”
“Neremcej.”
Odsekla Sára. “Ještě nejsi v plný síle, a kdybych měla někoho jinýho,
neposílala bych včera do Bostonu tebe. Využij toho, když se nic moc neděje a
dostaň se znovu do formy, nebo tě budu nasazovat na úkoly, který se budou týkat
idiotů, co si myslej, že můžou po roce od Stvoření utýct od Smlouvy.”
Elena se
zašklebila. “To bylo zlomyslný.”
“To je důvod,
proč jsem tak dobře placená.”
Elena se
podívala směrem ke kanceláři a všimla si, že Gwendolyn s dívkami už dokončují
papírování.
“Budu tam tak
za pěta-dvacet minut.”
“Policajti to
tam mezi tím pohlídaj.”
Děkuji za další pokračování.
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatHmm, díky
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem krásne :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další překlad. Katka
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazat